Jičín - Výstavní chodba jičínského muzea je nyní plná lidí - ne živých, ale zachycených na fotografiích tak, že se zdá, jako by někdo náhle přerušil jejich pohyb, zastavil úsměv. Je umění přinutit člověka k přirozenému vystupování, když ví, že bude fotografován. Pavel Charousek to umí. Navíc na svých černobílých fotografiích tímto způsobem zachytil 100 Čechů Českého ráje - tak se jmenuje jeho projekt vytvářený se záměrem ukázat, s kolika zajímavými lidmi se v této oblasti můžeme setkat.
Fotografie jsou důkazem toho, že významnou osobností nemusí být jen člověk vyššího věku. Mohou to být i lidé velice mladí. Někteří strhávají své okolí nadšením, s nímž přistupují ke svému povolání, jiní svou činností, kterou vykonávají mimo své zaměstnání. Tak jsme si to alespoň říkali se studenty Lepařova gymnázia, když jsme v historickém kroužku sestavovali seznam lidí, kteří by podle nás měli do projektu také patřit. Studenti pak vyhledali adresy a telefonní čísla, Pavel Charousek domluvil schůzku, na níž se fotografovalo a povídalo (ke každé fotografii totiž patří i text).
Jsem ráda, že řadu lidí z projektu vyhledali ve svém okolí právě studenti školy, která vychovala řadu osobností naší vědy, umění, kultury, sportu, regionu. Projekt učí dívat se kolem sebe, vážit si těch, kteří mohou být příkladem. Pominula naštěstí doba, kdy jsme si měli být všichni rovni. Její následky ale pociťujeme stále. Na mnohé osobnosti jsme zapomněli a někdy dokonce navazujeme na jejich dílo, aniž si to uvědomujeme. To je i případ Františka Lepaře. Před několika lety řada studentů nevěděla nic o bývalém řediteli, který se o gymnázium velice zasloužil. To se změnilo. Snad je již známo, že František Lepař patřil k zakladatelům turistiky v Prachovských skalách. Ale ještě dnes je mnoho lidí, kteří netuší, že byl také členem městského zastupitelstva, že měl na starosti školský referát v době velice důležité pro reálku, učitelský ústav, hospodářskou školu i školy měšťanské a obecné. A že byl také významným představitelem kulturního a společenského života města.
Projekt Pavla Charouska by měl přispět k tomu, aby se nic podobného nestávalo. Proto je dobře, že vznikl, a důležité je, že bude dále rozšiřován. Je velké štěstí, že těch zajímavých lidí není v Českém ráji jen sto.
Jičín - Slavnostním vystoupením Sukova komorního orchestru v rámci oslav 80. výročí vzniku Československa byl 28. října 1998 zahájen seriál pěti koncertů "Jičínských divertiment". Hudební podvečer v Porotním sále Valdštejnského zámku uspořádal Městský úřad Jičín ve spolupráci s uměleckou agenturou AINA I. pod záštitou starosty města Jiřího Lišky.
Na programu byla mimo jiná hudební díla, jako například "Meditace na Svatováclavský chorál" Josefa Suka, "Serenáda č. II" Bohuslava Martinů a "Serenáda E-dur, op. 22" Antonína Dvořáka.
Sukův komorní orchestr byl založen v roce 1974. U jeho zrodu a prvních úspěchů stáli dirigent Hynek Frkač, violista Josef Koďousek a houslista Josef Vlach. Orchestr nese v názvu jméno jednoho z nejvýznamnějších českých skladatelů, jehož vnuk, houslista, sólista a dirigent Josef Suk, je dalším z uměleckých "průvodců" orchestru, nyní již po dlouhá léta tím nejdůležitějším. Pod jeho vedením udržuje Sukův komorní orchestr stabilně vysokou uměleckou úroveň, která garantuje každoroční hostování na Pražském jaru, četná zahraniční turné po celé Evropě, USA, Japonsku, Koreji, Hongkongu apod. Bohatou uměleckou činnost orchestru dokladují i desítky nahrávek pro rozhlasové a televizní společnosti a vydavatelství CD u nás i v zahraničí.
Již podruhé se v rámci "Jičínských divertiment" představila nevidomá mezzosopranistka, sólistka Sukova komorního orchestru, Olga Štěpánová. Tentokrát vystoupila coby protagonistka sólového partu a zároveň i jako autorka jeho textu v "Reminiscenci" Květoslava Borovičky.
Olga Štěpánová vystudovala na pražské AMU klavír u prof. Josefa Páleníčka a zpěv u prof. Karla Bermana. Po ztrátě zraku se rozhodla pro dráhu koncertní pěvkyně. Svůj umělecký profil dotvářela ve Výmaru pod vedením arménského pěvce Pavla Gerasimoviče Lisiciana. Těžiště jejího repertoáru spočívá v písních ruského, německého a českého romantismu. Úspěchy však slaví i s oratorními díly Bacha, Mozarta, Debussyho a Šnitkeho. Často zpívá soudobou českou hudbu. Má množství nahrávek v rozhlase, televizi i na deskách. Horkou aktualitou mezi jejími uměleckými aktivitami je před několika týdny dokončený kompaktní disk, na kterém nazpívala ve spolupráci s varhaníkem Jaroslavem Tůmou písně Dvořákovy a Brahmsovy.
Vystoupení Sukova komorního orchestru sklidilo zasloužené bouřlivé ovace všech posluchačů koncertu, kteří zaplnili Porotní sál Valdštejnského zámku do posledního místečka.
Hořice - Podkrkonoší a Český ráj nemá tolik výtvarných umělců, abychom si mohli dovolit zapomínat na ty, jejichž dílo je stále živé a kteří dokázali svůj způsob tvorby dovést k dokonalosti. Jedním z nich byl Karel Vik, rodák z Hořic, od jehož narození uplynulo 4. listopadu 115 let.
Vikova cesta vzhůru nebyla jednoduchá. V rodině krejčího Vika se narodilo celkem jedenáct dětí, z nichž pět záhy zemřelo, ale i tak musel krejčovinou uživit velkou rodinu. Z dětí byl Karel nejstarší a tak samozřejmě pomáhal otci s roznáškou oděvů do okolních vsí. Při těchto cestách začal poprvé vstřebávat dojmy z půvabné krajiny, která na něho silně zapůsobila a vryla se mu do srdce.
První odborné školení se mu dostalo v osmé třídě jako hospitantovi sochařské školy od učitele J. Kysely, ale oboustranné nesouznění učitele a žáka vydrželo přibližně jeden rok.
Svízelná situace rodiny vedla nakonec k rozhodnutí, aby Karel odešel na tkalcovskou školu v Lomnici nad Popelkou. Dva roky v Lomnici byly vyplněny toulkami krajinou, kreslením a malováním. Po ukončení školy se vrátil do Hořic a začal pracovat u tkalcovské firmy Bartoň a Tuček. Jeho jedinou radostí v této životní fázi bylo nedělní malování v přírodě. Zvládnout techniku malování olejovými barvami naučil Vika amatérský malíř Josef Studený, který se u Karlových rodičů velmi přimlouval a radil studia na pražské akademii.
Na krátkou dobu vstoupil opět jako hospitant na sochařskou školu, kreslil, maloval, modeloval - připravoval se na přijímací zkoušku, kterou v roce 1903 úspěšně složil. Přihlásil se na speciální krajinářské oddělení, s nímž mohl každoročně vyjíždět malovat do plenéru. Už tehdy se vymykal módním trendům, nejvíce byl zaujat technikou rytí do dřeva.
Jako krajinář toužil být blíž přírodě, a tak z Prahy odešel na Malou Skálu a pak do Navarova. Krajinářské motivy nalézal nejen v Českém ráji, ale i v Krkonoších. Z toulek po horách vznikl cyklus 15 listů "Na horách", vytištěný r. 1917 u A. Nováka v Praze, s úvodem T. F. Šimona, v němž povýšil dřevoryt na techniku nikoli okrajovou. Odezva v odborném tisku byla velmi příznivá. V r. 1917 se stal jedním ze zakládajících členů sdružení umělců-grafiků Hollar. Po návratu z vojny, kterou naštěstí nemusel prožít na frontě, se trvale usadil v Turnově. V letech 1919-24 vytvořil několik programových cyklů i řadu volných listů. Z cyklů to byl např. soubor s náměty z Českého ráje a doprovod k Zimní pohádce J. Vrchlického. Cyklus "Český ráj" vyšel znovu v r. 1953.
Z cest po Slovensku vznikl cyklus "V Tatrách". Slovenské krajině věnoval Vik osm let života. Ztvárnil významná města, hrady, hory, dokonce karpatský prales. Dílo dedikoval slovenské vládní reprezentaci, ale do konce života nedostal ze Slovenska slůvko díků. Ani když vyšlo "Slovensko" v renomovaném nakladatelství George Allen-Unwin Ltd. v roce 1949 v Londýně a vzbudilo zájem ve světě, nepřišlo ze Slovenska poděkování. Neocenění mravenčí osmileté práce Vika velmi trápilo.
Záhy Vika zaujal barevný dřevoryt, zvláště po seznámení s českým Američanem R. Růžičkou, umělcem-grafikem, tehdy už uznávaným umělcem USA, který ho zasvětil do tajů barevného dřevorytu. Velkým úspěchem se stala v r. 1928 kniha o Praze se 40 vesměs barevnými dřevoryty. Druhé vydání vyšlo v r. 1944.
Konečně začíná být Vikovo dílo oceňováno podle zásluh. Už v r. 1935 vychází série poštovních známek s náměty měst a hradů. Úspěchem bylo i zakoupení dřevorytu "Valdštejnský most" galerií v Athénách. Byl jmenován členem Akademie věd a umění, obdržel Mánesovu cenu Jednoty výtvarných umělců. Tehdejší vládou byl v r. 1954 jmenován zasloužilým umělcem. O rok později mu vychází letecká poštovní známka Bratislava.
Svůj zájem obrací k rodnému městu, když v r. 1960 začíná pracovat na Hořickém triptychu - pětibarevném dřevorytu a rovněž touto technikou tvoří "Pohled na Lomnici nad Popelkou". Nejen Hořice s okolím, Český ráj a Krkonoše, ale také město Jičín se objevuje ve Vikově grafickém díle, jehož umělecký vrchol spočíval v dokonalém zvládnutí techniky barevného dřevorytu.
Karel Vik zemřel 8. října 1964 v Turnově.
Pozn.: Jičín má na Novém Městě ulici Karla Vika. Pokud se domníváte, že je nazvána po tomto grafikovi, mýlíte se. Název nese po K. Vikovi, předválečném členu KSČ, který prožil dobu protektorátu v ilegalitě v Praze a po přestálých útrapách zemřel v r. 1947. Je pochován na jičínském hřbitově.
Sobotka - Ve čtvrtek 22. října 1998 se konalo v Městské knihovně Fráni Šrámka v Sobotce vítání již 12. svazku Knihovničky Českého ráje, jímž se stala knížka Františka Stašky "Legionáři ze Sobotecka". Autor již řadu let shromažďuje dokumentaci k dějinám 1. i 2. odboje a zveřejňuje příspěvky k této tématice na stránkách Zpravodaje Šrámkovy Sobotky. Nyní zpracoval celkový přehled tohoto úseku našich dějin, zachytil účast legionářů z našeho kraje v ruských, francouzských i italských legiích a v příloze podal i jejich statistický soupis. Podařilo se mu zdokumentovat působení 16 padlých a 175 těch, kteří se vrátili.
Ke své stati připojil i edici vzpomínek jednoho z těch, kteří prožili celou anabázi, ruského legionáře Františka Macouna. Obsahují sugestivní vylíčení bitvy u Zborova a u Lipjag, celého sibiřského tažení i návratu přes Ameriku až 15. června 1920. Charakteristický je závěr vzpomínek: "Po skončení dovolené byl jsem v Jičíně demobilizován a dne 18. září 1920 se 4 korunami a půlkou chleba, které jsem při demobilizaci v Jičíně obdržel, vydal jsem se na cestu - do nového boje za živobytím."
Dodejme, že ani po takovéto "odměně" nezahořkl, pracoval pro republiku jako respicient finanční stráže, za odbojovou činnost byl za 2. světové války zatčen a poslán do koncentračního tábora a po návratu z Terezína na následky věznění v květnu 1945 zemřel.
František Staška připravil pro návštěvníky sobotecké knihovny i hodnotnou výstavu dokumentů o legionářích Sobotecka, atmosféru hezkého a bohatě navštíveného podvečera doplnilo vystoupení pěveckého sboru Bendl s legionářskými a masarykovskými písněmi a představili se i členové klubů vojenské historie ze Železnice a z Bakova n/J. v dobových legionářských uniformách.
Jičín - Zítra, 14. listopadu 1998, se v Porotním sále Valdštejnského zámku uskuteční další z koncertů "Jičínských divertiment" pořádaných ruku v ruce Městským úřadem Jičín a uměleckou agenturou AINA I.
Po nedávném úspěšném vystoupení Sukova komorního orchestru se tentokrát jičínským posluchačům představí Pražské dechové kvinteto ve složení: Jan Riedlbauch (flétna), Jurij Likin (hoboj), Vlastimil Mareš (klarinet), Miloš Wichterle (fagot) a Vladimíra Klánská (lesní roh). Na pořadu koncertního programu je například předehra k opeře "Kouzelná flétna" od W.A. Mozarta, "Tři krátké kusy" Gisberta Näthera, "Dechový kvintet D-dur, op. 91, č. 1" od Antonína Rejchy, "Dechový kvintet č. 2" Jeana Francaixe a "Malá suita" Claudea Debussyho.
Koncert v Porotním sále začíná jako vždy v 17.00 hodin a zvána je široká kulturní veřejnost, protože, jak pravil Patrick Süskind: "Hudba je cosi všeobecně lidského. Plyne nezávisle na čase, politice, dějinách. Je věčná."
Libáň - 28. říjen měl pro občany z Libáně a jejího okolí dva společné významy. Prvním je oslava vzniku našeho státu, ztvárněná pozoruhodnou výstavou na OÚ, která vznikla ze zdrojů místního muzea a ve spolupráci s Okresním muzeem a galerií v Jičíně. Zajímavé dílko přibližuje historický vývoj v naší vlasti i v Libáni, který vedl ke vzniku samostatného státu.
Druhý význam se týká varhan v chrámu sv. Ducha v Libáni. Tento vzácný nástroj, který byl již ve velmi špatném stavu, se letos dočkal kvalitní generální opravy a jeho zvuk opět zazářil v plné kráse. Pamatuji se ještě na úroveň nástroje, když na něj hrával kapelník a regenschori Václav Kyzivát st. a jeho dcera Alena Kyzivátová-Kobrlová. Tehdy jsem žasla nad nádhernými zvuky, které tito vynikající hudebníci dokázali z chátrajícího nástroje vyloudit. Na počest vysvěcení opravených varhan byl zásluhou Jiřího Tobiáše uspořádán hodnotný koncert, na němž vystoupil libáňský smíšený sbor, k němuž se úspěšně připojili Zdeňka a Jiří Tobiášovi, členové libereckých sborů - chrámového a Ještěda. Náš sbor je výborně veden učitelem Josefem Kůtou. Zlatým hřebem koncertu bylo vystoupení hostů z libereckého divadla F. X. Šaldy, sbormistra a varhaníka prof. Borise Joneše a operní pěvkyně Svatavy Hubálkové.
Lahodný soprán Svatavy Hubálkové je libáňským spoluobčanům dobře znám z předešlých vystoupení, přesto však v duchovně zaměřeném repertoáru , výborné akustice libáňského barokního chrámu a za zvuku opravených varhan zazněl její nádherný hlas ve Snu Panny Marie B. Martinů, ve skladbě J.V. Tonáška, G.F. Händela, v Gounodově Ave Maria a v závěrečné Biblické písni č. 2 A.Dvořáka v plné kráse.
Prof. Boris Joneš mistrně přednesl varhanní skladby G.F. Händela, J.S. Bacha a A. Corelliho a nádherně v těchto náročných skladbách rozezněl opravené varhany tak, jak si tento nástroj zaslouží.
Libáňský smíšený pěvecký sbor přednesl ze svého repertoáru především duchovní skladby (Credo z České mše vánoční E. Marhuly, Agnus z České mše vánoční Jana J. Ryby a kánon neznámého autora z 15. století "Dona nobis pacem". V podání tohoto sboru také velmi pěkně vyzněla lidová svatební píseň z Čech v úpravě Václava Trojana "Líto je mně, má matičko".
Hodnotný koncert byl pro všechny přítomné mimořádným hudebním zážitkem. Lahodný zpěv i zvuky varhan povznesly mysl všech přítomných do lidské důstojnosti, do níž nás sám Bůh stvořil.
Jičín - V jičínském kempu "Rumcajs" se znovu pravidelně každý pátek pořádají taneční večery.
O zábavu, pohodu a dobrou kvalitní hudbu se stará D.J. Pavel Šejn. Moderní muziku prokládá Michalem Davidem, Pavlem Horňákem a singly z šedesátých až osmdesátých let.
Kromě Pavla Šejna můžete v kempu "Rumcajs" slyšet a vidět i jičínskou kapelu "Trezor". A jak se Pavel Šejn stal D.J.? O tom se v kratičkém rozhovoru dozvíte příště.