Upravené logo Prochorovin



zvěsti z Jičína a okolíportréty lidí okolo nás25. únor 2001

Proč?

Pravil onehdy přítel fotograf PáChá: "Novinařina je droga, prochore, ono ti to nedá." Nojo.


O kritice

Běžela zpěvohra v Jičíně, dětská, světová premiéra, po desítkách let znovu v našem městě opera, tedy událost. Jedny jičínské noviny napsaly větu o folklorní fosílii. Všichni, kdož půl roku na inscenaci makali, cítili to jako urážku.

Literární spolek při jičínské knihovně slavil desetiletí. Vydal almanach, uspořádal čtení z prací autorů, pozval mladé ze zušky. Snažili se, hráli úměrně svému věku, dle mého soudu pěkně. Jedny noviny napsaly o ochotnické šmíře. Bylo nám smutno.

O jedné, dnes už velmi známé jičínské spisovatelce, napsal jsem dle svého soudu. Známé proto, že počet knih, které vydala za několik let, už je číslo dvouciferné. Asi tam byla i věta, že si nejsem jist, zda ji při psaní neradí její pes. Asi se na mne zlobí, protože ten pes se při potkání na mne mračí. Ale třeba je to proto, že ten pes je fena a já to nepoznal… .

Podobných příkladů je spousta, mám je v hlavě a nejsou tam v klidu. Ten klid nemám ani já, kladouce si otázku co je vlastně kritika a kam až smí. Mlátí se v té hlavě socialistické: kritika má být konstruktivní se současnou potřebou neustálého nastavování zrcadla zvláště těm, kteří zblbli ze svých funkcí a už se ani nedovedou podívat na svá slova či skutky ze strany posluchačů,ke kterým mluví.



Jivínský Štefan 2000 – rozdělení podle oborů:

počet%
Akce4035
Divadlo2118
Hudba2018
Výtvarné umění1311
Literatura, noviny1614
Tanec44
Součet114100


Pravda, není to jednoduché. Jeden novinář , o kterém měl jsem dojem, že do toho jde, najednou povídá: "O něm ne, to je náš inzerent." Bum. Inu, mohou být noviny bezproblémové, blablabla, ale pak jsou bezbarvé, čtení nebaví, ale hlavně neslouží

svému svatému novinářskému poslání. Vím, že za tu větu nebudu chválen, ale vidí se mi, že noviny mají naštvávat, nutit přemýšlet, zamyslet se. Nejvíc nad sebou.

Když jsem se zamyslel nad svou někdejší větou o panu Somrovi (předseda hospodářské komory), že někde v cizině somroval, kvůli které se mnou přestali mluvit lidé, jichž si vážím, trochu jsem si vynadat. Ale když ona ta tiskovka byla takovou přehlídkou samolibosti, sebechvály…, prostě jsem neodolal nahranému.

Poněkud specifická jest kritika v kumštu, tedy kupříkladu děl literárních, či na divadle. A i tady je třeba odlišovat , zda jde o výkon spisovatele řádně zaplaceného, či party nadšenců, kteří konají ve volném čase, kdy jiní sedí u svých Esmerald.

Jest na novinářovi veliká zodpovědnost, by své osobní ambice potlačil a podřídil onomu svatému poslání. Jenže on je taky člověk, což znamená chybující. Nastavujme zrcadlo i novinářům! Nenechme si od nich nic líbit! Amen.


Donutil mne dívat.

Pokus o recenzi

Po tři středy přinesla ČT1 něco nového. Byť krátký, ale původní náš seriál. Podle M. Šafránka ho natočil autor Básníků D. Klein a pro zatraktivnění obsadil do hlavní role M. Donutila, partnerkou mu byla V. Cibulková.

Poněkud socrealisticky nechal tu zaznít něco problémů, které současným světem hýbou: podvodnou podnikavost chytráků, s tím související přístup úředníků, obtíže navrátilců… . Dobrá kulisa pro náčrt člověčích charakterů, osudů. Pokud byla by náležitě využita. Ve skutečnosti viděli jsme poněkud okoukané příběhy zakončené sladkobolně šťastným koncem (setkání manželů a následné přivlečení auta do nejisté budoucnosti domu v Čechách). Takže diváka paradoxně zaujmou hlavně nečekané a někdy poněkud nelogické dějové zvraty. Postava hlavního hrdiny byla svým napsáním o sehráním trochu podobná hoteliérovi s Hotelu Herbrich, který zůstal v paměti.

Však křivdil bych autorům, kdybych jim upíral poctivou snahu posunout alespoň o kousíček původní českou televizní tvorbu, která nerodí se lehce. Hra byla dívatelná, zabejčilost hlavního hrdiny obdivuhodná, některé projevy manželských a rodinných vztahů sympatické. Mně nejvíc se líbila postava opilce a pracanta, kterou udělal Hrušínský junior. Tak jak byla napsaná i sehraná.

Nabízí se samozřejmě srovnání Českého Robinsona s ostatní produkcí podobného žánru. Chválabohu, že tu Robinson je, přináší alternativu a skrze srovnání přesvědčí, že existuje i jiný druh umění, než telenovely o Esmeraldě. Dík za to.


Kolej je pořád v kole

První, co je třeba udělat, aby se v bohulibém konání v jezuiztské koleji, tj. pořádání akcí, mohlo pokračovat, je vytvořit základní sociální zázemí. Přišli odborníci a odhadli, že přivedení vody, zřízení záchodů a umyváren by přišlo na 300 000 peněz. Ty peníze nikdo nemá a nedá. OS sehnalo menší částku z grantu a vymyslelo, že by se pokusilo obstarat sponzory materiální, tedy takové, kteří by dodali materiál, či vykonali určitou práci bez úhrady, či za režijní částku.

Možná někteří považují tenhle projekt za fantazii. Ale což pan řídící Holman takhle nějak nezačínal ve Starých Hradech? Nevím, jakou měl tehdá podporu úřadů, které se rozhodli zámek odstřelit a zbourat. Současná starohradská skutečnost dokazuje, co lidská zabejčilost dovede úžasné věci. I když, přiznejme, úředních šimlů od té doby přibylo a mají kopyta ještě větší. Když ale vidím nadšení studentské party, soudím, že za pokus to stojí. Vždyť ono nadšení je jeden z nejcennějších kapitálů, které máme. Nejen nadšení, ale i přehled všeho dosud vykonaného. Byť se spoustou chyb a nedostatků, které při svém mládí dělali a dělat budou.

Jejich snažení se samozřejmě neobejde bez podpory. Našli ji kupříkladu na jičínské radnici. Na své schůzi se radní dohodli, že tedy nebudou činnosti občanského sdružení bránit za předpokladu, že OS vezme všechnu zodpovědnost na sebe a že zabezpečí výstavbu sociálního zázemí. Zatím pro tento účel radnice nemá. Ale možná, někdy… .

Je to úžasné, že jsme si vybrali radní, kteří jsou schopni takového vpravdě státnického činu.

PS Křivdil bych. Podle posledního rozhodnutí jde do plenárního zasedání návrh na vyčlenění 100 000 pro kolej.


Desetiletý

Deset let festivalu JMP jest dostatečným důvodem k zamyšlení. Přivedl mne k tomu hoch ze Strážnice, který před několika lety nenápadně přišel do PIC (pohádkové informační centrum) a položil otázku, co dělat, by se festival neokoukal, by bylo stále cosi nového, zejména ale pro účastníky přitažlivého a zajímavého. Jsme ve výhodě proti strážnickému folklóru – leze vymýšlet stále nová témata, náplně, možnosti jsou téměř bezbřehé. Máme ještě jednu výhodu: Potenciál. To není můj nápad, tak charakterizoval Jičín a jičínské pan farář Bouma, když hodnotil situaci v Jičíně, jako člověk zvenčí přišedší. Tož ho využívejme!

Chci teď za pomocí klíčových slov pojmenovat některé festivalové jevy. Neboť on je (festival) takovým malým minispolečenstvím celého našeho dění. Tedy i jeho obrazem.

Metamorfózy. Věčné přerůstání, a to oboustranné, aktivit pracovně označených jako amatérské do profesionálních a naopak. Ta slova v dnešní realitě už znamenají cosi jiného než dříve. Některé a někteří z prvních ročníků stali se už profesionály v onom pozitivním slova smyslu. Tedy umělecké kvality. Ale patří sem i kupříkladu nahrazování aktivit místních lidí tak zvanými "pražskými umělci". Položím vedle sebe slova:

pohádky u kašny od místních lidí nahrazeny čtením známými umělci, kteří se tím živí

PIC x MIC (nahrazení sestaveného týmu dobrovolníků, kteří festivalem žijí, zaměstnanci městského informačního centra)

Pohádkové rádio x Rádio Domino – nahrazení místního zpravodajství Pražáky, kteří si přivezou profesionální techniku. Atd.

Ono vzájemné přerůstání je naštěstí oboustranné

Zrání. Kterak z recesistických studentů , kteří zpravidla nebyli, kde mají být a vyvedli něco, kde se to nečekalo, vyrostli maximálně zodpovědní lidé, kteří aktivně vstoupili do dění a jej obohatili. Jsou schopni dát festivalu to, co nejvíc potřebuje, tedy věčné mládí. Propojit jej navenek, přivést spolužáky. Pozor, bychom je svým konzervativním přístupem , větami typu: "Milý mladý příteli…", neznechutili.

Přecházení. Od skutečnosti do fantazie a naopak, které může vést až ke smazání, nebo alespoň rozmazávání hranice mezi snovým a reálným. Připomínám si, kterak navzdory všeobecnému mumraji v sobotu večer na náměstí, stáhli se někteří do prozřetelně otevřené Kavanovy výstavy, tam posedávali, jsouce ovlivněni meditačním světem. Kouzelná a inspirující byla výstava autorských knih ve sklepení zámku, která teprve svým umístěním byla tím, čím měla být.

Duchovní svět vstupuje do dění stále víc. Souvisí s předchozím. Smírčí kříž a po roce putování k němu patří k největším objevům festivalu. Pouť ve smyslu putování někam, k něčemu. Cesta jako zdroj sebezamyšlení… .

Přirozené a umělé. Pozor na "vixlajvantový svět." Který nahrazuje onen přírodní, přirozený. Mluvím například o náhradě člověčího hlasu, toho nejkrásnějšího, co člověk má, hudební konzervou, elektricky upravenou. Tohle míním jako skutečnost i jako metaforu. Upravenou do krásna? Na dračí soutěž přišel jednou Richard se svými kozojedskými žáky, kteří si draky dělali sami. Lítali hůř, než ti kupovaní. Já bych jim však stejně dal nevyšší cenu.

Pohádková infekce. Jeden z nejkrásnějších výdobytků JMP. Festival, jeho atmosféra, mobilizuje lidi a oni v sobě s překvapením objevují co všechno v nich je, jaké výkony a nápady mohou přinést. Příkladem za všechny jsou Technické služby a Zdeněk Doležal. Bez výmyslů, jak co nejde konají a tuze pomáhají. Příkladů našlo by se tisíc, jak lidi přicházejí a nabízejí a pomáhají. Letos líbí se mi Fugas, který na výzvu v novinách přišel a slibuje Rumcajsovu stezku s mnoha zastaveními. Jak ho znám, tak nejen slibuje, ale i s přáteli kvalitně udělá.

Svár entuziasmu s komercí pokračuje ve festivalu i v nás samých. Dejme vyhrát tomu lepšímu.


Ze zápisníku

Běcharské a studeňanské povídání vydal malíř a řezbář Karel Šoltys, protože z první vesnice pochází a ve druhé bydlí. Pověsti, pohádky, vzpomínky, vyprávění, které svým úhledným rukopisem i ilustroval. Nenáročné, milé. Jediná výhrada byla by v tom, že knížka ač vzhledově krásná, si zaslouží pečlivější redakční přípravu.

Kozojedský básník Václav Teslík vydal už svou druhou sbírku. Jmenuje se Správnej kejkl a je jiná, než jeho lyričtější prvotina. Kejkl nastavuje zrcadlo našemu konání od roku 1987 a věřte, nevycházíme tu tak, že bychom si měli příliš fandit. To, že si verše vydal v hradeckém nakladatelství Svítání nákladem vlastním, napovídá o postavení básníků v dnešní tržní době.

Neúnavný novopacký zubař, nakladatel, spisovatel a veskrze kulturní člověk vydal letos už druhé číslo kulturního občasníku regionálních autorů KOBRA. Verše Pavla Vydry, úvahy Petra Veselého a básničky dětí ze Všeně, jakož i zprávy o literárním dění. K dostání v jičínské knihovně.

O sedmi dnech hrají podle Františka Nepila žáci 4. ZŠ v režii Richarda Koníře. Dokazují, že i třeťáci dovedou pod dobrým vedením zpracovat poněkud náročnější látku, než jsou tradiční pohádky. Vtipně využitá dětská spontánnost, hravost, touha po rytmu a zpěvu.

Olga Nytrová s manželem Václavem Strachotou besedovali v jičínské knihovně nejen o psaní, zvířatech, pohádkách a životě. Autoři dovedou spojit příběhy lidské i zvířecí a podat je tuze poutavě. Poněkud nepříjemně vyzněla jejich zkušenost s tím, že chce-li dnes autor něco vydat, musí se přizpůsobit požadavkům doby, tedy kupříkladu zahrnout do knížky nějakou populární osobnost. Škoda, že jako obvykle přišlo málo lidí.

Méně než čtvrtinu z požadované částky dostalo město z fondu regenarace na obnovu staveb. Na některé věci prostě letos nedojde. Vzhledem k tomu, že na opravu staveb, které patří městu, musí město přidat stejně velkou částku, jako je dotace, tak paradoxně radnice ušetří.

Mezi nejdražší patří náš milý jičínský okres podle tabulky Lidových novin. Z jednasedmdesáti uvedených okresů umístil se v žebříčku vypočítaném z cen zboží a průměrné mzdy na jedenašedesátém místě. Inu není divu. Průměrná mzda10 925 Kč řadí nás na místo dvaapadesáté. Ó my se máme. Kdybychom totiž vydělávali tolik, jako na Boleslavsku (15 145), nebo nedejbože v Praze (17 437), nestačila by knihovna náporu čtenářů, i když byla nucena zvednout roční příspěvek na 120 Kč.


Ze štefanské historie

Štefanský památník 1998

  • Cíl, k němuž je cesta daleká: problém, jak polidštit člověka. A. Hlavatý

  • Zatím tu je šrumec, ale i to je fajnově bláznivý. L. Žlábková HK

  • Jsem z Libáně, kde od konce roku 1970 režíruji místní loutkové divadlo Martínek. Za rok pro děti sehrajeme až 20 představení. Jan Řezníček

  • Života bído, přec tě mám rád. Nadační fond


    Jivínský Štefan 2000 – nominace podle měst
    Jičín61
    Hořice20
    Sobotka8
    Lázně Bělohrad5
    Nová Paka4
    Kopidlno4
    Libošovice 3
    Libáň3
    Milkovice2
    Železnice2
    Miletín2
    Staré Hrady1
    Černín1
    Kozojedy1

    Z tisku

  • Udílení Jivínského Štefana vzbuzuje oprávněně stále větší rozpaky. …Krásná myšlenka, výborný nápad, jenom hlavní smysl celé akce se nějak vytratil. … Smyslem dalších ročníků začala být otázka, kdo dostane sošku, proč ji dostal a ne já atd.. Ve velkém množství lidí jsme už přestali mít zájem se poznávat… . NJ 1. 12. 2001

  • A jaký že byl start? Vynikající, neboť nikdo nepočítal s takovou účastí a zájmem veřejnosti NJ x.x.1997

  • Jivínský Štefan byl a zase bude NJ

  • Cena, která nesla původně mírně recesistický nádech, se stala záležitostí vážnou a jako takovou ji nominovaní berou. NJ 27.2.1998

    Ze života

  • …takhle už to dělat nemůžeme. VM


    literární PROCHOROVINY příloha

    Karel Šoltys: Běcharské a studeňanské povídání

    Když sem trošku povyrostl, ještě jsem nechodil do školy, tak jsem prožil krásné chvíle. Jednou jsem byl se strejdou Zajdovým na poli šintovat řípu. On vyprávěl báchorky a já to bral. Najednou přiletěl aeroplán a zase zmizel. Strejda hned využil situace a navrhnul, aby naši prodali dva králíky a koupili éro a za jednoho králíka ještě benzín.

    Já už se viděl, jak lítám nad našim barákem a dívám se do komína a nad Smolíkovými dělám zatáčku. To už kluci Smolíkovi, Olda a Pepík čubrní, jak jim ze shora mávám a holky běží a ukazují rukou nahoru ke mně, k éteru, že to letí Karel Šoltysů. A to už jsem se viděl, že nikam nemusím pěšky a všude jenom éterem, i na to pole se strejdou.

    Domů jsem přišel celý rozzářený a hned jsem spustil na maminku: "Mami, prodej dva králíky a kup éro a ještě jednoho králíka na benzín." Nevěděl jsem, proč se tatínek i maminka smějí. Maminka pak řekla, že dva králíci jsou málo, že by museli prodat krávu. Toho jsem se chytil a spustil: "Mami, prodej krávu a kup éro, prodej krávu a kup éro." A tak jsem vytrvale chodil za maminkou, a jako na kolovrátku opakoval: "Prodej krávu a kup éro." A neustále, až mne maminka plácla, ať už přestanu, ale já nepřestal, protože jsem nechtěl tu šanci promarnit. Až to za chvíli vyřešil tatínek, pěkně mi jich nalupal, já řval, a na éro jsem dočista zapomněl. Ani jsem nevěděl, proč tu krávu nechtěli prodat.

    Škoda, že to nedopadlo. Dnes už jsem mohl mít svoji leteckou společnost a lítat po celém světě se všema Běcharákama i rodákama z Běchar, a prohlašuji, že zadarmo.


    Co se může stát

    Plula hezká dívka z Běchar u mořského břehu v Itálii. najednou vidí, jak se k ní blíží žralok. Přemýšlí, co rychle udělat. Hned na to vykřikne: "Běcharáci jdou!" Jak to žralok uslyšel, obrátil to, ujížděl pryč a zarazil se až u Kanárských ostrovů. Tady vidíme, jak jsou Běcharáci známí po celém světě, jako perfektní rybáři a postrach žraloků. Běcharská dívka byla zachráněna. Mohu vám prozradit, že tady sedí mezi námi coby babička.


    Adéla Srbová: Pohádka o lásce

    Šel koblížek Venda kolem Hejkalovy studánky. Koblížka Vanda tam zrovna máchala prádlo. Ona se mu líbila. A tak koblížek Venda řekl: "Víš, že se mi líbíš?"

    Koblížka Vanda byla tuze ráda. Venda vzal Vandu za ruku a mezi nimi se rozsvítilo veliké červené srdíčko.

    A mají se rádi až do dnes.

    A co Vy?

    Ilustrace k pohádce

    takhle si Adélka ilustrovala svou valentínskou pohádku o lásce



    Prochoroviny