Upravené logo Prochorovin



zvěsti z Jičína a okolíportréty lidí okolo nás9. prosince 2002, č. 12/02

Velké teátrum

to byly pro mnohé z nás volby, zejména ve svém finále, kdy se ve Vladislavském, pardon, Porotním sále v pondělí osmnáctého listopadu rozhodovalo, jak bude jičínská radnice vypadat.

Už v první větě je skryté přání, neboť konání na radnici, tedy i život města, zdaleka nezávisí jen na zástupcích, které si lid svobodně zvolil. Druhou silou jsou Úředníci, zaměstnanci, kteří rozhodnutí volených v život uvádějí. Jaká bude váha těchto dvou složek, které ne vždy byly v harmonii, o tom rozhodne budoucnost. A taky vůle a důslednost a pracovitost těch, kteří rozhodují, i těch, kteří konají. Moje přání vyslovil první místostarosta Jiří Vitvar, když mluvil o tom, že zaměstnanci měli by být servisem. Přidávám si slovo partnery, pomocníky jak zastupitelům, tak občanům, zase přidávám si slovo -občanské společnosti. Kdybych cítil, že tak doposud beze zbytku bylo, nepsal bych o tom.

Rozložení ve vrchním trojúhelníku zdá se být vyvážené. Pan starosta, Martin Puš, je ekonom, manažer. Místostarosta Richard Koníř patří k lidem veskrze kulturním. Umí tancovat (Český ráj, Jičíňáček), umí organizovat (JMP, kupříkladu večerní putování za světýlky…). Když si opatří reprezentační sako, nebude chybět žádný z předpokladů. Jiří Vitvar, zvolený jako první místostarosta (nevím, zda ta číslovka znamenala při volbě jen pořadí, nebo i pořadí důležitosti, v usnesení to nebylo), jest člověk multifunkční, se zkušenostmi ve věci největšími. V zástupu rozličných účastníků není někdy moc vidět, ale sako má a hlavně, když promluví, je to po rozmyslu a k věci.

Složení rady i zastupitelstva, myslím respektuje přání voličů. Těch, kteří přišli. Ti ostatní zas si budou nadávat u svých piv, dobře jim tak. Ostatně soudím, že patří poděkování těm, kteří jsou už teď v pozadí. S některými z nich si Prochoroviny moc nerozuměly, ale si jich vážily. Z mnohých vytahuji jména: J. Liška, V. Matucha, P. Volf.

Karty jsou rozdány, těším se, že vše bude klapat. Prochoroviny k tomu chtějí svým neobjektivním psaním přispět.

PS: Když se Richard K 2. prosince představoval na radnici svým spolupracovníkům, měl sako slušivé, košili a kravatu barevně sladěnou. Zda nejmodernější, nedovedu posoudit. Ale neměl propisku. Tak jsem mu půjčil svou, novinářskou.


Padesátiny při kyselu

oslavilo loutkové Srdíčko. Úžasná sešlost. Kolik je to generací, mezi osmdesáti (J. Hlaváč) a devíti (J. Ulrich)? Musejí se shodnout, když dovedou šest velkých ročních premiér. Vodiči, mluviči, ostatní. Musejí, když často nastává taková situace, že namačkaní mluviči nevidí na vzájemně se pletoucí vodiče.

Zajímavé člověčí rozpolcení: Za gesta, vzhled, konání na scéně odpovídá někdo jiný, než ten, kdo hlasem vyjadřuje pocity. Ale má-li být představení stoprocentní, je třeba oboje spojit. Umíme to v životě? Jak často říkáváme něco jiného než cítíme? Prozradí nác oči? naše mimika a gesta?

Divadlo drží si stále svou klasickou formu jako za Matěje Kopeckého. Vstoupila technika, zlepšilo se vybavení. Stále se však hraje za jedno kafe (na zájezdech prý za fernet). Stále je to ono půvabné loutkové divadlo našeho dětství.

Dvě Cecilky, sehrané při oslavách byly mile naivní, hezky muzikou zabarvené a krásně starosvětské. Jiřka úžasně uječená a pan Hlaváč královsky patetický. Pan principál Prokeš toho moc nenamluvil, jen se usmíval. Dostal on, i celé Srdíčko, nádherné perníkové srdce, škoda ho sníst.


Patří počítače do Káčka?

Ta ryze technická věc, která podle některých odlidšťuje? Inu vzpomenu si rázem na tak milé a užitečné pracoviště, jakým je Literární archiv PNP ve Starých Hradech. Oni tam mají tak "moderní" vybavení, že když něco napíšou, nelze to na normálních počítačích otevřít. Možná jedno z mála míst na okrese, kam ještě nepronikl Internet. Takže pozvánky, zápisy, články ke konzultacím apod. jen poštou - 24 hodin, či na kole – 48 minut jedna cesta.

To byla myšlenka, když jsem vstoupil na JINWEX, první výstavu počítačové techniky ve Valdštejnově městě. Pan Rejman si vypůjčil malý sál, nanosil tam se svou partou nejen compjůtry, ale foťáky a jiné věci. Trpělivě vysvětluje, jak je možno nafotit a hned obrázek do novin přenést, video sestříhat, cokoli napsat, nakreslit,zkopírovat, zvětšit … .

To všichni víme, že bez člověčího úsilí a kontaktu nic nejde. Ale jak nám k tomu může technika pomoci (například při informacích o jičínských kulturních programech), o tom se ještě musíme moc a moc učit.


Jak se dělá moderní žurnalistika

Do Novin Jičínska donesl jsem článek k 17. listopadu, jehož poslední odstavec zněl:

"Představoval sis tenkrát, že bude, co je?" Zeptal se Karel. Už to od něj nebyla provokace, možná povzdech. Odpověď známe každý. Ještě jsem ale dodal, že jsme byli blbí. Pro sebe pak, že jsme byli krásně blbí a že se za tu blbost nestydím. V televizních novinách pak povídal pan Václav s uvázanou šálou.. Jsem rád, že jsem tolik let mohl to jeho ráčkování poslouchat."

Za týden vyšel článek "upravený" bez mého vědomí s posledním odstavcem takto.

"Představoval sis tenkrát, že bude co je?" zaptal se Karel. Odpověď známe každý. Ještě jsem dodal, že jsme byli krásně blbí."

Nechť čtenář sám posoudí, kdo je opravdu ten blbec.


Karel Čermák

sbírá nejen pohlednice, ale i drobné grafiky. Představuji si onu slast, když se v antikvariátu podaří po dlouhém slastném listování objevit něco, co pasuje do sbírky – tedy věci o Jičíně a okolí. Dřevoryty a jiné grafiky umístil Karel ve výstavní komůrce okresní knihovny. Ona tam je mezi šatnou a půjčovnou a kdo má čas se zastavit vnímaje, pocítí závan pohody. Anna Macková, na kterou křičíval druh Josef Váchal, zachovala některé už zmizelé stavby na svých dřevorytech, často poté vydaných jako pohlednice. Cyril Bouda, za kterým jezdívali s paní profesorkou Úlehlovou Jičínští studenti do ateliéru, vyznává se ve svých ilustracích ze svého potěšení z lip, Zebína i dalších míst. Podobně i Vladimír Silovský, který má kořeny v Libáni. Karl Vik úžasným způsobem viděl jičínské náměstí z brány … . Pár obrázků – a kolik je v nich vzpomínek a inspirace!


Na výstavě

divadelních kostýmů v jičínské galerii vypráví paní doktorka Koubská o tom, že si herci tolik zakládali na svých kostýmech, že si je nechávali šít ve vyhlášených módních salonech. A tak se třeba přihodilo, že se v Americe sešla na scéně Ema Destinová v kreaci z Vídně s Carusem, kterému šili v Taliánsku. Kupodivu ani rozdílné pojetí nepoškodilo úroveň opery. Taky pověděla, kterak má svazek dopisů význačných českých herců, ve kterých si stěžovali, jak je divadelní oblečení svazovalo a bránilo jim v pohybu a jak vedení neustoupilo, neboť návrh kostýmního výtvarníka musí být zachován. Inu šaty a člověk – ne vždycky musí být v jednotě.


Čeněk Musil

a Jičín dnes. Má muzeum takový zvyk dobrý, že na závěr nějaké události sezve pamětníky na besedu a při čaji se ptá na jejich vzpomínky. Tak bylo i k dílu architekta Jičína Čeňka Musila. Přišla i rodina. Kromě staveb (Obchodní akademie a další) a plánů územních a regulačních s potěšením slyšeno, že i do divadla, jako ochotník a scénograf zasáhl, spořitelně s výběrem koupených obrazů radil a další a další. Kupříkladu Studentský dům (dnes knihovna) řešil tak důkladně, že navrhoval i nádobí a ubrusy.

K tomu, jakým byl člověkem, dařilo se řeč stočit jen obtížně. Z mála, co pověděla paní snacha Věra, byla cítit úcta a chvála. Byl prý hodný a kouřil cigarety ve špičce.

Hledán způsob, jak jeho jméno v městě připomenout. Prý, památník v podobě kvádru a jedna ulice na Novém Městě mohla by se po něm jmenovat. Na tom Novém Městě, které svým uspořádáním není, věru, chloubou města? Pod jehož koncepci nikdy by se Musil nepodepsal? A tak zazněla myšlenka nad křižovatku před knihovnou, která svou rozlehlostí mohla by být náměstím. Náměstím Musilovým.


Biblická dílna,

dříve biblická hodina, je shromáždění křesťanů i bezvěrců, každého, kdo přijde. Na poslední držela své dobře připravené slovo Tereza Dubinová a bylo o prorokovi Šalamounovi. Citovala nejen z Bible, ale i z dalších knih, včetně židovských, ona jest hebraistkou. Komentovala, i otázky řečnické vznášela. Povídání tuze inspirativní, mnozí nesli jsme si otázky i domů. Třeba i tu, kolik je v Bibli mrtvých a proč. Jen Šalamoun pobil na jeden zásah 850 proroků. Zabíjení ve jménu čeho? Řeč byla i o úloze davu a osvíceného jedince. Och, jak blízko má historické psaní k prožívané současnosti!


Vánoce v muzeu

objevily se také proto, že paní výtvarnice Kamila Skopová měla tento osud: Pracovala v pražském obchodním domě. Ten koupili Američani. Přišli a začali naše zkušené učit, jak dělat obchod. A tak odešla paní Kamila na Vysočinu, aby se vrátila k tradici. Muzejníci se za ní a za paní Petříčkovou a dalšími vypravili, leccos tam pochytili, v mnohém se inspirovali a dobré lidi pozvali. Tak vznikla výstava i dílny a Jičíňáci i přespolní mohou se dívat, poučit, i naučit. Jak se drátovaly hrnce, jak se dřevo, sláma, papír i jiné materiály od přírody přetvářejí v krásno. Které není kýčovité a které zklidňuje bláznivé pospíchání, přivádí na myšlenky dobré. Možná jest trochu sentimentální, ale v Adventu sentiment dovolen.

Neboť tj. pravým posláním Adventu: ono zklidnění, to posezení společné rodinné nad lepením, střiháním, prostě ručním a vlastním tvořením, které s sebou nese myšlenky dobré.


Jiná radost.

Benefiční koncert uspořádalo Sdružení pro pomoc mentálně postiženým. Vím, bylo to už dávno, zprávy proběhly. Chci připomenout radost, s jakou vyprávěli mi o úspěchu. Tolik vybráno, že namísto cvičícího stolu mechanického, mohou si pořídit i lepší – elektrický. Kkdyž to vyprávěli, krásně jim svítily oči.

Dva poznatky. První, že Jičíňáci dovedou nemyslet jen na sebe, zvlášť v tom čase předvánočním. Přišli a podpořili, pomohli. Druhý je o tom, jak posunuté jsou hodnoty pro různé lidi. Jaké jsou naše radosti, často zbytečné a nesmyslné nespokojenosti a vády. A jak, na druhou stranu, radují se oni, že mohou o něco lépe zápasit se svou nemocí.


Veronika Sedláčková

přišla z televizního zpravodajství do knihovny a vyprávěla. Dlouho, zajímavě. Přiznala, že naučit se správné dikci nebylo lehké. Trénovala tak, že si neustále četla nahlas. Všude, i ve vaně. Na trochu uštěpačnou otázku, zda nebudou na vánoce zase stávkovat, pravila, že krize nebude, není důvod. Že nemohou stále hrát jen o sobě. Ale přiznala, že současný zákon o televizi je nekvalitní a že je třeba ho co nejrychleji změnit. A taky, že většina pracovníků odvolání ředitele Balvína přivítala.

Kromě jiného pochválila seriál Šumná města a litovala, že je v tak pozdní hodinu. Jedná se o alternativní pořad, který nemá sponzora a není tu lobbing zařadit ho vhodněji. Potvrdila, že v okamžiku vysílání reklamy je automaticky zesílen zvuk. …

Jest Jičíňačka Veronika Sedláčková milá dáma, věkem, hlavně ale vzhledem, dívka. Vystupuje příjemně, přirozeně, její podvečerní povídání se líbilo.


KAM,

měsíční přehled kulturních akcí střídavě zanikal a znovu se obnovoval. Hlavně zásluhou počítačového šéfa radnice ing. Brunera vzniká znovu a věřím, že vydrží. Začátekem každého měsíce budou si moci Jičíňáci v MIC, na podatelně městského úřadu i v kulturních zařízeních vzít zdarma úplný program všeho, co se ten měsíc v kultuře poděje. Tedy – úplný bude jen tehdá, když všichni dodají panu inženýrovi včas podklady. Věřím, že i K klub.

Bylo by milé, kdyby tenhle program byl na nástěnkách v podnicích a úřadech, ale i třeba v čekárnách lékařů, i v hospodách. Bohužel, radnice zatím hledá, kdo by roznášel. Najde se měsíčně pár stokorun, aby se roznašeč zaplatil?


Kulturní komise

má, podobně jako ostatní komise, na radnici ze zákona tuze důstojné postavení: předseda je dosazen radou, měl by být jedním ze zastupitelů. Její hlas je pouze poradní, rozhodující je rozhodnutí rady. Úkoly jí dává rada, ale může si je taky určit sama. Radost v takové komisi pracovat. Zkusil jsem to s přestávkou čtyři roky a takto soudím pro budoucno:

*komise by měla být informována o všem podstatném v kultuře ve městě

*ke všem důležitým věcem (i personálním) by měly mít právo se vyslovit

*práci řídí a organizuje osvícený předseda, který spolupracuje s odborem kultury, je plně zasvěcen do veškerého kulturního dění a dle toho navrhuje program jednání komise

*postavení odboru kultury je partnerské, pracovníci představují pro komisi servis, administrativní zázemí, se znalostí věcí připravují s předsedou program a úkoly pro komisi

*vahou svého složení i moudrostí svých rozhodnutí měla by si komise vydobýt takové postavení, že by byla radou respektována


VINŠ: Hlavně nechtějme všechno. Jednak to nejde, jednak by nás to nebavilo. Stačí občasný pocit užitečnosti na tomhle světě. Ale pro to se musí ně o udělat. Podmínkou je - být zdravý. Takže to zdraví!

prochor


Upravené logo Prochorovin


LITERÁRNÍ PŘÍLOHA

TOPOLY

Bohumír Procházka

Snad půl hodiny nepromluvil. Vydrží mlčet, to nebývalo. Připouštím, vyhovuje mi to. I v tom se změnil.

Včera najednou octli jsme se vedle sebe s kočárkem. My, s invalidním vozíkem a jedním nemožným dědkem na něm. Vedle stál nejmodernější kočárek, ani ten malý na něm nemůže chodit. To mají obyvatelé vozítek společné – jsou odkázáni na nás. Takže vlastně podoba. Jen s tím, že mezi oběma vozíčkáři byl rozdíl jednoho člověčího života. Ten malý chce, dere se do něj, ten můj starý nechce už nic. Jíst, být přistrčen v pravou chvíli na záchod, občas mít možnost někomu vynadat. Tu si ostatně najde sám. V tom jediném je aktivní dostatečně. Pokud nepropadne pasivitě dočista. A tak si vedle sebe jsme a nejsme. Ani jeden z nás neví, co je v tom druhém. Chce vědět?

Musí. Tohle se musí změnit, nebo umřeme zaživa. Snad mi letošní pěkný podzim trochu pomůže. Ujít. Ujít se až do únavy. A hned dnes, hned po obědě. Deku, sušenky, láhev s pitím, schválně vezmu tu na kolo. Do ní černou bublinkovou limonádu, o které říkával, když ho to zajímalo, že je stejně tak dobrá jako je nezdravá. Jedeme. Nebrání se.

"Nefouká na tebe, mám ti dát deku?"

Neodpovídá, je někde hluboko v sobě. Zopakuji, zabručí že ne.

"Chtěla bych daleko," pokud to vydržím, vozík je těžký, ale to nesmí poznat, "chtěla bych si s tebou povídat, povídat, jako zamlada."

Málem sletěl dolů, překvapila jsem ho, to jsem chtěla. Trochu šokovat, vyburcovat z letargie. Vždyť vlastně po úraze jsme spolu kloudně nemluvili. Pocit nevysvětlené viny? Beznaděj a bezvýchodnost?

Vozík byl do kopce těžký, nesmí to poznat. Těžko dýchám, ale nevzdám to.

"Podívej," snažím se příjemně, "budeme takhle chodit a povídat si. Vezeme ten život po kouskách, zkusíme tu hru na pravdu, kterou sis vždycky přál, když jsme spolu chodili. Pravidla ti snad nemusím opakovat, že?" Schválně otázku, aby musel reagovat. Přes hlavu se snažím číst z jeho obličeje. Dlouho je ticho, nesmím věc uspěchat. Cítím, jak mu v hlavě šrotuje. To jsem chtěl, právě to jsem chtěla. Vzpomínám, jak jednou bájil o očistné moci zpovědi. Ano, tak to říkal. Některé věci dobře si pamatuji.

"Myslíš, že to má cenu?"

Mám vyhráno, jen to nezbabrat.

"Nebudeme přece jak malé děti, nejsme puberťáci. Ty myslíš, že to vůbec bude možné?"

Topoly příjemně šuměly, silnice byla rovná, po větru jelo se dobře. Bojím se přílišné euforie. Najednou chci se podělit:

"Pamatuješ, jak jsme sem chodívali s dětmi?" Snažím se mu urovnat větrem rozházené vlasy. Pozor, aby toho nebylo moc najednou!

Uhnul hlavou a něco bručel. Bručel, ale nenadával.

"Myslíš, že jsem měla jet radši vlevo?" Prvně od havárky jsme se k ní vraceli. V nemocnici nebyla možnost, doma po návratu, když už věděl, že chodit nebude, buď neodpovídal, nebo zatočil řeč jinam. Nevadí, začneme od zadu. Začali jsme. Probrali všechno. Vysvětlil, že pár dní po operaci nemluvil proto, že nemohl. Narkóza účinkovala na jeho hubené tělo příliš dlouho. Od chvíle, kdy zvěděl, že mu už žádná rehabilitace nepomůže k tomu, aby se postavil, nemluvil vědomě. Podivným způsobem zafixoval se na jednu sestřičku, přiznal. Věděla jsem. Nevěřil. Kdybys, holenku, věděl, co všechno já znám z toho, o čem sis naivně myslel, že je jen tvoje tajemství… .

"Ale jsou tu ty dopisy; chceš mi o nich povědět?"

"Jaké dopisy?"

Neumí zapírat, alespoň v tomhle neumí zapírat. Vždyť se známe. A možná ani až tak moc nechce. Vytušila jsem, že mu ta vzpomínka není proti srsti.

Napití z láhve. Chvíli na láhev, připomínku kola, koukal, než se napil. Dvě sušenky a rozpovídal se o tom, co jsem zatím jen tušila. Pomalu, pomaloučku, máme přece tolik času… . Vím přece dávno o té krabici, kterou přinesl z práce, když končil, uložil dozadu do sklepa. Byly tam všechny, ty jeho…, tušila jsem je a nechtěla o nich nic vědět a zajímaly mne… . Teď se hodí. Teď budou ony tím mostem, na kterém se sejdeme. Jak jsem je nenáviděla. Jak mne zajímaly. Tím víc, čím častěji jsem mu je a hlavně sobě opakovala, že o nich nechci slyšet. Najednou jsou mi dobré… .

Domluvili jsme se, že mi bude vyprávět o všech ženských, na které si vzpomene. První domluva po havárii. Vyprávěl. Zpočátku pomalu, jako by se rozpomínal. Ne, nerozpomínal. Styděl se? Byla v tom ta jeho hrdost? Odevzdanost? Rezignace? Či potěšení, jaký byl kabrňák?

Počasí nám dovolilo časté a dlouhé procházky. Mluvil. Hlavně že mluvil. Kdo mluví, žije. Mluvil k topolům kolem silnice. Neviděl, nemohl vidět dozadu. Zajímal se o mne vůbec ? Řada jeho ženských byla delší, než jsem si dovedla představit. S každou nově vyjevenou smazával kousek z toho mála příjemného, co bylo mezi námi. Můj manžel. Tolikrát odešlý a zase navrácený. Jen na chvíli navrácený. By se záhy vrátil do svého světa, který byl jeho hlavním.

Poznané předčilo tušené. Bolí hodně? Vlastně nevím. Tlačím vozík do kopce a poslouchám. A brečím si, což nevidí. Neviděl nikdy. Možná nechtěl, možná neměl čas vidět. Na jednom z vršků, za kterým, jak bývá zvykem, začal spád dolů, tentokrát prudký, jsem se musela zastavit. Utřít pot a slzy, které se s ním mísily. Jen krátce, tuze krátce mihla se myšlenka: Stočit vozík doprava, pole tu klesá, následuje skalní sráz, dole řeka, a strčit do něj. Poslední silou, která mi zbývá… .

"Nechceš napít?" Z tašky jsem vyndala jeho oblíbené oválné sušenky a čaj.

Povídku věnuji milé paní, která s námi tak prožívá všechny důležité kulturní události v Jičíně

BP


Prochoroviny

kulturní (skoro) měsíčník. Vydává B. Procházka, Sokolovská 367, Jičín. tel. 0433 523 492.

Evidenční číslo MK ČR E 13158

e mail: prochor.jc@tiscali.cz


Prochoroviny