Prochoroviny č. 3/01, 25. března 2001

Upravené logo Prochorovin



zvěsti z Jičína a okolíportréty lidí okolo nás25. březen 2001

O televizi místní

Problém otevřelo rozhodnutí radnice neuzavřít smlouvu s Jičínskou regionální televizí v loňském duchu, tj. předplatit si určitý vysílací čas na celý rok. Loni utratila tak radnice téměř 300 000 korun. Letos, byť je v rozpočtu počítáno s částkou o málo menší (265 000), rozhodla se radnice kupovat si jednotlivé pořady cíleně. To znamená, platit odvysílané minuty , což v přepočtu na odvysílaný čas vyjde nesrovnatelně dráž. Oproti původním cca 3000 Kč za minutu na 5600 korun za minutu. Od začátku roku tak radnice objednala zatím pořad o vítání prvního občana roku a reportáž z Hovoru s radnicí. Chystá se pořad o rozšířené výuce jazyků na 1. ZŠ. V porovnání s minulým rokem tedy se ušetřilo. Ale… .

Televizní divák o konání radnice a vlastně i dění ve městě dovídá se jen velmi sporadicky.

JRT dnes

obměňuje svoje vysílání 1 x týdně. Od pátku dopoledne do příštího pátku běží tedy nepřetržitě přibližně 30 minut dlouhá smyčka. Jednoduchým výpočtem dostaneme se k přibližnému číslu 350. Tolikrát běží určitý pořad ve vysílacím týdnu. Ve žlutém letáčku uvádí JRT, že reklama je v týdnu odvysílána přibližně 480 krát. JRT vysílá na kanálu UPC, dříve Kabel plus. Provozovatel kanálu někdy vkládá do této půlhodinové smyčky svoji reklamu. Doba jejího trvání není zanedbatelná. Podle oficiální zprávy UPC bylo k 31. lednu připojeno v Jičíně 2117 domácností.


JRT 2. – 9. 3.2001:

sekund%
Archeologie49630
Štefan25315
Bio Jičín1127
HBO52832
Reklamy a pozvánky26116


Jeden týden

Nevím, zda je typický. V době od 2. do 9. března bylo složení vysílacího času následující:

Patrně hlavním a taky nejzajímavějším pořadem byl rozhovor s archeoložkou Evou Ulrychovou o letecké prospekci, tedy archeologických poznatcích získaných za pomocí leteckého pozorování. Eva umí, mluví poutavě. Pořad byl natočen na výstavě v jičínském muzeu, kamera měla k disposici exponáty, přesto zdály se záběry na lektorku zbytečně dlouhé. Reportáž trvala více než 8 minut, hodnocení známkou 2.

Jivínskému Štefanovi věnovala kamera více než 4 minuty. Redakce vyřídila udílení ceny za pozoruhodný kulturní počin rozhovorem s organizátorkou, Monikou Eberlovou. Nevyužila tedy pozvání na vlastní udílení, ani nabízeného rozhovoru s laureátem, Dr. Ročkem. Suchý rozhovor bez jakýchkoli dalších ilustrací přinesl pouze základní informaci. Byl divácky nepříliš atraktivní, byť na paní redaktorku i na Moniku dívá se dobře. Profesionálně lze tedy ledasco vytknout. Hodnocení 4.

Pan Nožička představoval program jičínského biografu téměř 2 minuty. Pavel mluvit umí, nemuseli jsme se na něho dívat, nicméně pouhý text na obrazovce, bez jakýchkoli střihů, či ukázek taky není moc ke koukání. Hodnocení 3-.

Upoutávka na filmy vysílané na HBO trvala téměř 9 minut a je zařazena společností UPC a. s.

Pozvánky na některé kulturní pořady v Jičíně byly zpracovány pouze slovem, velmi stručně a zdaleka nevystihly veškeré dění. Zato byly, podobně jako některé reklamy, opakovány ve smyčce vícekrát.

Je tedy ze smyčky, která trvala 27,5 minut, téměř jedenáct minut věnováno filmovým reklamám, 12,5 minuty dvěma hlavním pořadům.

Město dnes

přichází zkrátka, divák se o něm mnoho nedozví. Radnice odhaduje , že JRT sleduje asi 1 200 domácností, toto číslo se od údajů redakce liší. To však není hlavní důvod. Po vícekolovém jednání se nepodařilo najít společnou řeč. Což je na škodu oběma – radnici i provozovateli televize. Radnice se připravuje o informační kanál, který není zanedbatelný, televize přichází o peníze. Není podstatné snažit se hledat viníky, jsou na obou stranách.

Řešení

vidím v opětovném jednání, ovšem za předpokladu změněného přístupu a vstřícných kroků z obou stran.

Radnice nemá cílenou mediální politiku. Ta by znamenala jednak analýzu potřeb - tedy o čem informovat, jednak rozbor odezvy v mediích a z toho plynoucí potřebu oprav a "uvádění na pravou míru".

Televize, chce-li získat dobrého zákazníka, měla by se zamyslet nad úrovní a skladbou svého vysílání.


Dva krajináři

Pokusit se někdy hrát takovou hru: Chodíce mezi obrazy malíře neznámého, pokusit se nakreslit si sám svůj portrét umělce. Věru není dílo malířovo jen výpovědí o krajině kterou prochází a výpovědí o vztahu k ní. Současná výstava v galerii jičínského zámku jest dobrým prostředím pro tu hru. Od vstupu vlevo Jaroslav Prokeš, povoláním technik ve vrchlabské Tesle, vpravo Jan Šmíd, býval učitelem na hudebce. Oba muzikanti … a malíři. Zatímco pan Prokeš si svou výstavu mnohaslovně uvedl a úžasně na klarinet zahrál, pan Šmíd se omluvil pro pozemskou nepřítomnost a poslal kousek své rodiny. Nevím, asi by ani mluvit nechtěl.

Jaroslav Prokeš rád hovoří o obrazech, vysvětluje, prostě je vidět i slyšet. Mluví i o muzice, o swingu, cítíte, jak je třeba, aby tam byl ten důraz. V hudbě i obrazech. Vidíte ho. V barvách, v jejich sytosti, možná kontrastu.

Tiše přechází s růžičkou v ruce mezi obrázky paní Šmídová. Dáma. Manžel, když byl, chodil krajinou a hledal motiv. Téměř celý obraz namaloval venku, jen malé úpravy pak doma, v kuchyni. Pomáhala, i v plenéru – svou přítomností. "On toho moc nenapovídal, že?", napadá mne. "A měli…, měli jste krásné manželství… ." Paní Šmídová kývá, nediví se, odkud to vím. Zná, že tohle všechno je přece v jeho obrazech. V tlumených, jakoby snových barvách. V jejich harmonii.


Michail Ščigol

Je to vlastně metafora, ale i skutečnost: Před nesmírně oprýskaným domem v Železnici, který by mnohého pesimistu naplnil pocitem beznaděje, stojí jedenašedesátikilový malíř a usmívá se. "Podívej se, na to krásné schodiště." (je zašlé, asi se brzy rozsype) vede mne dál a ukazuje na komín sousedního domu, který už spadnul. "Byl nakloněný, asi se kamsi díval, chtěl někam nahlédnout, cosi poznat, nevyplatilo se mu to. To máš jako se ženskými… ."

Pan malíř je bystrý pozorovatel, úžasný glosátor, snad se neurazí, použiju-li výraz lidový filozof. Píšeš? Provokuji. Přiznává se k deseti stránkám. Psaní je jeden z mnoha komunikačních prostředků. Některé věci se nedají namalovat, některé se nedají říct slovy. Paleta možností se neustále rozšiřuje. Fotografie, video, internet. Pak se doznal k povídce Tančící dům. Vzápětí onen dům vidím, pár dalších obrazů z cyklu je vedle. Napětí jako tmavý odstín bouřky, naproti světlo duhy. Loď už se blíží a tančící dům nad tím vším. Och, dobře, že obrazy netřeba vysvětlovat! Bylo by těch vysvětlení tisíce.

Před rokem zažil Michail pád. Prkno na půdě prasklo, beton dole byl už tvrdý. Hodně tvrdý. Když o tom pak v novopacké nemocnici vyprávěl, nemluvil o bolesti a beznaději nepohyblivého, který nevěděl, zda se dovolá pomoci. Řeč byla o modrém obraze, mírně zamlženém, jak se prach ještě nestačil usadit. Jen tam nahoře, dírou po prasklém prkně prosvítalo světlo… . "To jednou namaluješ?" Neurčitá odpověď o tom, že věci zrají dlouho. O tom, že o plánech nemá se příliš mluvit, nemusely by vyjít.

Ještě nenamaloval. Zato Žěleznici ano. Nejkrásnější obraz, jaký jsem od Michaila viděl. Nemluví o tom přímo, ale tuším, že je to i poděkování městu.. Už se cítí být tu doma. "V Železnici nemám pocit, že život utíká, že někde musím být, něco udělat… . Nemusím nikoho přesvědčovat, že mám právo být sám sebou. Na druhé straně tu není pražská lhostejnost. Uzavřenost jednotlivých skupin lidí, kteří si drží svůj prostor a nikoho do něj nevpustí… ."

Zákonitě musí přijít otázka, do jaké míry malíř potřebuje kontakt s kolegy, spolčování, odborné sdružování. Ne, tohle mu nechybí. Touží pouze po lidském kontaktu. Že právě s malíři? Karel Valtr, stařičký malíř v Táboře. A Vladimír Komárek představuje vzácné Spojení člověka a malíře. Malíř Ščigol se svými kolegy žijícími i nejsoucími neustále rozmlouvá. Skrze jejich dílo. Protože malíři neumírají, to zemře jen člověk. Malujíce svůj obraz, komunikuje kupříkladu s El Grecem. Podobně jako se komunikuje se zemřelými básníky přes jejich verše.

Ateliér Michaila Ščigola má přes 30 metrů čtverečních. Plánuje, jak na severní straně umístí do střechy velké okno. Na stojanu je bílé plátno, na něm několik čar. Mistr nerad vypráví o svých malířských plánech.. Ale prozradil svůj "rituál zrodu". Než začne malovat, uklidí ateliér, vymyje štětce… . Protože když cosi začíná, to je posvátná chvíle čistoty.

Izraelský koňak měl na tmavé láhvi podivně zakroucená písmenka a voněl po švestkách a uzeném mase, vůní nevtíravou. Už tedy víme, kde je ten hlavní zdroj inspirace? Kdeže. Ještě dobré červené, Železnice a okolí, naše krajina, některá místa na rodné Ukrajině, … a lidi, přátelé, o kterých mluví malíř s úžasnou úctou.

Na co pijou malíři? Jako ostatní mužský.


Ekumena

Je to fráze, ta věta: Tady je k Bohu blíž? Znám jedno takové místo. Je v prvním patře železnické fary. Jsou tu dva obrázky, jeden mi připomíná Komárka, ale není od něho, je na Komárka příliš konkrétní. Pak jsou tu krásná kamna, asi se jim říká stáložárná. Možná tedy pro to teplo, které sálají. Teple je tu nejen z kamen.

Ve středu 14. března stáli pod obrázky dva kněží. Domácí pán, známí mu říkají otec Josef a husita. Husita měl černé roucho, na prsou fialový kalich, podobné oblečení známe z filmů natočených podle Jiráska. Byl mladý, usmíval se, a mluvil příjemným hlasem slova: "Smíření skrze kříž. Smíření i do současnosti i do budoucnosti. Nejsme u cíle. Jednota lásky není stejností, ale obecenstvím v rozdílnosti. Společenství různých povah i obdarování… ." Och, jak ta náboženská slova mají význam i pro nás, kteří jsme (dosud) neprohlédli!

Husita jmenuje se Štěpán Klásek a je biskupem Církve českoslovenké husitské. Do Železnice přijel na setkání duchovních. Příjemné setkání.


Jičínský čtvrtletník

je chválabohu na světě. Město uvolnilo pětasedmdesát tisíc na to, aby rodiny dostaly čtyřikrát ročně domů zdarma základní informace o dění ve městě. Je tu rozpočet na rok 2001, několik zásadních článků (předmluva pana starosty, o investiční politice, zprávy o zasedání rady, zastupitelstva a o hovorech s občany). Velmi cenné jsou však drobnější články o dění v muzeu, kult. domě, knihovně a dalších institucích. To, soudím, mělo by být základem, to si lidé rádi přečtou. Cenné jsou programy, tabulky s provozní dobou apod. Škoda, že některé akce chybí, kupříkladu sport omezen jen na dění v areálu.

Autorské články nejsou podepsány, pisatelé se za honorář stydět nemusí, honoráře nět. Poutavý je i obrazový doprovod. Funkcionáři se usmívají, sluší jim to (64 % plochy fotografií, do voleb daleko). Však naše město je taky hezké, tady je jen fotka polyfunkčího domu.

Líbilo by se mi, kdyby se čtvrtletník zaměřil hlavně na zpravodajství, na informace, které měly by být vyčerpávající, analýzu komentáře ponechat dennímu tisku. Bylo by skvělé, kdyby noviny nezapomněly na zpětnou vazbu. Čtenáři by mohli pomocí lístečků do schránky na úřadě dávat otázky. Asi by nezajímavá nebyla anketa, vlastně jakési minireferendum. Radnice by před rozhodováním položila otázku, a kdo by chtěl, přinesl by odpověď opět do oné schránky. Kromě toho, že otcové města by poznali názor lidí, získali by občané i pocit, že se k věci mohou i vyjádřit. Kdyby programy byly tabulkově zpracovány, mohli by si je lidé vystřihnout a odpadl by měsíční přehled KAM, který beztak zouplna neplní svůj úkol. A kdyby se podařilo vydávat noviny měsíčně… . Taky by bylo dobré, kdyby volná čísla byla k disposici na známém místě (MIC, podatelna radnice), kam by si občané mohli chodit. Myslím, že každý by rád symbolické 3 koruny zaplatil.

Věřím, že po vychytání některých nedostatků budou tu dobré noviny.



literární PROCHOROVINY příloha

Michail Ščigol

… jsem TANČÍCÍ DŮM!

Mám tak trochu ženskou povahu. Když neprožívám žádné stresy, emoce nebo lásku, potřebuji alespoň nějakou vnější změnu. A pokud něco prožívám, potřebuji tu změnu ještě víc. Tak se pořád měním.

V porovnání se ženami mám ale úžasnou výhodu. Roste mně knír, plnovous a také nesnadno formovatelný účes (s věkem se problém zmenšil). Jakmile něco z toho naroste, zcela se mi změní tvář. Nepoznávají mě ani příbuzní, ani sousedé, lehce unikám finančním a morálním věřitelům a začínám nový život.

Přestěhoval jsem se do Prahy. Při té příležitosti jsem si vymyslel tvář novou.. Bez kníru, bez plnovousu, bez romantického kudrnatého účesu. Jen hladce oholený a lehce unavený antický obličej a krátký účes – anglický trávník. Nejenže jsem si to sám vymyslel, vzal jsem také nůžky a sám jsem se ostříhal. Uviděla mě Milada a řekla, že trávník to sice je, ale spíš český než anglický. Tak teď se toulám Prahou, český trávník nahoře, ten zbytek antický.

Praho mě vodí Milada. V kabelce má vždycky nějaký chlebíček. To si aspoň myslí Honza. Honza není hladový, je ironický. Vůči mámě. A pěkně ironicky ten chlebíček spolkne.S Honzou si teď konkurujeme, kdo ten chlebíček uvidí první.

Milado, co máš v kabelce? Na to bude zapotřebí celý stůl. Klíče, časopisy, navštívenky, dopisy, samozřejmě nějaký chlebíček, nebo bonbónek, pak malá lahvička whisky, vzorky šampónu, pozvánka na vernisáž,na křest knížky nebo cédéčka, pozvánka na premiéru, na koncert, na zelené irské pivo… pozvánka, pozvánka, pozvánka. Většinou nechávám bonbónek Honzovi a hrabu se v těch pozvánkách.

Milada mě vodí Prahou. Nevodí mě Prahou turistů nebo čestných hostů. Seznamuje mě s Prahou hospůdek, miniaturních galerií, divadélek pro pětadvacet diváků… . Netahá mě do mnohopatrových zrcadlových obchodů, vodí mě jen do krámků s nostalgickým zbožím z dětství našich babiček, jen do sekáčů z druhé i třetí ruky. nic nenakupujeme. je to jen cestování časem."Tady chodil na pivo náš dramatik, teď sedí na Hradě, hry už nepíše… možná, až bude v důchodu. A tenhle pán, to je právě ten, co chodíval na pivo s panem dramatikem. Přijel na krátkou návštěvu z Rakouska. Ten hry píše. Třetí jejich kamarád je v Americe. Také občas přijede domů. Do kukaččího hnízda.

Milada mě také představuje svým přátelům a známým, kdysi slavným, slavným právě teď, i těm, co možná slavní budou! Poslouchám je, vychutnávám jejich vtipy, narážky, myšlenky. Občas na to nestačím, tak se nestydím zeptat co to znamená, co se tím myslí? Otravuju s tím Miladu.

Dostal jsem dopis od Borise. Z Jeruzaléma. V ruštině. Čtu: "… Milada možet stať ťebě věrnym i chorošim tovaryščem." Automaticky to překládám do češtiny:

Sousen… . Ráno se bojím probudit, co když otevřu oči a Praha bude pryč? Ale už slyším první auta. Opatrně otvírám oči. Všechno je v naprostém pořádku, vidím Vltavu, Petřín, zlaté beránky na nebi. V sedmém patře mám větrem učesanou hlavu, dole nějak divně zapleteny nohy z betonu. Jsem v Praze, jsem na nábřeží, jsem Tančící dům.


prochor

TROJTEČKA

Jedna tečka je jasná – konec a basta. Dvě tečky, jedna se tam vyvyšuje nad druhou, to je opak, něco přijde. Víme, nebo tušíme co. Tři tečky jsou výzva – domyslí si, čtenáři, co sem patří, ukaž, že jsi četl pozorně, ukaž, že taky myslíš, proč by se měl namáhat jen pan spisovatel? Trojtečka je únik, alibismus, vyjádření bezmoci autora napsat vše plně polopatě. Přehrání starosti na čtenáře. Nebo…, nebo má autor v hlavě taková zmatek, že není schopen ho vyjádřit, že se ho bojí vyjádřit? Nebo se stydí? Trojtečka je přechod od reality k fantazii.

Teprve s třemi tačkami je literatura literaturou. Navádí čtenáře – teď se laskavě namáhej sám.


Prochoroviny