Upravené logo Prochorovin



zvěsti z Jičína a okolíportréty lidí okolo nás10. dubna 2002, č. 4/02

Divadlo učí

"Škola bez divadla není hotová škola," pravila paní učitelka Eva na přehlídce dětských dramatických souborů v jičínském Káčku. Řekla to půvabně, půvabná jsouce. V čele fronty dětí, už okostýmovaných a nalíčených, které se chodbou přesouvaly do sálu na své vystoupení. Byli pěkní všichni svým zaujetím pro věc, které se říká divadlo. Jako je pěkný každý, který v klipovém světě naučeném dívat se dělá něco pro to, aby se ostatní mohli dívat i jinam a jinde než jen na programy pana Železného.

Dramatická výchova. Výchova divadlem, výchova hrou, výchova tvorbou, výchova skrze přemejšlení, kterému si tenhle svět odvyká. Celé dopoledne mohl jsem se dívat na děti i jejich kantory, kteří podivným způsobem hořeli, když mluvili o své práci. Všechna divadla tu předvedená (bylo jich sedm), vznikla jako dílo společné, tvůrčí. Ne že pan režisér – učitel přikázal a děti vykonali. Společně přemýšleli, jak pohádku udělat. Aby byla sdělná, aby byla jejich specifická, aby v ní byli oni, převtělení. Převtělení. Na chvíli žít v postavě a v osudu druhého. Umět se vcítit. A tím druhého poznat. Poznám-li, pochopím. To taky moc neumíme.

Ve většině představení byly písničky, novopacké gymnázium přivezlo dokonce náznak muzikálu. Když se na divadle zpívá, to se musí děti rozezpívat. Z šatny jedné často byla slyšet Richardova kytara a písničky nebyly jen ty ze hry. I to tenhle svět už skoro nezná – jen tak si zazpívat.

Jedna hříčka byla tuze komorní, vlastně meditace nad dvěma krabicemi bonbonů. Celkem žádná složitá výprava, rekvizity. Jen člověčí problém se sobeckostí a jinými našimi vlastnostmi. Hráli ho kluci z obecné školy. Bál jsem se, že nepochopí herci, nepochopí diváci. Omyl. Málo je známe. Dovedou být nároční, dovedou se zamyslet.

Často míváme dětská vystoupení spojena s školní besídkou, básničkami blebleble. Omyl. Těch sedm divadel byla divadla se vším všudy. I s oním nádherným pocitem děkovaček, kdy spadne napětí, tréma a přijde pro mnohé dosud nepoznaný pocit potěšení nad dobře udělanou prací – půlroční dřinou.

Pokud si někdy někdo ještě dává otázku, co s dnešním světem pohodlných pokrytců, pragmatiků a populistů, tak divadlo je jednou z odpovědí. Pardon, tady se tomu říká VÝCHOVNÁ DRAMATIKA.


Ještě Štefan,

Neboť on nás "pronásleduje" po celý rok a je to dobře, alespoň nezapomeneme: Děteničtí (a Oseničtí, neboť oni jedno jsou), cítí křivdu v tom, že mezi pořadateli Foerstrových dnů nebyli jmenováni. Mají pravdu a omlouváme se. Jsouť dvojice měst, či obcí, jako Jičín x Hořice, Hradec Králové x Pardubice a Libáň x Dětenice se zvláštními (bych použil decentní výraz) vztahy. Výsledkem je, že Dětenice si vedle Libáně budou pořádat svoje Foerstrovské oslavy. Síly a prostředky, kterých není mnoho, budou se tříštit. Je to dobře, není to dobře?


MIC

Pro neznalé je to městské informační centrum. Má od 1. 3. nového provozovatele firmu Consultour, tu reprezentovanou dívkami na které mnozí návštěvníci hledí raději, než na některé turistické prospekty. Novinkou je, že MIC je k disposici i v sobotu a v turistické sezóně bude i v neděli. Kromě základních informací turistických i ubytovacích poradí vám s výletem, zajistí průvodce, vyhledají vlakové i autobusové spojení. Příjemné jsou tak zvané trhačky, tedy letáčky s popisem tras v jednotlivých oblastech a mapkou. Pan Petera, s důkladností sobě vlastní, vyrobil dobrou věc. Zprostředkují jízdu na koních, chystá se půjčovna kol a autopůjčovna. Mají tu soustředěny programy všech kulturních akcí v Jičíně a okolí. Bylo by milé, kdyby si jednou návštěvník mohl odnést souhrnně zpracovaný letáček, či malé noviny s veškerým kulturním konáním v jičínské kotlině. Pravda, kdo má k dispisici internet, může si otevřít stránku www.jicin.org, kde najde vše potřebné.

Je škoda, že výstava Václava Čtvrtka, přístupná skrze MIC zdarma je tak málo navštěvovaná. Není to trochu v propagaci? Prý ano. Ten, kdo má možnost srovnat jakou pozornost věnuje propagaci turistického ruchu kupříkladu turnovská radnice, bude souhlasit. Bylo by škoda, aby pro nezasvěcené byl Český ráj zúžen jen na Turnovsko.


PRAETORIUS COMMONGROUNDS

Druhé slov znamená společné hraní a první je jméno pána, který vyráběl úžasné zobcové flétny, na které se hraje stará muzika. Dohromady psáno jest to název flétnového souboru dívek, které na svůj parádní koncert přizvali spolužáka. Parádní proto, že v pátek 5. dubna se v sále jičínského zámku hrála moderní tvorba pro zobcové flétny.

Soubor totiž hraje převážně starou hudbu – renesanční, barokní. Neboť pak byla ve flétnové tvorbě dlouhá pauza, až přišla moderní hudba, do které se soubor nyní pustil. Naše republika patří k několika málo zemím, které zanedbaly vzdělávání, málokdo se profesně i pedagogicky zobcovou flétnou zabýval. Věc šla až tak daleko, že někdo z ní dělá méněcenný nástroj vhodný jen pro pískání dětí v mateřských školkách. Tím je konání ansámblu příjemnější a záslužnější.

Kde se vlastně bere ta síla, že Monika Devátá, která soubor vede, přijede ze Salcburku, aby připravila své žačky a zároveň spoluhráčky na koncert, který tím, že bude hrát moderní hudbu, není z hlediska úspěchu bez rizika? Proč dívky, namísto aby šly na rande, zavřou se v zámeckém chladu a zkoušejí, zkoušejí? "Na rande půjdeme v květnu", povídá Monika. Vyhýbá se silným slovům s tím, že každý si to svoje potěšení z muziky prožívá jinak.


Na schodech

jsou drobnosti všelijaké. Taky bublifuk. Tlumené i jiné kmitání uskuteční se, když vzduchový sloupec dostane správný impuls. Bože, je tolik možností, kterak rozkmitat. Kterak navázat rozkmitání. Ve duchu poletuje tolik tónů. Některé se připletou, kam nemají. I do Montyho čardáše. Kdo rozhodne, zda tam ve skutečnosti nepatřily?

Nejkrásnější věci jsou ty nejjednodušší. Dřevěná trubička na správných místech provrtaná, správnými prsty na správných místech objímaná, hladěná. Člověčí ústa nejsou určena jen k líbání. nebo to je líbání, kterak se mazlí s dřevěnou tribičkou?

Všemi smysly! Krásou tvarů. Seřazením a barvou tónů. Obsahem sděleného. Nebo jen smyslem slyšeného? Mimikou která vypráví o zaujetí. Nebo lásce? Jaký je rozdíl? Slovy pověděnými i myšlenými, které se bojíme vyslovit.

Dívky hrají a hrají. Pomocí tónů i výrazem tváře. Hraním sdělují. Proč? Má svět zájem? Ocení? Ale ony nehrají pro ocenění? Tak proč? musí mít každé proč proto?

Všechno je jinak. Nebo, opatrněji – může být jinak. Proč si pořád zkostnatěle myslíme, že svět musí běžet jen tak jak jsme zvyklí. Běžet jen tak, jak my chceme. Až bázeň jímá z té rozmanitosti, která se nabízí. Amen.

V pátek pátého měsíce Apríla, v roce dva tisíce a dva po Kristu.


Zdeněk Thoma

Má to štěstí, že smí propojit své záliby a obživu. Fotograf, cestovatel, publicista dobrodruh. Vousatý pán, jeho čtyřiašedesátka není na něm vidět. Odjel na ostrov Jáva, s fotoaparátem značky Pentax LX, týden chodil po největší světové budhistické památce Borobudur a fotil. Nejvíc poránu a v podvečer.

Fotografové vědí, že sluníčko dovede v té době nejlépe kreslit, v chrámu není ještě a už tolik lidí. Ale hlavně – okolní lesy a rýžová pole se začnou prohřívat, stoupá opar. Tvrdý tmavý kámen s nesmírným množstvím tvarů a motivů v pozadí všechny odstíny zelené, modré a bílé, vytvarované do oblaků. Dvanáct století stará stavba před rýžovými políčky, které samy v terasách, jsou krajkovými ornamenty. Nekonečné množství reliefů stavby je nekonečné množství příběhů. Těch, které zobrazují, i těch, které si návštěvník k nim vymyslí. Všude za kamennou minulostí vyčnívá Thomovi dnešní krajina, současný svět. Nelze žít bez toho, co kdysi bylo. Jen k nesmírně kostrbaté křivce času je harmonie.


Knižní veletrh

bude i v Jitčíně? Knihovna vehementně jedná o tom, aby ve dnech 9. až 11. září byl v rámci festivalu JMP uspořádán jakýsi sondážní ročník knižního veletrhu Svět dětské knihy. Původní myšlenka na bílou chodbu ve sportovním areálu padla. Teď je ve hře Porotní sál. Tam ale, vzhledem k vzácným obrazům, bude muset být změněna architektura tradičních stánků s vysokými stěnami. Pokud se věc povede, mohl by být položen základ dobré tradici a Jitčín by tak přispěl ke kulturnímu obohacení lidstva.


Proslavit

svou obec není ostatně tak těžké, dobré je ještě, aby kousek té slávy padl také na mne: Vyberete vhodný barák, vyberete vhdného rodáka (neříkejte, že každá samota nemá alespoň jednoho slavného rodáka), na ten barák dáte pamětní desku onoho rodáka. Je třeba dbát na to, by v textu byla nějaká pravopisná chyba, deska získá na ceně (historické). Při jejím umísťování je třeba si počínat tak, aby zbylo místo ještě alespoň na jednu desku, nemusím vysvětlovat pro koho bude. Druhá podmínka je aktuální tehdá, když v oné obci víc domů není. Pak už jen zbývá požádát pro svou obec o přidělení zimních olympijských her a pak už zbývá jen pustit do světa informaci o protestu obyvatel proti jaderné elektrárně v katastru … A jste světoví.

Takhle nějak to vyzkoušeli v Řehči. A vida, ono to hraje. Jen musejí všechny parády dělat v Oulibicích, kam jsou storostensky přifařeni, neboť v řehečských stodolách je zima. Jedna taková byla o sobotě 6. dubna. Televize celostátní nepřijela, ale zprávy ŘRT byly tu zcela vyčerpávající. Alespoń byli tu živí hlasatelé k vidění, na rozdíl od JRT. Vědomostní soutěž která následovala: Nejlepší – máte panáka, měla nečekané rozuzlení Pan Václav vydržel pouze 5 úspěšných otázek, pak se pod průhlednou záminkou močení vzdálil a už neobjevil. Ti zubaři taky nic nevydržejí.

Hlavním bodem programu ale byla Řehečská slepice. Tedy celostátní literární soutěž s Řehečlogickou tematikou. Soutěž měla letos doposud největší účast ve své historii - 16 literátů z celé republiky. Bylť letos první ročník. Pro nejvyšší ocenění, za povídku o paní Řehákové, která nosila podprsenku číslo pět, přijel si až z Olomouce pan Jiří Němec. Pořadatelé ač slíbili, nemohli udělit Řehečskou slepici, ale laureát byl oceněn titulem Řehečský kohout. Pivo podávalo se na té parádě Gambrinus. Dobře chlazené bylo.


Kompenzace

Jsouť pro kresťany,a my si to ani nedovedeme představit, velikonoce velkým svátkem, prý největším v roce. Znamenají i vypětí psychické, ani to my neumíme možná pochopit. Co je však srozumitelné a příjemné, kterak ono úsilí a prožité očekávání oni kompenzují. Již třetí divadlo nacvičila parta mladých, která se schází na železnické faře. Opět je to Svěrák a Smoljak, tentokráte Vražda v salónním kupé. Na Bílou sobotu po mši jdou všichni na faru na večeři, pak odnesou se talíře, malinko přesunou se židle, ztišejí se děti, kterých tu pobíhá spousta, namísto výhledu z vlakového okýnka pověsí se obraz a tři právníci, jeden zemědělec a jeden podnikatel naladějí se, i ostatní na skvělý humor typu trochu englického.

Lidé, kteří hodinu dozadu klečeli vedle v kostele u příležitosti posvátného očekávání chechtají se nezřízeně, protože převtělují se tu jejich přátelé a vůbec ne profesionálně, krásně naivně a divadelnicky dosti ničemně. Premiéra a zároveň derniéra. Týdny zkoušek a "studování rolí" pro jediné představení. Proč? Právo odpovědi mají oni sami. Já smím jen vyslovit obdiv a potěšení, že jsou na světě i jiné radosti, než ty, které přinese nám trh o kterém kdosi říká, že na něm stojí základ života.


Kolej, kolej, kolej.

Nejsem sám, koho ta věc trápí, leč řešení jest ve vzduchu. Nebo lépe, každý si máme svoje a pochopitelně jest správné jen to naše. Jde o kolej jezuitskou, pro neznalé dříve kasárna sovětské posádky. Ještě přesněji, jde o to, na kom měla by ležet ona tíha - co bude s chátrající stavbou dále. Není málo těch, kdož řeknou si: ustaveno občanské sdružení, které tu koná, ať se tedy stará. Tak smýšlejí někteří (takticky píšu že někteří), ale i ti, které jsme si demokraticky zvolili jako svoje zástupce. Lehké, jednoduché, jednoznačné. Ještě jednodušší by bylo – vezměte si tu kolej a starejte se. Taková myšlenka objevila se už v souvislosti s lodžií. Tuze jednoduché, pro radnici snadné. Ti, kteří by se takhle měli snažit jsou parta studentů, i starších, lidé nemajetní, kteří mají svá povolání, či starosti studijní. Ti, kteří dobrovolně vzali na sebe starost oživení stavby a konají tak se spoustou chyb, nedostatků i nedůsledností. Ty chyby jsou hlavními argumenty proti nim. Neuklidili. Pořádají programy rozličné bez náležitého zabezpečení. Ba pohleďme, nesplnili některé své sliby a plány.

Jeden člověk z radnice vyprávěl mi, kolik starostí s kolejí má, jaké problémy s každým programem jsou. "A to konáte ve svém volném čase a zadarmo?", hodí se zeptat. Ti studenti tak činí. Dál mohla by se vést diskuse, kdo měl by se o památku starat jiný, než její majitel. Dále pak, do čí pracovní náplně péče o památku patří. Inu, moc starostí všem by ubylo, kdyby se na vrata vedle Svatého Ignáce pověsil veliký zámek. Nevím kolik "zástupců lidu", či ouředníků čekalo dlouho v září v noci na ten nezapomenutelný okamžik odpichu, kdy mnohadenní práce byla zúročena a do forem natekla ocel aby vznikla socha, to úžasné dílo. Nebo jinak, jak mnozí funkcionáři lépe slyší, aby město Jičín vstoupilo skrze odlité sochy do dějin moderního výtvarného umění. Pravda, přišli funkcionáři následně do koleje: shledali nepořádek, kázali kolej s náležitým ponaučením uzavřít. Ukázali své funkční poslání. Ha.

Na květen chystá občanské sdružení "akční plánování", tedy sezení za účasti odborníků, s cílem hledat cestu na využití památky. Bude se ta cesta těžko hledat, dost pravděpodobné, že se v tu chvíli nenajde. Věřím však, že objeví se spousta myšlenek podnětných, na kterých je možno stavět. Soudím že víc, než když se nabídne prodej realitní kanceláři, nebo když se začne nereálně uvažovat o přeměně barokní stavby v hotel, či jinou, ryze komerční záležitost. Soudím, že jakési akční plánování mělo už proběhnout před mnoha lety. Nebo ještě jinak a polopatě. Poteší mne, až radnice přesvědčí občany, že, jako zástupce majitele, udělala pro kolej vše, co mohla. Vždyť tam přece sedí a zasedá tolik moudrých lidí.


Akční plánování

není jediné slovo, kterému obyčejný člověk z ulice nerozumí. Ještě facilitátor, Open Society Fund, grant, prezentace… . Jest AP jedním z pokusů dopátrat se budoucnosti jezuitské koleje. "Otevřenou nezávislou platformou pro přijetí komlexních závěrů," tak praví organizátoři v návrhu. Facilitátor by měla být nezávislá osoba od pryč, která bude otupovat ostří diskuse a zároveň provokovat k nápadům, návrhům. OSF je nadace, která na to poskytne grant (= peníze) a prezentace je onen očekávaný okamžik, při kterém se zveřejní závěry.

Úžasný nápad. Kéž by přinesl kýžený výsledek. Přinese? To záleží na tom, jak aktivně se všichni zainteresování ponoří do problému, pokud přijdou. OS kolej v jednom kole, studenti, památkáři, architekti, stavaři, požárníci, hygiena,… . Kraj, okres, město. Další korporace a instituce. O víkendu 10. až 12. 5. se pozná, kdo jak svá slova, nebo mlčení, myslí vážně.


Odposloucháno před 3. ZŠ:

"Čau Novák, co Horáková? Jaká je v posteli?"


Upravené logo Prochorovin


LITERÁRNÍ PŘÍLOHA

Čtenář třetího tisíciletí

Pro nás mnohé pány, umocněno obdobím jarního vzniku této písemnosti, zúží se náš pojem na polovinu, přesněji na polovinu větší, tedy na čtenářky. Ostatně jest kniha sama rodu ženského a v jičínské knihovně dává to dostatečně najevo těmi pěknými děvčaty, které ještě zhezknou, hledajíce v regálech hodně nahoře, či hodně dole, nebo nesouce svůj štůsek knih. Je v nich, kromě jiných prvků estetických, ona nedočkavost, ono těšení se na obsah. Na to, až budou spoluprožívat, ztotožňovat se, či přít, s pusou otevřenou se poučovat, nebo utíkat se, pomocí čteného, kamsi pryč z tohohle světa, který není podle jejich představ. A to my, pánové, nedovedeme, alespoň ne tak vehementně a jistě ne tak půvabně. Nemám důvodu si myslit, že ve třetím tisíciletí bude jinak a nepřeju si to.

Žena, když čte, tak nemluví. Není to blažený stav? Ona však taky nevaří. Vzpomínám období naší manželské Harlequiniády, kdy nejfrekventovanější větou bylo cosi o vzetí čehosi v ledničce. Neboť on ji stále ještě nedostal a ona po něm stále touží, ale může mu to dát najevo až tak maximálně pět stránek před koncem. Tímto okamžikem, s přičtením oněch pěti stránek, jest limitováno první teplé jídlo. To v ideálním případě. Neboť pak často následuje různě dlouhé období návratu do spotřebního a tržního života. Ono oprošťování se od ideálna, bolestivé rozloučení se světem, do kterého nás autor zavedl, a kde zpravidla nejsou igelitky s vyteklým jogurtem do salámu. Bude se na tomhle něco měnit? Nebo se už změnilo? Jenom proto, že jsme kousíček třetího tisíciletí už ukrojili?

Ano, ano, slušelo by se patrně psát o počítačích, elektronických knihách, které zmáčknutím knoflíku změní svůj obsah, či si dle nálady budeme volit veselé či smutné zakončení. Možná tak bude. Ale čtenářky, ty příliš se nezmění. Pořád to budou ta pěkná děvčata, kterým to bude nad knihou, ať je v jakékoli podobě, tolik slušet.

Och, klepe mi tu na ramena jakýsi porotce, ošklivý pán, že prý nedodržel jsem zadání, které mělo být o čtenáři a formou eseje. Inu pravda, pravda, ale cožpak se dá první jarní den psát jinak?

prochor


Prochoroviny

kulturní (skoro) měsíčník. Vydává B. Procházka, Sokolovská 367, Jičín. tel. 0433 523 492.

Evidenční číslo MK ČR E 13158

e mail: prochor.jc@tiscali.cz


Prochoroviny