Upravené logo Prochorovin



zvěsti z Jičína a okolíportréty lidí okolo nás25. září 2001

JAK TO VIDÍM

Zamyšlení nad festivalem Jičín město pohádky

Máme-li zodpovědně hodnotit festival JMP, musíme se oprostit od jakýchsi sladkobolných výlevů. My starší (nebo starší duchem) jsme k tomu náchylní. Tenhle sebepochvalný pohled ponechme si pro sponzory, bez kterých by festival nebyl.

Není už v silách jednoho člověka navštívit a tím posoudit všechny programové body. Budou tedy mé poznámky podmíněny zkušeností omezenou osobním pohledem a zbytek zprostředkovaný. Má pohádkový festival dvě roviny. První je ta, která vyčnívá navenek, vidí ji divák, kterého nezajímá, co se děje uvnitř. Druhou rovinu představuje pohled na onen nesmírně složitý, různorodý "mechanismus vzniku a tvorby". Ono kolotání, vření, tření, střetávání názorů, i projevů veškeré člověčí síly a slabostí. Práce vejborů a pořadatelů, do které se promítají všechny člověčí vlastnosti od maximálního nasazení (které u některých vede až ke hranicím vyčerpanosti) až po ty nepěkné, jako je baziliščí (nikoli poctivě kritický) přístup ke kolegům, nebo určitou touhu předvést se, tedy k jakémusi osobnímu exhibicionalismu. Kdybychom si tuhle stránku skrývali, byli bychom nepoctiví vůči sobě, ale hlavně k myšlence festivalu samotné, která měla by zůstat čistá, nepokrytecká.. Shora řečené souvisí samozřejmě i s pohledem generačním a s oním neustálým balancováním mezi komercí a tvůrčím kreativním přístupem.

Z mého zorného úhlu objevily se tři zádrhele, které řadil bych do kategorie drobných. Jednak, že nepodařilo se objevit na pátek ohlášené pěvecké sbory mateřských škol. Dva ve věci zainteresovaní vejboři řekli mi názor na věc a ten byl zcela opačný . Samozřejmě konfrontace byla by možná, ale už zbytečná. Většina pozorovatelů možná doporučila by chybu nezveřejňovat. Ale ve vejboru bylo by dobré si to vyříkat, zejména z hlediska poučení. Druhá věc zůstala úplně skryta, šlo o "nedodržení" smlouvy ze strany Peleše lotrovské. Díky nesmírné diplomacii V se neshoda vyřešila ve prospěch věci. Na ní však názorně vidíme onen rozpor mezi honorováním, komerčním přístupem jedněch, a nadšením, pro některé až směšným, druhých. Někteří odevzdali dílo a chtěli za něj peníze, druzí si vzali na festivalový týden dovolenou a hodiny nepočítali. První princip je logický, z obecného hlediska správný, však organizace festivalu už je taková, že tu všechno zaplatit nelze, peníze prostě nejsou v dostatečné míře. I když skupina, která je shání, zvláště pak jedna dáma, odevzdává maximum.

Není pravda, že počasí pořadatele zaskočilo, je však pravda, že ne všechny "mokré" varianty byly důkladně promyšleny, některé vůbec. A tak se hledaly úkryty, teplejší prostory, zejména s ohledem na děti, které po nalezení pak nebyly dostatečně zveřejněny. I když mnozí dělali pro věc maximum. Spolehlivě nefungovalo napojení na moterátory na podiích, kteří mohli ve větší míře informovat o všem aktuálním. Více mohly odevzdat i hostesky, které měly po městě odchytávat méně informované skupiny a navádět je na zajímavé akce a povídat jim o změnách.

Nesmírný zisk nepeněžní vidím ve "vedlejších" produktech festivalu. JMP poznamenal v tom nejlepším velké množství lidí a pohádková infekce úspěšně se šíří. Příkladem budiž horolezci, v osobě Fugase (Jiří Všetečka) a jeho přátel, kteří na novinovou výzvu přišli, nabídli vláček s Rumcajsovou stezkou (sobota) a Loupežnické hry na horolezecké stěně ve středu. Obé perfektně připravili a k pochvale účastníků zorganizovali. Neslyšel jsem jediné slovo, jak co nejde, jaké jsou kde problémy. Na příkladu sobotního vláčku jen chci připomenout příklad onoho vedlejšího produktu. Slyšel jsem vyprávět studentku, jednu z Fugasovy party, jak úžasně prožívala svou pořadatelskou funkci. "Já jsem musela oslovit lidi, já to nikdy nedělala… bylo to bezvadný." Mnozí poprvé připravili něco pro druhé, zorganizovali, dělali cosi, co nikdy předtím. Vyrostli ku prospěchu festivalovému i svému vlastnímu. Tady taky je odpověď učitelům jičínských škol o zkoušení, či eventualním uvolnění pro festival. Jest on "pokračováním školy jinými prostředky". Součást výchovy nesmírně efektivní a účinná. Děti mají, možná prvně v životě, tu zodpovědnost a ona je chytí a pozitivně formuje.

Další vjem můj, pojednaný na příkladu: fasáda zámku ve čtvrtek byla onou hranicí přístupu. Zatímco Létající koberec Radia Contact Liberec upoutával svým hlukem, efekty, ale i plytkostí (a upoutal hodně), v arkádovém nádvoří klečely děti, ale i několik babiček a rodičů nad hádankami. Potichu koumali, držíce se zábavy poněkud jiné, tj. té, kterou si sami svým zapojením připraví. Pravda, nepřišlo tolik lidí, kolik jsem si představoval. Myšlení bolí. To jest ona kreativita. Mimochodem, hádankářský zámek připravila s malým přispěním několika dospělých parta holek z tercie Lepařova gymnázia. Děvčata pracovala přes prázdniny nesmírně zodpovědně a svědomitě. Odevzdala dobrou práci – už pro ten pocit užitečnosti.

Nebudu mluvit o parazitech, kteří se na festivalu přiživují, nebudu tlumočit rozladění (mírný termín) prezidentky při jednání s provozovateli atrakcí a některých stánků. Nemělo by to zkazit náladu.

Dalším krásným přínosem bylo, alespoň pro mne, že jsem poznal spoustu krásných lidí. Nemám na mysli jen ty pěkný holky, kterými se Jičín hemžil. Nemůžu a nechci jmenovat všechny, uvedu příklad mimojičínských: Kočovné divadlo Julie (pan František se psem Tondou a další z divadla). Pan knihkupec Dubovský z Poličky, který přišel a vyřezával lžíce a povídal si při tom s lidmi. Právě on by mohl být malou ilustrací, kterak se komerce s kreativitou může propojit. Další je Jazz kvintet z Turnova. Pamatuju, jak ti kluci kdysi přišli do Jičína a nechtěli peníze, chtěli jen místo, kde smějí hrát. To platí pořád a možná si neuvědomujeme, že ne Michal David, který si plete Jičín s Novým Jičínem a asi si, podle svého vystoupení ani neuvědomil, kde zpívá, ale tihle hoši spolu s dalšími udělali, že sobota se povedla.

A tohle je krásný příklad, u kterého skončím, uvědomuji si, že jsem mnoho věcí nepostřehl. Festival se povedl, nemyslím že upadá, nemyslím, že skomírá. Řeší si svůj generační problém, své názorové střety a pokud je to ku prospěchu věci, chválabohu.


Volala paní učitelka z Prášil v pondělí, zda bude průvod. Informační centrum promptně vysvětlilo, že Jičín si objednal u jedné americké firmy zastřešení Husovky a velké části náměstí. Sekretářka firmy to spletla a oni zastřešili Nový Jičín. Proto na průvod trochu pršelo. Za rok to bude lepší – nebude pršet.


Valdštejnskou konferenci netradiční formou chystá ve spolupráci město, muzeum a LG na 10. 10. Jen 4 minuty budou mít autoři referátů, aby upoutali (zbytek ve sborníku). Těžiště bude ve volné diskusi – setkání, v anketě, kterou provedou studenti ve městě. "Skupina lidí pak bude večer uzavřena o chlebu a vodě tak dlouho, dokud nesestaví závěrečné stanovisko," tak pravil Jaromír.


167 bláznů

Prvního září, připouštím, že ještě v peřinách, vedli jsme s dětmi zajímavou debatu. Její závěr z dětského pohledu byl jednoznačný: Kdo by se do toho deště štval. Mamka jistě na tom kole ty závody nepojede. Podle jejich způsobu uvažování bylo to zcela logické, i podle dosti běžného a vžitého názoru moderního dnešního člověka.

Do 72 km dlouhé, dosti kopcovité etapy odstartovalo po desáté hodině na parkovišti u AGS opravdu 167 lidí. Mezi náležitě zablácenými a totálně promočenými přijelo do cíle na koupališti všech 15 přihlášených děvčat. Proč?

Proč ti blázni si ten svůj "Túráč" odjedou každý rok, kdyby trakaře padaly? Někteří tak činí už dvanáct roků, kdy se závod v téhle podobě jezdí. Mimochodem, matka zmíněných dětí dojela jen díky tomu, že jí neznámí lidé, kterým ani nestačila poděkovat, spravili píchlé kolo. Proč mezi kamarády orienťáky jsou dnešní důchodci, kteří po desítkách let běhání jen tak mimochodem řeknou, že ještě nikdy žádný závod nevzdali? Bedřich Horák, kterému i malí kluci ve skalách tykali, jezdil i se svou ischemickou chorobou srdeční pořád z Krkonoš na Prachov, nábožně si sahal na skály a když jsme se dohodli na Richelieu funěl a namoduši mu hlasitě vrzaly klouby. Nahoře úplně svítil blahem, možná to byla jeho poslední skála. Copak toho starce na Prachov tak táhlo?

Je to posedlost? Je to snaha dokázat sám sobě, že ještě mohu? O co těm bláznům vlastně jde?

Kdo ví? Možná by se s vámi o tom ani nechtěli bavit. Ostatně – musíme na všechno z tohohle našeho pozemského pachtění hledat slova?


Přemýšlím

o tom, do jaké míry je možno zařadit letecké fotografie (viz výstava Jiřího Ullricha ve Starých Hradech) ke kategorii uměleckých fotografií.. Zajisté převládne jejich hodnota dokumentační. Kupříkladu lze i z výšky posoudit do určité míry rozdíl, mezi budovami, které představují hodnotnou architekturu a panelovým stereotypem. Posudek o začlenění do krajiny je z výšky nejnázornější.

Zkusme tedy nazírat na fotky abstraktněji, jako na kombinaci barev a tvarů, na jejich vzájemné uspořádání, na mozaiku abstraktních obrazců. Zkusme se odtrhnout od názvů a funkcí. Na mnoha Ullrichových obrazech lze tuhle hru s potěšením hrát. Objevíme další zajímavou dimenzi života našeho vezdejšího.


Ze zápisníku

  • V poslední době často kladu si otázku, na jakých lidech, na kom vlastně tenhle svět stojí. Jsou to ti, kteří určují? Vládnou, rozhodují, mají moc a ostatní k nim vzhlížejí právě pro tu moc, snažíce se je někdy ovlivnit, podkuřovat jim, vlichotit se, nebo jen s jejich pomocí zařídit si svůj život snazší. Nebo ti bezejmenní, ti v pozadí, ti co konají nejsouce podepsáni ani předváděni? Ti, ze kterých jde na ostatní neviditelná síla, síla mimoděčná, snad ani nechtěná. Znám pár takových tady okolo mne a řeknu rovnou, dost těžko bych tady tu aroganci mocných snášel, kdybych ji nemohl kompenzovat kamaráděním s těmi druhými.

  • Modlitba Taizé v jezuitské koleji dávno dozněla. Zbyla vize oranžových plachet, plachet lodních - symbolu cesty. Věru, houpe se ta naše životní bárka tuze. Vlastní vinou, i zapřičiněním těch druhých. Pánové z Talibanu musí prý nosit vousy dlouhé nejméně na šířku dlaně. Jejich řád je přísný. Jejich řád je i krutý. Kterak jim já, malý jičínský člověk, můžu něco povědět? Ale pověděl jsem dost sám sobě? Moje rozjímání, kterému křesťané mohou říkat modlitba, kterému každý může říkat dle svého, mělo by právě teď odhalit, jen pro mne, v čem můžu být lepší.


    Železo a vosk

    Z Estonska, Finska, Skotska, taky ale z naší Akademie a Umprum přijeli výtvarníci, aby si v koleji nejprve připravili modely, podle nich formy, a pak ze železa odlili skulpturu, nebo relief. Vskutku, nepřipravilo zářijové počasí dobré podmínky pro pohodlnou práci. Povídal jsem si se studenty, kteří tu připravovali si své modely. Těšil se z vůně včelího vosku, který používali. Hlavně ale trochu záviděl jednomu z nich, který mi ukazoval připravené tvary a s krásným zaujetím vysvětloval další postup.

    Není umění jen o tom, pronášet na vernisáži slova, nad kterými se autoři často zasmějí. Je i o krásném úsilí tvorby, o práci , která rukama zhmotní myšlenku, o napjatém očekávání, jak nalití taveniny splní naše záměry. Ne o vítězství nad hmotou, ale o pokorném hledání souznění s ní. O neustálém přibližování, které nikdy nekončí.

    V pátek večer stálo u provazů, které oddělovaly pec, mnoho mlčenlivých lidí. Všichni koukali na postavy v overalech, v přilbách, s ochrannými štíty před obličeji, které v zdánlivém chaosu, ve skutečnosti dle systému, připravovali tavbu. Lidé tiše stáli a čekali, vzývajíce onu úžasnou chvíli naplnění. Týdny dotýkání se hmoty, do které převeden nápad, mají být zúročeny. Člověk zví a uvidí (až odlitek zchladne a forma se bude moci rozebrat), zda jeho úsilí, námaha, směřování …, zda jeho cesta byla správná. Poučí se? Rezignuje? Nebo, stále si rozbíjeje nos, půjde dál a bude hledat?


    Katynka

    Na divadle v koleji zaujala mne dívka Petra Zámečníková svým vyprávěním o tom, jak vznikla Katynka z Heilbronu. Pověděla mi o své lásce k romantickému autorovi Heinrichu von Kleistovi. Jak se roky trápila nad úkolem, který si uložila – převést jeho baladu o Katynce a Kunhutě do divadla pro lidi a loutky v roce 2001. Tak vzniklo divadlo na divadle. Myšlenka dvou dějových rovin není nová. Herci hrají o sobě i o hledání veliké a skutečné lásky, mimoděk ji hledajíce.

    Aby mohli příběh vyprávět divákovi, udělali scénu, loutky, způsobili na scéně požár, vystřídajíce tak zpěv, ukázali Kunhutu nahou, do lázně vstupující, zněly housle i hromování principálovo… . Robert Smolík, scénograf, začíná mít už "vypsaný" a svérázný rukopis v tvorbě loutek i jeviště.

    Některé scény stále se mi vracejí, to je známka, že studenti DAMU odevzdali v jičínské koleji dobré divadlo.


    Prochoroviny