Mediální válka v Jičíně?

Přemýšlím, co vedlo novinářského kolegu k takové poznámce. Samotná kritika nešvarů to nebude, neboť uvedl by konkrétnosti. Jedná se o krásné povídání profesora Vyskočila v muzeu? Silně navštívené a bohatě propagované? Kupříkladu v přehledu kulturních akcí Kam, který si každý může na mnoha místech zdarma vzít? Nebo o besedu o válce v Iráku v KD s profesorem Nálevkou? Na přímý dotaz pan šéfredaktor přímo neodpověděl. Inu, taky metoda. Takto nezbývá, než uvažovat o plivnutí jedovatou slinou ve smyslu: Já schválně nebudu psát o co a o koho jde, jen se dohadujte. A hlavně, náladu se mi podařilo vám zkazit.

Podobných zlých článků přinesly Noviny Jičínska už několik. To není kritika, která směřuje k nápravě věcí. To je nenávist k dobrému a k dobrým lidem. Škoda, že ani šéfové pana Sála v Hradci na stěžovací dopisy neodpovídají. Nechce se věřit, že by jeden člověk v dnešní době měl takovou moc škodit.

Nejen hlína

Na dílech výtvarníka Pacnera setkává se umění s přírodou v nejkonkrétnější podobě. Na obrazech krajinářských jest hmota na plátno přenášena skrze mysl, fantazii a rukodělnou schopnost umělce. Uměleckým prostředkem Pacnerovým je to, že přírodní materiál tu nikterak neupravený tvaruje a komponuje na plochu. Kontakt s hmotou je tedy bezprostřední. Pomocným prostředkem je pojivo, pryskyřice. A v tom námět k diskusi, k otázkám. Zdali právě tato chemie, umělost, snáší se přirozeně s materií, jakou je hlína. Otázka znít může i všeobecněji – kde by měla bý hranice mezi pírodním a umělým, aby náš život byl harmonický.

Ke zmíněným úvahám přispívá Pacner otázkami konkrétními, obsaženými už v názvech desek: Trouchnivění (stárnutí, i člověka), Drát (otázky ekologické), Provázek (otázky vzniku) … .

Bezprostřední kontakt s přírodou předvádí výtvarník ve druhé části výstavy na svých fotografiích komponovaných zahrad. Tady skládá zeleň, která ne vždy musí být zelená, s kameny i dalšími přírodninami. Nesmírnou roli hraje tu voda, ač nehybná, či v podobě toku, vodopádů, vodotrysků. Rozmanitost tvůrčích možností je nekonečná. Až taková, že nahání i hrůzu. Z tvůrčí bezradnosti, z nebezpečí nedodržení jakýchsi zásad platných kupříkladu pro japonskou zahradu. Otázka, do jaké míry se podaří skloubit záměry umělecké se zásadami zahradnickými nemá jedinou odpověď.

Ve výtvarném kumštu jsou nejlepší takové odpovědi, které si na sobě poležené otázky sami odpovíme.

Petra Procházková

Paní novinářka, držitelka titulu Žena Evropy, tím vyjádřila nejen své dojmy ze země, kde v nejkritičtější době války novinařila, ale trochu i svou životní filozofii. Seděla v béžové haleně ke krku, možná trochu vytahané, hnědých sešívaných kalhotách, vlasech barvy "špinavá blondýna". Neměl jsem dojem, že právě přišla od kadeřníka. Byla půvabná.

Ostatně soudím, že se svými přáteli má jiné starosti. Pod heslem "Pomozme sami sobě" založili občanské sdružení Berkat s cílem vytvářet kontakty a pomáhat lidem v Čečensku. Jde jim zejména o staré lidi, ženy, děti, kteří přežívají v ruinách Grozného.

V hlavním městě Čečny Grozném opravili dům, který slouží jako denní stacionář pro bezprizorné děti. Pak byla Petra Procházková ze země vypovězena. Netají se tím, že nemá nejlepší vztah k Vladimíru Putinovi, přiznává i slzy, že musela opustit zemi. Nevypadá však, že by byla ufňukanou ženskou, která si stěžuje. Navypadá, že by si od kohokoli moc nechala do čehokoli moc mluvit.

Její knížka Aluminiová královna popisuje osudy žen. Když začala vznikat, odjela autorka do Afganistánu a tak ji vlastně dopisovala při své práci. Editorka Jana Hradílková pracně získávala další text z velké dálky. "Muži jsou váleční hrdinové. Ženy zajišťují zázemí. Starají se o rodinu. Teď, když není ani mír, ani válka, jsou důležitější. Muži, ti čekají na válku." Na základě svých zkušeností nevidí budoucnost země za Kavkazem příliš optimisticky. Její předpověď o Afganistanu je optimističtější. Na druhou stranu je lepší být ženou v Čečně. Jsou tu ženy vzdělané, zapojené do veřejného života. V Afganistánu ženy nepracují nejen proto, že není pracovní příležitost. Prosadit některé zvyklosti evropské civilizace je obtížné. Objevily se kupříkladu obavy z kabelové televize. To co přináší, není pro islámský svět. Už i jen ukázat ženu v sukních není jednoduché. Byl případ, že pomocí animací zakrývali na televizním záběru i jen lýtka žen v sukních. Příklad, jak si přepisují svou vlastní historii.

"Výhodou Afganistanu oproti Čečensku je, že tam nemají okupační armádu. Amaričani nejsou okupanti. Rusové v Čečně ano."

Setkání

Zdeněk Kalista měl onu část svého života mezi návratem z kriminálu a odchodem kamsi nahoru ještě zpestřenou tím, že neviděl. Je zajímavé, že takto, ztrátou některého smyslu, bývají postiženi zpravidla ti, pro které právě tento smysl je životní potřebou. Smetana potřeboval komponovat, historik Kalista psát. Ani jeden nerezignoval. Jsou přece na světě přátelé. Pro Kalistu to byl Františk Křelina, rodák z Podhradí. A tak poslepu psal na stroji a přítel Křelina mu všechny ty přehmaty opravoval. Nebo psal podle diktátu. I takhle vznikala knížka o Valdštejnovi, která až v roce 2002 vyšla. 20 let po smrti autora.

Tohle vše se sklenkou laureátského šampaňského příjemná paní doktorka Ferklová vypráví.

Vedle nakladatelství Vyšehrad má svůj stánek nakladatelství Hejkalová Hejkal. Markéta Hejkalová ve svém nakladatelství vydává i své věci. Je překladatelkou z finštiny, přivádí k nám například Mika Valtariho. Markéta Hejkalová je vnučkou Františka Křeliny. A tak se setkávají dvě dámy jejichž osud je velkým obloukem skrze knížky propojen.

Rozpravy o hře

Záviděl jsem jim tu jejich školu, nebo˘t jejich výuka je vlastně nepřetržité hraní. Mluví a předvádějí. "Mluvíte sami se sebou?" zeptaly se. A vysvětlily, že to je hlavní podmínka. Prkna, která znamenají svět a na která vstoupíme všichni, často i když nechceme (ber jako příměr, metaforu), jsou veřejnou samotou.

Učíce dialogickému jednání, předvádějí obě dámy dialog v praxi. I s tím, jak obtížné je umění naslouchat, i s tím, jak těžko se někdy potlačí touha říci si k věci své. V kolika z nás je ono neodolatelné nutkání sdělit cosi lidstvu, které o to často tak málo stojí. Tím obtížnější je jednání s vnitřním partnerem. "Aby ucho žaslo, co huba mluví."

Nechat se být. nechat se existovat. naladit se. Všímat si, co dělá tělo. Ruce. Když se uvolní, povolí sešněrování … . Autoterapie. Zdravá schizofrenie. vezměme příklad, kdy člověk jdoucí po ulici najednou pocítí touhu povyskočit. To je právě on – přirozený. Svůj. Ten uhlazený, který se tváří a chová jak se sluší, ten je svázaný. Ten není přirozený.

Všímám si, jak obě velmi často citují Ivana Vyskočila. On , i ony, jeho žákyně a teď spolupracovnice, používají i zvláštní svůj slovník. Je tolik věcí na světě, které ještě nemají vhodné pojmenování … .

Otevřený literární seminář, o kterém tu byla řeč na závěr, zajisté by měl dosti zájemců.

Předmájová

I čarodějnice jsou společenskou záležitostí. Zdenka vypravuje, jak se sem děti přišly poučit, že jsme opravdu 357 000 kilometrů od slunce a přesto dobře svítí. Neboť orseje, sasanky, tulipusy i další už vykvetly. Kuličkiáda hrála se tu na deset kuliček, házelo se ze tří kroků. Na rozdíl od našeho mládí zlatá či stříbrná platí stejně, jako jiné barvy. Lída přidala o tom, jak se vydařilo malování dětí s mistrem Fixlem v knihovně a jak pan malíř dovedl pěkně zhodnotit všechny ilustrace, které děti vytvořily… .

Letos hořely všechny ty krásné ženské trochu rychleji, než by měly a tak měli Jirka, Martin, Váša a další dobrovolníci trochu práce, by se nespojil oheň exekuční s dřevem připraveným na oheň buřtový a neshořel nám Zebín, který nám ten čert tak pěkně ze své boty nasypal. Sedíme, jíme spálené buřty a měkký chleba. Děti skáčou přes uhasínající oheň, netuší, že tohle už dávno dělal Juro Jánošík. Koukáme po krajině, mezi lesy svítí konecchlumský kostel. Prý už kvůli těmhle chvílím pohody stojí zato žít. Asi jo.

Na dvoře Čestného dvora uklízíme. Renata nevyhodí jediný kloucek látky, co posbírala po příbuzných. Však se jednou hodí. Kupodivu všechny pytle i jiné nářadí nacpal bručící Martin do jejich zeleného auta zvaného žába. I oba psy, kteří se očividně nudí.

Všechno nasvědčuje tomu, že první máj 2003 může začít.

Májová

Nahá pionýrka. Tuhle pozoruhodnou knížku Michaila Kononova prý L. Dvořák ani moc překládat nechtěl. Téma pohledu na příhody válečné viděné trochu jinak, než jsme se učívali za socialismu, zdálo se mu už dávno vyslovené. Tak mi vyprávěl mezi slepicemi. Však dobře, že k českému vydání připravil. Jednak stále ještě, zejména mladší generace, o Sovětském svazu dvacáteho století mnoho neví. Nu a poněkud překotný odklon od všeho co zavání ruštinou představuje kulturní škodu. L. Dvořák jezdí do Hradů s H. Kofránkovou a tak dobře, že jsme si mohli pozoruhodnou knížku připomenout.

Hra. Pavel Skalník, kvůli jehož obrazům slepic (a žen) většina lidí do hradů přijela je zajímavý mužíček s knírkem (výbojným). Člověk mnoha zájmů (vystupuje například s I. Mládkem v televizní šou). Jedním z těch mnoha zájmů bude patrně jistá tekutina, možná spíš tekutiny a tak, jak mi pravil, v letadle se ožral a napsal divadelní hru. Hru tu pak se svými přáteli nacvičil a na úvod své vernisáže na arkádovém nádvoří uvedl. Neskromě kumuloval v sobě hned několik divadelních funkcí, a tak hru ve verších nejen napsal, zrežíroval, maskami opatřil, ale v ní i hrál. Aby se herci nemuseli role učit nazpaměť, přišpendlili si texty na rub masek, které drželi před obličejem, aby jim moc nebylo rozumně. Úžasný nápad. A hra? Celý Shakespeare. Toliko, že anglický genius jen psal divadlo, zatímco českokanadský umělec ještě maluje slepice.

Výtvarno. Když jsem se ptal mistra Skalníka, proč kromě ženských maluje ještě slepice, odpověděl moudře: "Každý nechť si umělecké dílo vyloží dle svého, napovídat nebylo by dobré". Temnosvitná plátna jsou prosvětlena barevnými motivy, které krásně kontrastují z hnědou. Popisy, tedy názvy objektů, mají funkci nejen osvětovou, ale hlavně dekorativní. Věru, patří ona plátna ze starohradské gotiky k těm obrazům, které se k člověku vracejí, i když z výstavy už dávno odešel do života všedního.

Elen Jilemnická je sochařkou, která vkládá do svých skulptur tuze námětů k přemýšlení. Provokuje otázkou : Proč? Proč je hlava prázdná, dutá? Proč jsou siluety rozmlouvajících hlav každá v jiném tónu? Musí vždycky hlava být spojena s tělem? … Ostatně: Jak vlastně pojí se česká plastika s českokanadskými obrazy? Dialog. Věčný dialog bratří Čapků zase pokročí v podání Jilemnické dál. Aby si pověděli, co za života nestačili.

BN. Co my vlastně víme o tom, v jakém rozpoložení ducha psala Němcová své pohádky? Zajímá nás to vůbec, když si libujeme ve starosvětské idyle a (pro některé) ideálu? Och, jakým románem o člověčím životě jsou dopisy. Hana Kofránková a Akleš Vrzal prokládají četbu dopisů mezi Němcovou a synem Karlem verši Halasovými. Drsná realita se mísí s citlivým, až konejšivým slovem básníkovým. Jako v životě.

" Josefe! Josefe! Kde jsi byl? Jsme na ústupu. Hni sebou!" křičel na něj voják ve světle modré uniformě, potřísněn krví a děsem v očích. Ke svému údivu v něm poznal Arta. V záplavě výbuchů děl, třeskotu šrapnelů a vzduchu plného dýmu a smradu spáleného masa hnali dál vedle sebe přes mrtvoly těch, kteří nestihli utéct. Nevnímaje, že řev zuřící bitvy slábne, až se ztratil docela. Zastavili uštvané koně, zpocení a špinavý, sesuli se na zem. Tichý les s kobercem z měkkého listí příjemně voněl tlením a mírnil jejich rychlý dech. Unavení koně tiše ržáli.

"Josefe, prohráli jsme. Prokletá válka! Celý pluk nám rozprášili. Ani nevím, kde jsme.." hlesl Martin.

"Je to svinský můj příteli. Nevím přesně, kde, ale jsme hluboko v nepřátelském území. Ti hnusní pruští psi půjdou hledat zraněné a zběhlé. Měli bychom jít Martine, než nás tu najdou." "Kam máme jít? V první vesnici nás vydají do rukou těch pruských sviní. Umřeme tady bezejmenní a mrchožrouti budou mít hody !" Martina se zmocňovala panika.

"Seber se Martine! Nekňuč jako zneužitá panička! Chytni koně za uzdu a jdem!" křikl pevně Josef a smýknul Martinem až mu kosti zapraštěli.

Táhli se tiše jako stíny lesem i loukami, hlady opékali si žáby a žíznivě pili z potoků, nemajíce tušení, že teplé podzimní dny, budou také jejich posledními.

" Hele Martine! Támhle někdo leží! Vypadá to na pruský prase!" vykřikl Josef překvapen a spěchal k ležícímu. "Opatrně příteli, může to být past!" nabádal ho Martin. Přistoupili plíživě blíže, ale smrad ze zkažené mrtvoly je rychle vrátil zpět. " Je to Prušák smradlavá!" ulevil si Martin. "Smrdí hnusně, ale má prušáckou uniformu!" bleskl Josefovi nápad.

Moc pohodlné to zrovna nebylo, ale o to bezpečnější. O několik málo dnů se měla Josefova prozřetelnost vyplatit. Ale komu?

Chladné krásné podzimní ráno prosvítalo skrze stromy, vlhké od ranní rosy. Podřimující promrzlá těla choulící se k sobě, ještě spala. Vyčerpaní koně se odevzdaně pásli na louce. V tom však polekaně zvedli hlavy. Vyrušil je dusot koňských kopyt. Zaržáli v předtuše blížícího se nebezpečí.

"Vstávej příteli, je zle! Pruská hlídka!" vyjekl Martin a snažil se rozhýbat prostydlé svaly. Josef vyskočil chtěje se hnát ke koním.

"Stát! Žebráci rakouský!" pruská hlídka zastavila u nich s namířenými puškami.

"Kdo jste?" křikl velitel zmaten pruskou uniformou.

Jen pár vteřin zaváhání a v Josefovi zvítězilo špatné já:

"Jsem Prušák jako vy, pane. Tohodle zajatce vedu do tábora, bohužel jsem zabloudil. Právě mi sviňák zrádná chtěl podříznout hrdlo!"

"Co se vláčíš s takovou lůzou? Riskuješ svůj život pro ubožáka? Přivažte ho ke stromu!" zavelel kapitán. Martin nechápal, co se děje, třeštil oči na Josefa a nemohl uvěřit. Marně se vzpíral z posledních sil přesile zhrublých vojáků.

"Pal ! …….do prdele s pruským hajzlem." zabručel velitel, když ze zuboženého těla vytryskly poslední rudé pramínky života. Jen pár vteřin nelidskosti a v Josefovi ztvrdlo srdce. Nic nezatvrdí tolik lidské city, než vědomí vlastní viny. Podlá zrada v něm zrála jako nádor, nepozorovaně, tiše. Příliš pozdě si ji všiml, zachvátila ho celého.

" Nasedni a jedem! To seš voják, že nedokážeš zabít nepřítele? Smrdíš jako zetlelá děvka." ulevil si pruský kapitán.

Josef nic nevnímal, neslyšel, v hlavě mu bzučel celý roj včel, vakuum…… bylo tu,…. a on necítil ani vlastní tělo. Nevěděl, že prošel okolo mrtvého těla Martina, poklepal ho na rameno, snad jakoby omluvně a coural se dál. Obklopilo ho tiché prázdno a on šel bůh ví kam. "Nechte ho jít kapitáne, je to ňákej magor. Vypadá jako by mu ulítli včely!" ozval se pobočník pruské hlídky.

Z úzké temné chodby ozývalo se štkaní. Táhlé a zoufalé prořezávalo staleté ticho. Na dně plesnivé chodby líně se povaloval tuhý sliz.

"Já jsem tě nechtěl zabít, co jsem měl dělat? Takhle jsme přeci měli šanci Arte. Mohli jsme žít! Já nejsem zrádce. Proboha nejsem zrádce! Arte, odpust mi, prosím, řekni, že nejsem zrádce! Já,…….já………ne…," hořče plakal kleče v lepkavém slizu stoky Jsoucna.

kulturní (skoro) měsíčník. Vydává B. Procházka, Sokolovská 367, Jičín. tel. 493 523 492.

Evidenční číslo MK ČR E 13158