| zvěsti z Jičína a okolí | portréty lidí okolo nás | 25. duben 2001 |
| zvěsti z Jičína a okolí | portréty lidí okolo nás | 25. duben 2001 |
U dveří domu v Jičíně má Josef Bucek dva zvonky. Na jednom je pouhé jméno, na druhém je vedle jména ještě firma MINERALART. Po mé návštěvě chápu a vidím, že chybí tu ještě mnoho dalších jmenovek: Josef Bucek malíř, grafik, sochař, řezbář, básník, historik, archivář. Josef Bucek zajímavý člověk i společník.
Mistr příliš mluvit nemusí, stačí, když si prohlížíte dům. Jeho vnitřek i zahradu, či dílnu ve dvoře. Věru, není mnoho výtvarných žánrů, které neokusil. V hlavě i rukách má to všechno krásně propojené a kupodivu to i harmonuje. Není proto divu, když uprostřed řeči sáhne po úhledně svázaných knížkách poezie. Obdivujete, kterak ve svých sedmdesáti má všechno srovnané nejen prostorově, ale i věcně.
JB nemluví zbytečně a nepatří k těm, kdož rádi o sobě. Každou otázku postupně převede na onu nesmírnou spoustu lidí okolo něho. O každém zajímavě, z každého člověka i konání bere si to dobré, co poté přetransformováno, objeví se v jeho díle. Kolik jen osobností jičínských žijících, či už pozemsky nejsoucích, posedělo s námi alespoň chvilku u čaje. Aleš Panocha z Valdické brány, chudý malíř chomutický Šlengr, který po vsi sbíral jutové pytle, by měl na co malovat, Jaroslav Seifert, jehož dopisy JB schraňuje, sochař Vašata, který způsobil Buckovo kumštýřské probuzení. Stával mu jako model a získal tu základy trojrozměrného vidění. Libáňský malíř Franta Škoda, jež jediný už nemůže docházet na pravidelné setkání Studia 85 (Bucek, Heber, Volf).
Plátno, papír, dřevo, kov, kámen… . Když při bušení do kamene nevydržela ruka (syndrom karpálního tunelu), svařil si sochař kruh, a začal točit keramiku. Neboť hlína je mu materiálem hlavním, zejména pro plastiky. I prachovský Pelíšek bude mít tvář hliněnou. Mistr Bucek vytváří na jejím povrchu patinu, či barví, glazuje.
Ve Vokšicích, kde je sběrna kovu, mají vždycky vzorně uklizeno. Musí tak být, protože galerie Buckových kovových plastik, svařených převážně z odpadového materiálu, zaslouží si hezké pozadí. Tahle složka jeho výtvarného projevování, ač možná nepatří mezi umění nejvyšší, jest z nejzajímavějších a má úspěch i v cizině.
Jak jde s tím vším dohromady firma MINERAL ART? Netouží mistr prodávat, však jíst třeba. Nu a tak brousí, jinak opracovává, rámuje a pasuje kameny, které jej spojují s přírodou okolo a rozšiřují jeho výtvarné cítění.
Ono propojení s krajinou koná i skrze své cesty, okruh má bohatý. Gambie, Dominikánská republika… . Na podzim chystá se do Asie. Odtud vozí drobné suvenýry, náčrty, myšlenky i nápady.
Jest vlastně celý Buckův život svárem i harmonií tvrdých i měkkých materiálů. Materiálů plastických i ostrých. Tahů štětce i bušení kladiva. S odskoky k peru a štětci. Jeho dům je zamořený kumštem. "Jsem pro toleranci. Vděčím všem, kdož mi pro ní nechávají prostor."
Josef Bucek, jičínský výtvarník. Nar. 1930, člen skupiny Studio 85. Vzděláním technik. Současné povolání - MINERALART.
Není od věci čas od času podívat se na některé prostředky, které jsou nám v regionu zdrojem informací. Vedle Jičínské regionální televize, o které byla řeč v minulém čísle, rádi bychom něco o Nových novinách. Jsou mladší z "velkých novin", bez tradice, zgruntu vybudované. Většina z tvůrců se na prvních číslech vyučila redakční práci. Soudím, že se vyučili dobře. Z původní redakce u autobusového nádraží, kde prý kouřil i stařičký počítač s procesorem 286, vznikla na rohu Husovky profesionální redakce, která se svépomocí úspěšně zajíždí na moderní techniku.
Nové noviny vycházejí týdně. Při 14 stránkách stojí 5,50 Kč, v předplatném 5 Kč. Noviny vznikly koncem roku 1997 jako měsíčník. Dnes připravují týdeník dva redaktoři na celý a tři na částečný úvazek. Vydavatel TOMTOUR je cestovní kancelář, ale noviny si vydělávají samy na sebe. Vytkly si za cíl informovat o dění v okrese. Náklad je něco přes 5 000 výtisků.
"Noviny jsou apolitické, o "velké" politice prostě nepíšeme. Místní politika se promítá, i když nechceme, do komunálních záležitostí. "Nepreferujeme žádnou stranu," říká šéfredaktor Martin Horák. Nebránil se ani otázce o vztahu k Novinám Jičínska. "Žijeme trochu jinak. Však nemyslím, že bychom si nějak konkurovali. My chceme být lepší, blíž ke spotřebiteli."
Obsah novin, sledovaný podle místa věnovaného jednotlivým tématům, přináší náš koláčový graf. Vyplývá z něho, že nejvíc prostoru, více než jednu čtvrtinu zabírá reklama. Bez ní by noviny nemohly existovat. Tématům kulturním a historickým je věnováno, podobně jako sporu a zájmové činnosti, více než 16 procent. Pak jsou na řadě záležitosti komunální. Soudím, že toto obecní téma je v NN zpracováno důkladně, do hloubky. Redakce si za věcí jde a nespokojí se jen informacemi oficiálně nabídnutými. Grafická část, tj. fotografie a kreslený vtip, zabere 6 % plochy.
V poslední době se NN podílejí na technickém zpracování jičínského čtvrtletníku. Plně podporuji názor šéfredaktora Horáka, že by opravdu mělo zůstat u technické stránky a obsahově nechť si Čtvrtletník plně obstará město. Nové noviny nesmí přece rezignovat na svou kritickou funkci.
| Nové noviny 30.3.2001 | % | n | |
| P | podnikání | 4,0 | 597 |
| O | obce | 10,6 | 1568 |
| K | kultura, historie | 16,8 | 2487 |
| F | foto + kresba | 6,2 | 919 |
| Z | zdravotnictví | 3,3 | 489 |
| I | inzerce | 26,3 | 3910 |
| R | ostatní= doprava, drobné zprávy, školství… | 9,2 | 1366 |
| S | sport, zájmová činnost | 16,1 | 2396 |
| T | program televize | 7,5 | 1111 |
| 100,0 | 14843 |
Dobře udělali v knihovně: pozvali děti se spacáky. Děti si je roztáhly mezi regály, poslouchaly pohádky čtené a vyprávěné, taky samy zahrály a zazpívaly. Pak usnuly. Mnohé prvně ve spačáku, mnohé prvně bez maminky, mnohé nikdy neslyšely tolik pohádek čtených. Přiznali mi kluci a holky, že pro ně, pokud pohádka, tak televizní, nebo videová, což doložili názvy. Jen jedna holka, druhačka, povídala, že ona čte pohádky babičce. Nevím, zda se trochu nevytahovala, bylo by to krásné, průkopnické. Nezvyk na pohádky vyprávěné děri potvrdily, mnohé nebyly zvyklé tiše sedět a poslouchat.
Už si jednou přiznejme, že i v městě pohádek platí, co nedodržujeme: vyprávěnou pohádku nic nenahradí. Může se přerušovat, rozebírat, po skončení si o ní povídat, skrze ní se k dětem přibližovat… . V městské knihovně pomáhají tuhle prastarou moudrost znovuobjevovat. Dík!
je někde Mařena, jinde Smrtka, jinde ještě jinak. Pocit, že ji při jaru můžu vynést, zapálit, do vody zahodit a s ní všechno nedobré, je krásně osvobozující. A vrátit se s Lítem, malým smrčkem ozdobeným.
Byly tu hlavně děti z hudebky a ze školky. Některé přišly jen tak. Nás dospělých málo. Jaromír měl svůj černý klobouk a přinesl nám ozvučná dřívka. Děti zpívaly, některé měly flétny, jiné se naučily říkadla příslušná.
Děti byly půvabné, i jedna maminka se mi líbila. Pak jsme my "hráli" na ozvučná dřívka. Na ozvučná dřívka hraje se tak, že se mlátí jedním do druhého. Asi nás někdo bral jako šašky. V tomhle případě jsem šašek docela rád.
Na mostě se Mařeny zapálily a hodily do Cidliny. Když se zadrhly do keřů, voda si je brzo sama uvolnila, aby se dostaly správně do Hamburku. Zpátky do města už šla Líta vpředu. Soudím, že v Jičíně mělo by být v důsledku dodržení rituálu starodávného letos opravdu hezké jaro.
Ne, opravdu bylo letošní Putování za Rumcajsem teprve pětatřicáté. Zvláštní v tom, že první rok se jelo i na kole a bylo to dobře, věc se oživila, získala další užitečný rozměr.
Díky kolu zkusil jsem i já. Asi byl jsem jediný, kdo startoval i na prvním ročníku. Byl to tenkrát pochod studentů jičínské průmyslovky do Hradce, někteří se otočili a vrátili i do Jičína. Nevyhnu se srovnání. Tenkrát bylo nás asi čtrnáct. Dnes, tuším víc než třistanásobek. Obdivoval jsem všechny, bafuňáře, obětovali sobotu, někteří i kousek pátku, nepočítaje mnoho hodin přípravy. Věru neviděl jsem mnoho dorostenců, ani příslušníku ještě neopotřebované generace. Z prvního pohledu měl jsem dojem, že Rumcajs stojí a padá s ročníkem Pepy Dvořáka. Tím větší dík jim.
Nadpis není náhodný. Když jsem se s kolem proplétal mezi pochodníky cestou z Prachova, představoval jsem si, jak bude vypadat pochod (a jízda) za pětašedesát let. Byla by to jistě krásná tradice. Bylo by, ale jen pro někoho, úspěchem vykazovat vysoká čísla. Však okamžik, kdy se všechny proudy spojí, silnice představuje téměř nepřetržitý tok lidí,… tenhle stav může na některé působit až depresivně. Kolik tady zůstává prvků turistiky? Ano – Rumcajs jako setkání. Nad tím ostatním bylo by dobré se zamyslet.
Ve své knížce Magorův zápisník píše I. M. Jirous o tom, jak v roce 1979 hrál farář Kordík na faře v Libčevsi u Loun s dětmi divadlo. Farář Kordík mezitím ztratil státní souhlas, nesměl vykonávat své poslání. Pak ho zase získal, nastoupil na faru v Železnici. Na Magorovu návštěvu si vzpomíná, neboť český spisovatel se na faře v Libčevsi tenkrát opil a pan farář jej musel držet stranou, aby děti neměly špatný příklad.
Farář Kordík hraje na faře divadlo opět. Přesněji jeho přátelé, se kterými se na faře po mši schází na čaj. Pro účely divadla se nazvali Cimrmanovská amatérská společnost.. Nebudu rozebírat ochotnické představení, důležité je, že diváci se bavili. Chci jen připomenout, že bývávala fara vždy v obci střediskem kultury. V Železnici to platí stále.
Český spisovatel Jan Procházka se dožil pouhých dvaačtyřiceti let. Za tu dobu stačil napsat patnáct knih a dvojnásobný počet filmových scénářů. Na jeho díle lze sledovat přerod přesvědčeného komunisty a poválečného budovatele v člověka demokraticky smýšlejícího a ve jménu toho náležitě režimem postiženého. Ať žije republika, Noc nevěsty, kočár do Vídně, Vysoká zeď, Ucho…, to byly filmy, na které se chodilo. Mnohé z nich se nelíbily tehdejší vrchnosti. Kupříkladu Ucho se smělo promítat až po roce 1989. Kvůli knize a filmu Ať žije republika získal si autor v rodných Ivančicích něco nepřátel, protože ukázal otevřeně, jací my Češi jsme. I tehdejším mocným se autor znelíbil. Když v roce 71 umřel na rakovinu, měla rodina problém najít hřbitov, kde směl být pochován. Na osudu jednoho člověka je zobrazen kousek naší historie. I to, kterak umíme každou dobrou víru lidem vzít a obrátit proti nim.
Lenka Procházková, dcera, drží se otcova spisovatelského řemesla. Mnoho má i z otcova životního postoje. Do Jičína, kam se vrací, přijela o velikonocích představit své stěžejní dílo – román Beránek. Je to úžasné, sledovat půvabnou ženu, jak vznikem románu, jeho psaním, obhajobou principů vzniku žije a dlouho žít bude. Pro čtenáře jest dobrodružstvím literárním, pročíst si nejprve sbírku fejetonů Dopisy z Bamberku. V dopisech svým dcerám popisuje své pochybnosti, tápání, hledání, trápení i radosti, které psaní provázely. Když si pak knížku přečtete, když se můžete autorky zeptat, povědět i své pochybnosti, nahlédnout do zákulisí zázraku zvaného literatura… .
Beránek je román, beletrie na motivy života Ježíše. I když velmi pokorně zachází autorka s historickými fakty, kterých mnoho zodpovědně prostudovala, žijí postavy tak, jak jim spisovatelka určuje. Mají své lidské vlastnosti, pochybnosti, slabiny. Byť děj koná se před téměř 2000 lety, mají hrdinové tuze společného s dnešním člověkem. Protože v literatuře smí se vše. Jen zodpovědnost, svědomí autora, ano, i jeho schopnosti literární určí konečnou podobu. Tedy oblibu čtenářskou i kritickou, hlavně však místo díla v celkovém kontextu české literatury.
Lenka Procházková se netají tím, že Beránka považuje za své stěžejní dílo. Dokonce, pod vlivem velikosti okamžiku dokončení, hovoří o tom, že už víc ani nenapíše. Prostě se pro tuto chvíli vydala zcela, řekněme střízlivěji z nadhledu.
Na přímou otázku, proč byl román napsán, nedošlo. Pokusme se s příslušnou dávkou drzosti spekulovat s odpovědí. Hledejme ji v celém Lenčině životě nejen tu, i v souvislostech rodinných. V trápeních, které přivodili si otec i dcera proto, že jejich životní postoje nebyly nikdy vypočítané na pohodlný život. Absolventka filozofické fakulty Procházková pracovala dlouhá léta jako uklízečka., protože psala a konala jinak, než si komunistická vrchnost přála. Když přišla doba, o které hovoříme jako o začátku demokracie, zachovala si s přáteli stále kritický pohled. Ukázalo se, že ho jest třeba. Ve spolku Šalamoun sledují některé soudní případy, ve kterých mají pochybnosti ve spravedlnost. Na konkrétních příkladech dokazují, jak mnoho jest to třeba.
Asi bylo by možné zkoumat i v životě osobním. Tady připomeňme jen, že není dílo, které by více či méně nenapovědělo o osobě autora. Připomeňme si proto Procházkové Smolnou knihu… .
Tolik poutavého přináší nám literatura. A to nejen vlastním čtením. Možnost nahlédnout dál, objevovat souvislosti, domýšlet, kombinovat. Poznávat člověka a jeho dílo.
Josef Bucek dlouho váhal, než mi zapůjčil k otištění svoje verše. Mluvil o tom, že nejsou nijak význačné. Jsem rád, že podlehl nátlaku. Ve spojení psaného slova a díla ruky poznáme lépe člověka - kumštýře.
S pokorou ve zralém již věku
a zkušenosti navršených let
užívám poezie jako léku
když na život se dívám zpět
pro budoucno mám připravené plány
chci toho tolik vykonat
jsou ještě verše nedopsány
nechci jen v nečinnosti stát
Svým myšlenkám chci dáti tvar
z kamene tvořit vidiny
aby můj život jediný
nebyl jen pouhý zmar
Vídával jsem je při procházkách
starého pána se psem v aleji
jak spolu svorně kráčejí
s moudrostí stáří ve svých vráskách
Tak jako každý den až k Libosadu
pod lipami prošli bez mluvení
pes vpředu, pán za ním vzadu
podzimem života unaveni
Tak jsem je vídal několik let
rok od roku šli pomaleji
až letos opustili tento svět
je po nich prázdno v aleji
Často si kladu otázku
kdo vodí mne na provázku
jak loutku na jevišti
Čekám že dějství příští
roli mně pozmění
Je po třetím zvonění
A já ve druhé třetině
v životní roli prabídně
úlohu svoji hraji
Jsou osudy v jinotaji
slov činů a dějů
ku konci dramatu spěju
Bez poct a vavřínů
slávy hrdinů
odcházím za oponu
Smráká se smráká
šeď padá do krajiny
i ptáci zmlkli již
Jen havran kdesi kráká
a plaší tmavé stíny
co mají zemskou tíž
Jsme čtyři a já jsem jedním z nich
ten pátý uzavírá naši skupinu
Byť každý jiný, každý něco stih
a dohromady představujeme jednu rodinu
Ten nejzralejší v přírodě se shlédl
barvami teplými svá plátna maluje
již jako student paletu svou zvedl
a jako milenku ji miluje
Ten druhý ve své odlišnosti
do podoby lidské um svůj vkládá
a často na svých plátnech hostí
líbezná dívčí těla mladá
Třetí z nás oblé křivky tvoří
a z dřeva vyrubává ladné tvary
a často do noci se s dílem moří
a také navštěvuje noční bary
Ten čtvrtý to jsem já a hlína
kruh kterým tvarují svůj cit
pec v které oheň nezhasíná
můj ateliér je můj byt
Ten pátý to vše uzavírá
když do pera se mu vtírá
myšlenka hodnotící umění
kterou v honosný článek promění
V těch velkých očích světla zhasla
tvář pohublá klid smíru přijímá
už ani vjemy mozek nevnímá
to pro něho si absolutno přišlo
Františku kam jsi to odešel
z té cesty není návratu
vždyť malovat jsi tolik chtěl
opustils nás a svoji paletu
A plátna štětcem nedotčena
jsou jako opuštěná žena
sama v prostoru a času
už nemá dát komu svou krásu
A zatím ty bez lidské bolesti
ses vydal ve vesmíru na cesty
a kdesi v naší galaxii
kde dobří lidé jenom žijí
Tam někde v mezihvězdném jasu
snad budeš malovat tu krásu
hvězd vlasatic a dráhu mléčnou
ať mír a klid Tě provází tou cestou věčnou
příteli F. Škodovi
k jeho úmrtí
dne 9. 11. 1988
