| zvěsti z Jičína a okolí | portréty lidí okolo nás | 10. března 2002, č. 3/02 |
| zvěsti z Jičína a okolí | portréty lidí okolo nás | 10. března 2002, č. 3/02 |
Na valné hromadě Nadačního fondu JMP byly Prochoroviny tvrdě kritizovány, zazněla krásná slova o diletantismu, psaní o něčem bez znalostí věcí …, víc jsem si nestačil poznamenat. Slova ta zazněla v souvislosti s článkem, kde jsem se vyjadřovat o jednání se sponzory pro festival. Inu píšu, jak věc vidím já. Velmi často příčinou je vystupování některých lidí, navenek jistě velmi kultivované …nevím jek to decentně říci… já v něm vidím jakési sebeuspokojení, hraničící se sebechválou a to pak mi můj jazyk a ruka na klávesnici přináší hrubší slova, abych si to nějak pro sebe vykompenzoval. Vím, vůči sponzorům, bez kterých by takovýhle festival nebyl, je určité "vyjádření sebekvality" nutné. Všimněte si, že se držím a nepoužívám výraz "pitvoření".
Kdyby nebyl festival tak velký, tolika sponzorů by nebylo třeba. Většina z nás si potrpí na to, že "jsme svého druhu největší ve střední Evropě". Pro mne byl důležitější ten kluk, co si tenkrát vlastnoručně udělal recyklovaný papír a na něm vlastnoručně něco mamince vytisknul. U toho žádná televize nebyla, ten kluk přišel až odpoledne, po škole.
Několik citátů zdánlivě nesouvisejících. "Neměli bychom se dojímat" Rozuměj sebedojímat. "Novináři jsou hyeny." Prochoroviny jsou autorské noviny, od prvního písmene přes vysázení a roznos vše obstarává jeden člověk, ten je za vše zodpovědný. Bijte prochora! Von už je starej, von už stejně jinej nebude.
větší než člověk. Když se taková papírová koule nasadí na rouru od piliňáku, naplní se horkým vzduchem a letí, letí. Nádhera, uvědomíte-li si, že u toho není ani žádný motor, ani plyn. Smrděl jen piliňák, ale to je smrad přirozený. Až ke střeše lodžie doletěl. Snad pár metrů by stačilo a přeletěl by. Však otočil se vítr, montgolfiéra vzala směr západní. Ještě tam je, vyfouklá a zapletena mezi větve stromů. Stalo se u lodžie v neděli 24. února. Nesmí člověk myslet zas tak vysoko. Ačkoli – možná by stačilo, kdyby balon byl o ještě něco větší.
byl …, jak to říci diplomaticky? Když příprava jistě zabrala spoustu času i úsilí. Inu, zpočátku zdálo se mi, že průvod nemá šťávu. Ano, masky byly, medvětář s medvědem, kapela, průvod od chalupy k chalupě… , jen masopustní veselí zpočátku chybělo, alespoň v té části, než jsem odjel. "Je to tím, že tahle kapela není pravá dechovka," řekl mi pán v placaté čepici.
Ani muzikantů se nechci dotknout. Prolomit "blbou náladu" dá někdy dost námahy. Cestou domů (vítr na kole fouká vždycky proti), přemýšlel jsem o tom, jek pan doktor Železný, jeho spolupracovníci a jemu blízcí krásně formují národ do role poslušných diváků, kteří sednouce si s pytlíkem brambůrek řeknou si: a teď mne bavte! Ano, krásně zvykáme si na onu pasivitu, která mnohým manipulátorům úžasně vyhovuje.
V Jičíněvsi u trati mají Gambrinus, někdy Krakonoš a bylo líp. Když jsem odemykal kolo, vystupovala z vínového auta holka v černém kostýmku, který ji asi slušel. Povídám: "Nemůže vám to pivo tolik chutnat, když se takhle vozíte." "Jen šlapajte, šlapejte," řekla uštěpačně a jakýsi fousek ji majetnicky vedl dovnitř. Podíval jsem se na auto blíž. Byla to obyčejná Škodovka a dole už malinko prosvítal rez.
| Jičín | 69 |
| Hořice | 17 |
| Lázně Bělohrad | 5 |
| Libáň | 5 |
| Nová Paka | 4 |
| Kopidlno | 4 |
| Sobotka | 4 |
| Milkovice | 3 |
| Běchary | 3 |
| Železnice | 2 |
| Staré Hrady | 2 |
| Chodovice | 1 |
| Úlibice | 1 |
| Miletín | 1 |
| Ostroměř | 1 |
| CELKEM | 122 |
| F | film, foto | 5 |
| A | akce všeho druhu | 61 |
| H | hudba | 20 |
| D | divadlo | 17 |
| N | noviny, literatura | 12 |
| V | výtvarné obory – malba, keramika | 6 |
úžasná věc pro každého, kdo cítí potřebu sdělit něco lidstvu. Možná už někdy méně úžasná pro čtenáře, který se z nich dovídá něco, co nechce vědět. (Tak proč je čte, vůl? Inu neměl by se na co naštvávat a to my občas potřebujeme, abychom se ujistili že nedokonalí jsou ti druzí.) I štefanské setkání přineslo představení některých. Listuji osmistránkovým číslem časopisu ZŠ Libáň TRHÁK a raduji se z konkurence. Potěšitelné je, že název dali novinám děti samy v anketě. Líbí se mi kupříkladu soutěž, představení nových učitelů, že noviny jsou pestré.
Bohužel se do novin Jičínska "nevešla" jedna věta z mého hodnocení Štefana. V plném znění zní: Setkání se vydařilo, i když chyběli někteří funkcionáři, kteří mají kulturu v pracovní náplni. Nepřišli ani někteří starostové a to i z míst, odkud je nominováno mnoho lidí. Nevadí, Štefan je dílem člověčí iniciativy a dokázal, že občanská společnost tu je a má svůj význam a váhu. A že lidé se dají dohromady a budou něco užitečného konat i bez jejich přičinění. Možná právě proto.
není židovské víry a přesto vystudovala judaistiku. S přítelem Honzou Kindermannem připravili v knihovně tuze zajímavé povídání o Izraeli. Oni jsou páteří sdružení Baševi, které si vzalo za úkol pečovat o některé židovské památky v Jičíně. Nejaktuálnější je synagoga a židovský hřbitov. Začali osvětou a dobře činí. Kdo z nás ví, jak to tam v té malé zemičce vlastně chodí? Náboženské vášně, které vedou k vraždění, nedovedeme si představit vůbec. Tereza, která tam strávila celkem rok, mluvila střídmě, věcně, na mapě ukázala, diapozitivy pak společně promítli.
Bylo by milé, kdyby přednáška ta byla úvodem k malému cyklu. V dalším mohla by se blíže vysvětlit židovská víra, kořeny vztahu k židům. Pak přejít ke vztahům mezi náboženstvími a hlavně k onomu přesahu, tedy k tomu, co může dát víra člověku "nevěřícímu."
Literární spolek jičínský tak pracuje, že čtou si , co kdo napsal a pak diskutují. Přečtené jest vždy tuze zajímavým startem k diskusi rozmanité, která vede k závěrům širším, všeobecným. A tak objevil se unikátní nápad kterak zlepšit tvorbu vůbec, nejen poezii. Jest známo, že duševní hnutí v člověku, ano, i strádání (nemoc, odchod dívky) mobilizuje jisté schopnosti člověka, jitří jeho fantazii, prostě jest spouštěcím mechanismem k intenzivní tvorbě. Malířské, hudební, literární… . Takž mohla by se ustavit skupina dívek, půvabných, oduševnělých, jistě s dlouhými vlasy, které seznamovaly by se s básníky (nejen mladými) a v přesně stanovenou chvíli je opouštěly a tím nastartovaly ono trauma, které vyústí v tvůrčí konání.
Zatím nerozhodnuto, zda jednalo by se o profesi výdělečnou, či by ona aktivita vznikla formou občanské iniciativy. Ty dívky mohly by se jmenovat kupříkladu můzotutky.
On určitě byl při tom. byl blízko. Od samého začátku až do konce. pohyboval se s davem zvědavců, vojáků a nepřátel. Nepovšimnut. Hned vedle zděšeného hloučku učedníků, kterým odejmuli jejich Boha a truchlících žen, loučících se se synem a mužem.
Byl tam skutečně do konce. Nebo až do začátku. Byl svědkem zrady, nespravedlivého soudu, hroutící se víry, soucitu náhodných chodců a žalu blízkých. Dočkal se už nikým nečekaného vítězství – vzkříšení. Byl ohromen tím, jak ta událost, na tu dobu naprosto běžná, zasáhla jeho duši. Celý svůj další život bydlel dál od lidí v jeskyni a když zmizel, zůstalo na zdech namalováno 14 zastavení nad časem, událostmi a prožitým. Tichá snaha pochopit velikost a vítězství ducha zrozeného z utrpení. Krátký lidský život – jako dějiny samotné.
Tuhle jeskyni zatím nikdo nenašel. A tak bezmála po 2000 letech se ten malíř vrátil a začal znova. Vladimír Komárek. Před 50 lety začal svou dlouhou malířskou cestu, začal svoji soukromou malířskou válku za právo být něžným a tichým v době, kdy jako norma výtvarného úspěchu vítězila nad snahou ohromit diváky, šokovat je a dokonce i urážet.
Ve svém výtvarném projevu nesmírně pokorný, zbavený veškerých efektů kontrastních barev, plastického povrchu, bez morbidního nebo šokujícího obsahu. Za ta léta vychoval malíř Vladimír Komárek celou generaci diváků, schopných vnímat tiché rozjímaní duše, nahlédnout do svého nitra, do své paměti, uchovávající nehmotné stopy všech nejkrásnějších prožitků a nejsmutnějších ztrát. Naučil nás chápat pokoru jako vítězství, ne slabost.
A tak už konečně mohl ještě jednou namalovat svou Křížovou cestu, teď už na deskách.
Vidíme před sebou malbu prvokřesťana. Doba předkunsthistorická, doba předslohová. V jakoby nejistých tazích štětce, nedokreslených postavách a rozmlžených konturách dominuje jediné. Zachovat jen podstatu, žádné detaily, žádné etnografické dokumenty. Jen nadčasový lidský prožitek. Paměť nejlíp zachovává nehmotné, jenom stopy, jen náznaky. pouze gesto, poslední pohled.
S nesmírnou cudností nám vypráví o utrpení. Žádné potoky krve nebo křeče bolesti. Bolest jen ta duchovní, přitulit se, ochránit obejmutím. Oči, které to viděly, oči, které se modlily o pomoc.
Na prázdný kříž vedly tři žebříky. Lidská práce skončila. odletěly duše, přiletěli ptáci. Nic se nestalo. Život jde dál, průvod jde dál, místo na kříži je volné pro každého z nás.
Podobně, jako na turínském plátně, na povrchu obrazu zůstaly stopy nehmotného. Setkali jsme se s duchem samotným.
o sobě tvrdí že "tam byl a nic tam není". A ještě dodává, že to nebylo nepříjemné. Ano ocitnul se na kraji odcházení z tohoto hříšného světa a pak se probral a "vidí nad sebou ty spocené doktory." Inu sama skutečnost že to takhle se svým typickým humorem všechno líčí znamená, že navenek se příliš nezměnil. Onu změnu vnitřní možná vidí jeho blízcí, jeden mi o tom krásně vyprávěl. Ostatně to už je opravdu jeho věc.
Pravda je, že svůj slib, daný formálně nám lidem, ale ve skutečnosti slib daleko závažnější, dodržel i překročil. Čtrnáct zastavení jedinečné komárkovské Křížové cesty je na světě a do oblouku sestaveno v galerii v zámku. Na tom světském světě bude ještě do konce března, aby pak v největší křesťanský svátek – Velikonoce, byla předána kam patří, tedy do kostela sv. Petra a Pavla v Konecchlumí.
Jakási dívka půvabná, černovlasá tam byla, dobře zpívá, mistrovi říká Vladimírku. I jednoho politika s knírkem, tuším jsem zahlédl. Parádní vernisáž se spustou lidí, nebyla tím místem, kde bylo možno obrazy vnímat dle jejich pravého účelu. Původní motivy z černobílých grafik převedeny do komárkovských svérázných barev způsobily, že poslední cesta člověka není viděna jako tragedie. "Na mne působí optimisticky až moc," řek pan malíř. Na jedné desce nalezl jsem výrazný jeho podpis. Je důležité uvědomit si na které.
kulturní (skoro) měsíčník. Vydává B. Procházka, Sokolovská 367, Jičín. tel. 0433 523 492.
Evidenční číslo MK ČR E 13158
e mail: prochor.jc@tiscali.cz
