Upravené logo Prochorovin



zvěsti z Jičína a okolíportréty lidí okolo nás23. říjen 2002, č. 10/02

O novinářské zodpovědnosti.

aneb

O tanečních a protestech.

Tento článek odmítly uveřejnit Noviny Jičínska (aniž by si ho přečetly) a Nové noviny (ctí zásadu, že se nevyjadřují ke konkurenci)

Šťastní ti, kdož jsouce přesvědčeni, že noviny lžou, umanou si je nečíst a dodrží to. Ke kávě dají si místo novin čísi dobré slovo, k pivu další pivo – a nezkracují si život neustálým nasíráním.

Naposledy povedlo se vytočit mne panu šéfredaktorovi Sálovi, který 1. 10. v Novinách Jičínska psal o peticích, co "kolují" městem. Ano, jde o zrušení některých akcí navazujících na taneční. Pravda je taková, že tančit lze, v nezmenšené míře. Jen pestrost kapel a moderátorů se zvětšila. To vše pracovníci kulturního domu rádi vysvětlí. Těm, kteří mají zájem.

Smyslem mého článku je zevšeobecnění – kterak dovede jeden v zlém promyšlený komentář v novinách nedobře ovlivnit atmosféru, otrávit lidi. Viděl jsem jednu z oněch "petic". Byla

podepsána "účastníci tanečních kurzů" a podpis na ní byl nečitelný. Věru, není problém, vytvořit z úst organizátora tanečních nepodloženou atmosféru typu – chtějí nám zrušit taneční.

Pan Sál často opakuje slovo sloužit, aniž by ho blíže vysvětlil a fakty doložil. Nemohu nevzpomenout myšlenku jednoho nejmenovaného bývalého pracovníka Kulturního domu: "Je to kýč jak bejk, ale ti lidé to chtějí," Chraň nás Bůh před takto pojatou službou kulturní instituce. Sloužit ano, posluhovat ne. Ještě více mne překvapuje z úst šéfredaktora regionálních novin vyslovená myšlenka, že "společenské vyžití mladých lidí je ve městě takřka nulové." Čte vůbec pan šéfredaktor svoje vlastní noviny? Co na to řeknou lidé z různých občanských sdružení, či kulturních institucí ve městě? Cožpak v knihovně, K klubu, muzeu, koleji, lodžii a dalších se pro mladé nic neděje?

A tak nezbývá, než uzavřít poslední větou z článku pana šéfredaktora, že je dobré si připomínat moudra našich předchůdců i to, pro koho svou práci děláme. Zda pro utvrzení svého ega, nebo pro občany. To platí i pro noviny.


Souhlasí Vladimír Komárek?

Semily 4. října 2002. První výstava Vladimíra Komárka po jeho pozemském nebytí. Ve dveřích stojí milá dáma a každého pěkně přivítá, podá ruku. To je pěkné. Lidí přišlo tolik, že přes ně není vidět obrazy. Mluvějí pamětníci. I paní Pavlína mluví, která s mistrem napsala knížku a nedala si čas na kloudnou redakci. Byla to ne moc povedená knížka. Uspěchaná, nepořádná. To si pan malíř nezasloužil.

Nepřišlý, ale omluvený kolega malířův, Jan Kanyza, řekl prostřednictvím pásu magnetického: "Vladimír se jen přestěhoval do jiného ateliéru. Ti dědkové nahoře (kolegové malíři) se nudili a po jednom andělu mu vzkázali ať přijde. Teď jim tam cosi vypráví a všichni řvou smíchy… ."

Lidi si už postupně pověděli svoje a odcházejí. Začínají být vidět ptáci, lodě, krásná dívka, o které se neví, zda je skutečná, nebo namalovaná na zdi. Dva drží misku. Chtějí se spolu napít? Před křížem stojí čtyři, všichni jsou nazí … .

Mistr je tu dvakrát. Jednou zamlada, autoportrét nese vročení 1957. Podruhé, bylo to v roce 1967, měl kolega, Jíra tu drzost vzít Komárkův obraz a Komárka na něj namalovat. Je úžasně rozcuchaný, je to on. Jíra smí. Pak už ale jen málokdo máme právo ve věci se jakkoli vyjadřovat. Pardon za mou drzost.


Staré Hrady 21.9.

GOTIKA. Typotvory. Antireklama. Antikomerce… Slova z výstavy grafického designu Magdaleny Kalistové a Tomáše Procházky. Jak se srovnají kamenné staroslavné prostory s díly, kterých se nedotýká ruka přímo, ale skrze techniku nejmodernější? Ano, myšlenka je. Nápad. Vtip. Podány jinak než štětcem, či tužkou. Jiné. Zajímavé. Zvykejme si vnímat kumšt podaný skrze stroj!

Magdalena však umí i jinak. V sále s klavírem jsou její malby, kresby. Člověčí tělo se nesnaží přikrašlovat, proč hledat ten úhel pohledu ze kterého je nej… ? Proč by mělo ono nej pokračovat výrazem krásnější? A co je nejkrásnější? Malířka ukáže člověka, jaký je. Stárne. Křivky se mění, nastupují jiné hodnoty. Co jsou hodnoty?

Je tu přítomna. Autorka Magdalena Kalistová. Na klavír dala si svůj autoportrét, aby si někdo nemyslel, že se nehlásí ke své práci. To není úsměv úplně pravý. Ani pošklebek, jako druhý extrém. ""Tak co? Co říkáš, človíčku? Hlavně si nesmíme myslet, že my to víme všechno nejlépe." Aby dotvrdila své, pověsila do vchodu svůj životopis. Obaly na pilulky. Pěkně napojené jeden na druhý. Moc, moc. Všechny otvory už prázdé, vybrané. jen jeden, jediný brufen zůstal. Ten poslední? Naděje? Rezignace?

ARKÁDY. Otvírá se výstava hraček Hany Švarcové. Paní Hana pracuje v muzeu, po večerech doma dělá dřevěné hračky. Na soustruhu točí, zbytek vyřeže, namaluje. Dřevěná infekce po tatínkovi. Pomáhají děti. Panenky, koníci na kolečkách, píšťalky. Na píšťalky je nejlepší javor, švestka. Jak bývalo odedávna, předává se řemeslo v toku rodiny. Dřevo, když se opracovává, voní. Protože dotykem ruky a nástroje se zahřeje a uvolní se voňavé silice. Vsadím se, že Barbie, udělaná a ustrojená perfektně, nikdy takhle nevoněla.

KONCERT. Flétna, viola a cello. Dvě dívky a jeden muž. proti oknu v krbovém sále, nevidíš do tváří. Diváků už ne mnoho. Z muziky i zvenčí proniká podzim ve všech barvách jaké umí. Trio NOGTUA hraje na závěr Koncertino Erwina Schulhoffa. Toho, který umřel v koncentračním táboře. Koncertino napsal v roce 1925. Vladimíra Sůvová před začátkem odkládá sopránovou flétnu, mění ji za malou, tuze vysoko znějící, zvanou pikola. Vysoké tóny skladby cosi připomínají. Ano, tyhle zvuky doprovázely průvody nacistů. Je možné, že tolik let dopředu "slyšel" skladatel, kam až dějiny mohou dojít?


Jaký bude?

13. ročník festivalu JMP ?

"Jaké si to udělám, takové to mám, " hlásá často Standa Penc v Milkovicích. Inu platí to krásně kupříkladu na zahrádce, ale i tam je oněch faktorů, které do toho "mluví" dost, kupříkladu příroda. Každý program festivalový je tedy předmětem někdy dosti náročného dohadování a kompromisů a tlaků všelijakých a jen naivka myslí si, že vždycky zvítězí to nejlepší. Ostatně, co to je nejlepší? Něco jiného je nejlepší pro paní Richterovou s měkkým i, která ve stanu na rynku učí děti vnímat svět i skrze krásno výtvarné a jednoduchost a hmotu přírodní. Jiné nejlepší je pro toho kluka, který se před rámusivým podiem vlní nepříliš přemýšleje.

Prezident třináctého ročníku P. Nožička nastínil spolu se svým programovým spolupracovníkem R. Smolíkem svou vizi příštího ročníku, který jest věnován tajemství. Třinácté komnatě. Kterou budou návštěvníci celý týden hledat. Asi neprozradím pointu, že ji nenajdou, což dobře. Hledejme stále! Robert chce využít všechna zajímavá místa jičínská: zámek včetně sklepa, kolej, lodžii s čestným dvorem, synagogu, kino, milohlídku, vodárenskou věž, sobotní divadelní pouť, školy a jejich často tajůplné kabinety se spoustou záhad a samozřejmě ulice a náměstí. Chce pozvat zajímavé avantgardní kulturní osobnosti jako je Petr Nykl (hnízda her), Ctibora Turbu, režiséra Švankmajera … . V jeho plánech zní slova jako bludiště, dílna se stíny, pohybové divadlo, animovaný film, Krabicany (pamatujete, už tu jednou byly) a další. V tom je mnoho nového. Ale ano, ohňostroj bude, budou i Chinaski. V tom je tradice.

Do jaké míry podaří se naplnit vizi nás některých o levném festivalu, kde převažuje tvůrčí přístup, ubude rámusu hudebního i rámusu ducha, povíme si napřesrok


Michail Ščigol

přiznal, že maluje "ve vlnách". Když vlna přijde, čas má jiný rozměr. Svatá chvíle má přednost před obyčejným přízemním světským děním. Nedoporučuje se mistra rušit. K jejímu vzniku musí být impuls. Hnutí jakési. Událost. Prožitek. Veliké člověčí neštěstí – voda. Pak blízkost ostatních, kteří pomáhali. Téma s velkým T. Přibližně za měsíc namaloval Michail 14 obrázků a obrazů. Voda oddělila lidi, kteří touží po spojení. Po komunikaci. Na větvích stromů zůstali osamělí lidé. Ač blízko, voda je odděluje. Či cosi jiného? Pouštějí si lodičky se vzkazy. Dvě bezbranné krásné osoby. Ona bezbrannost postav spojuje i Michaila s Vladimírem. A jeleni plují vlnami proti proudu …

Některé obrazy jsou železnickém kostele jako součást dobročinné akce.


Štefan opět

Už posedmé budeme udělovat Jivínského Štefana za pozoruhodný kulturní počin. Opět ve dvou kategoriích: ocenění za zásluhy dlouhodobé a za počin v roce 2002. Pro naplnění štefanské myšlenky je třeba zachytit celé rozmanité kulturní dění na okrese, neopomenout jedinou pozoruhodnou událost. Nominovat může kdokoli. Stačí písemně, emailem, či telefonem poslat svůj tip na prochorovu adresu. Je uvedena v tiráži novin.


Baševi a Anna Franková.

Občanské sdružení Baševi, které se v Jičíně a okolí zabývá židovskou tematikou, pozvalo ve spolupráci s městskou knihovnou putovní výstavu o osudech Anny Frankové. Pozoruhodné je nejen prohlížet panely v knihovně, ale i poslouchat výklad. Neboť průvodkyněmi jsou tu žákyně deváté třídy. Úžasný způsob, kterak projevit zájem o věc a na vlastní kůži si vyzkoušet nelehké a přitom tolik užitečné konání. Prožít si pocit být užitečným v dobré věci. Škola trochu jinak. Efektivně, zajímavě, dobrovolně… .

Dívky umějí a pracují s velkým nasazením. "Je to pro mne neocenitelná zkušenost," řekla mi jedna z nich.


Zmizelí

Začátkem roku 2003 uplyne 60 roků od transportů našich občanů do koncentračních táborů. Mnozí zapomněli, mnozí nevědí, jsou i tací, kteří nechtějí vědět. Zmizelí sousedé – tak se jmenuje projekt, do kterého jsou zapojení žáci některých škol. Pátrají po osudech židovských rodin. Mnoho se při tom žáci dozvědí, v mnohém se poučí. Okusí práci badatelů. Odevzdají pak své dílo, které zůstane, neboť zapomínáme, odcházíme. A právě tady bychom zapomenout neměli.

V Libáni pracují důkladně. Pozvali jednoho z těch, který prožil a přežil. Bývalého občana města , Miloše Picka. Čekal bych starého pána, který si nese nespokojenost, nenávist, zviditelňuje své trauma. Ne. Šestasedmdesátiletý pán, nesmírně činorodý, vypráví věcně, s nadhledem. Emoce jsou uvnitř. Jak je možné, že člověk, který tolik prožil, nezatrpkl. Pracuje stále. Nenechá se zmítat neproduktivními city. I to je pro žáky pracující na projektu nesmírným poučením.


Jak příště?

  • Ještě více dílen, či jiných tvůrčích aktivit (stavět festival hlavně na nich), dílny i v sobotu

  • Důsledně prostorově a akusticky oddělit dílny od rámusu na náměstí. Do zámku? Na Husovku? Pořídit jednoduchý systém ukazatelů, které by byly zároveň poutače (Indiáni, Dravci, dílny…)

  • Zřídit městskou šatlavu a tam zavřít všechny kecaly a našeptávače a pomlouvače, kteří bezpečně vědí co a jak dělat, ale jakoukoli pomoc odmítají

  • Nepodělávat se z Dád Patrasových a podobných a věnovat tím více péče skromným kumštýřům, kteří relativně levně a bez vysokých nároků pomáhají vtiskovat festivalu duši (klaun Gery, Nesvatba, Jana Rychterová i paní Richterová s měkkým i)

  • Ještě lépe propracovat systém uzavření náměstí a zamčení parku v sobotu. Zodpovědný a vysoce kompetentní člověk měl by být důsledně po celou dobu k disposici a kompetentně řešit vzniklé problémy.

  • Dostatek laviček pro divadla a jiné aktivity na nádvořích zámku

  • Propracovat operativní informační systém v době kdy nevysílá pohádkové rádio. Zprávy typu Srdíčko je vyprodáno, v muzeu je volno… mohli by hlásat moderátoři na podiích a do zblbnutí opakovat

  • zlepšit organizaci styku s přijíždějícími soubory, dbát na dodržování smluv, aby nebylo důvodů ke kladení dalších požadavků. Ubytování a stravovaní


    Upravené logo Prochorovin


    LITERÁRNÍ PŘÍLOHA

    V Jičíně – hrůzostrašně

    Lidé zlatí,
    je to škandál,
    jaký to byl
    v noci randál!
    Co se u nás tady dělo,
    mnohých oko
    nevidělo …
    V noci někdo
    (je to k zlosti)
    vysypal tu
    pytel kostí.
    V telvizi
    hlásí Nova:
    "Byly rovnou
    ze hřbitova."
    Jedno děvče
    (v nevinnosti)
    třídí na cestě
    ty kosti.
    Zavolala
    tetu Pepku,
    ta přidala
    k kostem lebku.
    Náhle vykřik
    někdo z davu:
    "Hlaste se,
    kdo ztratil
    hlavu.
    Přihlásil se
    policista,
    byla jeho,
    dozajista.
    Když se kosti
    nudily,
    foxtrot
    spolu tančily.
    Zpoceny pak
    hrůzostrašně
    houpaly se v naší kašně.
    To kostanaté šplouchání
    lidem hrůzu nahání.
    Ti, co bydlí na náměstí,
    kostem hrozí z okna pěstí.
    Kosti z toho mají psinu,
    radí zalézt pod peřinu.
    A když kohout
    oznamoval,
    že se zrodil
    nový den,
    do pytle zas
    zalezly si,
    jako před tím
    lezly ven…


    Milá návštěva

    Po návštěvě
    s pejskem hravým
    poslechněte,
    co vám povím:

    Líp je třeba
    sama býti
    nežli s blechou
    spolužíti.

    Blecha nepodobná srnce
    usídlí se v podprsence.
    Hbitější než ještěřice
    navštíví tvé nohavice


    Jarmareční píseň

    U Anděla na rynku
    měli hezkou Nanynku.
    Byla děvče veselé,
    roznášela korbele

    Lajblík plný ňader měla.
    když se k hostu nakláněla.
    Pantoflíčky na kramflíčku,
    pravou červeň v každém líčku.

    Hostinská si libovala,
    že to děvče ze vsi vzala,
    a ne ňáké městské bejlí
    hubené, co rovno špejli.

    Páni velcí, páni malí
    rádi tu teď pobývali.
    Všichni hosté byli milí,
    když na sobě nešetřili:

    Dávali si na paprice,
    dávali si na kmíně,
    k tomu plný korbel piva
    u Anděla v Jičíně.

    A když přišel harmonikář,
    tak se tu i vrtělo,
    líčko k líci přitisknuté
    tělo těsně na tělo…

    A když hlásný
    půlnoc troubil,
    to se domů nechtělo …


    Pohádkový příběh pro dospělé

    Routička, páni, to byl kus,
    a její manžel kakabus.
    Když líbala ho na tváře,
    div, že nevolal faráře.
    Svěcenou vodou z kropenky
    vyháněl nestoudné myšlenky.
    Ať blouznivinám odvyká,
    povolal v dům svůj klerika.
    Ten klerik ale, víte to?
    ten skrýval v botě kopyto.
    V altánku jen ti dva spolu
    Druzounem vyšili Štólu
    A vyšívali dál a dál
    mešní roucho a pluviál.
    A po devíti měsících
    dojetím celý mázhaus zjih,
    když Routička všem milá
    čertíka porodila.
    A byl to klouček rozmilý,
    kudrny růžky zakryly…

    Záměrně až nakonec uvádíme jměno autora, vlastně autorky. Nechť čtenář chvíli hádá.

    Jde o Štěpánku Volfovou, která se chystá oslavit své čtyřiadevadesáté narozeniny. Její verše nejsou pokleskem mládí. Paní Volfová má školní sešit v puntíkových červených deskách a tam si poznamenává, co jí napadne. Někdy ale, když přijde nápad při vaření v kuchyni, píše i na ubrousky.

    "Já si myslím, že nejsem tak důležitá," praví paní Štěpánka a tuze mile se při tom usmívá.


    Prochoroviny

    kulturní (skoro) měsíčník. Vydává B. Procházka, Sokolovská 367, Jičín. tel. 0433 523 492.

    Evidenční číslo MK ČR E 13158

    e mail: prochor.jc@tiscali.cz


    Prochoroviny