Upravené logo Prochorovin



zvěsti z Jičína a okolíportréty lidí okolo nás25. února 2002, č. 2/02

Jiz pošesté se bude letos udílet Jivínský Štefan – drevená soška za pozoruhodný kulturní pocin. Smyslem zdaleka není vlastní předání Štefana, ale představení všech lidí a lidiček, kteří neco dobrého pro ostatní dělají. Také, aby se lidé kulturní sešli. Letos to bude 25. 2. v 17:30 v Libánské Radnici. Portéty nominovaných:

Arché Hořice

Občanské sdružení Arché uspořádalo v září 2001 již třetí ročník filmového festivalu "Hořickej Vorel", který se pomalu, ale jistě stává tradicí, na niž se těší všichni milovníci filmového umění. Letos se již promítalo na dvou místech.


Benešová Stanislava

Paní Stanislava Benešová je ředitelkou Městské knihovny v Nové Pace a mohlo by se zdát, že kulturní činnost má vlastně v popisu práce, ale … ne každý člověk dělá něco navíc. A o paní Stáně se dá říct, že žije prací kolem knihovny dvacet čtyři hodin denně. Již v loňském roce byla mezi navrženými na Jivínského Štefana, a to společně s paní Hrnčířovou za jejich pohádku o skřítku Racochejlovi.

I v loňském roce by se dala najít řada významných akcí pořádaných knihovnou, pod kterými je rukopis Stanislavy Benešové čitelný. Knihovnu poskytuje umělcům různých žánrů k výstavám, mnohdy objevuje i nové talenty z řad výtvarníků, vedle besed s významnými osobnostmi ( doposud mně vrtá hlavou, jak se jí podařilo získat Arnošta Lustiga pro Novou Paku nebo Jaroslavu Moserovou) dává prostor i regionálním osobnostem a umělcům.

Pod jejím vedením knihovna vydává publikace s regionální tematikou. A jestli má někdo pocit, že by se v knihovně mohlo dělat ještě něco dalšího, nového, jděte za paní Stáňou, jistě vás neodmítne!


Čejka Jiří

Pan Jiří Čejka je aktivním dlouholetým fotografem, členem fotokroužku při Městském kulturním středisku v Nové Pace. Podílí se na organizování výstav fotoklubu a dalších akcích (dopisuje do místních novin Achát a spolupracuje s regionálním tiskem), účastní se fotografických soutěží ( získal řadu ocenění), upravuje skříňku fotografů ve městě. Zorganizoval např. výstavy a několik ročníků fotosoutěže s tematikou Piva.

Jako příklad uvádím, že v roce 2000 získal zvláštní uznání ve fotografické soutěži Senioři a jejich přátelé.

Jiří Čejka je majitelem místní tiskařské firmy a v poslední době pracuje v městském muzeu v Nové Pace. Je příznivcem dalších kulturních akcí ve městě, a to nejen jako pasivní divák, ale např spolupracuje s místními literáty – vydal Novopacký kalendář kratochvilného čtení 2001.


Čermák Karel

Není podstatné, jak rozsáhlou sbírku pohlednic Karel Čermák má. Je podstatné to, že si ji nenechává pro sebe, ale jak sám řekl, skrze ní splácí dluh městu a okolí, do něhož se rád vrací, přestože žije v Praze. Nenápadný skromný sběratel má za sebou například velice úspěšnou a hojně navštěvovanou výstavu v chodbě Okresního muzea, která byla poctou Jičínu na přelomu století a radostí pro pamětníky i pro ty, kteří se o proměnách města chtěli dozvědět víc než jen z knižních pramenů, kde je pramálo ilustrací. Druhou radost nám pan Čermák udělal vydáním knihy , na níž už pečlivě pracoval delší dobu . Má název Jičín a okolí na dobových pohlednicích a stala se jedním z nepřehlédnutelných událostí regionu roku 2001.Pokřtěna byla po letních prázdninách symbolicky v nejvyšším patře Valdické brány.

Původně, jak se přiznal, nepředpokládal tak velký zájem o tuto publikaci a obával se, že půjde o pořádný prodělek. Teď jsme rádi, že se nebál a šel s kůží na trh. Pan Čermák začal se sběratelstvím, jak říká, poměrně pozdě, ale jak vidno úsilí, pečlivost, nadšení a odvaha ho posunuly skokem před ty , kteří se sice mohou chlubit sběratelskými rekordy, ale jejich exempláře jsou stále utajeny zrakům veřejnosti. Jak také prozradil, už by nechtěl začínat znovu, protože je to čím dál náročnější finančně i časově. A my se můžeme těšit, že jeho sbírka v budoucnu otevře světu další roztříděné přihrádky, do kterých s chutí a s očekáváním opět nahlédneme.


Dalibor Hořice

Orchestrální sdružení Dalibor si v r. 2001 připomnělo slavnostním koncertem 120 let své nepřerušené hudební činnosti. Z iniciativy tohoto spolku byly v r. 1900 v Hořicích založeny Smetanovy sady, v r. 1903 odhalen první pomník Bedřicha Smetany na světě a v r. 1910 rovněž první pomník Antonína Dvořáka. V letech 1883 – 1913 vydával jeden z prvních hudebních časopisů s názvem Lýra. Jeho současným dirigentem je Mgr. Jan Bílek.


Divadelní spolek ochotníků Běchary

Krásný příklad toho, že i na malé vesnici se dá dělat spousta úžasných věcí. Když lidi chtějí, když se dají dohromady, když se zapojejí chalupáři, když… . Kulturní plán Běcharských má v každém měsíci několik položek. Od bálů, přes vynášení smrtky na jaře, až po pestrý příspěvek do festivalového pohádkového průvodu v září v Jičíně. Představte si, že v malé vesničce Běchary mají i své mažoretky. Jmenují se České panenky. Vydali si i knížku vzpomínek a pověstí. Kdyby je Karel Šoltys nesepsal, kdo ví, zda by na ně někdo za pár roků vzpomněl. Běchary jsou ouplně na kraji okresu, ale zdaleka ne na okraji kulturního dění.


Gottlieb Jaromír

Když byl učitelem v Libáni, měl cikánský soubor. Děti za jeho kapelou šly. Když makal ve festivalovém vejboru JMP, přinášel vždycky něco neotřelého, nového. Teď je pan muzejní ředitel šéfem instituce, která je dík opravě zámku mimo veřejný provoz. Zdaleka to neznamená, že Jaromír nepřemejšlí, neorganizuje, nefantazíruje. Svatojánská noc, kterou s přáteli připravil, přinesla prvky tajemna. To, co nám chybí , aby náš život měl onu správnou pestrost. Valdštejnská konference ukázala, že je možné rozhýbat věci i bez nezáživného schůzování. Neboť konference byla pestrá, včetně mapek, roztroušených po Jičíně, kam lidé mohli barvičkou uvést místa přitažlivá a protivná. Chválabohu za jeho fantazírování, jen toho panáka mi Jaromír pořád dluží.


Ze Zásad pro udílení Jivínského Štefana

Pozoruhodný kulturní počin představuje výrazné zhodnocení kvality našich časoprostorových souřadnic.

Pozoruhodnému kulturním u počinu neodpovídají projevy netolerance, rasismu a násilí.


Hájek Venda

bývá uváděn jako Milkovčan. Právem, vždyť svým muzicírováním Milkovice proslavuje. Jednou potkal jsem ho na jičínském náměstí na motorovém kole. No řekněte, kdo má na okrese kolo na motorek. Pan Hájek už na něj má ve svém věku právo. Když jede, nemusí šlapat, krásně si přemejšlí o své muzice. Vídáme ho při festivalu na náměstí, klidně se na Kozích mejdanech prostřídá s nejtvrdším rockem. Venda Hájek je prostě čeký muzikant a co je víc?


Hanzlová Ivana (a Foerster)

Paní sbormistryně a učitelka umí jediněčně skloubit práci kantorskou s muzikou. Dovede své žáky přivést do sboru. Toť v době, kdy mnoho podobných těles skomírá, je úžasná věc. "Příčinou" je, že vybírá široký a tuze rozmanitý repertoár. Na otevření výstavy holandských fotografů slyšel jsem úžasné provedení známé písničky o známém jičínském zámku – opět jinak. Jinak pěkně. Vedle toho pustí se sbor do tak náročné muziky, jakou je Bokova mše. Sbor zpívá ve svém městě, ale třeba i ve vzdáleném Holandsku. Dost, i pikantností, vypráví se v Jičíně o koexistenci dvou sborů. Inu, to je přece úžasná věc, snažit se být lepší, nebo alespoň sejně dobrý, jako druhý.


Holanová Božena

není důchodkyní, která se spokojí chozením s igelitkou po nákupech a pomlouváním sousedek. Do nominace se dostala za organizování výletů. Je jedno pod jakou hlavičkou. V tomhle případě, tuším, Červeného kříže. Dobře připravenými zájezdy postupně se svými účastníky "mapují" republiku. Aby žádný z půvabných koutů nezůstal ušetřen. A tak pro mnohé objevuje krásy dosud nepoznané. Starší lidé tak mají možnost podívat se po vlasti, aby měli na co vzpomínat a na co se těšit pro příští rok. Paní Holanová má široký rozhled, na každý výlet se pečlivě připravuje, její slova je radost poslouchat. Usměvavá, příjemná, bývá vidět na mnoha kulturních akcích.


Hořické občasné noviny

Vycházejí od r. 1995, kdy navázaly na tzv. Hořický občasník. Jednou měsíčně přinášejí čtenářům aktuální informace o dění ve městě, připomínají významná výročí, otiskují vzpomínky pamětníků i příspěvky hořických studentů, ale i různé slovní hříčky a legrácky, které oživují občas poněkud suchý obsah. Charakteristickou grafickou úpravu jim dodává ředitel hořického muzea Mgr. Václav Bukač.


Hořický komorní orchestr

Hořický komorní orchestr vznikl v r. 1987, v r. 2002 oslaví již 15 let úspěšné činnosti. Vystupuje pravidelně nejen v Hořicích, ale i v Lázních Bělohradě a v dalších městech v blízkém i vzdáleném okolí. Spolupracuje s hořickými pěveckými sbory.


Kolář Jan

Pan Jan Kolář je organizační duší Úlibic, původním povoláním hostinský, má dobrou náladu v krvi. Především jeho zásluhou vznikl v budově bývalé školy v Úlibicích kulturní klub. V tomto klubu pan Kolář organizuje akce jak pro děti (mikulášské nadílky, diskotéky pro děti,atp.), tak pro důchodce (posezení při harmonice, besedy se seniory,atp.). V klubu lze posedět, popovídat si s přáteli a známými v příjemném prostředí (jak se o tom mohli přesvědčit i účastníci srazu rodáků v září 2001). Pan Kolář se stará o kroniku klubu. Společně s dalšími šíří dobrou pohodu a je "dělníkem kultury v terénu" v dobrém slova smyslu. Zkrátka chce, aby ve vsi "nechcípnul pes". Podporuje další kulturní aktivity v obci, ať už ze strany obecního úřadu nebo organizace hasičů. Dokazuje svojí činností, že lze dělat kulturní akce s minimem nákladů všude.


Komárková Jaroslava

vede druhý jičínský pěvecký sbor – Smetana. Má to štěstí, že může jako ředitelka ZUŠ spojit svou zálibu se svým povoláním. Sbor založený v roce 1895 zpívá muziku klasickou i moderní. Při Strakově výročí připravil sbor jeho muziku, před vánocemi Rybovu mši. V roce 1999 vydal sbor část svého repertoáru na kompaktním disku. Rozmanitost je i ve složení sboru: od sedmnácti do sedmdesáti let. Jen mužů je stále málo. Paní Komárková neomezuje své muzikantské působení jen ne sbor. Je-li třeba, vystoupí kupříkladu se svým mužem v knihovně při autorském čtení Literárního spolku. Netroufnu si opakovat krédo paní sbormistryně, jak zacházet s muži, kteří ještě ve sboru nejsou. Připomenu jen, pro ty, kdož paní Jarku neznají, že se pořád usmívá.


Kordík Josef

železnický pan farář není věru člověk, který by si příliš potrpěl na vnější parádu a okázalost. Dokonce pravil, že by mši nejraději sloužil ve svetru. Nejsou to však jeho názory na fungování církve, kvůli kterým se dostal do naší společnosti. I když souvislost je jasná. Otec Josef velmi citlivým způsobem využívá onen "přesah", kterým církev může obohatit život těch, kteří jsou mimo víru. Pořádá přednášky, kam zve zajímavé osobnosti ze všech církví, na jeho faře se hraje divadlo (Svěrák), dobře se poslouchalo jeho povídání o komunitách na ekumenickém setkání mladých v koleji. Komárkova Křížová cesta pro kostel v Konecchlumí byla poprvé k vidění právě v Železnici, protože pan farář byl svým nenápadným, ale účinným způsobem při myšlence o jejím vzniku. Poutavým čtením jsou i jeho vzpomínky na období před rokem 89. …


Kateřina Krausová

Dlouhodobé zásluhy K.K. jsou zvláště pro ty, kdo mají blízko k výtvarnému umění nepřehlédnutelné. Novopacká ýtvarnice a učitelka základní umělecké školy totiž už léta s úsměvem, zářícíma očima a nasazením sobě vlastním pomáhá tam , kde to je třeba. Tak jsme ji mohli například zahlédnout při novopackých vodnických slavnostech , kde s dětmi a s hroudami hlíny pracovala v dílně, kde se rodily nejrůznější hastrmanské tipy. Stejně tak i o pohádkovém festivalu v jičínském podloubí, kde se zase dařilo malým drakům a dračímu vejci s typickým dětským rukopisem. Pomáhala i se zavěšením pověstného velkého draka na fasádu Valdické brány. Ten se stal důležitým symbolem jednoho z festivalových ročníků. Ilustrovala regionální propagační brožurku Poetická místa Jičínska, vytvářela plakáty k Vodnickým slavnostem a co je nejdůležitější, přirozeně vychovává další výtvarné talenty, kterým se teď daří na nejrůznějších uměleckých školách. A Kateřina jim chystá ve spolupráci s Městským muzeem v Nové Pace výstavu, aby se vědělo, jak magická umělecká tradice podkrkonošského městečka pokračuje. Věnuje svůj čas, elán, nápady, energii a dokáže lidi kolem sebe nadchnout k tvorbě, povzbudit, nasměrovat. Poslední její výstava se uskutečnila v lednu tohoto roku v galerii Radosti v Městské knihovně v Jičíně. Ale ta dlouhodobá radost prostě ke Kateřině patří jako jeden z výrazných povahových rysů.


Lhotákovi

Taky by Renata s Martinem mohla sedět na chaloupce v Hubojedech a koukat se jak kytky rostou. To ne, oni se starají aby s v lodžii pořád něco dělo. Naloží svůj bezmotorový kolotoč na káru za auto, tam ho pracně sestaví a dívají se, jak to děti baví. Ale jen chvíli, protože vedle kolotoče přivezou i něco materiálu, nářadí a s dětmi cosi vyrábějí. Dřevo, hlína, všecko fortelný materiál, žádná umělina. O čarodějnicích, o festivalu JMP. Na vánoce přivezou betlém a lucerničky a zpívají se koledy. Takhle "nakažené" děti chodí pak každý čtvrtek do muzea a v malinké dílně dělají s Renatou loutky, hračky, prostě co si vzpomenou. Málokterá vesnice si dnes dokáže vybudovat zvoničku. Hubojedy ano. Lhotákovi byli u toho. Kdyby se v čestném dvoře povedlo udělat vedle bytu dílničku, tam by se pane dalo dělat věcí.


Literární spolek Jičín

Je o něm řeč na jiné čaásti novin


Cíl, k němuž je cesta daleká: problém, jak polidštit člověka

A. Hlavatý


Mervart Tomáš

Skvělý varhaník, učitel hudby, vzácný člověk, nezištný, skromný, obětavý, spolehlivý. Žije poblíž Dvora Králové nad Labem, kde již dlouhá léta spolupracuje s tamním pěveckým spolkem Záboj. Podílí se však aktivně na kulturním životě v celém Podzvičinsku. Pravidelně spolupracuje s hořickými sbory Ratiborem a Vesnou a chrámovým sborem. Je to naprosto spolehlivý člověk, jenž se snaží vyhovět vždy a bez ohledu na vlastní pohodlí, umělec s velkým U, který si dokáže poradit s každým nástrojem a přizpůsobit se jeho stáří, typu i technickému stavu. I letos absolvoval s Ratiborem a Vesnou řadu předvánočních koncertů v promrzlých venkovských kostelech a ztuhlými prsty dokázal vyloudit z historických nástrojů zvuky, které lahodily sluchu. Zvládne i takové nástroje, od nichž by snad jiný varhaník musel utéci. Vše s ním trpělivě a ochotně snáší i jeho milá a skromná paní, která jej obětavě na všechny akce vozí autem.

Adresa: Tomáš Mervart, Zboží, pošta 544 41 Dvůr Králové nad Labem


Městská knihovna Jičín

Vím, řekne někdo: ale to je v jejich pracovní náplni, dělat besedy. Jenže oni dělají víc, daleko víc, než by se dalo v pracovní době stihnout. Vždyť třeba takový večer s Bradavickou školou, Harry Potterem a jeho kamarády, to byla událost. Žáci i profesoři měli perfektní, samovyrobené oblečení i lucerničky. Ve sklepení pod Lodží svítily jen svíčky, na stěně podivná mapa… .Střih. Literární spolek funguje péčí knihovny už víc než 10 let. Střih. Představte si, že si vaše dítě vezme spacák a přespí v knihovně mezi regály. Tam pohádky, zpívání, a co kdo všechno přijde v noci o tom se ani nesnilo. vlastně právě – snilo. Třeba i sám pan Andersen. Střih. Knihvazačská dílna o festivalu. Soutěž o nejhezčí pohádku a hliněný oříšek… . Jen se přijďte podívat. Střih.


Open society fund

založil pan Sorosz a jičínské muzeum a kolej se s ním brzy skamarádily, protože jinak by tu spoustu akcí zdaleka nemohly dělat. Paní doktorka Brabcová zná Jičín dobře, bylo to zřejmé kupříkladu při Valdštejské konferenci i při otvírání "Úklidu v muzeu" a dalších zajímavostí. Tak jest, mnoho práce dobráci udělají, ale na některé konání peněz potřeba. Fond pečlivě váží, koho podporovat a proto je potřeba žádost o grant napsat pečlivě, vyčíslit všechno dobré, co připravovaná akce přinese. A věru, nejsou to vůbec hmotné výdobytky. Vzpomeňme jen obrovský zájem dětí, když si mohly konečně muzejní exponáty, tedy onu úžasnou spoustu strojů, stroječků, hejblátek, vlastnoručně vyzkoušet. Vzpomínám i na bouřlivé diskuse na Valdštejnské konferenci. Potvrdily, jak je důležité si některé názory ujasnit… . Tohle všechno bylo možné s přispěním OSF.


Určitě znáte ten krásný pocit, když zjistíte, že vás někdo uznává

…z dopisu Štefanské komisi z Běchar


Pifferaios

Flétnový soubor v Lázních bělohrad. Hraje už několik let a je čím dál lepší. Tradičně se podílí na vytváření předvánoční atmosféry tím, že vystupuje v kostelech (Miletín, Pecka, Lázně Bělohrad). Flétnistky se nespokojují se zajetým pořadem, stále přinášejí něco nového. Ze sponzorských darů si pořídily tenorovou a basovou zobcovou flétnu což rozšířilo jejich interpretační možnosti. Nespornou posilou souboru je Květa Kopecká, hráčka na příčnou flétnu. Ke koncertu v kostele na Byšičkách přizvali i kytaristu, vítěze festivalu porta.


Pod Zvičinou

Již šest let vydává hořické gymnázium ve spolupráci se zdejším muzeem vlastivědnou čítanku Pod Zvičinou. Je to hodně nebo málo? Ve 20. letech ji založili a pět let vydávali učitelé z hořického okresu, tři roky vycházela koncem 40. let , než byla v r. 1949 úředně zastavena. Regionální vlastenecký časopis asi představoval pro lidově demokratickou vládu vážné nebezpečí. Po nesmělých pokusech na počátku 90. let se na konci roku 1995 jeho vydávání ujalo hořické gymnázium a za tu dobu se podařilo vydat již desítky sešitů zajímavého čtení z historie, národopisu i přírodních věd z oblasti bývalého hořického okresu. Na přípravě časopisu se podílejí učitelé i studenti. Ti také na počítačích udělají veškerou předtiskovou přípravu. Tato praxe se jim pak velmi hodí i v dalším pracovním uplatnění. Časopis vychází pětkrát ročně v nákladu 800 kusů, z nichž se zpět nevrací téměř nic. Získal své stálé čtenáře nejen po celých Čechách, ale čte se dokonce i v Americe a v Austrálii.


Pohádkové noviny

Jsou to noviny mladých, především pro mladé, představují i určitou filosofii, způsob prožívání. Pohádkové noviny jsou svébytným a někdy i trochu nechtěným projevem festivalu JMP.Nepodřizují se totiž vkusu pořadatelů,někdy šťourají, aby objevily to, co je na první pohled nepostřehnutelné. Snaží se být otevřenou redakcí pro všechny, kdož o takovou činnost stojí a chtějí ji vyzkoušet . Podporuje v tvorbě a samostatnosti talenty psavé i výtvarné, i když jak tvrdí někteří letití redaktoři, těch je stále méně. Tedy těch, kteří neváhají obětovat svůj volný čas a snaží se hledat nejen festival , ale i své opravdové pocity a myšlenky.Tak o to totiž už od začátku usilovali kmenoví redaktoři, jež mnozí sledovali pohádkové dění s určitým zdravým odstupem a přinášeli i netradiční podoby vidění dění. Redakce si umí dělat legraci sama ze sebe a co je vůbec nejdůležitější a pro dlouhodobou nominaci velmi podstatné: každý rok se snaží někomu prospět. Často se orientuje právě podle festivalového zaměření- např.byl -li o zvířatech, obdarovala redakce z výtěžku prodeje novin psí útulek. V roce 2000 - v rámci Pohádek odjinud aneb z celého světa nakoupili lidi z Pohádkových novin spoustu učebnic českého jazyka a přes nadaci Člověk v tísni je po předchozí dohodě poslali dětem českých krajanů do Rumunska. Vloni část peněz putovala na konto SOS Dětské vesničky a druhá dětskému domovu v Grozném, který založila válečná zpravodajka Petra Procházková.


Pospíšilová Alena

má to prvenství, že nominaci na ni poslaly děti. Tedy nejmladší nominátoři ročníku. Paní knihovnice dětského oddělení jičínské knihovny se usmívá. Možná to bude taky proto, že má to štěstí, že se pohybuje v krásném prostředí. Hračky, internet, vkusná výzdoba, regály knih… .Ale to je takové štěstí, které si přivodila sama, protože si ho za pomocí kolegyň vybudoval. Co se tam všechno děje, je vypsáno jinde (Městská knihovna). Aby se to tam dělo, musí být nápady, přátelé, kteří pomůžou a práce. Proto se Alena umívá … .


Procházka Bohumír

Bohumír Procházka dlouhodobá kapitola sama o sobě. Svérázný hygienik- literát - cyklista Bohumír Procházka zapadá do

štefanského dění už proto, že patří k otcům zakladatelům této stále velmi diskutované přehlídky krátkodobých a dlouhodobých zásluh v kulturně - společenském dění. Dále také proto, že se nejspíš přibližuje světu, v němž se zřejmě s chutí pohyboval i spisovatel Josef Štefan Kubín. Není to svět škrobených " papalášů ", jak pan Prochor s oblibou říká, ale jeho lidovější podoba. Pan Procházka byl nominován především za své - také často diskutované Prochoroviny, které mnozí odmítají se stejnou zarputilostí s jakou je autor tvoří a nehledí přitom na nároky časové a prodělky finanční. Jde o svébytný projev novinářství, kterým se autor dílem zviditelňuje i ve své grafomanské podobě, ale také zviditelňuje regionální události, které si to zaslouží, a o nichž se mnohdy jinde nedozvídáme. Dává takovým věcem trochu jiný rozměr, protože si do psaní od nikoho moc nenechá mluvit a nenechá se omezovat ani otevřenými projevy nevole některých čtenářů. A tak nás roztomile zahrnuje touto subjektivní tiskovinou, ať chceme nebo ne. A ať chceme nebo ne, je to kulturní projev, který se prostě už několik let nedá přehlédnout.


Ratibor

Mužský pěvecký spolek, založený r. 1862, s více než stoletou pěveckou a vlasteneckou tradicí, úzce spolupracuje s ženským spolkem Vesna. Každoročně absolvuje řadu vystoupení v Hořicích i na dalších místech. Sbor řídí PaedDr. Božena Stopková z Nové Paky.


Řezníček Jan

a Martínkovo loutkové divadlo v Libáni. Honza to asi nebude chtít slyšet. Kouknu jednou z okna, venku Řezníček Jaroslav, bratr. Stojí u kočárku, nabírá sníh a rovnoměrně sype na kočárek, ale i na Honzu. Prý, aby si rodiče mysleli, že padá sníh, vzali si Honzu domů a já se s ním nemusel otravovat. Pak začal Jarka hrát divadlo a Honza zase otravoval, chodil za ním. Asi účinně. Jarka už je na pravdě Boží a Honza je Divadelník s velkým D. Když nemá dostatek lidí, namluví text na pás hned za několik loutek, pak s přáteli jen vodějí loutky a text běží z reproduktoru. Vím, není to ideální. Ale machrovina to je, když nejsou lidi. Ale hlavně, staré, prastaré divadlo žije, neboť ono k Libáni patří.


Sálová E. Šindler Z.

Nějak mám ten dojem, že při tancování, podobně jako při divadle, se stárne pomaleji. Alespoň tihle dva to potvrzují. Nebo je to tím, že ani moc nemají na stárnutí čas? Když je v Hořeňáku něco potřeba zařídit a nejsou lidi, tihle dva se najdou vždycky. Seženou auto, jedou, zařídí. Nosné duše Hořeňáku. Nevím , jestli ještě existují Sbory pro občanské záležitosti, ale paní Sálová na žádná významná jubilea lidí z okolí nezapomíná. Když měl před dvěma lety v Porotním sále Hořeňák své vystoupeníčko (ten rok dostal Štefana), nevěřil bych, že Zdeněk je už důchodový člověk. Krátce: kdyby na světe nebylo takových nosných duší, spousta souborů by neexistovalo.


Srdíčko,

padesátiletá jičínská loutková scéna. 14 premiér ročně, úspěch v italském Trentu, i jinde po republice. Srdíčko je součástí pohádkového festivalu jičínského. Hraje se tu každý den, Prokešové pomáhají se zvukem, v organizaci festivalu je zapojena větší část souboru. Svérázná a kouzelná je spolupráce s městkou knihovnou, neboť vyhodnocení literární soutěže konalo se vždycky v Srdíčku a páni herci (a herečky) zinscenovali nejhezčí pohádky. Tak dali malým autorům ono úžasné potěšení, že mohli shlédnou své dílo na prknech, která znamenají svět. Poděkování patří Srdíčku i za to, že pod velkým divadlem vytvořili kulturní prostor. Je tu příjemné posezení, levný bárek s usměvavou servírkou Prokešem.Tam se už dělo věcí! Ne, vážně, rozhodně se tu lépe schůzuje, než ve školních lavicích. Festivaloví vejboři by mohli vyprávět.


ŠÍRO

Tahle zkratka znamená Šílení rodiče. Rozuměj rodiče dětí z mateřské školy v Lázních Bělohrad. Už čtvrtým rokem nacvičují loutkové představení se kterým jezdí po okolních vesnicích. Mají vlastní repertoár zaměřený na tenhle region – báje, místní pověsti. Využívají hříček se slovy a veršovánkami, například názvy Pohádky z krabice, K čemu svádí harampádí. Hry vymýšlejí sami. Když předškolní děti ve školce přespávaly při příležitosti rozloučení s MŠ, členové ŠÍRA se převlékli za víly a svým něžným tancem děti překvapily ve stmívajícím se parku. Loni na jaře se soubor zúčastnil loutkové přehlídky v Hradci Králové v divadle Jesličky.


Škodová Irena

Učitelka, později dlouholetá ředitelka libáňské školy. Manželka zesnulého malíře Františka. Matka pozoruhodné výtvarnice Rity. Ani v důchodu si nedá pokoj. Stále musí něco organisovat, shánět, zařizovat. Výstavy, besedy, zájezdy do divadel. Tak koná nejen v Libáni, ale i ve Starých Hradech. Poutavě dovede promluvit na vernisáži. Z jejího pdnětu pracují žáci libáňské školy na užitečném soupisu soch a památníků v obcích. Je v kontaktu i se svými někdejšími žáky, zvlášt ji těší, když se jim daří v kumštu. To se pak snaží zprostředkovat jim výstavu. Velmi pomáhá i při štefanském organizování. Její účast v porotě je vždy zárukou seriózní volby.


Teimer Oskar

Černínský malíř, vzácný, skromný a obětavý člověk. Má zlaté ruce i srdce. To mohou potvrdit všichni, kteří ho znají. Ty zlaté ruce dokážou tužkou, perem či štětcem vykouzlit líbeznou krajinu Podzvičínska s chaloupkami a kostelíky či různé dary matky přírody. Nejkrásnější a nejněžnější jsou však jeho květinky, z nich přímo vyzařuje láska s níž je maloval. Oskar Teimer je i velmi zdatným zahradníkem. Kolem svého domu v Černíně má jakousi soukromou botanickou zahradu, kde pod jeho rukama vše roste, bují a prospívá. Vše má svůj řád. Oskar Teimer pracuje rukama i srdcem a je to všude znát. Už šest let ilustruje vlastivědnou čítanku Pod Zvičinou, kterou vydává hořické gymnázium ve spolupráci s muzeem a jíž Teimerovy půvabné ilustrace vdechují teplo domova, bezpečí a vzpomínek


Štefan nesplňuje naše představy, proto nebudeme spolupracovat.

Telefon ze Sobotky


Tempus

Tento studentský časopis má na hořickém gymnáziu mnohaletou tradici. Jsou to vlastně nástěnné noviny, kde se studenti vyjadřují k nejrůznějším tématům, píší své dojmy, názory a nápady. Duší tohoto snažení je profesorka českého jazyka Mgr. Marie Nosková. Tempus však není něco povinného, nařízeného ze strany pedagoga. Je to záležitost zcela dobrovolná, o niž je mezi studenty velký zájem. Profesorka Nosková poradí, postrčí správným směrem, nutí k přemýšlení, ale nenařizuje. Nejzajímavější příspěvky se objevují na internetu a otiskují je i Hořické občasné noviny.


Úlehla Vladimír

Charismatický pan profesor z Jičína už jednu sošku dřevěného Štefana vlastní. Má ji za to, jak dokázal dotáhnout do konce - ve spolupráci s dalšími lidmi- záchranu grotty s poustevníkem v Libosadě v rámci OS Lodžie. Dokonce se přemohl a zorganizoval peněžní sbírku na podporu této akce , ačkoli, jak říká, při takových věcech se vždycky ošívá a prosby o příspěvky mu moc nejdou. Co mu už jde delší dobu tak, že se nestačíme divit, je jeho systematické objevování dávno zapomenutých událostí a osobností, které jsou spjaty s městem Jičínem a s nejbližším okolím. Věnuje jim spoustu času a pečlivého bádání. Hledá souvislosti s dnešní dobou a dokáže vyhmátnout věci tak zajímavě, že si je rádi čteme v regionálním tisku, ačkoliv nás ve škole ani nenapadlo, že bychom se do takové četby vůbec kdy pustili.

Namátkou si vzpomínám na jím vyhledané praktiky zástupců radnice z let minulých, které jsou velmi podobny těm současným. Jen obsah je trochu odlišný v souvislosti s vývojem doby. Pan profesor patří k seriozním osobnostem, jeho názory jsou ceněny, neboť jsou promyšlené a podložené hlubokými znalostmi.V poslední době měl mnoho osobních starostí a tak jsme jej na veřejnosti vídali méně. Je ale zřejmé a sám to i mezi řečí naznačil, že má připraveny další medailony regionálních osobností a že ho tedy čeká ještě hodně práce, na jejíž výsledky se můžeme těšit.


Valter Jiří

Výtvarník, muzikant, ale také policista a dobrodinec Jiří Valter svými krajinami zkrášluje prostředí. Jeho obrázky, ač amatérské, dokáží pozvednout náladu. Je účastníkem a spoluorganizátorem různých setkání malířů, vyprovokoval i dražbu obrazů , z nichž výtěžek mířil k dětem s onkologickým onemocněním. Je zprostředkovatelem drobných dárků do různých dětských zdravotnických zařízení. Dokáže tam dovést stohy časopisů, které ukrátí malým pacientům dlouhou a nutnou chvíli bez rodičů a kamarádů. Nelituje času, aby tyto věci zařídil od začátku do konce. Dlouhodobá nominace je za to,

jak už dlouho myslí na druhé a skutečně to realizuje ve skutcích, a krátkodobá třeba za to, jak se vloni na podzim sešel s dětmi v polské léčebně a takzv. mezinárodní polštinou, kterou různě pochytil a sem tam vylepšil češtinou, si s malými onkologickými pacienty dokázal vyprávět o kreslení, kreslit s nimi, přibližovat je malířskému vidění a naopak je vzdalovat jejich neutěšené lékařské diagnóze. Jiří Valter se vloni představil svými charakteristickými krajinami na výstavě v galerii Radosti v Městské knihovně v Jičíně.


Vesna Hořice

Ženský spolek Vesna, založený v r. 1870, se kromě pěvecké a vlastenecké činnosti věnoval i péči o vzdělání dívek a žen, kteréžto snahy vyvrcholily r. 1908 založením dívčí průmyslové školy Vesny, jedné z prvních na českém venkově. V současné době se Vesna věnuje činnosti pěvecké a úzce spolupracuje s mužským spolkem Ratibor, s nímž každoročně uspořádá řadu vystoupení v Hořicích i v okolí. Sbor řídí PaedDr. Božena Stopková z Nové Paky.


Zahradnická škola,

Střední odborné učiliště a Odborné učiliště Kopidlno. Škola sídlí od roku 1948 v zámeckém areálu. Tehdy sem byla přemístěna jedna z nejstarších zahradnických škol v českých zemích, samostatná mistrovská škola v Chrudimi. V průběhu let prošla různými změnami, ale zahradnictví zůstalo. Součástí přípravy studentů jsou odborné exkurze, přednášky, účast na tuzemských a zahraničních vazačských soutěžích. Vše pak vyvrcholí uspořádáním Kopidlenského kvítku, v rámci kterého pro více než 5000 návštěvníků rozkvete celý zámek a zkrásní okolní park.

Lze říci, že říjnové dění v zámeckém parku i v zámku samotném je obdivuhodným příkladem toho, jak studenti, učitelé, mistři odborného výcviku, uklizečky, kuchařky i pan školník dokáží vytvořit prostředí, které je důstojným místem k setkávání lidí


Nominace za rok 2001:

Benč Bohuslav

Benč Bohuslav, mgr.; a Yvona Benčová, manželka, (firma Y COPY) r. 2001 vydali se spolupracovníky jako je Richard Geisler a další, CD Nová Paka historická. Tento kompaktní disk obsahuje 145 normalizovaných stránek textu, 800 historických fotografií a pohlednic, mapy,ukázku originálních listin a rukopisů. Úžasné dílo, doklad mravenčí práce a bádání historického, literárního. zpestřením jsou i obrázky pozoruhodností z okolí Nové Paky. Jen technická příprava (skenování a pod.) vyžaduje nesmírnou trpělivost a svědčí o pracovitosti autorů. Údajně už pracují na dalším nosiči.

Jejich spolupráce s městskou knihovnou vedla i k vydání různých malých a přehledných knížeček o osobnostech Novopacka.


Bihelerová Blanka

Blanka Bihelerová pochází z Moravy, ale v Hořicích zcela zdomácněla. Již několik let vyučuje výtvarný obor na hořické ZUŠ, umí to moc dobře a dělá to s chutí a děti ji proto mají velmi rády. Kam jenom na všechny ty nápady chodí. Koho by například napadlo postavit na zahradě školy draka a ne ledajakého. Toho hořického vytvořili žáci pod vedením paní učitelky z keramické hlíny a při vypalování mu z tlamy šlehaly skutečné plameny. Projekt postavení samovýpalné sochy, u nás zatím takřka ojedinělý, se zdařil k radosti malých i velkých.


Věděl bych o jednom pěkném kravínu… .

M L na jednom z mnoha jednání v lodžii, na kterém úředníci opět dokazovali, jak to nejde.


Bílek Lukáš

Snad se Lukáš nebude zlobit když prozradím, jak se jednou přiznal, že rád by byl sedlák. Zatímco je stavař. Ale s duší sedláka v tom nejlepším slova smyslu. K zelenému a živému má nejblíž. Sází, pěstuje a snaží se přilepšit všemu, co vysadil a vypěstoval. Moc nemluví, nepatří k těm, kteří se musí všude ukazovat. Za něho mluví práce. Vyrobené ptačí budky

roznesené po libosadu a zásobené krmivem, Řáholeček pod kopcem Šibeňák, na kterém má spolu s přáteli velký podíl, různé náčrty i komplexní stavařské výkresy okolo lodžie i dalších a dalších objektů. Práce v ČSOP Křižánky mu sedí a není tam jen papírovým členem.


Bradavická škola

Kdo nečetl Harryho Pottera, asi neví, kde se nachází. Prozradím, kde byla ta jičínská. Hlavní sídlo má asi v knihovně, ale pobočky v K klubu a stacionáři Střediska služeb pro mládež a dospělé. Odtud tedy pocházejí profesoři a žáci, oni se ustrojili přesně tak, jak si to představila paní spisovatelka Rowlingová a namalovala paní Miklínová a přišli se podívat na festivalový pohádkový průvod. Nemusím podotýkat, že veškeré oblečení si udělali sami. Bradavická škola objevila se v Jičíně ještě jednou a to když se vypravila na putování po tajuplných místech. Žáci chodili, zírali, svítili lucerničkami a pak to všechno na veliké plachty papíru nakreslili. Chcete jména? Inu přečtěte si knížku o čarodějném učni. Ta jičínská neprozradím, je jich moc, třeba bych na někoho zapomněl a on by si to nezasloužil.


Cardová Gabriela

Paní Cardová letos již po šesté nacvičila s dětmi z křesťanských rodin, ale i s jejich kamarády ze školy vánoční divadelní představení, které bylo malými herci předvedeno již tradičně o 4. adventní neděli v evangelickém kostele v Hořicích. V předvánočním shonu dokázala paní Cardová vedle domácích příprav a péče o svou početnou rodinu (5 dětí) ukočírovat přibližně 15 neposedů ve věku od 2 do 15 let a předvést divadlo, z něhož měli radost nejenom děti a jejich rodiče, ale všichni, kteří se přišli podívat na Ďábelské Vánoce.


Collegium muzicum Český ráj

Zvláště v době předvánoční nastává velký pohyb v národě muzikantském. Kapely se aktivizují, není neobvyklé, že jeden člověk hraje v několika souborech. Za muzikou dojíždějí hudebníci i lán světa. Collegium muzicum Český ráj je důkazem spolupráce pro kterou není hora Tábor překážkou. Sešli se muzikanti z Lomnice a Jičína, aby po stu letech obnovili vánoční mši Františka Doubravského. Koncert v železnickém kostele za účasti obrazů Křížové cesty Vladimíra Komárka byl zážitek, neboť spojil hned několik vjemů . Nejen varhany, klarinet, housle a další nástroje, ale i lidský hlas. Nejen muzika a obrazy, ale ještě cosi nehmotného, obtížně popsatelného tu bylo. Collegim má tu zásluhu, že nám to umožnilo.


Čermák Karel

Pan architekt sbírá pohlednice, hlavně historické. Však jimi dokázal onehdy zaplnit celou výstavní síň v jičínském zámku. Je tedy logické i záslužné, že některé vybral do knížky. Však dílo to není jen podklad pro listování nostalgické. Pan architekt uplatnil i své povolání. A tak je knížka i nevtíravou učebnicí historie, architektury i vlastivědy. Je tu imapka, důkladnost jde i tak daleko, že zakresleny jsou místa, odkud fotografováno. Nutno dodat, že knížka by nevznikla bez aktivního přispění jilemnického nakladatelství Gentiana. Tak jako knížka, poutavá byla i beseda, kterou s Karelem Čermákem uspořádala knihovna.


Div. soubor Erben

Divadelní soubor ERBEN Miletín - na podzim v roce 2001 uspořádali miletínští ochotníci VI. divadelní Erbenův Miletín - což je festival amatérských divadelních souborů, čímž obnovili bývalou tradici. Je potěšitelné, že tak učinili v roce 190. výročí narození K. J. Erbena. Soubor se úspěšně zúčastnil podzimní přehlídky v Žebráku a to s pohádkou na motivy K.J.Erbena Stříbrná studánka. Krátká historie - vzkřísili ochotnické divadlo v Miletíně / po dvanáctileté pauze / hrají pohádky i představení pro dospělé, je bezvadné, že v souboru hraje mnoho dětí a mládeže, zájem převyšuje nabídku. Práce s dětmi je velmi cenným přínosem právě pro vyplnění volného času. Za souborem je i kus velké práce na zkulturnění miletínské scény včetně vybavení technikou, což je spojeno i se získáváním sponzorů.


Dixilend z Turnova

Plným názvem Jazz Kvintet Turnov. Vstoupil do festivalu JMP, už ani nevím před kolika lety, s tímto: My nic nechceme, jen nám řekněte, kde máme hrát . A tak nechtíc formulovali tihle hoši krásné festivalové krédo. Jak řekli, udělali a od té doby jezdí, hrajou na ulici, v sobotu na závěr hráli i na podiu a velmi přispěli k tomu, že se sobota povedla. Když jsem je na Husovce poslouchal, maně se mi vybavil Škvoreckého Dany Smiřický. Se vším všudy. S posedlostí jazzem, i vztahem ke světu, který patří k jejich věku. To, že si dovedou udělat i legraci sami ze sebe, dokázali v Jičíně svým oblečením. Ještě něco. Ten, kdo si kapely všímá od jejich příchodu, dá mi zapravdu, že na sobě muzikantsky řádně zapracovali.


Foerster

viz Hanzlová


Fugas

a Lezecký kroužek Prachov .Vlastním jménem Jiří Všetečka, předseda jičínských horolezců, organizátor po tátovi. Byl jeden z mála, kdož se na novinovou výzvu o pomoc festivalu přihlásil. S přáteli vymyslel Rumcajsovu stezku a tu s jejich pomocí pozoruhodným a zajímavým způsobem otevřel. Kdo se onoho sobotního vejletu zúčastnil, ten nelitoval. Každý si přišel na své -–šikovné děti i zvídaví rodičové. Parní mašinka, soutěže všeho druhu, pověst o Pelíškovi, šišková válka i sedminásobná loupežnická polévka. Fugas dokázal všechno připravit i zajistit potřebný příspěvek, bez kterého by putování nemohlo být. LKP (Lezecký kroužek Prachov) obhospodařuje i horolezeckou stěnu na 3. ZŠ, kde se už konala spousta závodů i jiných atrakcí.


Jsem tu poprvé a musím říci, že je to super.

P. Brzek (Tempus) ve štefanském památníku 2000


Hudec Štefan

dělá čest Štefanovu jménu a to svou nenápadnou až anonymní hudebně - divadelní prací v několika souborech . V Závěsném divadle si ho cení jako skromného, avšak nápaditého muzikanta, který hraje s velkou vervou, zejména na klávesové nástroje. Rád se ale většinou skrývá zrakům diváků za různými plentami, závěsy a přístěnky. Tak to zažilo například Závěsné divadlo, které mu nominací děkuje za esprit, který přidal k jejich loňským představením Zoščenkových her Svatba a Nepodařený den. Svou harmonikou i improvizacemi ještě dotvořil typickou sovětsko - ruskou atmosféru. Odměnou mu je přitom častokrát pouze potlesk a sklenka s přáteli po představení.Chválí si ho však také herci ze Srdíčka, kde ochotně spoluvytváří hudbu k loutkárnám pro děti. Radost z něj mají pořadatelé různých komponovaných večerů a besed, jimž také dotváří atmosféru. Závěsné divadlo také s chutí a s vděčností vzpomíná na jeho hudební projevy v Café museu ke Dni muzeí a při Svatováclavském posvícení na zámeckém nádvoří. Bez něho by to prostě nebylo ono. Štefan Hudec je zkrátka čarovným kořením těchto půvabných událostí.


HBC Jičín

Plným označením AGS HBC Jičín, oddíl házené. Když pořádala pojišťovna Genereli dětský den, obrátila se na oddíl házené se žádostí o poskytnutí prostoru. Házenkáři poskytli hřiště. pak se jim ale dění zalíbilo, chytli se a spolupracovali daleko nad rámec původní dohody. Poskytli komplexní technický servis, postavili podium, zajistili občerstvaní, zázemí. A tak se , navzdory počasí Dětský den vydařil. Bylo tu vystoupení souborů, muzika, divadlo, hry a zábava všeho druhu. Děti byly spokojené, pořadatelé měli radost z toho, že nešli v házenkářích výborného partnera.


Chalupa Zdeněk

Zdeněk Chalupa je studentem 2. ročníku SPoŠky Altman. Do dramatického kroužku v K klubu začal chodit asi ve třetí nebo čtvrté třídě ZŠ a jak rostl a "stárnul" sbíral herecké zkušenosti, vypracoval se od malých rolí až po role titulní a hlavně se stal oporou studentského divadla. Coby malý kluk hrál bojácného prince v "Čarodějném bálu", potom sedláka Kargase ve frašce Hanse Sachse Nemocný sedlák, bohatého statkáře v Mladé a císaře, za kterého je právem nominován. Tady zúročil své dosavadní herecké zkušenosti s plnou parádou. Letos studuje roli žida v komedii O dvouch kupcích a židoj Šilokoj. Je i úspěšným účastníkem celostátního festivalu poezie Wolkrův Prostějov.


Chrtek Jiří

filatelista, který před několika lety vstoupil do festivalu JMP a to nejen se svou robustní osobou, ale i myšlenkou na pohádkovou počtu. Jak slíbil – tak udělal. Pohádková pošta se se svými razítky, obálkami, známkami, obrázky a suvenýry stala nepostradatelným doplňkem festivalu. Stala se i zázemím pro kulturní drobnosti, jako je například setkání s paní Pilařovou, prostorem pro autogramiádu, zajištění kostýmů pro poštu i Kolbabu, který pak byl středem pozorností i v ulicích města. Pohledy i korespondenční lístky orazítkované na pohádkové poště budou jednou velmi cenným sběratelským materiálem.

J. K. Tyl Hořice

Hořičtí ochotníci opět nelenili a po 15 letech znovu uvedli úspěšnou zpěvohru B. Nádvorníka a K. Valdaufa: Zpívá celá vesnice, tentokrát pod vedením dlouholetého režiséra Ladislava Dostála. Hudební doprovod zpracoval dle tehdejší partitury Zdeňka Janovského Miroslav Vobořil. Rádi si zavzpomínali diváci i herci.


Jiterský J.

Jako nově příchozí posila na Libáňské ZŠ založil pěvecký sbor Jitřenky a během krátké doby (dva měsíce) připravil tento sbor na krásné vystoupení na vernisáži výstavy Pojďte s námi do Betléma a hlavně na samostatný koncert v kostele Sv. Ducha v Libáni. Vytvořil ke všem písním, které sbor zpívá, hudební aranžmá a nahrál celé vystoupení na CD, které je možné si zakoupit. Za obětavou práci a rozvíjení hudebního cítění dětí si zaslouží být mezi nominovanými.


Julie

divadelní společnost. Prvně vstoupila ve velkém do Jičína svou výstavou o činnosti společnosti v jičínském muzeu. Parta lidí různých profesí od uměleckého kováře po právníka vezme o prázdninách vozík a jako za starých časů putuje po vesnicích a hraje divadlo. Většinu pomůcek pro hraní připraví si svépomocí. Kupříkladu výtvarníci pracují úžasně, o tom svědčí i výstava v muzeu. To nebyla jen kronika o hraní a lidech. Instalace sama byla uměleckým dílem. Pestrá, barevná, nápaditá. Představení jednoho herce, sedmi loutek (a psa) o festivalu bylo nabité, právě tak jako se líbilo netradiční pojetí Perníkové chaloupky v sobotu. Julie je příkladem, kterak posedlost zvaná Divadlo spojuje lidi.


Jung Čestmír

a Foerster. Protože o sboru byla řeč jinde, pár slov o panu doktorovi. Myslivec, milovník folklóru, muzikant mnoha žánrů, organizátor, pedant. Pamatuji, když jsem ho za jeho prezidentování navštívil jednou navečer na okrese, dlouho po úřadních hodinách, jak zakládal svůj asi 128 dopis do desek. Pořádek, důkladnost, nápady. Třeba ten někdejší, který ve skutek uvedl s Lidovými novinami, anketu o nejoblíbenější knížku. Další vzpomínka je na koncert Foerstra na Okresním úřadě, kde zpíval sólo v oné písničce o krásném zámku … .


Kabeláč Josef

Zásluhou pana profesora byla po dlouhodobé nezištné práci otevřena ve spolupráci s Mě Ú Jičín jičínská hvězdárna pro veřejnost. Téměř rok trvala neúnavná činnost, aby opuštěná a nepřístupná budova mohla být zprovozněna a mohla opět plnit zadaný osvětový úkol. Pozorovat je zde možno vypůjčeným dalekohledem. Profesor Kabeláč je mezinárodně známý odborník v oblasti geodézie a astronomie a uvádí ve své publikační odborné činnosti město Jičín do mezinárodního povědomí. Své články o astronomii publikuje i v regionálním tisku. Jeho zásluhou byly v Jičíně čerstvé zprávy o výstupech jičínských horolezců v Himalájích.


Z toho, co se nepovedlo, mi vadí neúčast Novopackých, ať v porotě, tak v niminacích.

NJ 2001


Kafka Ivan

- v rámci upomínkových akcí na válku 1866 zorganizoval velmi zdařilou a diváky hojně navštívenou retrospektivu bitvy o hrad Kost. O panu doktorovi nutno prozradit, že pochází z rodiny, která se tradičně zajímala, podporovala a podílela na kulturním dění v Sobotce a v této tradici on pokračuje. Jako hlavní činovník Klubu přátel města Sobotky je autorem soboteckého jarmarku, který se letos konal již potřinácté a to s bohatým kulturním programem. Jeho nápadem je celostátní festival uměleckých řemesel, malířský plenér a s ním spojené výstavy výtvarníků. Aktivoval knihy a videoprogram o Sobotce. Sám je vynikajícím fotografem, který dokumentuje nejen každé významné kulturní dění v Sobotce, ale také krajinu Ceského ráje. V současné době je jeho snahou odkrýt pamětní bustu soboteckému rodákovi V. Špálovi.


Kareš Petr

Skromný vousatý sadař z Ostroměře, který převzal rodinnou sadařskou tradici, nemá kořeny vrostlé jen do svých jabloňových a třešňových sadů, ale stal se dílem náhody i kosmopolitou, který dokáže využít svých znalostí jazykových a počítačových a s jejich pomocí otevřít netradiční přátelství.Stalo se tak nedlouho poté, co v ostroměřském sadu přistála obrovská umělohmotná hlava zavěšená na meteorologických balónech. Přiletěla až ze španělského Baskicka, ale Petr Kareš se s přáteli původně domníval, že se jedná o symbol předvolební kampaně v Německu. Další náhoda tomu chtěla, že byl uvnitř hlavy objeven dopis v poněkud neznámém jazyce. Po malém pátrání nálezci zjistili, že je to pozdrav z dalekého Baskicka, z tamnějšího " festivalu práce " z Basauri, předměstí Bilbau. Jenže ani samotné Basky ve snu nenapadlo, že balón díky příznivým klimatickým podmínkám doletí tak daleko. Petr Kareš s přáteli rozvinul tento náhodný kontakt z vlastní iniciativy mimo oficiální struktury a tak vzniklo zvláštní baskické přátelství s tak zv. Červenými Karkulkami, což je jedna z mnoha skupin, které tvoří zmíněný festival. Vzájemně se poznávají, obohacují. Zjišťují rozdílnost i spřízněnost a Petr Kareš si o tom občas popovídá i se školáky, aby se vědělo, že Baskicko vůbec není zemí teroru, jak se to především prezentuje v tisku, ale zemí lidí, které stojí za to poznat .


Klosová Miroslava

učí v Sobotce matematiku a výtvarnou výchovu. Kromě pedagogické fakulty má za sebou i sklářskou školu a svůj vztah ke kumštu, k práci s hmotou uplatňuje bohatě v práci s dětmi. Keramický kroužek, který vede má k disposici pec, kruh, dostatek materiálu, ale hlavně dobré vůle paní učitelky. A tak dělají sošky, všemožné předměty ozdobné, i keramiku točenou. Nashromaždili tolik krásných věcí, že se při výstavě sotva vešly do Šolcova statku. Jedna z nejpovedenějších výstav roku. Paní učitelka získává děti pro mnoho dalších výtvarných technik. Linoryty, využití mnoha přírodních materiálů (šustí), figury z drátů zdobící školu. Stále hledá, studuje a vymýšlí další a další materiály i postupy. Ne, to není jen povinnost učitelky. To je něco navíc.


Kolej (v jednom kole)

Tato nominace je za mezinárodní tvůrčí mimořádnost, za prolínání kultur a představení náročné tvůrčí metody. I přes četné překážky a patálie s litinovými trubkami a vanami i s roztlučeným počítačem se přece jen všechno v dobré obrátilo a Iron 001 byl dotažen do konce malou vernisáží prací. Kdo tam byl, ten ví, že to v jezuitské koleji v Jičíně vypadalo jako ve vědecko- fantastickém filmu - jenže to byla skutečnost. Rozžhavená pec na prvním nádvoří sálala do noci, kov se tavil a sršel a postavy v kombinézách, různě oblepené proti stříkancům žhavé hmoty obsluhovaly to podivné staré zařízení a dorozumívaly se v anglickém jazyce. Úžasná atmosféra, kterou kolej ještě nezažila a zasloužila si ji. Úžasná chvíle, která alespoň trochu vykompenzovala problémy a skromné podmínky pro mladé umělce z různých zemí. Objekt byl zviditelněn neobvykle a přitom umělecky. Otázka je, zda si to vůbec zasloužil Jičín.

Přesto nebo právě proto si při této nominaci zaslouží poděkování všichni, kdo jakkoliv pomohli: ať už litinou nebo nějakou dobrotou pro účastníky. Kolej a její pomocníci si vysloužila celkem tři nominace: dvě za zmíněnou dílnu a další za ostatní akce v průběhu roku: koncerty, divadla, Ekumenické setkání, i za podíl na vybudování velkého počinu pro budoucnost koleje a její další oživování v podobě nových WC.


Kracík David

je mladý křesťan - katolík. Je ve spojení s ekumenickou komunitou ve francouzském Taizé. Podařilo se mu uspořádat zajímavé setkání mladých křesťanů v jezuitské koleji. Však ono nebylo jen setkání mladých křesťanů a nebylo jen setkáním křesťanů. Byly tu zajímavé přednášky, přijel Svatopluk Karásek, přijeli zástupci jiných církví. V tom byl úžasný dojem ze setkání. V oné atmosféře, která přesahovala rámec církevní. Oranžová barva, vkusné osvětlení ve zdech barokní stavby to byla atmosféra, která vedla k zamyšlení. Je dobré, že se lidé setkávají, že spolu mluví, že se vzájemně inspirují. Je dobré, že si najdou prostředí a společnost, kde se od hmotného vracejí k věcem ducha. Je to dobré pro křesťany i ty druhé. Možná pro ně ještě víc.


Krásenská Hana

Hanku z K-klubu v Jičíně dobře znají hlavně malí účastníci dětských karnevalů. Připravuje pro ně soutěže , odměňuje je, baví se s nimi. Její nominace, která je dokonce trojnásobná, není však za karnevaly, ale především za nápad loňského roku: vytvořit nový les Řáholec, o který by se v době růstu staraly děti. Nakonec se z něj sice stal jen Řáholeček, který bude letos slavnostně pokřtěn, ale to nic nemění na mimořádnosti nápadu, který ladí s regionálním poselstvím Václava Čtvrtka a je dotažen do zdárného konce. V nominaci je také připomínáno Hančino prezidentování v 11. ročníku festivalu JMP, hlavně důsledná , pečlivá a systematická příprava, při níž musela nejednou projevit pevné nervy. Například při jednáních se stánkaři a majiteli pouťových atrakcí. Hanka to ale neměla jednoduché ani kvůli počasí, které se proti festivalu jakoby spiklo. Přesto se za pomoci mnoha dalších ochotných všechno zvládla, a i když se prezidentce nesplnila její představa, že méně znamená více, odevzdala pořádný kus práce administrativním zákulisím počínaje a posledními programovými body konče. Takže přinejmenším si zaslouží obdiv.


Jednou z losovaných Štefanských cen za rok 2000 byla večeře s místostarostou Slávkem Matuchou. "Doufám, že si tu večeři nevylosuje celý soubor," pravil Slávek.


Krenn Josef

Sběratel, lyžař, cyklista, starožitník, hodinář, muzikant ze skupiny ZPRZHO, který většinou hraje spíš pro radost svou a ostatních než za honorář, je ale především okouzleným amatérským fotografem. Okouzlila jej příroda, tak jako mnohé před ním, ale jen málokdo jako on v loňském roce potvrdil, že už to není jen pouhé okouzlení, ale touha zachytit podstatu tohoto stavu. Svetelné promeny, svítán í- to jsou Krennovi bludné kameny, které mu nedávají spát . Pritom nezustává jen v Ceském ráji, ale rád mírí do hor a za hranice. Výtvarník Josef Bucek ho presvedcil, aby si zachycené okamžiky nenechal jen pro sebe. Tak jsme jeho snímky mohli vidět ve starohradském zámku u Libáně, kde takto vystavoval vůbec poprvé.Ke kultovním Krennovým snímkům určitě patří lipové stromořadí, které má v jeho podání zvláštní atmosféru. Nominovám je právě za starohradskou výstavu, která nám Pepu ukázala v novém světle. Nenápadným , ale neustále jakoby rozpačitým klukovským úsměvem a hlavně svou mnohotvárností, dělá i on čest prvnímu z křestních jmen Kubínových .


Kundera Jan

Prošel Jičínem jako civilkář na faře. Jeho fotografickým vyznáním jsou lidé. Obyčejní lidé a přece pozoruhodní svým zanícením, svým zájmem o něco. O víru, ale i o dětskou hračku či míč. Pracuje černobíle, klasickým způsobem. Když jsem procházel jeho výstavou ve Starých Hradech, uvědomil jsem si, že celá podstata, celý kumšt jeho fotografického umění je v zachycení onoho správného okamžiku. Za zlomek vteřiny by bylo pozdě. V té správné chvíli je do pohledu člověka , do jeho gest soustředěna obrovská energie, kterou on čerpá ze své víry. Nebo i odjinud. Pan fotograf nedělá nic víc, než že v tu správnou chvíli smáčkne spoušť. Tohle Jan Kundera umí.


Zvláštní. Zivot je barevný, ale v cernobílé je pravdivejší.

Dagmar Hochová


Literární spolek Jičín

Spolek existuje při Městské knihovně v Jičíně už přes deset let a sdružuje amatérské autory našeho regionu. Je hezké, že si zde léta předávají zkušenosti i nápady pisatelé různých generací a profesí. Vždy se snažili o svůj růst tím, že zvali do knihovny na přednášky a besedy různé literáty a kritiky. Obohacovali tím i obzory místních čtenářů. Členové spolku se úspěšně účastní různých literárních soutěží, kde sbírají ceny (Varnsdorf, Mělník, Nymburk), jejich díla jsou v rozhlase, i celostátních almanaších a časopisech. Někteří už mají za sebou vydání prvních knih. Jejich snažení vyvrcholilo vydáním postupně pěti almanachů: Pod Valdickou branou, Kroky a klopýtání, Mýma očima, Deset let a Striptýz duše. Patří jim náš obdiv a poděkování, že dělají něco navíc, poukazují jak na nešvary v našem životě, tak na radostné a poetické věci.


Město Libáň

a ostatní. Uspořádali v červnu Foerstrovy dny, jako vzpomínku při padesátem výročí úmrtí skladatele. Tak položili základ k oslavám, které chtějí pořádat každý rok. Pozvali pěvecké sdružení pražských učitelů, houslistu Václava Hudečka, zpěvačku Kateřinu Kachlíkovou, zpíval libáňský sbor Smetana. Navazující koncerty byly i ve Starých Hradech, Osenicích, Dolním Bousově. Velké plány mají i pro příští rok, kdy chtějí pozvat Štefana Margitu, Radovana Lukavského, dvanáctiletého klavíristu Karla Vrtišku a Stamicovo kvarteto. Foerstrovy dny jsou velká muzikantská událost.


MLS

divadelnímu souboru K-klubu Jičín za inscenaci Císařovy úplně nové šaty. "Vzhledem k mým praktickým zkušenostem v tomto oboru se domnívám, že v inscenaci bylo použito originálních divadelních postupů, pro mladé herce velmi obtížných. Herecké úkoly byly zvládnuty na ochotnické aktéry naprosto přesně. Inscenace splňovala veškeré nároky tak zvaného rodinného divadla." Tak napsala herečka Gábina Valcová. která svou hereckou kariéru v Káčku začala. Co dodat? představení nesmírně dynamické, s řadou proměn, převleků, pohybu a muziky na scéně. Studenti a žáci hráli s velikým potěšením, s úžasným nasazením. Jak to pan režisér Zajíček a Hana Krásenská dělají, že ty děti do divadla tak nádherně zblbnou?


Nahoru dolů

jmenuje se agentura, která "obhospodařuje" Valdickou bránu. Agentura ta je vlastně Vlaďka a Jirka, děti a přátelé. Jejich zásluhou brána žije, a i když je návštěvníkům potřeba vystoupit 152 schodů (nebo 156?), je součástí jičínského kulturního dění. Výstavy – často vhodně a vtipně komentované slovem, divadlo, předvánoční setkání a další a další. Tak jsme viděli Zoščenkovu satirickou aktovku a před Vánocemi lidovou hru Betlém. Výtvarné výstavy mají své specifikum třeba i v tom, že vznikají ve spolupráci se studenty a tak jim umožní předvést své věci prvně v životě. I to divadlo na bráně není divadlem obyčejně kamenným. Herci mají, dík stísněnému prostoru, k divákům blízko a ti pak setrvávají za pomoci historických písní a harmoniky Štefana Hudce dlouho do noci.


Okamura Osamu

Už od roku 1999 patřil k nejaktivnějším studentům, kteří prováděli oživovací pokusy na jezuitské koleji v Jičíně. Dnes už je architektem, ale do koleje se neustále vrací a stále pomáhá v jejím oživování. Konkrétně je nominován za zorganizování slévárenského / kovoliteckého/ mezinárodního sympozia v koleji. Japonský architekt , který hovoří a rozumí česky, však stojí za celým oživováním jezuitských prostor. Je podněcovatelem , inspirátorem i realisátorem. Upozorňuje na unikátnost prostoru a koordinuje tam akce uměleckého charakteru. Někdy zajistí nemožné, někdy nestíhá. V každém případě mu jde o místo samotné, o prostor, o setkávání zejména mladých lidí, o výměnu zkušeností o dobrý kulturní program pro účastníky.

I přes spoustu problémů kolem kovolitecké dílny, přes organizační a technické zádrhele se symposium Iron 001 dotáhlo do konce jako největší mezinárodní událost v novodobé historii koleje. A Osamu, sympatický mladý muž, opět dokázal, že jej neodradí ani nedostatek finančních prostředků a velká časová investice bez nároku na odměnu. Budiž mu tedy odměnou alespoň tato nominace.


Okresní muzeum a galerie

Vidím, jak někteří rýpalové se pozastavují nad nominací profesionálního pracoviště. Ale tahle nominace je o tom, co udělali lidé z muzea navíc. I třeba za to, že dovedli dát dohromady lidi, kteří pomohli uspořádat tajemnou deštivou a zmrzlou a přece úžasnou Svatojánskou noc. Za tu nádheru ve sklepě pod lodžií, kde byly jen svíčky a podmanivá muzika žáků jičínské hudebky. Za to, že pozvali Divadlo mezi ploty, tedy pacienty bohnické léčebny, kteří tu sehráli Sen noci Svatojánské. Za to, že přivedli do zámeckého sklepa a na oratoř kostela děti z Bradavické školy a dovolili jim nahlédnout do tajemna. I za to, že pozvali společnost Julie a pomohli jim s výstavou … .


Štefan je záležitost občanské iniciativy, samozvané a otevřené Štefanské komise. Není řízena ani podporována žádným úřadem. Spolupořadatelem je Nadační fond Jičín město pohádky.

prochor


Peleš lotrovská

Kdo neslyšel příběh o loupežníku Cucvajsovi, který s nadsázkou boří mýtus o loupežníku Rumcajsovi, ten jakoby nežil. Přinejmenším pak jen těžko pochopí, jaký význam mohla mít Peleš lotrovská, kterou čtyři mladí, chladu odolní hoši vybudovali o festivalu JMP v zámeckém parku. To dobře připravené loupežné hnízdo se stalo trochu obávaným a přesto velmi vyhledávaným místem opepřeným trochu brutálním humorem kdysi tak slavného studentského divadla Beze strachu. Některé jeho bývalé hvězdy tak zabily hned několik much jednou ranou: přispěly zajímavě do festivalového programu, kam zapadaly tématicky, s radostí spolu alespoň chvíli opět pobývaly a vzpomínaly a také si vydělaly pár korun, protože si třeba na tuto akci vzaly dovolenou nebo náhradní volno na celý týden. I když právě ten jejich honorář se stal kamenem úrazu, protože byl některým trnem v oku, chlapci to i v mimořádně nevlídném počasí dotáhli do vítězného loupežného konce. Cení se jejich pohádkový nápad, hrátky s dětmi, které měly nenásilnou sportovní podstatu, symbolické trestání zlobivců, dobrá nálada a ústní i výtvarné podání příběhu o loupežníku Cucvajsovi.


Penc Standa

Jednou jsem o něm napsal, že měl špinavé nohy. Zlobil se, ale kdyby nebyl bos, měl by špinavé boty, protože pršelo a na statku bylo bláto. Na statku v Milkovicích, kde konal se v té době mejdan. Nebo setkání. Standa nechce, aby se říkalo přehlídka, nebo festival. To co pořádal a co se bude v srpnu opakovat, je setkání přátel, kteří vyznávají pohodu. Kapely se střídají tak, jak přijedou, žádný přesný plán. Podobně divadla. Hrnčířská dílna běží nepřetržitě. Ale když si někdo chce popovídat u piva, nebo opéct buřta, může. Pokud nestojí o nějaké jídlo ze zdravé kuchyně s množstvím zeleniny všeho druhu. Na setkání v Milkovicích je vstupné dobrovolné. Dobrovolně může taky kdokoli přijít a s čímkoli přispět. Nebyl tenhle princip už někde v historii použit?


Pilařová Pavla

a další studenti Lepařova gymnázia, kteří se podílejí na oživení Jezuitské koleje. Pořádají tady koncerty, divadla, výstavy, setkání. Dokazují, že historická stavba může žít, i když nemá vybavení a parametry oficiálních kulturních stánků. I když záchody se už podařilo vybudovat. Dokazují to díky mnoha odpracovaným hodinám, i díky někdy nelehkému jednání s úřady i funkcionáři volenými. Jejich konání je bohulibé nejen kvůli proběhnuvším akcím. Je krásným příkladem toho, že občanská společnost v Jičíně existuje a je ji vidět. Důkazem, že blbou náladu v téhle společnosti může mít jen ten, kdo nic nedělá a nadává. Důkazem, že člověk když chce, dokáže moc, někdy i navzdory úřadům. V tom, že takhle konají mladí, je záruka budoucnosti.


Pospíšilová Ajka

byla o festivalu Manka krev a mlíko. Jen Rumcajse (Richarda) vybral bych si, být jí, mladšího a hezčího. Taky, aby mu nepadal klobouk. Ajka ale zdaleka nebyla o festivalu jen Mankou. Pořád se, třebas jen zpovzdálí, točí okolo Pohádkových novin, se kterými už i při svém mládí spojila kousek života. A Řáholeček. Byla mezi tou malou partou, bez které by dosud Jičín měl Řáholec jen na papíře. Ajka, vlastním jménem Alena mladší, vystudovala zvláštní odrůdu herectví – dramatickou výchovu. A tak dramaticky vychovává. Po skončení programu Svatojánské noci v lodžii odebrala se se skupinou lidí do synagogy a tam zkoušeli, jak je ten prostor nabitý energií pro drama… .Asi, ne jistě jsem řekl jen část jejího zajímavého činění.


Procházka Bohumír

je nejhubenější člověk v Jičíně, má brýle s nejlevnější obroučkou na pokladnu a když je někde nějaká nepříjemnost, tak u ní obvykle bývá. Má zvláštní dar, patrně genetický, způsobit to, že je na něj převážná část lidí, kteří ho znají, naštvaná. Pokud příčinou není to co řekne, tak jistě to, co napíše. Dovede si vždycky najít něco, čím lidi provokuje. Když mu odmítali články v novinách, zavedl si noviny svoje – Prochoroviny. Tam si píše co chce, stejně to nikdo nečte.. Jezdí na rozvrzaném kole, takže nepotřebuje zvonek, všichni ho slyší. Pivo pije světlé, ale moc nesnese.


Ratibor

Mužský pěvecký spolek, založený r. 1862, s více než stoletou pěveckou a vlasteneckou tradicí, úzce spolupracuje s ženským spolkem Vesna. Každoročně absolvuje řadu vystoupení v Hořicích i na dalších místech. Sbor řídí PaedDr. Božena Stopková z Nové Paky.


Vesna

Ženský spolek Vesna, založený v r. 1870, se kromě pěvecké a vlastenecké činnosti věnoval i péči o vzdělání dívek a žen, kteréžto snahy vyvrcholily r. 1908 založením dívčí průmyslové školy Vesny, jedné z prvních na českém venkově. V současné době se Vesna věnuje činnosti pěvecké a úzce spolupracuje s mužským spolkem Ratibor, s nímž každoročně uspořádá řadu vystoupení v Hořicích i v okolí. Sbor řídí PaedDr. Božena Stopková z Nové Paky.


Rychtera J. a spol.

To spol. znamená Sdružení přátel Horní Nové Vsi, kterého je pan Rychtera spoluzakladatel a dobrá duše. Uspořádali první sjezd rodáků obce a usnesli se, že ho budou pro velký zájem každý druhý rok opakovat. Skládal se z výstavy, koncertu, zábavy, mše svaté na hřbitově v HNV. Výstava fotografií historie Horní Nové Vsi přilákala rekordní počet návštěvníků, proběhla i s vernisáží s hudebním představením (navštívilo ji 1500 lidí), přiblížila historii místa, souboru Hořeňák, průmyslu vesnice, zájmových sdružení (divadlo, hasiči ap.) Koncertu skupiny Šlapeto předcházelo vystoupení country skupiny Maják, v průběhu dne hrála dechová hudba Javorka, proběhlo sportovní utkání na hřišti, ukázky hasičské techniky, ranní budíček s dechovkou, průvodem a mažoretkami, v pátek galakoncert souboru Hořeňák (stará taneční čísla), v sobotu byla taneční zábava, kterou nepřekazila ani prudká průtrž mračen a trvala až do dvou do rána. Většina akcí probíhala v areálu letního kina v HNV, kde občané HNV odvedli velký kus práce při úpravě prostoru (díky tomu zde i tento rok budou probíhat kulturní akce). Všichni účastníci byli nadšeni (rodáci se sjeli z velké dálky) a těší se na pokračování v roce 2003.


Partnerem letošního Štefana je menší firma E.S.H a F. s. r. o. , která má své pracoviště ve Studeňanech. Kromě obrábění některých kovových součástek tvoří hlavní náplň výroba transformátorů, tlumivek a odporníků. Svou pomoc poskytla E. S. H. Štefanovi již předloni


Rychterová Jana

Písničkářka Jana Rychterová zpívá při kytaře za doprovodu houslí své šansony Možná měli bychom uvést zpěvačku jako šansoniérku, ale tím bychom označili jen malou část jejího širokého muzikantského zájmu. Je z Lázní Bělohrad a tak pochopitelně zpívala a tancovala v Hořeňáku. Jako bývalá kantorka chodí s kytarou mezi děti, tam zpívá a s dětmi hovoří o češtině, o dopravní výchově, ale i o prevenci zubního kazu. S Jiřím Suchým má v Semaforu pořad o jazzu… .

Zpívá s houslistkou Lenkou Horáčkovou s pořadem šansonů Po cestách soumraku. Část z nich slyšeli zmrzlí posluchači při loňském pohádkovém festivalu. Časté ženské téma rozvíjí Jana s humorem, sebeironií. Nepodbízí se, nesnaží se přizpůsobit, podbízet, je svá. Hravě až drze rozverná i neufňukaně melancholická.

"Pokud muzika vychází ze srdce, tak vůbec nezáleží na tom, jaký je to žánr. Když slyším nějakou hudbu, tak mi je úplně jedno, jestli je to popík nebo dechovka - jde o to, jestli mi dodá energii, jestli potěší nebo na mě nějak zapůsobí," vyznává své hudební přesvědčení Jana Rychterová.


Stacionář mládeže

Plným označením je to Středisko služeb pro mládež a dospělé. Chodí sem klienti, kteří jsou ve věku mezi dětmi a úplně dospělými. Eva Martínková a ostatní vymýšlejí pro ně různá zajímavá konání za pomocí papíru, fixů, tužek, kůže dřeva a jiných pomůcek. Kdykoli tam přijdeme, jsou skloněni nad prací, která je viditelně baví. Příčinou naší nominace je ta skutečnost, že tahle parta se zapojuje do dění ve městě. Jsou vidět v knihovně, kde dělali a nabízeli svá díla, potkal jsem je na radnici, tady měli, podobně jako v knihovně výstavku ze svých prací, vidět byli i ve festivalovém průvodu jako součást Bradavické školy. Je dobře, že nezůstávají stranou jen ve své klubovně.


Sdružení pro záchranu kostela v Chodovicích

V březnu 2001 vzniklo v obcích Chodovice a Holovousy občanské sdružení nazvané "Sdružení pro záchranu kostela sv. Bartoloměje v Chodovicích". Jeho cílem je nejen zachránit tuto vzácnou stavební památku a dominantu obce i širokého okolí, o níž již ztratila pro její havarijní stav zájem i sama církev, ale i stmelit lidi v obci v jednu velkou rodinu tak, aby se tam každému dobře žilo a aby se tam každý rád vracel.


Sezima Jan

Ředitel Domu kultury Koruna , houslista, hudební znalec a nadšenec by si už opravdu pomalu zasloužil nominaci za dlouhodobé zásluhy. Jenže někdo namítne, že jako ředitel kulturního zařízení je profesionál a má přímo v popisu práce pořádat nejrůznější kulturně - společenské akce - tedy i hudebního charakteru. Jenomže se stane, že se objeví skutečně organizačně náročné záležitosti, vskutku významově nadregionální, z nichž se stává mimořádná událost a vítaná tradice. A chce to nejen dobrý nápad, ale i notnou dávku úsilí, nebojácnosti a chuti jít do toho, prosadit ji a pěstovat dál. Právě za to si Jan Sezima potažmo jeho kolegové, ocenění určitě zaslouží. A jaká že je podstata počinu? Jsou to ony proslulé jazzové festivaly Jazzobití pod horami, které se vloni konaly už posedmé. A právě sedmý ročník byl ještě daleko vstřícnější, protože se soustředil také na velmi mladé posluchače. Jan Sezima se nebál festival rozdělit na dva samostatné večery. Jeden patřil klasice- jazzu. Druhý proslulým kapelám Monkey Business a Funky Feast. Z širokého dalekého okolí se pak do Hořic sjížděla mládež, vděčná za to, že za těmi" svými" muzikanty nemusí do Hradce nebo do Prahy.

Dlužno říci, že pan ředitel dělá Jazzobitím radost i sám sobě, protože tu muziku cítí , ctí ji a nabízí nám kvalitu. Ocenění si ale zaslouží mimo jiné i proto, jak třeba podporuje v kulturním domě divadelní spolek ochotníků J.K.Tyl


Soc. služby města Jičína

Ty se vloni skutečně ukázaly v tom nejlepším smyslu slova, protože adventní čas věnovaly představení svých klientů široké veřejnosti. A nebylo to jednoduché, protože veřejnost je čím dál nevšímavější. Nejlépe se to projevilo při první z výstav v přízemí jičínské radnice na Žižkově náměstí, kde připravily výstavu prací seniorů. Tu doplnily fotografiemi a ukázkami z tvorby a z dalších činností svých klientů. Jakoby přitom jemně upozorňovaly - tito lidé žijí mezi námi a jejich svět je našemu jen zdánlivě vzdálený. Ve skutečnosti nám mají stále co sdělovat svou dovedností, aktivitou i životní filosofií a to i ve vysokém věku . Návštěvnost byla ovšem velmi malá. Možná to bylo dáno předsvátečním ruchem nebo malou propagací.

Opačnou zkušenost naštěstí získali sociální pracovnice Eva Martínková a Dana Hlaváčková, které s mentálně postiženou mládeží ze stacionáře na Novém Městě připravily prodejní výstavu v přízemí Městské knihovny v Jičíně. Nejenže se prodaly téměř všechny výrobky / nejvíc šly na odbyt pletené ponožky a batikovaná trička/, ale mladí klienti stacionáře si sami vyzkoušeli role prodavačů, získali tím novou zkušenost, střežili si kasu , komunikovali se svými zákazníky, sčítali jednotlivé položky. Jejich další krok do samostatného života, stejně jako trpělivost a citlivý i citový přístup obou žen - to si zaslouží ocenění. Navíc jsme v televizi v přízemních oknech radnice mohli během adventu na videozáznamu vidět záběry z akcí, které absolvovali během roku jak senioři, tak i mentálně postižená mládež.


Štefanské nominace chodily organizátorům klasickou formou poštou, telefonem, hodně byl letos využíván E – mail. Těšíme se, že příště to bude ještě více. Nejobsáhlejší korespondence přišla z Běchar – velká obálka krásného čtení o všem pozoruhodném, co tam dělají. Nejkratší nominace byla jedním slovem. Ale výstižným. Nejkrásnější nominace byla dokonce ilustrovaná


Soubor studentů DAMU

Dvě představení studentského divadla DAMU byla odehrána 16. 9. a 18. 9. 2001 v Jezuitské koleji. Katynaka z Heilbronu aneb Zkouška ohňem, měla tu svou premiéru Jičínskou. "Hru si testujeme na divákovi, pravila autorka Petra Zámečníková, "před velkou premiérou pražskou." U slova autorka třeba přinést vysvětlení. Několik let přemýšlela nad baladou romantika Heinricha von Kleista, aby ji pak předvedla současnému divákovi. Použila klasický text, připojila citace z písemností někdejších, kupříkladu dopisů, ale hlavně připsala druhý děj, příběh herců. Divadlo na divadle není novinkou, bylo proto třeba hledat nápadité, nové formy.

Romantický duch, právě tak jako jistou dramatičnost povedlo se zachovat. Vnímavý divák musí často přepnout mezi až sladkobolnou scénou milostnou a bohapustou taškařicí, scénami šermířskými, až po obnažení Kunhuty vstupující do lázně. Hrají herci, hrají loutky, význam má i jednoduchá, byť nápaditě variabilní scéna. Na jevišti hoří, smutní se, hraje na housle, zpívá, běží pantomima v prosvětlení zezadu, akce za akcí nedá pěti hercům odpočinout. Loutkové divadlo v dnešní formě jest divadlem tvůrčím, autorským. Soubor vykonal vše, od napsání přes výrobu loutek a scény (nápady Roberta Smolíka zdají se nevyčerpatelné), až po nastudování, odehrání i práci kulisáků. Živě si představují hraní na českých návsích, ulicích měst, či hradních nádvořích.


Studenti 4. ročníku hořického gymnázia a SOŠ

Zatímco Pestré zábavné večery jsou pravidelně pořádány již několik desetiletí, tradice tzv. Zobáckých bálů vznikla poměrně nedávno. Po sametové revoluci byla obnovena někdejší družba se slovenským gymnáziem v Trstenné a odtud byla do Hořic přivezena myšlenka jakéhosi slavnostního přijímání nových žáků do řad studentstva. Bály jsou každoročně pořádány v listopadu a studenti čtvrtých ročníků na nich připravují soutěže pro ty, kteří nastupují na střední školu, ať již do 1. ročníku čtyřletého gymnázia či do kvinty osmiletého. Poté jsou slavnostně pasováni na "zobáky" a je jim předáno "zobácké desatero ", aby zobáci věděli, jak se mají chovat k pánům maturantům. Pasováni jsou i nováčci z řad učitelů na "Zobáky – kantory". Na ples se chodí v maskách (jinak se platí dvojnásobné vstupné) a jejich téma určují pořadatelské ročníky. Bůhví, koho to letos napadlo, aby se holky převlékly za kluky a naopak. Připojili se samozřejmě i učitelé, kteří mají ve chvílích volna mimořádný smysl pro humor a recesi. A tak kantorky najely na parket na kolečkových bruslích v dresech hokejistů, dějepisář se dostavil coby selka v kroji …


Studenti Lepařova gymnázia

Všechna čest, pokud jde o zapojení do kulturního dění ve městě, staroslavné Lepařovo gymnázium jednoznačně mezi školami vede. Na kulturní počin za loňský rok byli nominováni / ale spíše nominovány, protože jasnou převahu v aktivitě měla děvčata/ za úžasný přístup při pořádáni konference o Valdštejnově městě. Sesbírali více než 200 odpovědí pro anketu, která konferenci provázela. Tu vyhodnotili, uspořádali výstavu výsledků a přitom všem nehleděli na čas a ani na to, že ne každý občan s chutí na něco odpovídá a rád dělá puntíky do map a musí přitom i trošku popřemýšlet. .Být anketním tazatelem to je totiž stále více nevděčné a někdy i pořádně nepříjemné. Přispěli ale k dobré věci, při níž se setkali s širokou veřejností přímo, nezprostředkovaně. A zvládali to a půvabem sobě a svému věku vlastním, čímž určitě získali i nějakou tu životní zkušenost.Přinejmenším se dozvěděli, jak na to, když chcete někoho na chvíli zastavit, zkrotit jeho spěch a pomoci mu soustředit se na něco jiného než na to, co si právě nese v hlavě. Samozřejmě se do této práce mohli pustit díky pochopení některých členů profesorského sboru i jejich přímé podpoře. K těmto cenným podkladovým materiálům pro konferenci, ale i pro budoucnost města ještě doplňme studentské zásluhy další - například pomoc při pořádání Svatojánské noci , při festivalech Kolej v jednom kole nebo při instalaci výstavy výtvarných prací s p. prof. Gottliebovou pro vánoční výstavu na Valdické bráně.


Studenti zahradnické školy v Kopidlně

Studenti zahradnické školy byli nominováni krátkodobě i dlouhodobě, ale ocenění si v tom případě zaslouží i mnozí z jejich učitelů, mistrových atp., kteří je inspirují, ale zároveň jim dokáží ponechat i dostatek vlastního tvůrčího prostoru.V dlouhodobých zásluhách se studentům , učitelům, mistrům, kuchařkám, vychovatelům, uklízečkám i školníkovi přičítá k dobru to, jak každoročně připravují a realizují akci Kopidlenský kvítek. Říjnové dění v zámeckém areálu je obdivuhodným příkladem toho, jak lidé dokáží přiložit ruku ke společnému dílu i ve svém volném čase a tím vytvořit prostředí, které se jejich přičiněním stává důstojným místem k setkávání lidí.

Za pozoruhodný počin roku 2001 jsou navíc ještě nominováni studenti za to, že si v rámci Kopidlenského kvítku dokázali prosadit a obhájit celou exposici s tématem lidského života. Když uvádíme celou, pak to znamená, že navzdory nesouhlasu některých učitelů realizovali i výstavní místnost, která odrážela pietu lidského skonu. Přitom ji pojali nanejvýš citlivě a taktně se smyslem pro úctu, ale bez pochmurnosti. Nakonec si prosadili svou, vložili i své prostředky a ukázali, že umí být zodpovědni za své rozhodnutí. Celá exposice o lidském životě pak potěšila svou lehkostí, ale i nadsázkou a podobenstvím stovky návštěvníků.


Studenti3. ročníku hořického gymnázia a SOŠ

"Život studentský, život veselý", říkalo se kdysi, ale platí to i dnes? Na hořickém gymnáziu rozhodně ano. Mohli se o tom přesvědčit návštěvníci tradičního Pestrého zábavného večera ve čtvrtek 13. prosince v Domě kultury Koruna. Program byl skutečně pestrý, nescházely v něm vtipné scénky, módní přehlídka, písničky či cvičení z "1. sletu socek", tedy studentek sociálně- správního oboru. Bavili se všichni výborně diváci i studenti (účinkujících bylo asi 160!), kteří si vše sami vymysleli, připravili a nacvičili a kteří budou mít jednou na studentská léta jistě krásné vzpomínky. Na hořickém gymnáziu se rozhodně nenudí. A kdo musel celý tenhle cirkus zorganizovat? Přece studenti 3. ročníků.


Ve snaze, aby neunikly některé činy hodné zveřejnění, dolovali jsme některé slíbené a dloho nedodávané návrhy cestami různými. některé (hodnotné) vznikly v jičínské literární kavárně v hospodě U Anděla. Použitý nápoj je výrobním tajemstvím organizátorů.


Šimánek Leoš

Sebral se a s partou bláznů podobných jako je on, od Tatry sehnali auto a jeli do zemí bývalého Sovětského svazu. Měli s sebou i psa. Putovali, mluvili s lidmi, fotili, psali. Dokonce se skrze tenhle zájezd stačil Leoš Šimánek i oženit. Nespoléhali na nejistý kurz rublu, jako platidlo měli s sebou vodku. Kurz: 1 láhev = 12 litrů nafty. Když se vrátili, byl Leoš doma v Turnově požádán o přednášku. Pak o své cestě vyprávěl nejen v Turnově. Mluvit umí, na diapozitivy se dívá dobře, v jičínském kulturním domě bylo nabito. Kdo by chtěl vidět jak vypadá cestovatel - samorost, skromný, je s ním legrace.


Šoltys Karel

Přiznal se k tomu, že svůj čas dělí mezi Běchary, kde se narodil a Studeňany, kde v kouzelném dřevěném domečku žije. Tak dělí i své zájmy, tedy hlavně malování, vyřezávání a psaní. Jak je důležité, že sesbíral různé vzpomínky a pověsti z Běchar, neboť ony, jak odcházejí pamětníci, by upadly v zapomnění. Svým malířským vyznáním je krajinář, objevuje stále nové a nové pohledy na okolní krajinu a tím se vyznává ze svého vztahu k ní. Málokterý kumštýř má svůj pomník již za svého života. Pan Šoltys to štěstí má. Poustevník v libosadu, kterého podle starých fotografií vyřezal, se mu, podle některých jazyků náramně podobá. To není pomluva, to je lichotka.


Cílem organizátorů je samozřejmě mapovat kulturní dění na celém okrese, což nejlépe se děje, má-li Štefanská komise v místě svého člověka. Poněkud vázne spolupráce s Novou Pakou a Sobotkou. Nechcete někdo odtud příště přijít do Štefanské komise?


Šoltysová Lenka

Co dělá, to dělá s vysokým nasazením a dělá toho hodně. Nejen ve svém zaměstnání – vede Správu CHKO Český ráj. Je jedním z nejaktivnějších členů místní organizace Svazu ochránců přírody Křižánky. Angažuje se v občanské společnosti… .Když šlo o Semtínskou lípu, která tak dlouho odolávala všem protivenstvím času, nemohla chybět. Protože stromy jsou jí součástí života (viz například knížka o zámeckých parcích okresu), protože je nejen odborník, ale i organizátor. V tomhle případě uplatnila se i ta složka moderního organizátora, tedy schopnost opatřit prostředky. S různými granty a přípěvky Lenka umí. Má přehled, ví kam a jak napsat a žádat. Inu lidí, co povídají, těch je dost. Ale nejpotřebnější jsou ti, co do konce své myšlenky dotahují.


Trafalgar Hořice

Trafalgar je literární časopis a zdá se, že v poslední době vychází méně často. Leč festival Trafalgaru koná se pravidelně. Na Kvasničkově chalupě v Ohnišťanech koná se jedinečné setkání, které bych s trochou nepřesností nazval jeden z posledních projevů undergoundů na okrese. Nebo jinak – malé Milkovice. Od pátku do neděle scházejí se tu přátelé ničím nesvázené kultury. Kapely, divadla, pantomima, tanec. Dost se tu provozuje autorské čtení nonkomformních básníků. Jsou tu výstavky avantgardních malířů a fotografů. Prima atmosféra, vstupné žádné, proč, kdo chce hrát může, ale zadara. Jednou z pozoruhodností je prodejna samizdatové literatury. To jsou ony malé sbírečky, které si básníci sami vydávají pomocí kopírky. Ohnišťany jsou důkazem, že všechno lze a požehnání shora, či velké peníze k tomu netřeba.


Valter Jiří

Výtvarník, muzikant, ale také policista a dobrodinec Jiří Valter svými krajinami zkrášluje prostředí. Jeho obrázky, ač amatérské, dokáží pozvednout náladu. Je účastníkem a spoluorganizátorem různých setkání malířů, vyprovokoval i dražbu obrazů , z nichž výtěžek mířil k dětem s onkologickým onemocněním. Je zprostředkovatelem drobných dárků do různých dětských zdravotnických zařízení. Dokáže tam dovést stohy časopisů, které ukrátí malým pacientům dlouhou a nutnou chvíli bez rodičů a kamarádů. Nelituje času, aby tyto věci zařídil od začátku do konce. Dlouhodobá nominace je za to, jak už dlouho myslí na druhé a skutečně to realizuje ve skutcích a krátkodobá třeba za to, jak se vloni na podzim sešel s dětmi v polské léčebně a takzv. mezinárodní polštinou, kterou různě pochytil a sem tam vylepšil češtinou, si s malými onkologickými pacienty dokázal vyprávět o kreslení, kreslit s nimi, přibližovat je malířskému vidění a naopak je vzdalovat jejich neutěšené lékařské diagnóze. Jiří Valter se vloni představil svými charakteristickými krajinami na výstavě v galerii Radosti v Městské knihovně v Jičíně.


Vavřina Josef

Dvakrát nominovaný obchodník s textilem,ochotnický herec a sokol, který ctí rodinnou obchodnickou tradici i přesto,že už dnes metráž neprosperuje.Od dětství žije v Kopidlně a obchoduje a ochotnicky hraje v Jičíně. Nominován byl za zpříjemnění času adventního v pořadu pěveckého sboru Foerster . Za to, jak svým přednesem Skácela, Seiferta a Nepila navodil krásnou atmosféru v aule Lepařova gymnázia a opět s citem pro věc dokázal, jaká je krása mluveného slova a veršů.

Dále je nominován i za svůj bravurní výkon v roli ženicha v Zoščenkově Svatbě , kterou sehrálo Závěsné divadlo v Jičíně . Jeho herečtí kolegové přitom hovoří o soustředěnosti, snaze na sobě neustále pracovat a tedy o jeho neustálém hledačském pochybování, kdy občas v soustředění zapomíná na to, že ochotník je také zároveň kulisák.

Divadlo je pro Pepíčka zřejmým ventilem z nemilosrdného podnikatelského světa, kde ti poctivci, jako je on, většinou narážejí na tvrdé mantinely. Tato zkušenost jej však na druhé straně obohacuje právě pro realizaci postav na divadelních prknech.


Vejnárková Dana

Půvabná mladá žena získala hned dvojí nominaci za kulturní počin loňského roku. Je to aktivní členka Klubu přátel města Sobotky. Toto její členství souvisí i s jejími zkušenostmi, které získala na referátu regionálního rozvoje Okresního úřadu v Jičíně. Jejich využívání však přesahuje rámec profesionální práce. Dana byla nominována za organizaci a realizaci 1.festivalu uměleckých řemesel v Sobotce 25. srpna 2001, jehož součástí byla také hodnocení s následným oceněním - a to jak z řad řemeslníků, tak i návštěvníků. Festival v Děkanské zahradě se stal novým obohacením městečka pod Humprechtem a přináší naději většího a přitom vkusného oživení i budoucna. Dana se už vloni snažila, aby šlo o tradiční řemesla, která nás mohou inspirovat a pomoci nám si uvědomit, co zručný český člověk dokáže.

Nominovaná je ale aktivní také v případě festivalu JMP, kde pomáhá jak s přípravou, tak i v jeho v průběhu. Snaží se vstřícně řešit problémy , s nimiž se na ni další organizátoři i návštěvníci města obracejí. I když je tedy profesionál, pak její vstřícnost a mimoprofesní obětavá činnost zaslouží pozornost a ocenění.Navíc se často vrací k přírodě, má totiž ráda bylinky, přírodní léčbu, a tak vám zřejmě dobře poradí i v této oblasti


Velínský Vlastislav

Stavebníkem velkého palmového skleníku v zámeckém parku v Kopidlně byl majitel kopidlenského velkostatku hrabě Ervin Schlik. Jedná se o unikátní technickou památku, kterou nechal jako nýtovanou konstrukci s dvojitým opláštěním postavit v letech 1893 – 1895. Pan Vlastimil Velínský se významnou měrou podílí na popularizaci a záchraně sbírkového skleníku, který patří zahradnické škole a i jako více než stoletý staroušek slouží k výuce. Zdá se mi, že Vlastimil a skleník jedno jsou.

Jednou ze skutečně vydařených akcí je uspořádání prohlídek rostlinných sbírek při večerním osvětelní loučemi. Vlastík, jak mu zde všichni říkají, teprve jednadvacetiletý nadšenec v oboru zahradnickém, dovede pro hezký vztah k palmáku získat studenty a zprostředkovat jim poučení i mnoho potěšujících pocitů

Strážce kopidlenského palmového skleníku je ježatý, mladý muž, který "upsal" svou duši historické stavbě v zámeckém parku v Kopidlně. Zviditelňuje objekt, snaží se spolu s ředitelstvím střední zahradnické školy získat prostředky na jeho záchranu, znamenitě se stará o veškerou skleníkovou flóru a vlastně i faunu, která ještě nedávno sestávala z papoušků Romea a Julie a z vodních želv. Nominaci na kulturní počin získává za neutuchající energii, i když někdy bojuje s větrnými mlýny, protože zloději květin a skleníkových okapů snad nikdy nespí. Dokáže o této unikátní stavbě z roku 1894 poutavě vyprávět, pořádá specielní prohlídky pavilonu večer při loučích, aby ukázal jeho přednosti a nutnost jej zachovat příštím generacím. Každodenní práce ve skleníku neumožňuje Vlastovi žádné dlouhé výlety, ale on sám nejspíš dobře ví, že našel to, co hledal, a tak po nějakých dlouhých cestách ani netouží. Jak naopak sám tvrdí, když odjede třeba jen na víkend, tak už po několika hodinách se nemůže dočkat, až se zase do "svého" království vrátí.Největší odměnou teď pro něj může být zpráva, že by už letos mohla být zahájena rekonstrukce palmového skleníku s finančním přispěním státu.


Veselý Jiří

zvaný Lenon. Jeden z těch, na kterých stojí dění v jičínské jezuitské koleji. Kritizovaný i chválený. Pardon, pochval moc není, vnějšího oceňení příliš se téhle partě nedostává. Protože ukočírovat v neprofesionálních provizorních podmínkách tolik pořadů, které se v Koleji dějí, to není legrace. Konání v koleji je totiž nepřetržitý boj. Nebo použijeme kultivovaný termín "řada jednání", nebo ještě jinak "střetávání". Lenon své brejličky neodkládá, ani když je v montérkách, ani když se jde dohadovat. Má kupu lejster a kdo jimi zalistuje připomene si spoustu dění v Koleji. Jen za loňský rok namátkově: Fotograf. výstavy (ta o Sibiři byla úžasná), divadla, koncerty, ekumenické setkání, kovolitecká dílna… .


Vinklářová Pavla

Ani přesně nevím čím začala. Možná když brala základy v jičínské Zušce. Já ji znám z pohádkového rádia festivalového, kam jeden den nakoukla a druhý den z ní byla moderátorka. Taková, která přišla s písemnou přípravou. U rádia zůstala, to jí sedí. Školení Slávka Hrzala ji rozhlasově kultivuje. Na 17. listopadu bylo Lepařovo gamnázium asi jediné, kdo svou vzpomínku uspořádalo ve větším rozsahu. Pozvalo studenty a profesory do auly. Povídání bylo dlouhé, zajímavé. Možná měli studenti dostat větší slovo. Ale když oni se páni profesoři rádi poslouchají. Nicméně Pavlína, modrátorka, měla všechno velmi pečlivě připravené. Patří k těm, kdo jsou nejen vidět, ale o tom co řeknou a dělají i zodpovědně přemýšlí.


Všetky hnědky

Kapely Všetky hnědky má své stabilní kořeny v Nové Pace na Jičínsku, i když v jejím současném složení je jen jeden muzikant přímo z tohoto magického městečka. Společně začali hrát asi před čtyřmi lety. V průběhu této doby došlo v jejich sestavě k několika změnám, a to vždy na postu bubeníka. Neměnným jádrem kapely zůstává kytarista a zpěvák Petr Dürrhammer a baskytarista Roman Boban Chmelař. K poslednímu bubenickému náboru došlo na loňském letním festivalu v Milkovicích , kde zaujal hudební talent Petra Stracha řečeného Strašák z kapely Juliánův vlnostroj, která se narychlo vytvořila pro loňskou vernisáž výstavy v jičínském muzeu Labyrint- vědecká hračka. Jsou příkladem kapely, která nezůstává u jednoho hudebního stylu, ale stále zkouší do svého projevu vložit nové prvky, takže není divu, že na jejich koncertě zazněly i klávesy a trubka.Proto nadále zůstávají kapelou, jenž se neustále vyvíjí a nikdy nevíte, čím by vás mohla překvapit. Před vánoci roku 2000 vydala své první CD s názvem " Je to parada "/skutečně se to píše takhle kratce/ , s nímž se právě jejich příznivci mohli potěšit v uplynulém roce. Na svých koncertech se striktně nedrží svého reperetoáru, muzikanti často jamují, vymýšlejí si na místě podle momentální nálady a možností.. Začínali jazzem, pak postoupili k rockovému a funky stylu, ale kdo ví, čím nás překvapí letos.Kapela Všetky hnědky má jakési prý blíže neidentifikovatelné modré otřískané dodávkové auto, v němž jezdí na své štace a v němž prý občas rostou i houby.


Práce na Prochorovinách zdaleka nespočívá jen v redigování, přepisování, korigování, zalamování. nejnáročnější je neustálé urgování slíbených podkladů. Kupříkladu směrem severovýchodním šlo až 5 urgencí. Inu jest život vezdejší neustálé shánění a obstarávání. Bručení nad prohřešky jiných, které s často i my činíme ještě jiným.


Závěsné divadlo

Vzniklo v roce 1997 jako občanské sdružení pěti členů s relativně značnými zkušenostmi z ochotnického a amatérského divadla. Stáří herců bylo tehdy mezi 30 – 50 lety. Sešli se tu soudce, podnikatel, novinářka, lesák, učitel. Svou základnu měli v Robousích, kde byla i premiéra francouzské středověké frašky Mistr Petr Pleticha. Díky mobilnímu jevišti se tehdy uskutečnila spousta repríz nejen v Jičíně, ale i na venkovských scénách i na řadě trhů pod širým nebem, v zimě, vedru i dešti. Po několika letech přešel soubor do Kulturního domu v Jičíně a došlo k jistému zlepšení podmínek. Zde také uskutečnili premiéru dvou povídek M. Zoščenka pod názvem Nepodařený den a Svatba. To se již členkami souboru staly dvě středoškolačky a prodavačka. Hra se s úspěchem předváděla i po vesnicích i na Valdické bráně v období prázdnin a festivalu JMP. O Vánocích část ZD a hosté hráli Vánoční hru, opět na bráně. A proč vlastně dělají divadlo? Hrají prý pro radost druhých i svou. Jsou mnohaletí přátelé, které baví spolu "blbnout". (Tak proč ne.)


ZŠ Kopidlno,

přesněji ta část školy, která připravila divadlo O Sněhurce. Paní učitelka B. Gabrielová – režisérka, paní učitelka Velartová, autorka scény a hlavně, hlavně, mnoho žáků, kteří tak či onak pomáhali, nebo přímo hráli onu kouzelnou pohádku. A zpívali. Protože Sněhurka v podání Kopidlenských je, když ne muzikál, tedy jistě hra se zpěvy. takže přijde si tu na své každý. Tím chci říci i to, že nikdo nebyl z přípravy divadla vyloučen. Pro každého se našla role, nebo mohl pomáhat při přípravě scény. Soubor hrál v Kopidlně pro rodiče a spolužáky, ve stacionáři, v Domově důchodců, v jičínské knihovně pro děti z mateřských škol. Představení má krásné vyvrcholení: po jeho skončení herci tančí s diváky.


Žáci ZŠ

v Lázních Bělohradě připravili na základě vlastních nápadů Akademii ke konci školního roku. Přípravu dělali po třídách, bylo tu taneční vystoupení, recitace, zpěv, scénky. Průvodní slovo, které měli dva žáci z 8.ročníku, bylo koncipováno jako vtipně vyjádřená nadsázka, jak by si žáci představovali školu (mladé učitelky, komunikace sms, disko hudba při vyučování, jezdící schody ve škole. Vrcholná čísla - část hry Dobytí severního pólu v podání žáků 9.ročníku (prý dokonalé), parodie na Polednici (7.tř), aerobic na hudbu Vanessy May (deváťačky) a módní přehlídka žáků 6.tř. Nápady a náměty pocházeli od žáků, učitelé pouze pomohli dát konečnou podobu a nácvik s dětmi prováděli po vyučování ve volném čase. Vystoupení proběhlo 3x (dopoledne pro ZŠ a MŠ) a na večerní představení přišlo 350 lidí - nemohli se vejít do sálu lázeňského hotelu na bělohradském náměstí.


Rychterová Věra

Označení v nominacích, že patří k festivalovým duším, je výstižné. S festivalem Jičín město pohádky žije od jeho začátku, patří k nejaktivnějším členům. Organizátor, člověk schopný kultivovaně jednat na všech úrovních, diplomat. Ač má jako dojíždějící nevýhodu, nechybí nikdy tam, kde je potřeba pomocné ruky. Asi je zbytečné vyjmenovávat všechny její aktivity. Snad jen vzpomínku na její festivalové prezidentování. Zavalena papíry, telefonáty, v situaci, kdy je třeba řešit hned několik věcí najednou, zvoní telefon, najednou vidím, Věra se i do toho telefonu usmívá. Je jedním z těch, kdož nejen mluví, ale i konají. I při přípravě těchhle novin přesně a včas odevzdala, co slíbila. Což nebývá v těchto zeměpisných šířkách zvykem. Pokud někdo používá slovo DÁMA, tak v případě Věry je na místě.


Festivalový vejbor JMP

je neustále se proměňující organismus tak, jak myšlenky i lidé přicházejí a odcházejí. I když převážná většina je tu stálic, konstant, tedy těch, kteří se na festivalu Jičín město pohádky podílejí již od jeho založení, tedy letos jedenáctý rok. Úžasné dílo, kus lidského života. Navzdory všem diskusím tvůrčím i netvůrčím (všimáte si , přátelé, té kultivovanosti výrazů). Proč nenapsat, že byly i hádky, někdy i ostré. Proč si neříci, že střetávaly se na věc i názory značně opačné.Pod těmi netvůrčími jsou míněny ony výpady, plivnutí. I takové byly. Vyřčené i nevyřčené střetávání mezi zbytečnou velkolepostí a festivalem levným a tvůrčím tu je. Důležité však je, že festival žije a není třeba Jičíňákům ani okolním vyjmenovávat všechny úspěchy i neúspěchy. Nikdo není schopen říct počet vejborů. Tolik lidí se podílí, někteří víc, to jsou ti, co si berou dovolenou a pracují ve festivalovém týdnu víc než dvanáct hodin, jiní méně. Festival potřebuje každou duši. Do festivalového vejboru může přijít každý.


Doležal Zdeněk

Dnes už mnoho let trvalý festivalový vejbor. Přišel k dění jako zaměstnanec Technických služeb. Hned od začátku vyznával jednu z nejkrásnějších člověčích zásad. Nemluvil o tom, jak to nejde, ale se svými kolegy a přáteli konal. Hodně, iniciativně, navzdory počasí, někdy i člověčí nesrovnalosti. K práci požádané přišly i jeho nápady. Dnec je vejborem nanejvýš užitečným. Přichází vzpomínka na loňské festivalové deště a zimu, kdy skříňové auto, (nebo to byla maringotka?) technických služeb na náměstí nebylo jen místem pro ohřátí, ale i pro zahřátí a teplé lidské slovo. Ještě maličkost: Zdeňka jsem snad ještě neviděl, že by si musel někdy sáhnout pro ostré či hlasité slovo.


OS Lodžie

Ten způsob vzniku je už známý. Chtěli tu (někteří pánové, všimněte si, že nejmenuji radnici) udělat zábavní park. Občanská iniciativa proti se záhy zorganizovala do Občanského sdružení, aby byla úřady respektována. Stále se snaží krásnou a tajemnou stavbu a její okolí něčím připomenout. Mají k tomu spoustu spřízněných duší, se kterými se na konání v lodžii domlouvají. Připomínám si zejména: čarodějnice, pouštění balonů, ptačí budky, Svatojánská noc, večer s Harry Potterem, zpívání koled… . Kéž by se brzo podařilo sehnat správce a kastelána, který by tu hlídal, organizoval, zajišťoval… , pokud možno na trvalý úvazek často převyšující 8 hodin denně za šest tisíc měsíčně. To není vtip.


Byvší laureáti

1996 – K klub – 41 nominací
KLAN – Kacákova Lhota
Z. Vaškovová – Hořice
M. Zajíček a K klub – Jičín

1997 – K klub Jičín – 37
I. Chocholáč a spol – N. Paka
J. Macák a větráci – Kopidlno
E. Bílková, L. Šoltysová

1998 – pivovar N. Paka – 90
P. Charousek – Turnov
J. K. Tyl – Hořice
V. Úlehla – Jičín

1999 – zámek Jičín – 120
Hořeňák – Lázeně Bělohrad
E. Bílková – St. Hrady
J. Gottlieb – Jičín (předal A. Hlavatému)
prochor – mimo hlasování poroty

2000 – hospoda Robousy – 118
M. Roček – Jičín
K. Macounová a J. Pospíšliová – Libošovice
losováním


Prochoroviny

kulturní (skoro) měsíčník. Vydává B. Procházka, Sokolovská 367, Jičín. tel. 0433 523 492.

Evidenční číslo MK ČR E 13158

e mail: prochor.jc@tiscali.cz


Prochoroviny