Šrámkova Sobotka

Zahájení

Kytka polního kvítí na piáně, jako každý rok. Už po šestačtyřicáté. Jen osazenstvo poněkud se vyměnilo. Za některými půjdeme se podívat na hřbitov. Já za paní profesorkou Hejnovou. Změnil se i t'on programu. Jsme schopni víc dělat si legraci. I z vážného. I sami ze sebe. Přemysl Rut hraje vtipně i mluví vtipně. Naklánění pana starosty musí být pro něho příjemné, neboť naklánějící jsou dívky.

Literármí soutěž

Snad rekordních 162 příspěvků. Ale vlastivědných jen 5. Pořadatelé mají snahu obměňovat porotu. Dobře tak. Není příjemné, když stejní lidé čtou po roce stejné autory, které mají už zaškatulkované. Bylo mi milé poslouchat "prozaického porotce" Pavla Kosatíka, autora knihy o F. Peroutkovi a P. Kohoutovi: "Píšu, protože komunikuji i sám se sebou. Když to napíšu, zaskočí mne to, protože napíšu něco, co bych třeba nevyslovil. Sám se přitom proměňuji. Slyšet to v sobě. Cenné je, že na to přijdeme a řekneme to ostatním." Alena Večeřová: "Člověk začne psát, když začne nacházet správná slova. Když píšete pro sebe, přestane vás to bavit." ... Setkání autorů s porotou mění se v diskusi. Na rozborový seminář nepřišlo mnoho autorů. Ti, kteří vážili do Sobotky cestu, se o dalších publikačních možnostech nedozvěděli. Vydej si sám! Taky seznali, že otázka úspěchu v soutěži závisí na tom, kterak se který autor trefí porotě do jejího gusta. "Nesmíme přestat psát, protože to oni chtějí." Tak pravil PK

Autorské čtení

Bylo první den večer a hned vyvolalo značnou reakci. Festivalové noviny napsaly: "...představení naneštěstí vyznělo jako školní besídka. Jen texty samotné se vymykaly nevalné úrovni, tuto skutečnost však ostatní aspekty představení dokonale potlačily."

Režisér večera vybíral práce dle svého záměru, nepřihlížeje k ocenění porotou. Až na nemnoho vyjímek nebyly to texty ani příliš úsměvné, ani optimistické. Ti autoři, kteří nenašli odvahu číst své texty sami, museli riskovat, že si je přednášející vyloží podle svého a tak i předvedou. Nebo nevyloží vůbec, a přesto přednesou. Poněkud necitlivě, abychom nazývali problém decentně. To se povedlo zejména pánské části ze dvou interpretů. Prostě – ŠS se mění (autorské čtení takto nebývalo), a hledá. Někdy nenalezne hned napoprvé.

Recitační odpoledne

Bylo letos "monotematické", zcela v režii ZUŠ Hradec Králové, soubor se jmenoval Divadlo Jesličky. Příběh, jak jinak než o lásce, odehrával se na čtyřech místech, poslední díl netradičně na hřbitově. Půvabné bylo, že mezi jednotlivými zastaveními převáděla diváky dívka s flétnou. Jít za hudbou je krásná metafora. Zajímavé bylo, kterak recitace probíhala i mezi diváky, kteří neformálně oddělovali herce, či podle potřeby vytvořili špalír pro jejich spojení. Kouzlo nechtěného fungovalo. Závěr? Poezie má bílé šaty, dlouhé vlasy a zasněný pohled. Ale to přece všichni už dávno víme. A přesto nás to stále a stále dostává.

Strašidla lidí

Jen o jednom divadle, za všechna představení, která v týdnu proběhla: Podle motivů Arnošta Dvořáka upravil a režíroval kostelník Tomáš Horyna. Představení při kterém se směje, tleská a přesto moje sousedka v loži nejmodernějšího sálu v Sobotce řekla, že to nebyl její šálek čaje. Komorní scéna, komorní obsazení, poněkud neobvykle objevilo se uprostřed představení plátno a běžel film. Děj na plátně souvisí s hraným.

Povídal jsem si s panem režisérem, pročetl program a přiznávám, začalo mi docházet a teprve vyjevovaly se souvislosti při představení ne zcela pochopené. Pochopil jsem, že to opravdu nebyla jen "taková blbost", jak často říkáváme, nechtíc přemýšlet. Nastoupila fáze, která jest průvodní u dobrého divadla – vzpomínání. Zážitek divadelní nezmizí do zapomnění, ale vybavuje se v částech i v souvislostech.

Tanec dívčích košil

Pan docent Jiří Brabec je literární vědec a ta slova pro literární neodborníky představují hodinu nudy. Hluboce se omlouvám. byla to více než hodina úžasného příjemného povídání o "lásce v díle J. Seiferta". Byl to úžasný monolog člověka, který miluje slova psaná i mluvená. Který dovede objevovat v obyčejných větách i verších to, co my mávnutím ruky míjíme, o mnoho se připravujíce. Který o tom dovede úžasně zajímavě a nakažlivě mluvit. Který velmi lidskými slovy vysvětlí, co vlastně ta poezie je. "Prostřednictvím jazyka objevovat svět. Toť hlavní úkol básníků."

Ve Slovníku zakázaných autorů jsem si přečetl: "Doc. PhDr. Jiří Brabec, CSc nar. 1929…vyučil se a pracoval v obchoďě…vystudoval češtinu a historii na KU … po podepsání Charty pracoval jako noční hlídač a jako topič … .

Naše paní B. N.

Jména Hana Kofránková a Pavel Strejček napoví o úrovni. Pravdivě. Pásmo z dopisů. Z dopisů které Němcová psala i dostávala. Z dopisů, které jiní psali o Němcové. Které psali i pražskému policejnímu ředitelství, tedy hlášení policejních spolupracovníků. Bez slova komentáře. Holá fakta, citace. Tím působivější. Zkus si, posluchači, čtenáři, představit život člověka, kterého znáš z Hellichova i jiných portrétů, z přečteného díla, ve kterém je tolik laskavosti. Aby ona mohla být, musel být tuze bolavý život autorky. I beznaděj, i mnohá selhání lidská, nedodržení slibů nakladateli, ano, i neschopnost momentální tvořivé práce. Stýskání si, pláč. Vypovídání se z pocitu křivdy. Nevím, zda je na místě srovnání s mnoha dalšími našimi autory, kteří svůj pocit křivdy nepokrytě čtenářům říkají. Josef Váchal, Jan Zábrana, Jan Hanč … . Nevím, zda paradoxně onen pocit bolesti není jedním z hlavních motivů tvorby. U Váchala kupříkladu dalo by se doložit, že on musel trpět, aby o tom mohl psát... . Ale to už je jiná kapitola. Vida, k jakým úvahám jedno sobotecké čtení přivádí.

Olga Sommerová, Olga Špátová

Matka a dcera. Docentka Sommerová je spolutvůrkyní dobrého jména, které česká filmová dokumentaristika má. Mluvila hodně, skoro stále. Dcera Špátová jen pár slov, nemnoho o pozoruhodném filmu, který s kolegyní natočila. Dvě herečky hrají tu osm rolí v Kávové společnosti. Úžasný důkaz toho, co film dovede. Co dovedou lidi s filmem.

Paní docentka je půvabná dáma s dlouhými rovnými vlasy, kteroužto rekvizitu dovede neodolatelně využívat. Je feministkou. Feminismus není názor na muže, není to válka, je to touha po spolupráci. Rovnocenné. Matky by neměly rozmazlovat syny, protože oni, když se ožení, mají dojem, že přišli od maminky k jiné mamince. Atd.

Splav

Noviny, které ke ŠS patří. Intelektuální. Už i tím, kterak se v prvním čísle představila celá redakce včetně všech titulů akademických i jiných. Potrpí si na recenze plné odborných výrazů a šroubovaných vět které pan Novák z ulice moc nebere. Zajímavý a přitažlivý už svým netypicky vysokým formátem. Možná by většina účastníků přivítala, kdyby materiály, které se netýkají festivalu byla nahrazeny širším zpravodajstvím, byť třeba krátkými drobničkami. Ale jest Splav autorským tiskem, který si nemíní nechat od kohokoli do čehokoli mluvit. Splav jsou samostatné noviny. A to je dobře.

U svatého Josefa

Ve čtvrtek 20. června bylo tu tak: Spousta dětí s majzlíky jakýmisi paličkami a brýlemi tloukla tu do kamene, leukoplast potřebná po netrefených úderech byla připravená. Ty věci vyrobené byly koukatelné a to nejen proto, že poprvé. Pak se šli vyčůrat, pak na borůvky a rozdělán byl oheň buřtový. Pití byla spousta různobarevného, žáci sami si na něj vydělali prodejem uměleckých děl keramických. To už se ale nejmenší děti chystaly a větší čarodějnice líčily.

První divadlo bylo o lásce, hrály ho ty malé děti se svými plyšáky. kouzelné byly všechny , ale nejvíc ta malá holčička, co jí padaly brýle. O té lásce si to taky s paní učitelkou děti samy vymyslely. Hádejte o čem bylo divadlo druhé.

To druhé divadlo se jmenovalo Mladá, nebo taky Havrane z kamene a čarodějnice, které byly ošklivé tak, že až hezké, o té lásce už možná něco věděly, nebot' byly náctileté. Hrály s vehemencí a kámen byl jeden herec a kámen byl všude okolo v lomu a hrál tam taky. Podstatou kumštu je taky objevování a hořická zuška i o tom učí.

Divadlo na zámku

Prochorovinám podařilo se vidět toliko Grabeho Žert satira, ironie a hlubší význam. Volné herecké sdružení jičínské rozšířeno bylo, kromě jiných, i o "televizního" Vladimíra Čecha. Komedie až ztřeštěná, herci hráli s potěšením. Bylo plno, diváci tleskali i na otevřené scéně, která ostatně ani se zavřít nedala. Pokud rovnám si dojmy, tak navrch vyplavává Verdiho doprovodná muzika a pantomima při ní na scéně. Pak též poznatek, že i komika (kupříkladu i opilecká), má-li být dobrá, vyžaduje si velmi pečlivého nastudování a promýšlení, improvizace nestačí. A tady dobrá byla.

Čestmír Suška a jeho plastiky

Odboj

Jména vzadu. Prostý seznam s datem narození, krycím jménem. Spolupracovníci StB. Trochu jinak působějí ta jména, jedná-li se o lidi, které potkáváme na ulici. Se kterými se zdravíme, se kterými si povídáme. I na nás donášeli? I my jsme byli v jejich hlášení? A jak, jak vlastně oni k tomu přišli? Proč? Jistě nebylo lehké jejich rozhodnutí stát se konfidentem. Jistě čelili tuze nepříjemnému nátlaku. Půjdeme se jich zeptat?

Na svět z výšky

Michail Ščigol:

V Železnickém muzeu

Při jedné návštěvě můžete vidět ještě exlibris Váchalovy družky Anny Mackové (Váchal se nezapře), Obrazy Františka Zikmunda a neuvidíte Františka Kavána. Jeho ukradené obrazy jsou ukradené pořád. Ale v dopisu svému příteli Brožovi napsal: "Jinak tu hnijeme stále stejně, jen se divím, kde se nabere malování."

Jeden večer

Valdštejnská lodžie, 22 hod. 27 min. 24. června roku 2002. V kalendáři je uveden Svatý Jan.

Ekumena v jičínském zámku

Po prvotním rozhodnutí radnice uzavřít jezuitskou kolej nechtěli pořadatelé z Ekumenického společenství Zebín riskovat a festival přesunuli do arkádového nádvoří zámku. To, decentně dekorované barvou červenou a oranžovou, což jest barva Ducha Svatého, bylo důstojným prostředím. Setkání vzorně organizováno, přednášející přijeli včas a v plném počtu. Škoda, přeškoda, že přišlo málo lidí, ani duchovních mnoho jsem tu nespatřil.

Docent Štampach, který odešel od římských katolíků prohlásil na úvod, že není zástancem žádné církve. Tím připomenul, že nejen on sám, ale víc lidí ač hluboce věřících, nejsou napojeni na žádnou "instituci". Ostatně podstatná je ona instituce nejvyšší. Cílem ekumeny pro něho není sjednocení, tedy, že všichni budou stejně jednat. Jednota jako uniformita není cestou. Aniž by se ztratila vlastní identita, v dialogu možno jít dál. Vlastní přesvědčení není věc loajality. Pan docent přednáší religionistiku a na přímý dotaz se vyznal z toho, že ho zaujal budhismus, zejména svými meditacemi. Mnoho zajímavého přináší judaismus … .

Pavel Říčan je docentem na husitské teologické fakultě a svým založením je psycholog. Hovořil o tom, že lidé dnes často postrádají smysl života a mnozí na této skutečnosti zakládají svou terapii. Náboženství je jednou z cest, jak ho najít. Důležité, je něco zažít, mít bohaté vjemy. Člověk povědomě cítí potřebu společenství. Potřebu bezpečí. Často projevuje touhu začít znovu. Potřeba vděčnosti je základní náboženský cit… .

Tereza Dubinová z Jičína je hebraistka, patří také k lidem mimo církev. Na svou přednášku Ježíš byl Žid se velmi pečlivě připravovala. Svá tvrzení dokládala četnými citáty. Na mnoha příkladech z historie dokázala, jak nevhodný překlad, či interpretace Písma může zcela zkreslit fakta, a tím umožnit rozličný výklad. Zatímco Ježíš, Galileec vypadal spíš jako zbojník, je katolickou církví často zobrazován s plavými vlasy a modrýma očima. Jak ten úhel pohledu může člověka postavit do různého světla.

Ivana Dolejšová – Noble je mladá pěkná dívka, jinak ale farářka, která svůj doktorát teologie dělala v Anglii. Mluvila o tom, jak žít tradiční víru v nové době. Jako integrovaná osobnost. Zároveň věřit, zároveň pochybovat. Náboženská pravda musí vycházet z vnitřních potřeb. Víra pomůže v tíživé situaci. mnohdy si církev odmítá připustit, že jsou problémy. Bojí se , že vznikne napětí. proto se bála modernistů, proto nemají ani v současnosti někteří kněží lehkou pozici.

Josef Kordík je katolický farář v Železnici. Dokázal přeměnit kostel v galerii. Po Vladimírovi Komárkovi je tu i železnická část díla Michaila Ščigola. I jeho přednáška o českém katolickém modernismu dokazovala, jak prospěšné je propojení literatury, najmě poezie s církví. Též ale, kterak přináší mnohým problémy, otvíraje další a další otázky. Na příkladu píšících kaplanů, označovaných za modernisty, ilustroval střet pokrokových názorů s konzervativismem církevní vrchnosti. Však onen problém žije stále.

Věru odevzdali mladí křesťané obrovský kus práce tím, že připravil serii přednášek a večerních modliteb se zpěvy Taizé. Škoda, že tento svět zůstává stále mnohým uzavřen.

Přednosta OkÚ Jiří Vitvar na vernisáži Pánubohu z oken na Valdické bráně

Máme zase čtvrtletník

kulturní (skoro) měsíčník. Vydává B. Procházka, Sokolovská 367, Jičín. tel. 0433 523 492.

Evidenční číslo MK ČR E 13158