Upravené logo Prochorovin



zvěsti z Jičína a okolíportréty lidí okolo nás15. dubna 2003, č. 4/03

Michail Ščigol

má periodu. Svou, malířskou. Michail Ščigol maluje v cyklech. Intenzivně, do úplného vyčerpání. Pak relaxuje, pak mluví, Michail Ščigol mluví nepřetržitě. Teď. Nemluví ukecaně, poté co se vymaloval, musí se vymluvit.

V Železnickém ateliéru stojí nová litinová kamna. Vedle kamen židle, nasměrovaná na severní stěnu. Na tu stěnu svítí šikmé střešní okno bez přímého slunce, jak musí v ateliéru být. Na té stěně je šestnáct čtverců. Každý čtverec je o životě Albrechta Eusebia Valdštejna, generalissima císařských vojsk, vévody frýdlantského. Nejsou to ani portréty, ani výjevy ze života vévodova. Je to osud jednoho člověka, přetransformovaný do vidění pana malíře. Proměněný na filozofii lidského bytí. Vedle chlapce na houpacím koni válejí se na zemi mrtví vojáčkové – hračky. Na jiném čtverci je vítězný generál na bitevním poli posetém skutečnými mrtvými. Vítězný? Stejný chlapec na houpacím koni rozhoduje se na dalším čtverci mezi říšskou orlicí a českým lvem. Lev je vlastně docela milá, hravá velká kočka… .

Ukrajinec Michail Ščigol je znalcem českých dějin. Mluví, vysvětluje, kamna sálají. "Valdštejn je člověk, který měl americký osud, však s evropským koncem. Vypracoval se z nuzných poměrů, dosáhl velkého postavení – a tragicky skončil." Obrazy půjdou do světa, lidé je budou prohlížet, diváci neuslyší malířovu českou řeč s přízvukem, kterého se nezbaví. Každý si z obrazů vyčte svoje. Ale pečlivý divák, ten tam tohle všechno najde.


Jaromír fantazíruje

Zase. S přáteli připravil pan ředitel muzea Gottlieb projekt Mariánské zahrady. Na území třiatřiceti obcí v okolí Jičína chtějí připomínat lidem hodnotu Šlikovské barokní komponované krajiny, přesvědčit je o nutnosti revitalizace a získat pro ni samosprávu, podnikatele a neziskové organizace. Včetně opatření nutných financí. Inu, poněkud učeně znějící slova znamenají, že lidé si trochu více uvědomí hodnoty rozsázené v krajině, například kapličky, Boží muka, zeleň … a více je začlení do svého života. Jedním z příkladů za všechny je pokus o obnovení poutí ke kaplím mariánské zahrady, o kterých uvažují v Dolním Lochově. Na to bohulibé konání spojí svoje síly všichni, od zastupitelů v místech, přes kronikáře, lidé z církve i podnikatele. Muzeum, úřady, školy budou nápomocny odborně.

Lidé, kteří za záměrem stojí, jsou zárukou, že nejde jen o fantazírování.


Dobrovolníci

Na radnici sedí okolo stolu 7 lidí. Eva, koordinátorka dobrovolníků, říká: "Většina lidí si pomyslí, že když někdo dělá něco zadarmo, je blázen." Vypráví o tom, jak se jejich OS Agnes na Praze 3 stará o středoškoláky, kteří docházejí do různých ústavů a pečují o postižené lidi. Mluví o tom, jak je důležité, aby právě mezi nemocné, či kupříkladu do domova důchodců přišli neprofesionálové, neboť oni tam vnesou trochu jiné prostředí, zprostředkují kontakt se světem venku … .

Vyprávění je přednáška kurzu Dobrovolnictví pro neziskové organizace. Dvě lektorky, 5 účastníků. Pochopení radnice, která i přes počáteční organizační šum vhodnou místnost promptně našla. Zážitek, mnoho inspirací pro účastníky. Užitečné kontakty. Slova jako komunitní práce, supervize dobrovolníků, nabývají konkrétní podoby. Pro pět účastníků. …Když oněch pět lidí poví o slyšeném ve svém okolí, není to zas tak málo.

O organizované dobrovolnictví zavadil Jičín, když skupina dobrovolníků pracovala o prázdninách v Libosadu, na židovském hřbitově i jinde. Možné další informace poví Zdenka Vacková, kastelánka lodžie.


Samorost

Na výstavě dřevěných soch Ivana Šmída v jičínském muzeu je napsáno: "Omlouvám se případným zájemcům, ale Kristy neprodávám, ani nedělám za peníze." Pan sochař, ale on sám sebe nazývá uměleckým drvoštěpem, měl na vernisáži strakatý svetr, vestu, džíny, klobouk. Ale ne takový, jaký se nosí ke kravatě. Když jsem se ptal, zda se považuje za přírodního člověka, nebránil se.

Žil v Harrachově, pracoval tu, jak sám uvádí, jako soukromý dřevorubec. Ale stále ho to táhlo do kraje. Když seznal, že v Nepřívěci je k mání chalupa, dlouho neváhal. Vůbec mu nevadilo, že chalupa nebyla v moc dobrém stavu. Naopak. To, co tam za necelý rok vytvořil, asi by se nepovedlo nikde jinde. "Když nešly ředkvičky, dlabal jsem sochu. Když se nedařilo tady, hrabal jsem zase hlínu. Tady se člověk nabije… ." Jak prosté. Ne. Nestačí ona zvláštní energie místa. Ještě musí být vnímavý člověk. Drvoštěp Šmíd jím je.

Proto připravil o vánocích v Nepřívěci svůj úžasný Betlém. Proto chystá ve spolupráci s ochranáři desky pro jednotlivá zastavení naučné stezky Plakánek. I už stojící realizace na zajímavých místech v přírodě, kupříkladu na Ručičkách nad Harrachovem. Proto současná výstava. Její příprava nebyla jednoduchá. "Ráno, vlastně v noci jsem vstal a znovu prohlížel připravené věci. Pak jsem některé vyřadil, nahradil je fotkami … ." Vlastní kritičnost? Pokora.

Oblíbená moje hra opět se vydařila: Půvabnou dívku na výstavě požádal jsem o vybrání nejpěknější věci. Bez váhání označila Torzo, pověšené mezi okny. "To byla moje někdejší přítelkyně. Tu plastiku dělal jsem podle ní, ale ona o tom neví," vysvětlil mistr. Další důkaz o nevyzpytatelných cestách a podivné moci kumštu.


Valdštejn se vrátil

Přivedla ho zvědavost. S pomocí knihovny, K-klubu, některých škol a dalších připravily si děti k vystaveným strašidlům i svoje vyprávění. Seděli jsme za lodžií u ohýnku a děti povídaly vlastnohlavně vymyšlené příběhy. Bylo úžasné dozvědět se, co se všechno okolo lodžie děje a událo. Zajímavé nejen svým dějem, ale i objevem toho, co dovede správně používaná fantazie. Jeden z největších darů, který máme. A který tak málo používáme, jsouce hýčkáni svítící bedýnkou, kde stačí se dívat a poslouchat. A hloupnout.

To tady, u ohýnku, to byla radost poslouchat třeba takovou Jitušku Královou, která číst sice ještě neumí, ale vymejšlet … . To se pak může přihodit cokoliv. Přihodilo. U toho ohýnku najednou někdo povídá: "Pojďte se podívat!" Vskutku. S jakýmsi lejstrem v ruce přicházel lipovou alejí od Jičína vévoda. Zastavil se, papír rozbalil, pokoukal a hned začal hudrovat, jak to, že ti jeho architekti už jsou ze stavby pryč, když ještě není večer … . Tak jsme mu hned udělali špalír a zatleskali a představte si – sednul si k nám k ohni, poslouchal, vyptával se. Samozřejmě taky on něco pověděl. Však toho za ten svůj život zažil. Taky hned chtěl vidět strašidla ve sklepení. Pochválil a hned zavzpomínal, že mu ta spousta postav a látek všelijakých připomíná lazaret. Chvíli povídal o bitvě u Magdeburku… .

Nu a protože byla zima a od ohýnku byli všichni náležitě začoudění, tak se šlo do knihovny na čaj a vánočku a další povídání se samotným panem Andersenem, Hajajou a dalšími. Své přičinil i vévoda, kterému se z Jičína příliš nechtělo. Konečně jsme se od něho dozvěděli, jak to s tím výbuchem v zámku opravdu bylo: To jednou paní kněžna v dobrém rozmaru poslala svého šenka domů k manželce a nalejvala si sama. Dokonce se se džbánkem a pochodní vypravila sama do sklepa. Protože ve sklepích nebyla moc zběhlá, trochu si popletla dveře. Ostatně soudky tam byly taky. Jen si chtěla zblízka posvítit, jestli teče bílé nebo červené a už měly noviny o čem psát – zámek a polovina Jičína vyletěla do povětří. Že to byly soudky s prachem, to nemusím Jičíňákům vysvětlovat.

Děti a někteří dospěláci si pak mezi knižními regály ustlali, a co se jim mezi tou spoustou knih zdálo, to nemusím vysvětlovat.


Pan profesor

Vyskočil měl ležérní sako, zelenou košili, spíš triko s límečkem, bezobroučkové brýle . Když mluvil, vždycky mluvil k někomu a fousy měl k tomu, aby se občas usmíval pod vousy. Takový krásný lidský úsměv. Přiznávám, že některým věcem tak úplně jsem nerozuměl tak dobře jako JKČ a někteří, nicméně vypráví pan profesor úžasně. A jeho recitace veršů "Emánka" Frynty byla úžasná, už i kvůli ní bylo dobré do muzea 4. dubna jít. Poslyšme pár poznámek:

Smyslem hry je, aby se povznesla duše. * Už ten pravý kontrast, který nevylučuje, ale doplňuje. Chce to přiznat i omyly. * Musíme transponovat do NEVÁŽNA. * Jenom ten, kdo za to, co dělá může – může. * Nejlepší způsob jak někoho zpacifikovat je, udělat ho vedoucím katedry. * Já si je nepamatuju. Ony se mi pamatujou.


Literární soutěž

pro děti do 18 let o nejkrásnější pohádku má uzávěru 30. 5. 2003. Pohádky v maximálním rozsahu do 2 stran ve čtyřech vyhotoveních se odevzdávají do městské knihovny


Patříme k sobě

14 různých sociálních zařízení pro zdravotně postižené poslalo práce svých klientů do Městské knihovny na týdenní prodejní výstavu s krásným názvem: Patříme k sobě. Výstava je prodejní, nadace Divoké husy podle obvyklého vzorce výtěžek zdvojnásobí. Obrázky, keramika, výrobky proutěné, hadrové, mnoho tvarů a barev.

Každá vernisáž je vždycky společenskou záležitostí. Byla tak i ona 5. dubna? Mladé muzikantky z jičínské ZUŠ se předváděly, skleničky svítily pitím rozličné barvy, preclíky byly křupavé… . Jen těch účastníků poněkud méně. Přišli většinou ti, kteří k zdravotně postiženým mají blízko. Kupříkladu z jičínské radnice někoho marně jsem hledal. Zajisté není to doufám obrazem postoje jičínských konšelů k věci.

Michail Ščigol, jak obvykle dělává, převedl při svém úvodním slově řeč na druhé. Vzpomenul Vladimíra Komárka, častého patrona podobných výstav. Pravil: "Umění je druhem postižení. neseme ho s sebou po celý život. … Pořád se od těch dětí učíme – té jejich upřímnosti."


V Jičíně už bude dobře.

Kdesi na Cidlině pluje k Hamburku osm Moran. Zajisté už žádná nehoří. Celá akce vznikla v pátek 4. dubna. Od knihovny vyšel průvod malý, a na různých zastaveních přibíral a přibíral symboly zimy. V Kulturním domě byla baba spuštěná z patra pomocí lanového výtahu, na radnici ji pomocí štaflí sundal sám pan starosta. "Proč tady nezůstane, já myslel, že je to nová vedoucí odboru kultury," ozvalo se z davu. Vím, kdo to pravil, nepovím. Na všech zastaveních říkaly děti, co se říkávalo podle tradice. V podstatě šlo o to, že se město (i my) očistí od všeho starého, zimního, zašlého, ošklivého, politického.

Na mostě každá Morana podpálena, do vody vhozena. Protože máme v Jičíně řeku jen úzkou, tak ty baby se zachytávaly a kluci museli klacky pomáhat jim v plutí. Kolik se jich zmáchalo, jsme nepočítali. Prostě tomu starému nedobrému moc se z Jičína nechtělo. Naposledy hodil do vody Daniel Král svou lopatičku a hrabičky. Taky chtěl, chudák, nějak přispět. Matka se vrhla k vodě a nářadí zachránila. Práce na zahradě teprve začne. V Jitčíně už teď bude dobře, bez ohledu na to, která strana má nejvíc lidí v radě. Ó, my se máme!


O válce

besedovali v úterý 8. 4. žáci jičínských škol v Kulturním domě s profesorem Vladimírem Nálevkou a redaktorem MFD Martinem Komárkem. Pan profesor v šále byl akademický, mluvil spíš k dospělým, někdy zbytečně rozvlekle, ale zasvěceně a moudře. Pan redaktor byl "didaktičtější", snažil se mluvit krátce a dětem srozumitelně. Sama skutečnost, že oba pánové měli na oprávněnost války opačný názor (dle Komárka nebyly vyčerpány všechny mírové prostředky), názorně dokumentovala názorovou pluralitu. A přítomní deváťáci? Zdaleka ne všem leží otázka války a míru příliš v hlavě. Nicméně dotazy jejich zdály se zasvěcené. Kulturní dům svou aktuálností bodoval.


Upravené logo Prochorovin


LITERÁRNÍ PŘÍLOHA

Strašidla v historii Valdštejnské lodžie

Ze sborníku pověstí 5.B ZŠ 17. listopadu Jičín (třída p. učitelky Jitky Víchové)

Rukopis dětských prací ponechán bez redakčních úprav.


Zebín

Před dávnými časy žil chudý chasník. Jmenoval se Zebín. Jednou při bouřlivém večeru zaťukal někdo na dveře jeho chalupy. Vešla dívenka jako květ. Zebín se do dívky zamiloval na první pohled. Dívka byla zamlklá a na žádnou jeho otázku neodpověděla. Po dlouhé době usnuli. Když odbila půlnoc, dívka se proměnila v hodnou čarodějnici a vše v chaloupce poklidila.

Když se Zebín probudil, nevěřil svým očím. Ptal se dívky, ale ona opět neodpověděla. Jednoho dne dívka zmizela. Uplynulo pět let. Zebín měl nádhernou ženu a dvě děti. Jednou o půlnoci někdo zaťukal a vešla dívka jako kdysi. Zebín si na to vzpomněl. Nechal ji přespat. Zebín celý večer nezamhouřil oči. Odbila půlnoc a dívka se proměnila v čarodějnici a celou chalupu poklidila. Ráno dívka v chaloupce nebyla. Zebín to všechno své manželce řekl. Když šel Zebínův syn Honza na houby, našel onu dívku jak leží mrtvá pod stromem. Vedle ní ležel malý chlapeček – spal. Honza vzal chlapce domů a vše pověděl. Když chlapec vyrostl všechno jim řekl. Zebín se zalekl. Další den šel k vědmě, která měla chýši u velkého kopce. Prosil o radu jak najít zlou čarodějnici. Vědma prozradila, že čarodějku zná. Má prý o půlnoci při úplňku vylézt na kopec a počkat, až se zjeví. Zebín udělal vše, co mu vědma řekla.

Dal si u kováře ukovat meč. Obětoval za něj všechny své úspory. Vystoupil na kopec a vyčkával, až se čarodějnice ukáže. Tu se najednou zvedla mlha a čarodějnice se objevila. Zebín nečekal a rychle čarodějnici probodl. Čarodějnice zařvala a stala se z ní mrtvá myš. Zebín se radoval, že pomstil dívku. Od té doby se ten kopec začal jmenovat Zebín

Verča Kordíková


Jak zmizela a zase se objevila lipová alej.

Jednou se v Libosadu objevil čert. Jmenoval se Šutr. Když Andulka šla poprvé do Libosadu natrhat maliny, čert ji zahlédl, ale ona jeho ne. Čert si usmyslel, že ji chce za ženu. Když šla Andulka lipovou alejí, čert nechal zmizet alej i s Andulkou.

Pátým dnem od ztracení Andulky šly ji rodiče hledat do lipové aleje, ale žádná tam nebyla. V tom se před nimi objevil čert Šutr a řekl, že dceru už neuvidí, dokud mu nepřinesou 1000galeonů. To byly mince. Ale rodiče galeony neměli a tak na čerta udělali past. Řekli si, že čerta zavedou na Prachov a shodí ho z Dračího zubu. A když ho nalákali na Dračí zub, řekli mu že tisíc galeonů má tam dole pod skalou. Čert se začal dívat pod skálu a rodiče Andulky ho opatrně shodili dolů.

Čert se zabil a všechna kouzla , která kdy vyčaroval zmizela. Andulka se vrátila i s lipovou alejí a v okolí Jičína byl zase klid a mír.

Jirka Kolář


Lesní víla

Kousek od Jičína v Lodžii žila lesní víla Rozcuchanka. Byla veselá a rozpustilá. Rozcuchanka měla velmi dobrý dech.

V Lodžii stál zámek. V něm bydlela kněžna Josefína. Kněžnu neměl nikdo rád, protože byla zlá a pyšná.

Jednou, když jela kněžna za svou sestrou do Popovic, Rozcuchanka vběhla do zámku a schovala se do její komnaty. Kněžna byla velmi dobrá kouzelnice a chtěla zničit Jičín. Měla v plánu Jičín proměnit ve velké jezero. Rozcuchanka jí v tom chtěla zabránit

Poprosila svoji kamarádku Duběnku, aby si stoupla pod schody a koho uvidí ať zavře do sklepení. Když se kněžna vrátila, chtěla uskutečnit svůj plán. Šla do své komnaty a už začala kouzlit, když Rozcuchanka foukla svým dechem a shodila kněžnu ze schodů. Dole ji Duběnka svázala a zavřela do sklepení.

Rozcuchanka s Duběnkou se nastěhovali do zámku a žijí šťastně až dodnes.

Míša Nosková


POPIS STRAŠIDEL

Pařezák

Je to nenápadný pařez v Libosadu. Tento pařez dohlíží na neukázněné turisty. Turisté by si na něho měli dávat pozor a neměli by odhazovat odpadky. Když turisté neuposlechnou rozkazu, tak jim svými kořeny zkříží cestu a dál už NEMOHOU.

Renáta Kocourková


Chobotňák, čili svačiňák

Je celý zelený a má dlouhá chapadla. Krade svačiny turistům v Libosadu. Většinou se zbarví do zelené barvy aby splynul s okolím. Dlouhýma chapadlama popadne nenápadně svačinu a utíká pryč, když máte to štěstí, uslyšíte ho mlaskat.

Jakub Kolomazník


Koleják upíří

Koleják nemá rád vlaky projíždějící Libosadem. Klade jim do cesty různé překážky a tím je zastaví. Straší cestující. Chce, aby se tudy báli jezdit, dráhy přišly o zisk a vlak zrušily. Byl by tu klid.

Daniel Lustig.


Schoďák záludný

Je to takový křivý schod, který umí spoustu věcí. Když jde někdo nahoru, vysune se a shodí ho. Ale když jde někdo dolů, buďto zmizí, nebo se zasune, někdy se navlhčí a nakloní se. Má jednu velkou výhodu – může měnit místo. Takže si nikdo nemůže zapamatovat, kde ho schodil.

Ondřej Procházka


Tisk těchto novin byl proveden dík GENERALI POJIŠŤOVNA a. s. Denisova č. 504 Jičín. Tel, fax 493 523 027


Prochoroviny

kulturní (skoro) měsíčník. Vydává B. Procházka, Sokolovská 367, Jičín. tel. 493 523 492.

Evidenční číslo MK ČR E 13158

  • e mail: prochor.jc@tiscali.cz


    Prochoroviny