Dnes vám přinášíme šestou část seriálu příběhů lidí, které možná dobře znáte - nebo si to alespoň myslíte. Projekt s názvem "Češi Českého ráje" vzniká za podpory Školského úřadu v Jičíně, jičínského Lepařova gymnázia, OÚ v Semilech, Okresního muzea Českého ráje v Turnově a Okresního muzea a galerie v Jičíně.
Jeho autorem je turnovský novinář a fotograf Pavel Charousek, s jehož svolením v Nových Novinách uveřejňujeme část určenou zajímavým lidem Jičínska.
První ucelený souhrn dokumentaristického projektu Pavla Charouska byl již veřejnosti s velkým úspěchem představen v turnovském muzeu a v rámci Šrámkovy Sobotky na zámku Humprecht. V Jičíně budeme mít možnost toto nevšední dílo obdivovat od 3. listopadu do 1. prosince v Okresním muzeu a galerii.
Přiblížit neznalému návštěvníku Českého ráje akci, která se tu od roku 1991 každý podzim koná, je úkol nadmíru těžký. Možná by pomohlo vrátit se trochu do dětství, kterému v mnoha rodinách kralovali (a snad ještě někde kralují) neohrožený loupežník Rumcajs spolu s věrnou Mankou a nezbedným Cipískem. A hned je to snažší! Dítětem totiž každý z nás jednou byl a v každém trocha dětské hravosti, otevřenosti a bezstarostnosti zůstala, byť to někteří maskují opravdu dovedně. A možná, že právě o tom festival JIČÍN-MĚSTO POHÁDKY je: Zažít zase (alespoň na pár dnů) onu pohodu, kdy pohádky byly opravdové a dobro vždy vítězilo nad zlem...
Po prvních ročnících, kdy festival hledal svoji tvář, našel týdenní maraton své standardy i svá překvapení. K těm pravidelným patří zahajovací pohádkový průvod. Stovky dětských masek (dokonce i za účasti dospělých) prochází městem z jednoho konce na druhý a mnohdy bývá opravdu veselo. Vládu nad Jičínem má v rukou dětský parlament, který vydává vlastní zákony, do města pod Zebínem přijíždějí celé školní výpravy z blízka i z daleka. Pro pořadatele festivalu je organizace pohádkového týdne čím dál více zavazující. S čím novým přijít? Dovolit více komerčně zaměřených akcí, nebo raději skromněji? Berou děti festival opravdově, nebo jim jde spíš o to "ulít" se ze školy? Je na Jičínsku dostatek tvořivých lidí, kteří neváhají udělat NĚCO pro ostatní? Mají sami Jičínští o festival zájem? Kam směřovat pohádkový týden v následujících letech, aby se nestal pouze "zaběhlou" akcí? Tyto a další otázky určitě napadají nejednoho přemýšlivého člověka.
A protože každý rok vycházejí v průběhu festivalu POHÁDKOVÉ NOVINY (PN), které dělají z větší části lidé, kteří nejsou přímými organizátory, bylo by možná zajímavé, podívat se na dění v Jičíně jejich očima. Ony totiž POHÁDKOVÉ NOVINY nejsou ledajakou tiskovinou. Každoročně je připravuje skupina více méně "stejně" potrefených lidiček, kteří neváhají sedm nocí nespat a psát, fotografovat, lepit a kopírovat něco, co přináší radost jim i ostatním. Ne, pro slávu ani zisk tyto noviny nevznikají. Jsou jenom svérázným doplňkem týdne, který hned tak jinde neprožijete...
Z oslovených redaktorů HŘADU (oficiální název redakce) našli odvahu zamyslet se nad všetečnými otázkami: Jaromír Gottlieb, Renata Hořejšková, Pavel Charousek, Ajka Pospíšilová, Bohumír Procházka, Vlaďka Matějková, Bára Tmějová. A o jaké otázky šlo?
1. Jak jsem se k práci v PN dostal?
2. Co mě vede k tomu, že každý rok podstupuji hodiny příprav, dlouhé dny a probdělé noci plné práce, odměněné jen prchavými okamžiky radosti nad právě hotovým novým číslem PN?
3. Co si myslím o festivalu? (Někteří říkají, že počáteční euforie a nadšení pomalu vyprchává a nastupuje především komerce, jiní, že je to přirozený vývoj a že pozitivní náplň směřující k aktivnímu zapojení dětí do festivalového dění je v pohádkovém týdnu stále patrna. Nehrozí v blízké době ostrý střet obou koncepcí?
4. Jak dlouho chci ještě v PN být? Co na mém setrvání či odchodu sehraje největší roli?
Jaromír Gottlieb
1. Pohádkový list byl už v prvním ročníku a odtamtud jsem byl asi předán do Pohádkových novin spolu s inventářem.
2. Podstupuju? No protože je festival a PN mají velmi nedočkavé čtenáře. Nač se ale zvlášť těším, je zvláštní druh tzv. pohádkových novinářů. Ti se koncem září začínají stahovat ze zámoří, vylézají z bůhvíjakých děr. Hezká setkání po roce, a radost, že si zase po nocích týden užijeme.
3. Vyrostl nám chlapec. A jako všechno, musí se trochu hlídat, aby se nehrbil, a na druhé straně, aby nám - klacek jeden nepřerostl přes hlavu!
4. Teda mě z pohádkových novin nikdo nedostane!! I když takový Mikimaus...?
Renata Hořejšková
1. V září 1992 jsem bydlela v Jičíně teprve dva měsíce. Když mi zavolal Prochor, přijala jsem nabídku pracovat pro PN hlavně proto, že získám nové známé a přátele.
2. Nejsem typický "nespavec" z redakce PN, ale ten jeden týden v roce mě moc baví a vždycky se na něj těším.
3. Festival? Více než otázka komerce mě zajímá, co festival přináší dětem. Jelikož učím i na ZŠ, tak vím, že hlavní stimul je, že "nebude škola". Myslím, že by bylo vhodné nabídnout dětem místo školy jiné zaměstnání, a ne jen konzumaci. Aby se pak děti rozhodovaly: Škola, nebo vlastní tvořivý program? Ale to je asi nesmysl...
4. Věkový průměr redakce se snižuje, tak se cítím trochu "aut", ale úplně toho nechat nehodlám. (Ostatně Remagena je už taky pamětnice). Jak dlouho ještě? Kdo ví!
Pavel Charousek
1. Úplně jednoduše. Pracoval jsem tehdy jako fotograf pro jedny nejmenované regionální noviny. Jejich redaktor Vláďa Havrda stál u zrodu Pohádkových novin a vůbec mě nemusel přemlouvat, abych se také zapojil.
2. Mám rád, když se sejde parta lidí, kterým o něco jde a kteří nekoukají, co z toho budou osobně mít, lidi, kteří se navzájem respektují a pozitivně ovlivňují.
3. Jičínský festival je akcí, která vyrostla zdola a za těch pár let se stala v regionu i mimo něj pojmem. Vážím si proto těch, kteří si každoročně lámou hlavu, s čím novým přijít, jak festival obohatit. Bude právě na organizátorech, zda se jim podaří odolat pokušení udělat z jičínského festivalu ryze komerční a finančně úspěšnou akci, kdy se u bran města bude vybírat vstupné a děti přijdou tzv. "na kultůru". Když tlaku komerce odolají, mohou podzimní dny v Jičíně být i nadále akcí dětí pro děti, o dětech, hrách, pohodě a pozitivním vkladu do budoucna.
4. Doufám, že mi Prozřetelnost naznačí, když nepochopím sám, dobu, kdy se stanu pro pohádkovou redakci a Hřad nepotřebným, kdy bych měl přenechat své místo někomu jinému - mladšímu. Stejně ale na jičínský festival budu jezdit dál, je mi na něm totiž dobře...
Ajka Pospíšilová
1. Bylo nebylo... Jednou v červenci 1994 k večeru jsem na Valdické bráně objevila Prochora. Asi za dvě hodiny potom v podloubí on mě. Ráno 27. září toho roku jsem začala jako kamelot. Díky, Prochore!
2. Uspokojení z tvůrčí práce - a hlavně: spolupráce se skvělými lidmi. Prostě mám někdy pocit, že mi není fuk, že žiju. Tak to zkouším různě...
3. Festival se stal podnikem, který žije svým vlastním životem. Už po něm nemůžeme chtít, aby byl spontánně tvořen, jako tomu bylo v prvních ročnících. Myslím, že ještě nějakou (relativně dlouhou) dobu bude fungovat podle současného modelu, protože se ještě nevyčerpal a protože svým způsobem stále odpovídá poptávce. Hlasy, které říkají, že je třeba vrátit se zpátky ke kořenům, ještě nezískaly převahu. Ale určitě jednou nastane čas, kdy bude nutné cíle festivalu přeformulovat a jeho strukturu změnit. Ale v dohledné době se tak asi nestane. Snad až dojde na generační výměnu pohádkového Vejboru (pokud ovšem bude kým obměňovat). Otevřená však stále zůstává otázka vzniku jakési alternativní linie festivalu. Nikoli antifestival, ale VEDLE NĚJ A S NÍM. "Ostrý střet obou koncepcí", jak je uvedeno v podotázce, dnes není možný: Žádné jednotné alternativní hnutí zatím neexistuje. Chce to všechno čas. A hlavně se na to votráveně nevykašlat...!
4. Neodvažuji se vyslovovat k čemukoli, co se mé budoucnosti týká. Moc bych si ale přála umět rozeznat moment(y) kdy mám svou roli v Hřadu změnit. Chci, aby Pohádkové noviny zůstaly živým organismem.
Bohumír Procházka (Prochor)
1. Jak jsem se dostal do Pohádkových novin? To mě jednou na schodech potkal Slávek (JUDr. Veselý, kravatář), a povídá: "Bylo by potřeba udělat noviny." Já to řekl Havrdovi a od té doby, když jsem potkal nějakou pěknou holku, pozval jsem ji na pátek na půl třetí do tehdejší redakce Českého ráje. Přišlo jich dost, tenkrát jsem byl mladší, tak na mě letěly. Havrda mluvil a mluvil, já to všechno stavěl na zem, a tak byly založeny PN.
2. Co mě vede k tomu... Nevede mě nic, protože PN dělají už mladší, dělají to dobře, a kdybych nebyl ješitnej stařec, musel bych napsat, že to dělají líp.
3. Co si myslím o festivalu? Shrnul jsem v čísle jedna letošních PN. Dyk se vejboři hádaj furt, tak jakejpak ostrej střet. Šak oni si to vyříkají. Pokud se hádaj, je to dobrý, znamená to, že o něco jde. Horší by byla rezignace. Ta nehrozí. Nevylučuju, že pár lidí odejde, jako vůl Prochor, ale jistě další přijdou. To je nejdůležitější. Ale těm ješitnejm, co festival založili, těm to nedá, ti zůstanou. Důležité je, aby ti, co přijdou, vnesli nový tvůrčí duch. Ale to je na dlouhé povídání. Vzpomínám, jak jednou přišel do informačního centra hoch ze Strážnice se zeptat, jak to děláme. Oni už jeli několikadesátý ročník...
4. Jak dlouho chci... Ku prospěchu lidstva i novin chválabohu končím. Lepšího pokračovatele, jako je Ajka a spol., bych nenašel. Cítím se polichocen, že jsem byl zařazen jako externí spolupracovník redakce.
Vlaďka Matějková
1. Trochu skrze příspěvky do pohádkové přílohy regionálních novin a také přes uřícenou Peťuli (Petru Chramostovou), která mi kolmo přivezla vzkaz z nitra jakéhosi tiskového ústředí, pro mě docela neznámého .Skoro nic konkrétního nevěděla a já jí ze samý zvědavosti kývla na spolupráci (novinářskou!). Dnes vím, že to bylo životně důležité rozhodnutí: Jen tak jsem mohla osobně poznat Járina (Jaromír Gottlieb), který se vždycky vznáší několik centimetrů (i víc) nad zemí, Broňu, Jáju, Páju, Haverle, Prochora, ponocnýho a prostě všechny, který taky ze zvědavosti (?) kývli. Někdy se dokonce podezřívám, že mě sice ta tvorba těšila, ale daleko víc mě uspokojovalo dlít ve společnosti ostatních "potrhlých" tvůrců, kteří mě vlastně pozitivně ovlivnili - některý úplně nadobro. Tím jsem ale už zodpověděla i část druhé otázky...
2. Jen dodám, že v počátečních ročnících to byla i směs drzosti a nadšení - filtrovat prožité a předávat dál, protože, co si budeme říkat, ty první festivaly, tápající a hledající, ty ztracené průvody, improvizace jak programová, tak i novinová, to bylo to největší kouzlo, které si mě "omotalo".
3. Už to zkrátka není ono. A přidávám výkřik: Více vlastní tvořivosti dětí! Monstróznost a exkluzivita a pasivní přihlížení s pohádkou neladí! Ale kritizovat umí kde kdo...
4. I s naším Hřadem zalomcoval čas, někteří prostě potřebovali změnit vzduch, přivést na svět dítě, stát se misionáři, vydávat vlastní noviny (Prochoroviny), nahlédnout za "velkou louži"... Stýská se mi po nich, a tak možná čekám, až to s Hřadem opět zalomcuje. Podle mého mínění totiž PN, stejně jako festivalu, začíná chybět tvůrčí přístup dětí a mladých lidí, kteří by se daleko víc podíleli na této pozoruhodné tiskovině, víc by psali, experimentovali a otevřeně se vyjadřovali, přičemž hřadoví členové by byli jejich strážnými anděli a rádci. Snad bych mohla být užitečná - a když ne já, tak třeba moji potomci, kteří se už nakazili,, ale je jich určitě víc takových, kteří tuší, o co těm novinám jde - například dětský parlament... Největší roli pro mé setrvání či odchod tedy sehraje příští pokračování.
Bára Tmějová
1. Dozvěděla jsem se o náboru "mladých, krásných a chytrých hlaviček" do Pohádkových novin od jedné kamarádky. A tak jsme to šly okouknout. Já, na rozdíl od kamarádky, zůstala.
2. Zatím žádné dlouhé přípravy ani probdělé noci nepodstupuji, jelikož jsem ještě dítě školou povinné. Ale ty prchavé okamžiky radosti nad novým ročníkem novin mně vydrží asi tak další tři měsíce.
3. Ze všech stran na mě doléhá spousta názorů, že festival by měl jít tam a zase onam. Já sama jsem ale zastáncem nově utvořené "pravé frakce", to jest návrat k počátkům JMP.
4. V Pohádkových novinách mě drží kamarádství se všemi těmi lidmi a pocit nějaké TÉ činnosti. Kdybych odešla, zapříčinila by to asi nějaká výrazná změna v organizaci novin.
Odkazy Serveru Jičín: Festival JMP, Pohádkové noviny.
Jičín - Po dobu měsíce září až do 4. října 1998 je v jičínské zámecké galerii k vidění ojedinělá výstava dvou významných výtvarných tvůrců. Petr Sís, brněnský rodák, mezinárodně uznávaný ilustrátor, autor kreslených filmů a malíř, se tu prezentuje obrázky a ilustracemi, vzniklými v New Yorku, kde od roku 1982 žije se svou rodinou.
Dálkou a exotikou jsou prostoupeny i plastiky Petra Kavana, tvůrce loutek, divadelních výprav, sochaře i herce. Narodil se v Liberci ve stejném roce (1949) jako Petr Sís, s nímž ho spojuje mnohaleté přátelství. Žije a pracuje v Malé Lhotě v Českém ráji a v indickém Mamallapuramu.
Jičínskému Okresnímu muzeu a galerii se nevšední expozici obou vynikajících výtvarníků podařilo uskutečnit po několikaletém úsilí. Při sobotní vernisáži 22. srpna 1998, na níž byli oba autoři přítomni, ozdobeni květinovými věnci, byly prostory galerie nabity návštěvníky z nejrůznějších míst. Byly mezi nimi známé osobnosti, představitelé kulturního života Jičína i okresu, spisovatel a publicista Radek John a mnozí jiní.
Nádvoří před galerií bylo zaplněno kamennými miskami s vodou, na níž pluly barevné květy, doléhaly sem tóny zvláštní exotické hudby, uvnitř se linuly nezvyklé vůně z dalekých krajin. Množství beden, ve kterých byly exponáty uloženy na své pouti z USA a z Indie do ČR, sloužilo s polštářky jako odpočivná sedátka či originální podstavce Kavanových plastik.
Petr Sís se stal v USA důležitou uměleckou osobností v oblasti ilustrátorské malby. Vydal již přes 40 knih se svými ilustracemi v 18 jazycích, celkem ve 23 státech. Hlásí se však stále k české tradiční ilustrátorské škole (studoval na Umělecko - průmyslové škole v Praze u Jiřího Trnky a Miloslava Jágra a své první ilustrace pro děti tvořil v 70. letech pro nakladatelství Albatros). V USA získal vysoká ocenění za své knížky, v roce 1995 se jeho "Tři zlaté klíče" staly nejlepší zahraniční knížkou pro děti ve Francii. Tvoří animované filmy a klipy pro děti, své ilustrace publikuje v novinách a časopisech. V roce 1995 dokončil nástěnnou malbu pro mezinárodní letiště v Baltimoru - Washingtonu a navrhl jevištní výpravu pro Jeoffrey Ballet v Chicagu pro sezónu 1996/97. Vystavuje v různých místech Evropy a USA.
Petr Kavan vyřezával původně dřevěné loutky. V posledních dvou letech pracuje s kamenem a bronzem. Inspirovali ho indičtí kameníci, pracující na nových sochách do hinduistických chrámů. V Čechách dostaly jeho plastiky, reprezentující jeho umělecký a myšlenkový svět, jiný výraz a vyznění. Řadu jeho originálních skulptur, charakteristických kultivovaným výtvarným projevem, mohou nyní zhlédnout i návštěvníci v Jičíně - Jonáš, Ikarus, Kola osudu, Šiva templ, Nekonečný Buddha, Minotaurus, K-Noe a další...
Odrážejí životní zkušenost, hledání, zmocňování a umocňování zážitku a prožitku. Mají monumentálnost pomníku i přesnou, jemnou modelaci v objevné zkratce.
Výstava se zajímavou a působivou dramaturgií, přesahující vysoce hranice pouhého regionu, stojí za návštěvu.