Upravené logo Prochorovin



zvěsti z Jičína a okolíportréty lidí okolo nás15. červenec 2001

Redakční

Prochoroviny dostaly z radnice psaníčko, že se jim uděluje částka 2000 korun českých na vydávání v roce 2 001. Což chápou jako jako ocenění své práce. Jelikož jedna úřední osoba v místě úředním a v době úřední jala se zvýšeným hlasem domlouvat novinám, že jeden článek neměl by v novinách být, ač ho ani nečetla, pochopila to redakce jako snahu o ovlivnění novin, které si zakládají na své nezávislosti.

Ješitná redakce prohlašuje, že potěšení z možnosti nastavit ješitným papalášům zrcadlo hodnotí více, než udělený peníz. Vzdává se proto této částky a prosí, je-li to možné, aby byla využita k bohulibým účelům, tedy kupříkladu ve prospěch konání v lodžii. Zároveň prohlašuje, že pokud ji síly stačí, chce ve svém kritickém pojetí za pomocí několika málo přátel a příznivců pokračovat. Amen.


Kóta 317 dnes.

29. června 2001 byli na malém kopečku u saského pomníku 4 faráři. Povšiml sem si, že ten nejmladší oblékl bohoslužebné roucho na krátké kalhoty. Byl tam ještě pěvecký sbor, kouzelná recitátorka, paní historička, přišlo i dost lidu obecného, bylo hezky. Říkala se slova, jak se při setkáních říkají. Nejvíc mne zaujalo, co pravil pan farář evanjelický, Vladimír Krátký. Vlastně citoval Chelčického o tom, že hlavní boj křesťana je boj proti zlu v sobě. Nejen křesťana, dodal jsem si.

Lidé odcházeli. Vysčítal jsem si, že na obou válčících stranách padlo celkem 142 důstojníků a 2 432 vojáků obyčejných. 2 574 lidí v jedné bitvě jedné války. Z pohledu jedné logiky bylo to 2 574 lidí, kteří umřeli zbytečně.

Když se vyšlo z lesa byl Tábor a kopečky okolo nasvíceny právě přesně fotogenicky. Pokoušel jsem se představit, jak to asi na kótě 317 vypadalo před 125 lety, kdy tu bylo velitelství. Nedařilo se, myslím, že tohle si nedovedl představit nikdo. Mezi povinnosti občanů z dílců patřilo prý i pohřbít mrtvé.


Kde jsou hranice ekumeny?

Otázku položil jsem páteru Boumovi na jičínské faře, neboť soudím, že Proviny měly by se více zabývat zejména oním přesahem, tedy, kterak církev může ovlivnit lidi mimo své řady.

"Na jedné straně tu hranice nejsou, pokud je téma nesené láskou. Hranici však tvoří základní církevní pravdy. Ekumenie není hledání kompromisu, je to pro každou ze zúčastněných církví výzva ke konverzi. Katolická církev má specifickou pozici, neboť o sobě tvrdí, že je církví historickou. Ekumenismus je vzájemným obohacováním, ale tam, kde by byl na úkor pravdy, tam se nejdná o skutečnou jednotu. Pravdy víry, její základní dogmata, od těch církev nemůže slevit. Můžeme se společně modlit, společně dělat charitu. V poslední době došlo k obrovskému posunu v rovině lidské a vztahové. Však nelze tvrdit, že jsme dospěli ke konsensu v otázkách pravd, nauky víry, věrouky.

Ve věci přesahu, vlivu církve na nevěřící můžeme nabídnout cokoli z obrovského duchovního bohatství. Můžeme zodpovídat otázky. Zejména tam, kde člověk potřebuje nastavovat zrcadlo. Konfrontovat a kooperovat. proces obohacování může být oboustranný.


Pohádka o vlkovi

Žil byl vlk. Protože každé zvíře musí se nějak živit, otevřel si vlk hospodu kde napájel a krmil různá malá a velká zvířata. Poctivé řemeslo šenkýřské však nestačilo mu. Ne že by nuzoval, ale chtěl i mluvit. Však ani to mu nestačilo, chtěl i o zvířatech okolo rozhodovat. Protože vlk je zvíře poměrně velké, některá ostatní zvířata s ním souhlasila, jiná s ním souhlasila jen když byl přítomen. Někteří drzouni s ním nesouhlasili i když byl u toho. Byli to drzouni minoritní. Jak ostatně v každé zvířecí společnosti bývá.

Vlk si vymyslel svůj svět. Byl to svět hospod, nebo skorohospod. Jeho ideálem bylo, aby v každém domě byla hospoda, nebo skorohospoda, nebo rotaryklub. Byly to domy majoritní. Každý jiný dům, který nebyl majoritní byl podezřelý. Kdo ví, co se tam děje. Třeba tam zvířata zpívají po svém. Vlk měl rád jen zpívání povolené, úředně dotované. ...

O tom, co je skorohospoda povíme si, děti, někdy příště. O tom, proč je vlk takový, si nepovíme, protože. Protože každé proč nemusí mít své protože.


A. Hofmanová a B. Kužel malující.

Prý pořadí mělo by být obrácené, neboť Břetislav je Anny kdysi učitelem. Scházejí se, naposledy tomu tak je v železnickém muzeu, kde vystavují vedle sebe. Křiklavé, až provokující barvy malíře, decentní, byť pestrá paleta malířky.

B. Kužel přináší dva žánry. Oleje, kde k pohledu krajinnému vkládá někdy provokující symboly (šnek blížící se k Valdické bráně) a grafiku, tedy suchou jehlu a akvatintu. Mne zaujaly malé obrázky grafické, neboť jsou v nich skryta moudra a symbolika, která není jen lacinou a levně se líbící. Dokonce soudím, že dobře by zvládl malíř ilustraci sbírky poezie. Číst verše jejich symboliku doplnit, či rozšířit myšlenkou obrazovou. Zatím mu je nikdo k ilustraci nedal. Leč malíř zhlédl se v rozmáchlých tazích štětce a precizní a miniaturní práci grafickou odmítá, vymlouvaje se na stáří. Ale vše je otázkou motivace, tedy zadání.

A. Hofmanová v mozaikovitém uspořádání obrazů předvádí snad vše z rozmanitosti svých technik a žánrů. Tempera, olej, olej se strukturami. Krajina, zátiší, Květy, stromy, architektura. Navzdory rozličnosti, je tu stále vyhraněný "hofmanovský" rukopis. Pěkně harmonovaly pugety květin v náručí malířky při vernisáži s květovanými obrazy.

Ne všichni návštěvníci si možná v dostatečné míře uvědomili "širší souvislosti". V malé místnosti vedle výstavy, menší, pro někoho nenápadné obrázky mistra Kavana, který byl k Žleznici svého času příslušný. Věru, dostalo se jičínským velké cti sdílet takové sousedství.

Nesmím zapomenout pochválit železnické, jak jejich muzeum žije, rozšiřuje exposici a po této druhé letos vernisáži chystají další. Není všechno jen v penězích, ale jest hlavně v dobré člověčí vůli.


Festival o kterém se neví

Kupodivu, nepovažují to pořadatelé, tedy lidé okolo hořického literárního čsopisu Trafalgar za neštěstí. "Těší mne, že lidé přišli, že si to řekli, ač plakáty vysely v Hořicích až v pátek," pravil Kvása pořadatel. Festival Trafalgaru v Ohnišťanech ten den začínal. Kvása se netají tím, že underground, možná lépe druhá kultura, má i dnes u nás svoje místo, své stoupence, své diváky a aktéry.

Pro neznalé třeba vypsat prostředí:

Dům, stodola, sad, na konci Ohnišťan. V sadu několik stanů, na starých dřevěných saních, do jakých se zapřahaly koně, papíry, okolo barvy. Kdo chce, může malovat, v zápětí i vystavovat. Vedle pytel s hlínou, kdo chce, může modelovat. Za stodolou chystá si nádobíčko kapela. Na stodole papír s programem, je na něm škrtáno, časy vystoupení chybí. Až se kdo nachystá, začne. Tady se nepospíchá, proč, hlavně že jsem zase spolu. Hraje se bez honoráře, kde by na něj kdo vzal. Vstupné se neplatí. U dveří stavení dostanete cokoli k pití, k jídlu jsou saláty, zálivku si můžete vybrat. "Můžete cokoli, jen maso se tady nejí," vysvětluje Kvása. Nikdo se neptá proč, svoboda je absolutní. Pohoda taky.

Krásná brejlatá dívka Kateřina v dlouhých černých šatech a botách, který my říkali bagančata sedá ke klávesám. Šansony umí, asi i angličtinu, ve které zpívá. Kapela hraje, co se hrávává. Pak jiná dívka tančí. Bosa, na trávě, má okolo boků na černé dlouhé sukni šátek. Dlouhé vlasy, všechno to nějak ladí. Možná mne V pomluví, ale musím napsat, že byla krásně vnadná.. Pointa je však v tom, že ta její pěknost až v tom tanci vynikla.

Divadlo Kyvadlo je interaktivní, nonverbální, jistě i nonprofitní. Tři kluci, dvě dívky, seřazené jako stupínky. Vyberte si příběh, vymyslete si ho, oni vám ho zahrají. Dokonce si můžete i vybrat kdo koho zahraje. Když je víc herců, než hrdinů, nevadí, někdo může hrát náměstí, strom, nebo tramvaj. Nemyslete, že si herci něco špitají, že se na vás domluví. Ne, dopovíte příběh a začnou. Pravda, nedodrželi svou nonverbálnost, zaštěkali. Německy. Bylo to perfektní.

"Venku sněhá bílá něha..." recituje další dívka, což jmenuje se autorské čtení. Jemné, poetické. Chvilku, neboť vzápětí: "... páč když tě opijou, snadněji tě zabijou." Poezie je o nás vevnitř i o tom, jak jsme zasazeni mezi ostatní. Básnířka se obnažuje.

Pojďme na vernisáž. Obrázky jsou v sadu, na stromech, mezi trávou, i v rukách návštěvníků. Hledej, člověče, jak se obraz jmenuje! Kolik lidí, tolik názvů. Kolik názvů, tolik výkladů. Kumšt je individuální volbou. Přijít, nebo ne, vnímat tak, či jinak, pohádat se s autorem... . Výstava v trávě, i ona (tráva) tu hraje.

"Vidím lidi a napadají mne příběhy." Možná, aniž chtěla, pověděla básnířka motto setkání v Ohnišťanech. Každé setkání, kdekoli, s kýmkoli, nás obohacuje.

Ohnišťany 29.6. - 1.7. 2001


Pětačtyřicátá

jest letos Šrámkova Sobotka. Neuvěřitelné, úžasné. Ne tím, že je, ale jak musí být pořád jiná. Objevná. Zajímavější, přínosná. Slavnostní zahájení 1. června - Hana Kofránková: "Jsme devianti, skončí škola, kantorům skončí práce, oni se seberou a jedou ještě týden do Sobotky pracovat, poslouchat přednášky, rozjímat." Letos o krajině a textu. Paní Hana svým úžasným hlasem mluví o ostrůvcích pozitivní deviace... .

Podle zahájení posuzuje se často kvalita ročníku. Neboť někteří účastní se jen zahájení, tam jsou nejvíce vidět. Zahájení bylo krásně intelektuální, staromilsky zdlouhavé, sentimantální. Nefungovalo reprodukční zařízení, někde by z toho byla aféra. Přemysl Rut za piánem přešel to lehkou ironí, alespoň byl se svou písní lidem blíž. Myslím, že většinou se líbilo, právem. Jeden politik usnul, alespoň tak se mi z mého místa zdálo. Bylo té kultury na něho najednou moc. Ale on není Sobotka. Kytka lučních květů vedle piána byla krásná jako každý rok. Sobotecká konstanta, která spojuje ročníky.

"Loni jsem nebyla, slet je událost, která se tak často neopakuje. Jinak každý rok." Řekla mi neznámá paní učitelka v poledne v cukrárně. I když by už ve svém důchodovém věku nemusela. Sobotka je totiž taky pro mnohé i kousek života.


Literární seminář

jest určen k tomu, by se poznali účastnici soutěže navzájem, s porotci, a hlavně se dozvěděli hodnocení svých prací. V globále, tedy nedostatky a klady obecné, jakož i každý sám za sebe. Letošní účastnici prozaické části ŠS též se těšili, zda je možné prožít hodnocení jinak, než jak jej mnoho let prováděl monologista doktor Dvořák.

Je. Čekali jsme se na porotce Pavla Kosatíka, jehož úryvky z knížky o Pavlu Kohoutovi přinášely Lidovky. Já pak ještě na druhou porotkyni, Alenu Večeřovou, protože se vždycky těším na všechny ženské, které mám potkat. Pavel Kosatík se nedostavil a neomluvil se. Nebudu to komentovat, nebylo by to milé.

Přišla Alena Večeřová a řekla, že ještě nikdy nevedla žádný seminář, že je z toho nervózní, že se musí jít vyčůrat. To naopak zdálo se mi milé, protože lidské. Když znovu přišla, řekla ať ji poradíme, tak jsme ji radili a ona si stejně vedla po svém a to bylo dobré. Na rozdíl od mnoha porotců předchůdců neříkala jen co si myslí ona, ale chtěla vědět, co si myslíme my. Taky chtěla vědět, proč lidi píšou, to i nás zajímalo a tak jsme si mile povídali:

"Já jsem nejdříve malovala, pak jsem si uvědomila, že nedovedu zachytit co si přeju. Nedařily se mi ty vnitřní zážitky, tak jsem to zkusila se psaním," řekla dívka s růží, která soutěž vyhrála.

"Kdybych nezačal psát, tak bych asi začal chlastat," řekl soused vedle mne.

"Když chcete hodnotit absolutně, tak zjistíte, že vlastně všechno je špatné. Ale když jdete trochu do hloubky, poznáte, že všude , na každém psaní, podaří se nalézt něco pěkného," uzavřela lektorka.

"Takže vlastně literatura je i diagnóza i terapie, někdy analgetikum, často hypnotikum," shodli jsme se. Taky na tom, že seminář se vydařil.


Jak jsme pořádali Svatojánskou noc.

Někdo řekl: "Mělo by se to tady zamést." Nebylo koště, lopata, ani zametač. Koště přivezli hoši, lopata je nenapadla. Začal jsem zametat schody. První zametající novinář. Nahoru šla servírka a nesla nějaké pití. Z pohledu zametače byl na servírku hezký pohled. Přišel Martin a měl široký klobouk jako Džejár. Řekl jsem mu to, asi si na tom zakládal, klobouk neodložil, ač se mu pořád pletl. Našel jsem kus papíru, smetí jsme zametali na papír místo lopaty. "Inteligent je takový člověk, který si v každé situaci dovede poradit," vytahoval jsem se. Hned potom se papír protrhnul a začali jsme znovu. Dole bylo ze sklepa slyšet muziku, zkoušeli tam. Hudba se mísila se šuměním stromů, vítr byl pořádný. Bylo to pěkně poslouchatelné.

Když jsem zametali v rohu, kde jsou nahoře hnízda sov, poučil mne Martin, že sova chytí myš, sní ji zevnitř a kůži celou vyvrhne, což mi ukázal. Naše zametání bylo ekologické. Pod podivnými modrými obrazy mistra Popova, dávali jsme pozor na zaprášení. Mistr nebyl ve své kůži.

Pak přišla jedna paní a začala nám do zametání mluvit, brát nám koště. Jak to ženské dovedou. Vůbec to zametání jejími úřadu nepříslušelo. Už to nebylo ono. Paní pořád něco říkala a mi se nedařilo dodržet svůj závazek, že s ní už 14 dní nemluvím. Martin se vypařil. Pan ředitel mi řekl, že mám u něho panáka. Je to první ředitel, který mne pozval na panáka. Když jsem řekl , že mám mýdlo, paní se zaradovala, že když bude podávat ruku řediteli České filharmonie, bude umytá. Svatojánská noc mohla začít.

Uprostřed lodžie stála dřevěná štoudev a v ní kopretiny, vlčí máky, fialkové zvonky. V rohu dívky s otýplou fléten. Vítr jim bral noty, sfoukával stojany, dělal basy k jejich melodii. Nevzdávaly to. Dobře tak. Flétnová muzika s tímhle barákem ladí. Pohádkový les přesunul se do sklepení. Výborný nápad. Skupinky muzikantů z jičínské hudebky vybraly muziku, která ke svíčkám a pochodním patří. Kdo přišel, ocitl se v jiném světě. V tom, který nám tak chybí k životu, abychme byli lepší. Nahoře hrály dvě flétny příčné a harfa k obrazům pana Popova Vodní hry. Harfenistka byla krásná, jak mají harfenistky být.

Kapela Antiquaris se zalekla větru a hrála svého Mozarta a Beethovenovu Osudovou uvnitř. Dveře tu jsou zatlučené prkny, omítka rozbitá, Beetovenova muzika, která se odvíjí od čtyř základních tónů, měla úžasné prostředí. Pan primárius si pochvaloval akustiku: "Však tu nehrajeme první, tady se

muselo hrávávat. Je tu vysoký strop, delší dozvuk, pro tuhle hudbu je to dobré." Bohnická divadelní společnost Divadlo mezi ploty muselo hrát venku na větru. Shakespeare se uvnitř hrát nedal, elfů a dalších bylo moc a hráli s velkým nasazením. Vůbec nezáleželo na tom, zda je někdo profesionál, nadšenec, nebo pacient.

V čele s průvodem shakespearovských postav šli pak všichni s pochodněmi lipami k Jičínu, objevit prostorové zákonitosti synagogy. Že bylo světla právě akorát, zářila na dalekém konci stromořadí Valdická brána. Kdo přišel, ten začal tušit, proč se o Svatojánské noci říká, že je plná kouzel.


Milují Julii

Blázni. O prázdninách naložejí kulisy do vozejku a jedou po vsích hrát divadlo. Před jeviště dají cihly, nebo špalky, na ně prkna, představení může začít. Když prší, hraje se v hospodě. Neboť hospoda by neměla být jen místem pro rychlé občerstvení. Večer jdou na pivo, pak rozbalejí spačáky. Ráno putují dál. Počítačový technik, dva právníci, kovář, truhlář, muzikant, výtvarník … . Každý se hodí, každý může něčím přispět. Někdo umí muziku, jiný namaluje plakát, pomůže udělat scénu, loutky. Nebo se jen zasměje a řekne vtip a trable jsou zažehnány. Každý má své občanské povolání, Julie je pro ně něco navíc.

Divadelní společnost Julie, to jsou čeští komedianti, jako bývali za časů Matěje Kopeckého. Když jsem tenhle výraz použil, pan ředitel mne opravil, že je lepší výraz "kočovný způsob prezentace". Inu sami si můžeme za to, že slovo komediant dostalo hanlivý přídech. Sami ze sebe děláme často komedianty - tajtrdlíky a urážíme tím ty pravé dobré, kteří si zaslouží být tak zváni.

Vraťme se ještě k pojmu putování. Nejen proto, že Julie si sama vyhledává diváky. Jest putování cestou za poznáním. Krajiny, lidí, hlavně ale pěkných chvil pro sebe i druhé. Proto také Julie připutovala do Jitčina města a spolu s muzejníky připravila krásnou exposici. Samozřejmě o svém putování. Nejenom fotky, plakáty, záznamy. Ale i loutky, celou scénu i živé herce přivezli. V chodbě a na schodišti umně a vkusně instalovali. Jest sama o sobě ona instalace uměleckým dílem, kde barva a tvar oko i jiné smysly potěší. Nehráli divadlo, to budou až festivalu v září. Kdo přišel ve studenou a deštivou sobotu 23. června, uviděl alespoň opravdového fakíra, který na hřebících líhal, na drcené sklo bosou nohou šlapal a oheň polykal a znovu vyplivoval.

"Proč to všechno?" Byla moje hlavní otázka, protože jsem obdivoval onu opravdovost. A otázka nebyla jen na poctivé vystoupení fakíra v chladu a dešti, ale na celou filozofii souboru. "Však to zkuste, vyjít s loutkou na scénu před děti, už vás to nepustí." Tak mi vysvětlil fakír, herc, kovář, jeden z členů té krásné herecké party zvané Julie. Kdo nechápe, přijďte se do jičíského muzea podívat. Můžte do 16. září. Když nepochopíte ani potom, je na čase se nad sebou zamyslet.


Umřel Člověk

Dlouho budu si pamatovat zážitek z knížky. Jmenovala se tuším Z bláta do louže. Pan Alois Hlavatý píše tam, jak ho po útěku z komunistického vězení zavřeli v Leopoldově do korekce. V nelidských podmínkách poslouchal tam hudbu z kostela přímo nad ním. Kdopak z křesťanů tehdá tušil, nebo si připustil, co se děje pár metrů od něho?

Vězeň Hlavatý psal v kriminále básně. Vlastně slovo psal není nejvýstižnější, protože papír a tužka, to byl přepych zakázaný. Skládal, vymýšlel slova, pak si složené neustále opakoval, naučil zpaměti, po propuštění sepsal.

Vždy společensky oblečen, vždy byla nablízku nějaká milá dáma, pan spisovatel měl vkus vytříbený. Nikdy jsem ho neslyšel naříkat, stěžovat si. Na loňském festivalu Trafalgaru předčítal své verše těm, kteří byli téměř o třičtvrtě století mladší. Poslouchali upřímně, nejen ze slušnosti.

K novému roku 2001 dostal jsem jednu básničku i já.

Na začátku prázdnin pan Hlavatý umřel. Bylo mu 95 let.

DO NOVÉHO ROKU

S novým letopočtem
nová předsevzetí
obvykle se rodí
při poháru vína.
Mění se jak úsměv
na rtech malých dětí,
jak když vločka sněhu
v slunku dohasíná.

S teplým jasem v oku
vítáme dny příští,
než je tajem stínů
život obklopí.
Pojednou se vůle
o zeď stínů tříští,
předsevzetí boří
jarní zátopy.

Zátopy snů, přání
v melodramu jara.
Kolik pokušení
skryto v každém tónu!
Nové předsevzetí
v starých stopách hárá,
v stopách, kde už přešly
touhy miliónů.

Zmlknou zátop písně,
ztichnou tónů reje.
Ze všech snů a přání
jedno zbývá mi:
Dřív než slova stínů
sednou na peřeje,
by se rozzpívala
také nad námi...


Upravené logo Prochorovin


LITERÁRNÍ PŘÍLOHA

Pavel Velešovský je kantor.. Půjčil mi tři sešity, kterým říká dopisovníčky. Píše do nich svoje nápady. V úvodu napsal: "To, co mi probíhá hlavou, často postrádá smysl, ale co má vlastně na tomhle světě smysl?" Naše ukázka je částí delší povídky:

PETR A DŘÍVKO

… Potom šel dál a několik desítek metrů před sebou spatřil starého muže, jak hraje na flašinet. Vnímal ten zvuk už dlouhou chvíli před tím, ale teprve těď si ho vlastně uvědomil. Vydal se tedy směrem k tomu muži. Když došel až k němu, postavil se před něj a zvědavě si ho prohlížel. Stařec si ho také hned všimnul a vycenil na něj svůj jediný zub, nepřestávaje točit klikou. Byla to zvláštní hudba, která se z jeho nástroje linula. Petříkovi připadala zvláštní, přestože neslyšel flašinet poprvé. Tóny jakoby hrály pořád tu samou melodii, která se do nekonečna opakuje.. Petrovým uším zněla jako píseň o zašlé slávě a starých časech, které dnes připadají každému směšné. A ta píseň pořád hrála, dokud kostnatá ruka nepřestávala točit klikou. Ale muž byl neúnavný a trpělivě točil dál..

Po chvíli si Petřík povšimnul, že má ten muž místo pravé nohy jakýsi dřevěný pahýl. Stařec postřehl jeho polekaný pohled a zachroptěl:

"To je z války, z Krymu."

Petřík však stále zíral, jako by neslyšel. Posadil se na bobek, aby si mohl tu věc lépe prohlédnout. Když se znovu postavil, všiml si dřevěné loutky, která visela na druhé straně flašinetu. Byl to nějaký panák, veliký, že svou výškou sahal až k Petrovu pasu. Na hlavě měl vysokou špičatou čepici, z pod které mu vystupovaly umělé černé vlasy. Byl celý v černém a na břiše měl namalovány velké žluté knoflíky. Petr ho uchopil za dřevěnou ruku. Cítil ve své dlani jeho tvrdé prsty. Když ji spustil, ruka bezmocně spadla a neslyšně tloukla do flašinetu. Panák byl jako mrtvý.

Petr rázem zbystřil svůj sluch, neboť uslyšel volání své matky. Nechal tedy loutku loutkou a vracel se zpátky ke své matce.

Jenže jak tak šel, slyšel, že někdo kráčí vedle něho. Podíval se, a ke svému úžasu zjistil, že za ním nejde žádný člověk, nýbrž loutka. Ta loutka, která ještě před chvílí bezvládně visela na starém flašinetu, nyní šla sama a od sebe, po svých tenkých nohách , přímo za ním.

"Vezmi mě s sebou, " prosila tenkým hlasem.

Petr si ji chvíli s otevřenými ústy prohlížel a když se potom vzmohl na nějaká slova řekl:

"Jak to, že umíš sám mluvit?"

"A chodit," dodal po chvilce.

"Vezmi mě s sebou, prosím tě," žadonil ten panák.

Nemůžu si tě jen tak vzít, zadarmo. Ty přece patříš tomu pánovi. Vrať se k němu."

"Nechci už zpátky," pravil vzdorovitě panák.

"Myslel by si, že jsem tě ukradl, to přece nejde."

"Já už k němu nechci. Mám ho dost. S ním to nestojí za nic. Celé dny takhle visím v mrazu a musím poslouchat ten jeho zpropadený flašinet. Až mi z toho drnčí v hlavě. Když jsi mne uchopil, ucítil jsem takové teplo, jako nikdy před tím. A po tom já toužím ." …


Prochoroviny