Upravené logo Prochorovin



zvěsti z Jičína a okolíportréty lidí okolo nás15. červen 2001

Kolej v kole v pořadí třetí.

Na tomto místě chtěli jsme přinést něco podrobností z programu. Lenon o kapelách mluvil jako o pohodových kapelkách a o vernisáži , že to sežene Osamu, to bude překvapení. Pravda, pravda, kolejní akce nedělají profesionálové a tak převládá úžasná metoda, jmenuje se improvizace. Mám vyzkoušené, že to vychází. Poslyšte pár slov z Lenonova monologu.

Pátek. Traband – hospodské písničky dvacátých let. Židovské, cikánské, i jiné. Eggnoise – lidi z konzervatoře, i housle, i dechno, i muzika srdce. Psí vojáci – Filip Topol musí mít poctivý klavír. Slyšeli jsme ho loni v Pace. Funky Feast – pohodová záležitost z Prahy.

Sobota. Divadlo VOVO – hrají i dvě Jičíňačky. Gábina Šťastná, Zuzana Konečná. Grep – hraje i Martin Svozílek, který tu už vystavoval fotky. Všetky hnědky – 3 muzikanti z NP. Švihadlo – profláklá kapela, nejdražší. Junost-B – hraje tu i Kolombo z Jc.

Neděle. Dopolední jamování (společné hraní) dopadne podle toho, kdo přijde. Možná přijede i tramvaj – performance se zatažením diváků do hry, oprašovačka, překvapení.


Jak šel čas (v koleji)

26.6.99 – výstava projektů na využití koleje. Studenti Lepařova gymnázia

8. 4. 00 – Salón jičínské fotografie. Široká účast veřejnosti, hlasování o nejlepší foto (Josef Krenn)

9. 6. 00 – Kolej v jednom kole I. Polykulturní festival. Výstavy, autorské čtení, hudba, filmy, divadla.

20. 6. 00 – Město - Krajina . Letní výtvarná škola zaměřená na vazbu mezi městem a krajinou. Výsledky předvedeny na výstavách a představeních. Výtvarná díla, fotografie, hudba, výrazový tanec, performance… . Ve spolupráci s muzeem Svatojánská noc.

18. 8. 00 – Hudební vitamínová párty. Malý hudební festiválek.

8. 9. 00 – Kolej v jednom kole II. Hudba (rock, alternativa), výtvarné výstavy, foto, divadla.


Mám vážnou obavu, že ten, kdo si řekne, že už je moudrý a s nadhledem, je už tak dětinský, že je schopen tomu uvěřit.
Iva Janžurová


Jak půjde (asi) v roce 2001

15. 6. – 17. 6. 01 Kolej v jednom kole III. Výtvarné výstavy, autorské čtení, hudba (i společné hraní), film, divadlo.

11. 8. 01 – JAM SESSIONN. Jazové přátelské posezení

1. 9. – 18. 9. 01 IRON 01Mezinárodní kovolitecká dílna

24. – 26. 8. 01 Ekumenické setkání mládeže. Přednášky, besedy, hudba, bohoslužby

14. 9. – 16. 9. Kolej v jednom kole 4. tradiční polykulturní festival


Iron

Koks, vodní sklo, žáruvzdorná keramická hlína, troch mastku, lopata, kolečko…, to je jen nepatrná část materiálu a pomůcek, které jsou třeba, aby proběhla v první polovině září v koleji Mezinárodní kovolitecká dílna. Mezinárodní symposium zaměřené na odlévání kovových plastik. na pětadvacet studentů a profesionálních umělců ze světa se setká v Jičíně, aby v koleji nejprve postavili pec, podle návrhu svých soch zpracovali jádra a nakonec sochu odlili a pro veřejnost vystavili.

Setkání, výměna zkušeností, kulturní program pro účastníky (máme se svým okolím čím pochlubit), doprovodný divadelní a rockový festival, na jaký jsme v koleji zvyklí. To vše vyvrcholí v týdnu festivalu Jičín město pohádky.

Villu Jaanisoo z Finska, prof. Kenneth Paine z USA, prof. Miloš Šejn z AVU Praha, to jsou osobnosti, které dávají záruku vysoké umělecké kvality a vážnosti akce. Od 1. do 18. září bude v koleji zatím největší mezinárodní událost v její novodobé historii


Ekumenie v koleji

Vlastně se tímto ekumenickým festivalem mladých vrací kolej do dlouhých a dlouhých letech svému prvotnímu poslaní.. Setkání mladých z mnoha církví bude o víkendu 24. – 26. 8, 2001. Jeden z organizátorů, David Kracík odhaduje, že by se mohlo sejít až ke dvěma stům mladých věřících. Za hlavní smysl označil "živý ekumenismus v praxi." Aby spolupráce církví nebyla nárazová. Podobné setkání koná se v Jičíně už potřetí, tentokrát by mělo být větší, než byly předchozí. Přednášet má Svatopluk Karásek (s kytarou) – evangelík, Pachomij Padovka – zástupce pravoslavných, za husity bude mluvit biskup Štěpán Klásek a za katolíky Vojtěch Eliáš. Počítá se samozřejmě i se společnými modlitbami, bohoslužbami, diskusemi i zpíváním. Setkání bude moderovat neúnavný organizátor otec Josef Kordík ze Železnice.


O historii koleje napsala Hana Fajstauerová

Již roku 1623 dal Valdštejn souhlas ke zřízení jezuitské koleje. 3. listopadu zahájili jezuité vyučování ve 2 třídách. Vyučovalo se v bývalé městské škole. Rozběhla se gymnaziální přípravka – rudimenta, neboli ABC třída, i nejnižší gymnaziální třída - parva Postupně byly zřízeny všechny gymnaziální třídy, včetně nejvyšších – poetiky a rétoriky.

Valdštejn pamatoval i na zajištění žáků gymnázia, když 26.12.1627 založil pro sto mládenců ze svého vévodství seminář.. K tomu určil patřičné nadání včetně domů na Holínském předměstí.. Seminář, v původním jezuitském pojetí útulek pro chudé studenty, byl v Jičíně spojen s konviktem, jež měl sloužit za obydlí urozených studujících.

Postupně se rozběhla i povinná práce misijní. Kolem roku 1625 působil v Jičíně nadměrně horlivý misionář Adam Kravařský, do východních Čech přišel i Jiří Ferus Plachý. Proslulý je i případ Matěje Burnátia, jež byl v Jičíně správcem semináře.

Bohuslav Balbín (1621 – 1688) se v Jičíně zastavil hned třikrát. Poprvé zde pobýval roku 1662, podruhé v letech 1667 – 1668, byla mu určena role zpovědníka a exhortátora. V koleji byl ještě 1679. Tehdy působil jako zpovědník a prefekt jedné z mariánských kongregací. v roce 1667 začal psát dějiny zdejší koleje, ale dospěl pouze do roku 1636. V díle se věnoval i původu a rodokmenu Albrechta z Valdštejna. jeho historické práce jsou nesporně poznamenány atmosférou doby a osudem člověka, jež se ve svém češství dostal do konfliktu s jezuitským řádem, jehož byl členem.

Základní kámen budovy jezuitské koleje byl položen tehdejším rektorem Blažejem Slaninou 6. června 1628. V roce 1629 byly hotovy základy celé koleje, roku 1630 se dával na celou budovu krov a roku 1632 se dokončilo čtvrté křídlo.

Po smrti Albrechta z Valdštejna vzal kolej, gymnázium a seminář pod svou ochranu císař Ferdinand II. a nařídil, aby byl sepsán nový nadační akt.


Řekl Lenon (Jiří Veselý)

Jak vlastně ta myšlenka oživit kolej vznikla?

Jičíňák Miloš Šejn, profesor na AVU v Praze zadal myšlenku využití koleje jako školní projekt. K nejaktivnějším patřil tehdy student, dnes už architekt Osamu Okamura. pak přišla vazba na jičínské gymnázium, ať se podílejí studenti, tady bylo spojení přes Danu Gottliebovou. Já tehdy klimbal ve třídě po nějaké náročné noci a kamarád mi zvedl ruku, já to moc nevnímal. Takhle v koleji jedu já. Začala Pavla Pilařová, přišel Hynek Zlatník a další a další. (Prochor se omlouvá, jestli někoho zapomněl jmenovat). První den otevřených dveří byl tuším 26. 6. 99

Proč to všechno děláš ty?

To si taky říkám. Vona je pravda, že hlavní cíl je oživení stavby a vypracování koncepce. Sehnat peníze. Jak jinak k tomuhle dospět, než pořádáním akcí. A taky se oživuje kultura v Jičíně.

Daří se? Co ti nejvíc vadí?

Stavba je města, to vychází vstříc. Pochval zejména Evu Zatloukalovou a Slávka Matuchu. Nevadí mi práce, vadí mi běhání po úřadech, shánění potvrzení, vyjádření… . Lidí na práci je dost, vadí zdlouhavý byrokratický systém. Ale asi tio jinak nejde.


Řekl Jaroslav Matucha místostarosta

Jak vidí poslední dění v koleji radnice?

Městská rada odsouhlasila příspěvek na upravu sociálního zázemí ve výši 100 000. Tím dala jednoznačně najevo že tyto aktivity vítá. Na druhou stranu je třeba mít namysli, že veškeré dění musí projít standartním řízením, aby jej bylo možno využívat. Tohle trochu brzdí aktivitu. protože z jejich pohledu ta cesta vypadá jednodušeji, my se musíme držet předpisů. Tady se naše názory liší. Přesto si myslím, že se věc ubírá správným směrem.

Co ťě na koleji a dění okolo nejvíce zaujalo?

Při obvyklé dnešní pasivitě mne fascinuje zápal téhle skupiny mladých, s jakým se angažují. Akce, které jsem viděl, nepředstavují tuctovou průměrnou úroveň. Tedy mne zaujaly netradiční kulturní formy, které se v koleji presentují.

Sympatické je i to, že nedostatek financí neodradil OS od jejich záměrů a že si za svou myšlenkou tvrdě jde. Ta skupina pracuje tak, že co by normálůní cestou přišlo třeba na 300 000 korun pořídí za polovinu, možná i méně. Seženou si sponzory, třeba na materiál, na práci a podobně. Příkladem může být budované sociální zázemí.


Řekl Petr Volf, radní

Jak vidíte dění v jezuitské koleji? (Měl jsem připraveno otázek více, též slovo pana radního vyvolávalo další otázky. Však dohodli jsme se, že nebudu přerušovat a proto přináším záznam názorů pana Volfa, jak je spontánně vyslovil, bez jazykové úpravy).

Ať si dělají co chtějí. Vadí mi, že přistupují s nataženou dlaní, my děláme kulturu, vy nám na to dejte peníze. Každá akce má být soběstačná. Jde o to, že někde běží kultura oficiální a pak další aktivity. Máme tu kulturní dům, tam se dotuje činnost. Také například koncerty v Porotním sále. Tady vzniká další skupina, která také chce být dotována. Nárok na dotaci závisí na tom, jak široká je ta skupina. Město stojí před otázkou, zda dotovat majoritní skupinu, nebo minoritní. Kulturní dům je zaběhnutá majoritní skupina. Lidí, kteří chodí za kulturou do KD je statisíce. Každá tvořící se skupina si musí svůj význam obhájit, protože se jedná o rozdělení peněz nás všech.

Budova Jezuitské koleje není zkolaudována. Ta budova není schopna pořádání kulturních akcí. Není tam elektrika, voda, záchody… . Má smysl postavit záchody za 600 000 tam, kde se sejde malé množství lidí jednou za rok?

Po obrovské budově si každý může chodit kde chce, je tu nebezpečí úrazu. Kde jsou mříže, které brání tomu, aby lidé nebloudili po budově? Proč občanské sdružení nechce pořádat své akce v KD? Protože to není vono.

Když se ptám těch aktivistů, zda chtějí za všechno ručit, tak nechtějí. Kouří se tam, vzniká nebezpečí požáru. Pije se, někdo by mohl vypadnout z okna.. Nemluvím o drogách. Nenašel jsem nikoho, kdo by dokázal říci, že za to zodpovídá. Nikdo si nevezme na zodpovědnost něco, co je nezákonné. Kdo zaplatí eventuelní škodu na zdraví? Pojišťovna se bude ptát na zodpovědnost.

Kdybych já měl pořádat něco v jezuitské koleji, tak rovnou řeknu ať mne zavřou. Zdá se, že pro občana zákon platí, pro město ne.


Zážitek kolejní

Bylo to…, tuším loni na podzim. Před kolejí na krásně kostrbaté staré dlažbě byla pestrá látka. Z koleje vyšla dívka. Byla dlouhá a měla housle. Vlezla pod tu plachtu a štrachala a štrachala, až byla vprostředku. Pak se vztyčila a jakoby si tu plachtu oblékla. Jo, taky byla pěkná, ta dívka. S plachtou byla ještě zajímavá. Visela na ní, jako obrovské šaty s velikánskou vlečkou. Začala hrát na housle. jednoduchou milou muziku. Pak se začala pomalinku otáčet a ta plachta okolo ní. Pořád hrála a točila se, až se do té plachty dočista zamotala. Bylo to dočista nezvyklé. Často se mi to vybavuje.


Naše hádanka

V levém sloupku je 6 přezdívek a v pravém 6 jmen lidí, kteří můžou za to, že v lodžii se pořád něco děje. Přiřaďte správně!

BarvičkaBílek Lukáš

Blázen z muzeaGottliebová D

Bledule ze mlejnaGottlieb J.
Dřevěná učitelkaLhotáková R.

Milý mladý přítelLhoták M.

Větrnej dědekSmolík R.


O zámku mezi fotkami

Vernisáž holandských fotografů na okresním úřadě 25. 5. byla ryze kravatářskou záležitostí, asi tak muselo být, byl přítomen i holandský velvyslanec Robert Jan. Jeho excelence je sympaťák s příjemnou řečí, ale česky neumí. Pro mne bylo velkým zážitkem poslouchat Foerster, je pěkný na poslech i na pohled. Ale nejkrásnější byla písnička Znám já jeden krásný zámek. Majka Chrástová a Čestmír Jung jako sólisté byli úžasní. Najednou se mi připomněla dávná plickovská melodičnost, která tehdá nebyla kýčem a není ani dnes.


Muzika na Pace.

Letos byla velká novopacká událost již pošesté, stejně nabitá, stejně krásně neoficiální. Stejně se nedalo všechno stihnout, ani vstřebat.Okolo Ivo Chocholáče pořáde se točí mladé pěkné holky a on to s nimi a celou pořadatelskou partou úžasně zvládá. Nikdo se nezlobí a nerozčiluje, když pan režisér Němec přijede se svým filmem pozdě a začátek se několikrtáte musí posunout. Každý si vybere svoje, někdo třeba pivo a při tom si bubnuje.

Pan profesor Vladimír Kokolia (představitel postmodernisticky orientované vlny nové figurace…) si vybral teplou vodu a s triem (byli čtyři) měl jediný koncert, pak už zase asi bude jen malovat a pedagogovat. Teplá voda je možná kvůli zpívání. Měl krásně pestrobarevné triko, asi postříkané od barev. Teatr Novogo Fronta má herce z 5 národností, oni počítají i Moravu. Koukal jsem jak dole na asfaltě poctivě zkoušejí. Příjezd oprýskaného auta Mercedes (tuším) prubovali snad desetkrát, než našli správnou rychlost a ten okruh na scéně. "Divadlo je situace, která vzniká. Vzniká tak, aby to bylo přijatelné pro obě strany," řekli mi. Z téhle věty je snad jasné, v čem se experimentální scéna liší od divadla kamenného. Tvůrčí skupina HOLOHLAVÍ jsou dvě děvčata, která dělají zajímavé linoryty. Kdyby měly vlasy, byly by to pěkný holky. Pro kontrast ještě jeden zážitek: Místní klavírní duo (Kytlerová z Paky, Valkoun z Jičína) bylo úžasné na poslouchání, ale i na koukání. Mozart, ani Kocábovy variace asi nebyla technicky lehká muzika, ale zněla nádherně. Neříkám to jen kvůli půvabu Moniky. Zážitek nebyl by úplný, kdyby člověk nemohl sledovat onu úžasnou souhru muzikantů. Ač vzdáleni "přes dva klavíry", vlastně na celou šíři sálu hudebky, náramně si v nástupech rozuměli a jejich mimika patřila k radosti z muziky.

Novopačtí dostali za Muziku před pěti lety Jivínského Štefana. Stále si ho zasloužejí.


Na Svatého Jana

Vždyť už jsem skoro zapomněli, že Svatojánská noc je kouzelná a že se v ní dějou věci podivuhodné. Je dobře, že nám to už druhý rok Jaromír, Mirek Matějka a další připomínají. Lípy prý budou svítit. A v Lodžii? Výstava, obrazy, muzika, divadlo. Kdo vydrží, uvidí východ slunce, na jaký se nezapomíná. Nevadí, že možná budou mraky.

Štefanské myšlenky stále se vracejí, taky výčitky, že při udílení v Robousích nebyl čas si popovídat. A tak odpoledne před Svatojánskou nocí, tedy v sobotu 23. června od 15 hodiny uděláme Letní štefanský piknik. Nebojte, nebudou projevy ani program, jen čas vidět se, znovu si prohlédnout onu krásnou stavbu, kterou nám Valdštejn zanechal a popovídat si. Mezi námi lidmi, i s těmi úžasnými stromy, co tu jsou dávno a dávno. Vítán bude každý, bez ohledu na to, zda má něco se Štefanem společného.


Upravené logo Prochorovin


LITERÁRNÍ PŘÍLOHA

z prochorova zápisníku (cestovního)

Dívka

Uličky jsou úzké, že ani rozpažit nemůžeš. Křivolaké do strany i do výšky, někde sklon nestačí a musíš po schodech. Díval jsem se, abych nesprávně nešlápl a pohled dolů končil v údolí. V údolí krásně tvarovaného výstřihu krásně vyplněného. V té době nesezóny nebylo ještě mnoho zákazníků. Stála ve dveřích krámku a čekala hodinu zavření. Bavila se koukáním. I já, bylo kam koukat.

"Chtěl bys, co?" Vyčet jsem z jejich očí. Jak to poznala?

Ještě jsem vyčetl, že nejsem ten pravý. Ani se nedivím. Přesto jsme se pozdravili úsměvem, který se jmenuje lehký, sotva znatelný. Prodávala tam, tuším, nějaké hrníčky. Mnoho krás má řecká země.

Ta čára

která odděluje zemi a nebe je znatelná vždycky. i na moři. Zkuste zpaměti vzpomenout, který z poloprostorů je ten světlejší! Prozradím: to se mění. Záleží na počasí, denní době, i roční doba rozhoduje. Nejlepší je skoronoc – to pouhým okem nerozeznáte. Tam někde, tušíte to dobře, končí moře a začíná nebe. v podvečer přechází jedno v druhé. Hříšná země splývá s tím co je boží. Můžete podle vůle posouvat "své" rozhraní. Můžete snít i o tom, že hranice nebe posune se úplně dolů, až za vás, až pod vás. Ale nesmíte zapomenout, že jenom ve vašem snění to platí.

Nekromation

Kdysi přicházeli lidé, zvědaví jako my dnešní, a ve věštírnách chtěli od svých předků vyzvědět, jak s tím životem vlastně naložit. Ve věštírně je kněží zpracovávali drogou, modlitbami, jídlem nebo půstem, tancem tak dlouho až byli připraveni spatřit své předky, by se jich mohli tázat.

Stál jsem k kryptě staré prý 2 300 let, kde k tomu došlo. Kámen, klenba, přítmí… . Nic. Nebyl jsem připraven asi. Vyšel jsem ven, sedl si vedle slepených amfor a rozhlížel se. Na labyrintu kamenných zdí, kterým chyběly střechy, rostly vlčí máky. Spousta červených kytek. Jaksi nepatřičných k té kamenné šedi. Provokujících svou červení. Provokujících k otázce jak to vlastně žijeme? Jak nejlépe s tím životem naložit?

Acheron

Z podsvětí vrátili se předci až když překročili řeku Acheron. Tekla přímo pod věštírnou, musím ji vidět. Jako každá strouha na vsi byla zarostlá kopřivami. Brodil jsem se blátem, obcházel trní, užuž jsem chtěl vzdát. Co je na nějaké vesnické strouze? Poslední pokus a odejdu.

Zcela nepatřičně tekla mezi kopřivami rychlá říčka tak barevná, že odstín bojím se popsat, nebyl by pravdivý. Ani azurové moře, ani ledovcová voda. Co ostatně může člověk čekat o bájné řeky.

Konečně kloudný mužský –

řekla žena – a on zrovna musí být pop. Chodil po pláži a vychovával děti. Nemusí duchovní řecké ortodoxní církve žít v celibátu. V neděli v kostele sloužil. Před ikonostasem stáli na obou stranách kostelní lodě zpěváci. Celou dlouhou bohoslužbu, dvě a půl hodiny dvou a vícehlasně doprovázeli kněze monotónním úchvatným zpěvem, připomínal naše litanie. Fascinující. Uhrančivý.

Aby všichni, všichni věděli, aby i oni se směli přiblížit Bohu, bohoslužbu, tedy jejich zpěv, přenášel místní rozhlas do všech uliček města Parga. Piješ na terase kávu, čteš, jíš, piješ. Někteří za roletou se milují, někteří se hádají, ale všichni slyší. Zpěv pronikne všude, zpěv je najde. A se zpěvem monotónním přijde i … . I On.

Neboť Řekové

nejsou nijak velikého vzrůstu, ani tak výrazné tváře jako filmový Řek Zorba. I v největším vedru mají sako, pod ním často svetr a žádné kraťasy. Sedí v kavárně nad jedinou skleničkou, nebo kávou a pozorují. Promluví vyjímečně. Proč taky, všechno už stejně bylo řečeno. Skoro všechno. A proč by na to, co řečeno nebylo, měli přijít právě oni.

Jejich ženy (nebo milenky?) chodí v černém. I v největším parnu. Staré i mladé. Černou nosí tehdy, když jim někdo umře. Každému někdy někdo umře. Vysvětlila mi to mladá dívka v černém blízko vykopávek Juliánova města. Měla smutné oči.

Ostrov

Antipaxos je malý. Podle nepřesné mapy může mít od hlavy k patě tak 3 kilometry, možná míň. Žije tam prý okolo sta lidí, nejsou na něm obchody, pěstuje se tam víno, které se na ostrově i vypije. Pro nákupy musí se na pevninu. Zapomenout hořčici, nebo máslo je nepříjemné. Jaké to je potkávat stále a stále jen 99 tváří? Zdravit se s nimi, vést řeči? Tady se nejde schovat do anonymity velkoměsta. I stromy, kytky a kameny jednou se okoukají, každý rok rostou stejně, nebo alespoň podobně.

Potřebuje člověk změnu? Soudím, že ve stereotypu stárne se pomaleji.Bláznivým životem, který vedeme, urychlujeme svou cestu ke konci. Pomůže nám Anipaxos?

V poledne,

kdy je slunce nejpalčivější, je třeba schovat se do stínu. Ale v Řecku v poledne není stín. Slunce je tak vysoko, že i největší slunečník způsobí jen malinou kaluž stínu. Vystoupil jsem z auta TOYOTA, malého náklaďáčku, kterým jezdí všichni Řekové, kteří právě nesedí v kavárně. Bylo poledne, sluníčko si mne hned našlo. Nestačil jsem se hněvat, neboť žlutá kytka, moc žlutých kytek vedle silnice úžasně pronikavě vonělo. Chtěl jsem co nejrychleji ze slunce, nešlo to, na silnici obrovské stádo ovcí. Řecké ovce česky nerozumějí, řecky zase ne já. Ale ty divné zvuky, kterými si s nimi rozuměl teple oblečený pasák nebyla řečtina. Ovčina. Táhlé jednoslabičné výrazy, dají se snadno naučit, není jich moc. A já měl dost času. Dopředu mne nepustily, vzadu už jsem byl. Šli jsme po silnici, pasák křičel, já křičel stejně, ovce nic. Myslely si svoje. Slunce nám už tolik nevadilo. Připadal jsem si nesmírně řecky.

Aretouza

Když vyplula veliká loď Aretouza při zpáteční cestě na "širák" Jadranu, bylo moře na všechny strany stejné. Prázdné, nekonečné. Jen za zádí táhla se brázda lodního šroubu. Nebylo tedy nač hledět. Přesto mnoho lidí postávalo u zábradlí, či posedávalo na přinesených křeslech a hledělo. Přemýšlel jsem kam a namlouval si, že jsou jati úctou k nekonečnu. neboť ono je jednou z mála konstant a jistot bláznivého světa.

Při vyplutí však dlouho zůstávalo na pravoboku pobřeží Albánie. Hory, místy les, někde ani ten. Marně jsme hledali cestu, domy, či jinou zmíňku o lidech. Hory byly vysoké. Chtěl jsem pohledem najít kus země, kde ještě nikdy nestál žádný člověk. Hory byly uhrančivé. "Albánie je chudá země," řekla do toho žena. Co je to, být chudý? napadlo mne.

Parga, Řecko, 3. až 20. 5. 2001


Hledání myšlenek

Na cesty jezdíme sbírat myšlenky, které v den všední, v místě obvyklém špatně přicházejí. Nalezená myšlenka je vzácná a je velkým bohatstvím. Opět pak ztracená, tuze bolí.

V řecké zemi, kde ve dne teplo, v noci zimnice ze stále rozpálené pokožky seděl jsem ráno na balkoně a zapisoval si do malého počítače. Dobře se plnil. V české zemi spojil jsem malý počítač tenkým kablíkem s počítačem velkým, který dovolí vytisknout. Pak jsem zmáčknul nesprávné tlačítko a ten velký, prázdný ovládl ten malý s myšlenkami a vyprázdnil jej. S přítelem hledali jsme v obou strojích marně 3 hodiny. Přítel navrhoval opít se. Ani to jsem nemohl. Myslel jsem na tužku která nikdy nezklamala. Paměť ano.

Po týdnech zkouším vzpomínat. Nikdy to nebude ono… .

(Jednu výhodu přecejen mám. Můžu čtenářům, ale hlavně sobě tvrdit,že originál, který jsem si smazal, byl nesrovnatelně lepším čtením)


Jičín holandsky

Na chodbách a schodišti Okresního úřadu jsou k vidění fotografie Jičína z drahých bedýnek našich holandských přátel. Museli přijet až z kamarádského města Wijku aby nám objevili netradiční pohledy na naše město. Kolekce je zároveň jistou studií sociologickou. všímá si lidí, postaviček tradičních jičínských, ale i vyrovnané řady Trabantů. Trochu nostalgická vzpomínka a nesmazatelný pozůstatek socialistické éry. Snad si to ani neuvědomujeme. Přítel Jan Rijen, které ho jsme učili základní česká slova (řízek, štrůdl a doprdele), pořád fotí černobíle a nejen on. Podle Pavla Charouska jen tak je k disposici nekonečná škála odstínů.


Já se tím, že se vyjadřuju k věcem, se kterými nesouhlasím, uzdravuju a léčím.
Ludvík Vaculík


Prochoroviny