Upravené logo Prochorovin



zvěsti z Jičína a okolíportréty lidí okolo nás9. září 2002, č. 9/02

Chvála zvláštních bláznů

Tři sta dvaasedmdesát bylo těch bláznů, kteří se postavili v sobotu 31. října na parkovišti u AGS, aby pak vyběhli ke svým kolům a na nich projeli cestu dlouhou 72 kilometrů, pečlivě vybraných, by oči i všechny svaly si přišly na své. Pro úplnost třeba dodat, že Zdeněk Konečný, jeden z nich, si letos píše dvaasedmdesátý křížek a nejmladší, Vít Kábrt, má letos devět let. Statistiku uzavřeme tím, že plnou třetinu účastníků tvořily dívky a účast v letošním jedenadvacátém ročníku Tour de bie're je rekordní.

Nebudu psát výsledky, položím jen otázku: Proč? Proč se ti lidi štvou, druhý den po závodě naříkají, že bolejí nohy (ti co netrénují), nebo rozebírají cestu a hubují se, že mohli rychleji (ti co se připravují)? Nebo dokonce vypustí onu větu o tom, zda jim je tohle zapotřebí? Ale stejně do toho za rok jdou znovu. Kde se ta vůle bere?

Inu, znáte onen úžasný pocit? Projedete cílem, odevzdáte průkaz s razítky z kontrol, podáte si ruce se soupeři, sednete si, protože nohy jaksi odevzdaly své, a tvrdí vám, že mohly právě jen těch 72 kilometrů (není to pravda)… . Jeden z nemnoha příjemných pocitů tohoto světa, že jste cosi dokázali vlastním a jen vlastním přičiněním. Že tady přecejen je ona úžasná spravedlnost, která měří všem stejně, neboť každý z těch kopců musíte vyjet, nebo vytlačit bezmotorově sám. Vytahujete se sami před sebou, že ještě na to máte, že se dovedete vyhecovat … . Jistě i jedním z úžasných motivů je, porazit si toho svého soupeře. Stačí o pár sekund. Kupodivu tohle všechno platí i pro ty z první i z poslední stránky výsledkové listiny.

"Ale nejhorší ze všeho pro mne bylo, když mne předjížděly holky. Pravda, pěkný pohled na ty jejich prdelky to byl. Ale když se ti pořád vzdalují a ty nemáš na to se jich udržet …," pravil mi přítel M.


Malovat zlo je snažší

Paní malířka Jana Terlická o sobě tvrdí, že má kořeny na Babáku a je to dobře, protože člověk má být odněkud. Protože ať chceme, či ne, kraj nás formuje a podivnými zákony působí na naše dílo. Obrázky JT na Valdické bráně jsou toho důkazem. Pro výstavu se spojila s Danielem Suchým, který přispěl plastikami, jež vyrůstajíce z podlahy, zobrazují příběh.

Obrázky barevné jsou ilustracemi k pohádkám, ruským, estonským i jiným, dílka černobílá náleží k veršům Antonína Drábka. Kdybych měl vyslovit svou první reakci, přišla by slova jemné, něžné, poetické … . Aniž bych chtěl nás, pány, naštvat, dodávám, jak jen ženská umí. Poetické ilustrace vznikly prý během jedné noci. Jak prosté – přečtené verše tak udeří, že ruka už chce malovat tvary a nepoleví, dokud výpověď není úplná. Jak náročné a těžké a namáhavé! Jak úžasné ve svém důsledku. Slovo proplétá se s křivkou a jen tak vzniká harmonie.

S malířkou povídáme si o dobrém a zlém v obraze: "Zlo je jednodušší. Udělat něco milého je složitější. Těžší je rozesmát, dát tam akci, ukázat hezké. Vtáhnout děti do obrázku a vyzvat je, ať hledají. Děti jsou pro mne nejlepší kritici, těší mne, když se radují. Stáli jsme tady pod věží, přiběhla holčička – jé, mami, to jsou krásné obrázky. Přivedla rodiče, prosadila si onen pocit dobra. Jsem ráda, když přicházejí lidé dobří. Svět je materiální, obrázky jsou nadstavbou, která upozorňuje i na jeho další rozměry … ."


Boží ráno

Jednou poránu, pozval jsem na táboře děti už vzbuzené, projít se k blízkému rybníku. Svítilo nádherně, vzduch byl čistý, den takový ten nepopsaný..., prostě ráno, na které pasují slova z nadpisu. Sedli jsme si u stavidla, čekali, co se bude dít.

"Vidíte to?"

Nechápavě koukali.

"No přece tu atmosféru, to nádherné ráno."

Opět nechápavé dívání: "No a co? Co má jako bejt," řekly.

Šli jsme na snídani, kdo přišel dříve, mohl vybírat z koláčků. Tvarohové, makové, i povidlové byly různé.

Odpoledne zkusil jsem zastavit u mateřídouškové meze, ta vůně jim nic neříkala, že je pupava lepší než kedlubna, neznaly.

Asi by se teď slušelo jakési mravoučné ponaučení o rozdílu mezi Pokemony a voňavým létem. Dalo by se sem i ideologicky připlést, jak inteligentní pan doktor Železný výběrem svých televizních pořadů deformuje lidskou duši.

Ale třeba je to všechno úplně jinak. Třeba jednou, až tihle kluci a holky poporostou, přivedou své děti na prosluněnou louku a budou naštvaní, že je ta krása nechává dočista chladnými. Třeba.


Textilní inspirace

Kdo prochází mezi tapiseriemi Aleny Novotné v galerii jičínského zámku, může, až se rozkouká, zkusit takovou hru: Přiřazovat k lidem ve svém okolí každému nějaké dílo. Vybrat mu jednu z kombinací barev a tvarů. Takovou, která nejlépe vystihuje jeho jako člověka. Tuze zajímavé konání, které otvírá mnoho otázek o složitosti člověčí povahy na jedné straně i o významu kumštu výtvarného, člověku určeného. Zdalipak stačí dílo jedno, pro jednoho člověka? A jak tón barevný ladí s povahou a vlastnostmi?

Chodíce mezi textiliemi, potkáváme lidi. Můžeme si s nimi povídat. Můžeme si je přizpůsobovat podle své vůle, oni nás stejně neposlechnou. Taky smíme snít o harmonii námi vymyšlené a porovnávat ji se skutečnou.

Kdyby se náhodou všechno povedlo podle našich představ, my tu pravou harmonii našli, inu pak si smíme obléct pyžamo pro dva, které vyvinula dcera paní Novotné Šárka a na výstavě taky ukázala.


Nad programem JMP

Výběr programu pohádkového festivalu jičínského je jedním z hlavních úkolů vejborů, najmě pak jakési dramatické, či programové rady. Věc je náročná proto, že hrubá kostra musí být připravena do konce roku předcházejícícho, by bylo možno konkrétně jednat s mecenáši, někdo říká sponzory. Neboť dík obratné diplomacii daří se získat nejen finance , ale i příspěvky jiného rázu, hmotné, formou služeb, či zajištění určitého konkrétního pořadu , letos například ohňostroje apod. Festival není dotován centrálně a prostředky na jeho fungování pochází hlavně od mecenášů, ač místních, tak odjinud.

Zajisté není festival jen dětskou záležitostí. Již po několik roků je kladen důraz na pořady rodinné, též třeba připravit i zajímavé programy večerní, převážně pro dospělé. Však hlavním cílem mělo by být zapojit co nejvíce dětí tvůrčím způsobem – žáků i studentů. Míním tím přivést do festivalového dění hodně mladých v přípravě, organizaci, tak volit takový program, ve kterém by děti nebyly jen diváky. Snad nejvíc deprimující je představa chlapce, dívky, který si sedne před podium a žvýkaje očekává – tak se předveďte, tak mne bavte. A svým způsobem se nudí. Pro ilustraci je možno uvést dilema loňské, kdy náctiletí mohli odpoledne volit mezi pohupováním se v rytmu muziky před podiem a řešením hádanek na nádvoří zámku.

Bohatě jsou letos v programu zastoupeny tvůrčí dílny všeho druhu, od malířských, přes práci s klasickými materiály – dřevem, látkou a podobně. Kéž by se povedly. Někdejší knihtiskařská dílna Guttenberg je nedostižným vzorem. Tyto pořady mají v našm grafu číslo3. Příjemné jsou i taková vystoupení, kde zpěvák, herec vtahuje děti ke spolupráci (č. 2). Mnohé z pořadů ryze diváckých (č.1) jsou vlastně také tvůrčí, protože děti při jejich přípravě strávily mnoho dobře prožitého času.

Pokud festival přinese potěšení z výrobku, za toho že se člověk čemusi naučí, či má radost z toho, co si připravil, splnil pohádkový týden svůj účel.


čistě divácké pořady56%
divácké pořady kde jsou účastníci vtahováni do děje8%
tvůrčí pořady - dílny a pod36%



Skrze obrázky z táty na syna

Prý už tiatřicet let jsou na světě Fifinka, Bobík, Pinďa a Myšpulín. Představte si, nezestárli. Pan malíř Jaroslav Němeček to v Srdíčku dokázal, vlastně to dokázaly hlavně děti, protože o nich vědí všechno a kdo to pověděl, dostal od pana malíře podepsaný originál. Máť každá generace své hrdiny, ale někteří, nestárnouce, přecházejí z táty na syna, táta se v nich poznává a s potěšením do dětství vrací.

Na výstavě komiksů v Srdíčku měli svou exposici i hendikepované děti jičínské. Fušují do dřeva, hlíny, samozřejmě kreslí a zkoušejí i spoustu dalších technik. Kampak směřují jejich rozličné stopy na papír otištěné, které tu ukazují?


O atmosféře (JMP)

Už ani nevím, ve kterém to bylo ročníku. Středověkým řemeslům na náměstí došlo dřevěné uhlí. Obrátily se na pořadatele. Sehnat pytel dřevěného uhlí, když jsou obchody zavřené není jednoduché. Lentilka vzala telefon, dlouho mluvila, najednou slyším: "Tak co vy tam v tom podniku jste, jste vůbec nějakej ředitel?" Za dvacet minut byl pytel dřevěného uhlí k disposici. lDo Pohádkových novin kdysi kdosi doručil krabici vynikajících koláčků. Prý krabice ležela na lavičce před zámkem. Utíkáme ven, vidíme odcházet paní Řehákovou. To je ta paní, která s přítelkyněmi důchodkyněmi našila spoustu suvenýrů. jistě se i letos shora dívá. Děkujeme.


Karel Šlengr dnes

Propojenost malířů je úžasná, táhne se navzdory času i ukazatelů jiných, i zákonů fyzikálních. Na besídce, kterou svolal Michail Ščigol kvůli svým obrazům, dlouho se povídalo o Karlovi Šlengerovi. Jest v Mladé Boleslavi úžasný kostel českobratrský, jeden z největších, a ten proměněn na výstavní síň. Tam udělal Šlengrův syn svému tátovi za pomoci mistra Ščigola výstavu.

Prostor překvapí svou velikostí, právě tak jako Šlengrovy obrazy. Však také mistr tvořil venku, na dvorku svého chomutického domu. Jeden čas taky v Dolenech, v tehdy odsvěceném kostele. Jen tam mělo monumentální dílo svůj dostatečný prostor. Zajímavý člověk, pozoruhodné dílo. Jeden z těch, kdož nebyl křiklavý, zdaleka viditelný, však zanechal obrovská i menší plátna, která se stále vybavují. Témata mystická jsou mu důvodem k hlubokým úvahám. Obrazy zaplněné lidmi v popředí i bezejmennou masou komparsních lidiček, bez kterých by ideje nedošly svého naplnění. Někdy hrůzného, jindy povznášejícího. Barvy jsou strohé, nekřiklavé, síla je jinde, než v jejich pestrosti. Prý chudý malíř ve válečné době neměl na drahé nákupy malířských potřeb a tak sbíral, co příroda dala a sám míchal a vařil. Tím, a nebo záměrem mistrovým vznikl barevný tón nejvýmluvnější?

Zvláštností výstavy byly popisky. V krátkých větách vzpomíná syn na otce a přibližuje atmosféru vzniku. Ta slova se mi spojují s vyprávěním paní Šlengrové, malířovy ženy: "Stávalo se, že vyšel muž ráno ven a říká – vídíš, dnes je takové úžasné světlo. Pro mne byl den jako každý jiný…" Tak připomněla zázrak malířského vidění světa.

Zapomeňte na všední starosti, usmívejte se a naslouchejte jeden druhému, pomáhejte si a konejte dobré skutky tak, jak tomu vybízejí pohádkové zákony. Zkrátka přijďte si hrát, malovat, tvořit, tancovat a zpívat.

Josef Horáček , prezident JMP


Upravené logo Prochorovin


LITERÁRNÍ PŘÍLOHA

Španělské prázdniny

  • Nevím, jakým řízením osudu objevil se severský pojem na slunném jihu, nicméně švédské stoly jsou jednou z nejúžasnějších vymožeností lidstva. Nikdo si vás nevšimne a můžete vybírat a přežírat se, neboť vše je v ceně. Víno bílé, červené i růžové, úžasná přehršle zeleniny všeho druhu a úprav, ryby, maso ostatní na různé způsoby, zmrzlinu v malých kelímcích ve všelijakých barvách... . Český turista se opatrně podívá po sousedovi a pak si bez uzardění vezme taky dvě, nebo tři. Ti rafinovanější posílají děti, neboť těm se ledasco přehlédne. "Jezte, co uznáte za vhodné, jen proboha nic nevynášejte, ostudy užbylo dost," poučil nás průvodce. A tak se přežíráme a tloustneme kumulovaně.

  • O čem vlastně to psaní (i čtení je) ? Na klávesnici napočítal jsem šestatřicet užitečných písmen. Stačí vybrat vhodná a je seřadit v malých skupinách – slovech. Jak prosté. Tak povíme, že někdo umřel, nebo umře, řekneme, že někoho máme rádi, nebo mu napíšeme, že má zaplatit tolikatolik. Vymyslíme a sdělíme úžasný příběh … . Jen stačí ta písmena vhodně vybrat. Je to jednoduché, přece jich není tolik.

  • Křivka. Základem je jednoznačně křivka. Rozdíl je jen v jejich oblasti použití. Kolik křivek dá dohromady šest vývozních děvčat, plus jedna paní v jináči (křivka méně provokující) a hřeben kopců v pozadí? přišly samy, já je nevyhledával. Každá je jiná. Barvou i tvarem. Obsahem. Čím to, že člověka tak provokuje ženská prdel?

  • I když vlastně stejné- nohy, boky, prsa, vlasy, tolik je v těch dívkách rozmanitostí. Pozoruje je, srovnávám, Asi by se, už i z těch šesti, dala sestavit poměrně dokonalá jedna, vezma od každé něco. Asi bychom se hned pohádali nad tím, co od které vzít. Ale stejně - byla by dokonalá? A co je dokonalost? Stále se bavíme o tom, co je na holkách ke koukání. Brrr. Povšimnul jsem si, že ani jedna nedržela v ruce knížku. Podávaly si jakýsi magazín, kde se píše o tom, co papá pejsek Karla Gotta. Jak dlouho by člověk s takovouhle dokonalkou vydržel bez nudy? Ale pánové! Kdo z nás se ptá po knížce, pozorujíce ňadra téměř dokonalá?

  • Příliš si od zvyklostí světa pozemského neodpočinou španělští nebožtíci, ani když si rozmyslí tenhle svět opustit. Pod zemí je tu kámen, a proto se pohřbívá nad zem. Na hřbitově v Lloretu postaveny jsou jakési bílé domy, nejméně čtyřpatrové, přesto ne příliš vysoké, neboť patra jsou nízká, každý má tu ani ne metr. Do takové podlouhlé cimřičky rakev zasunou, uzavřou kamennou deskou, někdy mramorovou, aby se vidělo, že na to mají. A tak si ležíte ve třetím patře čp. 28 v ulici Svaté Kristýny, neboť když domy, tedy také ulice. Ke vchodu dají vám dvě umělé kytky. Kdo by lezl do takové výšky zalejvat? Je to zajímavé, být nebožtíkem v Lloret de Mar.

  • Vedle u stolu sedl si mladý pár. Ona měla blankytné oči a božský pohled, on byl samozřejmě šeredný. Jsem už ve věku, kdy si dovedu představit onen andělský pohled po desetiletém manželství. Navzdory tomu všemu nadlouho mi utkvěl v mysli, ješitně a neoprávněně si namlouvaje bůhvíco. Ostatně soudím, že my, chlapi potřebujeme se neustále zamilovávat. Často si s ní (zamilovaností) bůhvíjak pohráváme a ona zůstane naštěstí vnějšímu světu utajena. Ale většinou stejně vypadáme jako šašci. Pokud existuje nějaký lék, tak je to nejspíš rytí. Osvědčilo se přeříznout. Prkno podélně. Je to náročnější, než když řežeme léta napříč. Déle to trvá. K této věci krásně se vyjádřil mistr Seifert. Zatímco se jeho někdejší spolužák vytahoval se v kavárně s úspěchy v zaměstnání a mladou milenkou, vzal ji básník pod stolkem za ruku. Opětovala. Život je nesmírně rozmanitý. Někteří volové dovedou se zamilovat i do práce.

  • Dosti krátce po dopsání tohoto odstavce dostal jsem se u právě čtené knížky na stranu 286. Knížku napsal Jan Hanč a jmenuje se Události. Na straně 286 píše: " Přestat být zamilován znamená smrt. Celý život jsem byl zamilován." A vyjmenovává do koho a čeho byl v životě zamilován.

  • Přemýšlím, kde se bere shoda s mou myšlenkou o zamilovávání nás chlapů s vzápětí přečteným. Neodvažuju se hledat souvislost mezi mým zmateným psaním a myšlenkami českého básníka. Mám vůbec právo psát o jakémsi ztotožnění? Ostatně vysvětlení je přece jednoduché: jedná se o další ze zázraků kumštu zvaného literatura.

  • Přesto soudím, že onen jev splývání čtenáře s dějem, či souhlas téměř absolutní s myšlenkami autora ,jest zároveň povznášející, právě tak jako nebezpečný. Ztrácíme tím svou osobnost? Rosteme a získáváme? Nehrozí tu nebezpečí odpoutání se od reálného světa? Nu, pachtěte se, teoretičtí mravenečkové! Nebo jinak - slyšme, jest nám dán dar převeliký, umíme si ho vážit, s ním hospodařit?

  • Na zem! Na zemi u bazénu s modrou vodou a polonahými krásnými dívkami, tam, kde se opravdu hodně chodí, jest výčnělek. Tak akorát vhodně vysoký k náležitému ukopnutí palce bosé nohy. Více než polovině zajisté se to podaří, i když jdou tudy čtvrtý den. Ano, jsou to zejména muži, neboť polonahé tělo holčičí v pohybu upoutá více, než poloakt statický. Inu, nejen v tržním hospodářství jest třeba za všechno zaplatit. Ale onen úšklebek, kterým častují své zraněné muže jejich ženy, ten není tržní, ten je škodolibý. Brrr.

  • Hanč, Zábrana, a spousta dalších, citlivě vnímá lidskou ubohost. Vidí lidi, kteří nemají mnoho ušlechtilých cílů. Píše o jejich špatnostech, jakoby je litoval. Ale oni jsou se svým životem spokojeni. Oni jsou spokojeni i sami se sebou. Tu svou průměrnost a podprůměrnost nevidí, nevnímají.. pokud ano, nevadí jim, jsou na ni dokonce hrdí.

  • Jako ta holka, nějaká modelka, nebo moderátorka, co s ní udělali rozhovor pro noviny, pro slušné noviny (LN). Význam pro ni měl jen mužskej, který umí vydělat peníze. Samozřejmě, měl by vypadat, aby ji nezkazil reputaci. Vůbec se v tom rozhovoru nezmínila, vůbec ji nezajímalo, jestli vytvoří nějaké hodnoty. Ať si, husa, hlásá co chce. Vadí mi, že tohle je morálka současnosti. A media ji všemožně podporují.

  • Na balkóně je tolik stínu, že se sem neschová ani moje postava. Kousek člověka je nezdravě osálán subtropickým sluncem. Slyším českou řeč o tom, jak se ve Španělích zabíjejí býci. Moře lidí se na to s potěšením dívá. Dívala se i paní Natáčková a teď to sděluje lidstvu. Natáčky zaberou celou hlavu, která rozumí býkům. jsou červené a modré. Řekl jsem nahlas, abych se nějak zařadil do hovoru: "Proč si, Haničko, taky nepořídíš takový klobouk, jako má naše sousedka?" Žena se poprvé ten den zasmála. Paní to naštěstí slyšela, takže už nemusím říkat nic. Neodpovídá mi na pozdrav, ani její muž. Škoda. Svět se nedozví, jak se v e Španělích zabíjejí býci.

  • Básník musí trpět, aby mohl psát. A psát musí, aby mohl žít. Zábrana, Hanč, kdysi Váchal. Musí mít pocit zneuznání, možná je v tom i sebelítost. Pokud netrpí, hledá si k tomu důvod. Váchal vstoupil do sociální demokracie, záhy vystoupil. Získal tím důvod rozepsat se o chybách sociální demokracie a špatnostech tohoto světa. Ono to s básníky taky není lehké.

  • O výpiscích. Některou knihu by člověk nejraději opsal celou. Při její četbě začíná chápat, co je literatura. Když skončí čtení, má pocit vlastní méněcennosti a marnosti. Jsou knížky, kde není k opsání nic, leda jako příklad malosti a zbytečnosti. blablabal. Zbytečně číst, zbytečně psát. Těch druhých je víc. Píšou je dámy, které chodí po ulici s příšernými psy a literaturou se živí. Jsou to spisovatelky, jedna knížka za dva měsíce. Pak hledají inspiraci k další zbytečné knížce. Není zbytečná, kazí literární vkus dalším. zas o kousek níž. Třeba se mezi čtenářkami najde další spisovatelka. Přemejšlím, kdo je ošklivější, jestli ta dáma, nebo ten pes. Asi to jejich společné dílo – knížka.

  • Nostalgie posledního dne. Balíme. Cosi končí. Jdu naposledy na úplný konec pláže. Je tam dívka s maminkou. Maminka je žena, která nikoho nezaujme. Nenápadná, šedivá. Holčička má hezký klobouček. Pod slunečníkem má čtyři hromádky písku, na vrcholku každé hromádky klacík. Kelímkem přisypává na každou hromádku další písek. Chce se mi s nimi promluvit. Alespoň trochu poznat, co je v šedivé ženě zajímavého. Nenacházím odvahu, protože se to nehodí. Možná jsem se právě připravil o úžasné poznání.

    Pláž končí, kdo hledá, najde cestu v lese.Je třeba překonat pásmo "obesraného břehu." Pak je cesta příjemná, s výhledem, jaký by na pláži nikdo nečekal. Skoro nikdo sem nechodí.

  • Šestého dne dovolené, tedy absolutní nečinnosti za ideálního počasí hned několik lidí vyslovilo touhu být doma. Jednomu vadí přílišné vedro a spálená pokožka (kdyby bylo ošklivo a zima, vadila by ta). Jinému vadí otravná nečinnost sezení na pláži (v práci jistě říká, kdybych si mohl alespoň chvilku sednout a do prázdna hledět). A tak dále. Závěr? Nejezděte na dovolenou, budete daleko spokojenější.

    Lloret de Mar červen 2002


    Z poezie Vladimíra Krátkého

    SONET PRO DULCINEU

    Miláčku ty mé rýmy otřepané
    jsou sotva lepší než co slyšíš denně
    Od tebe nic mi nezní nepříjemně
    jsem služka tvá co pravíš ať se stane
    Miláčku z písní které zpívám vane
    vlhký dech oné zaslíbené země
    té země kterou nikdy nespatříme věř mě
    Já věřím že ji spatříme můj pane
    Ty nejlíp víš jak ubohý jsem rytíř
    a jak mi sláma čouhá z bot
    Sám říkals pane že se nenasytíš
    chlebem a hrami co ti oni dají
    Zpívej dál vždyť jsi Don Quiot
    a já tě poslouchám a je mi jako v ráji

    SONET KVŮLI JEDNÉ PANÍ

    Je voda stojatá u hráze bílá pěna
    a šelest rákosí slunce se do mlh sklání
    pro svoji dobrotu měj se mnou litování
    mnoho jsem miloval jako ta Magdaléna
    Miluji labutě i bubliny jež ze dna
    vynášejí vůni bahna bělíc mihotání
    a co je horší miluji jednu paní
    Smiluj se nade mnou vždyť láska je jen jedna
    ta k Tvému stvoření jako ta k Tvému jménu
    Pokrop mě yzopam a neodvracej tvář
    vezmi mě na milost jako tu Magdalénu
    Na hrázi rybníka kopřivy trpce voní
    beránků zhasíná růžová svatozář

    SONET O TICHÉM ÚVOZU

    Znám jeden tichý úvoz cestou potkávání
    ze stran ji lemují kořeny obnažené
    tudy se na jaře divoká voda žene
    a listí javorů na podzim padá na ni.
    Tam se jdu utišit když jinde nemám stání
    tam listí konejší mé nohy unavené
    tam na mne čekáváš můj Pane dennodenně
    abys mě obklopil abys mě přikryl dlaní
    Kroky jsou zasněné a tiché na jehličí
    a písek měkký je a na kamení mech
    uprostřed borovic se bílá skála tyčí
    Tu stojím Pane můj v pokoře před tvým slovem
    v úvoze pokání mě odpočinout nech
    tam kde Tě potkávám na mechu sametovém


    Prochoroviny

    kulturní (skoro) měsíčník. Vydává B. Procházka, Sokolovská 367, Jičín. tel. 0433 523 492.

    Evidenční číslo MK ČR E 13158

    e mail: prochor.jc@tiscali.cz


    Prochoroviny