"Češi Českého ráje"

Dnes vám přinášíme čtvrtou část seriálu příběhů lidí, které možná dobře znáte - nebo si to alespoň myslíte. Projekt s názvem "Češi Českého ráje" vzniká za podpory Školského úřadu v Jičíně, jičínského Lepařova gymnázia, OÚ v Semilech, Okresního muzea Českého ráje v Turnově a Okresního muzea a galerie v Jičíně.

Jeho autorem je turnovský novinář a fotograf Pavel Charousek, s jehož svolením v Nových Novinách uvěřejňujeme část určenou zajímavým lidem Jičínska.

První ucelený souhrn dokumentaristického projektu Pavla Charouska byl veřejnosti s velkým úspěchem představen v průběhu června v Turnově. Od 5. července (vernisáž v 10 hod.) do 26.7.1998 se s tímto nevšedním dílem můžete seznámit na zámku Humprecht a od 3.11. do 1.12.1998 v Okresním muzeu a galerii v Jičíně.

(mar)

C.k. 73. pěší pluk vévody z Wurttembergu

Byl založen roku 1860. Jeho doplňovacím obvodem byl Cheb. Ve válce prusko-rakouské v roce 1866 byl pluk v sestavě I. armádního sboru rakouského. Zasáhl do bojů u hradu Kost a na jičínském bojišti 29. června 1866. 3. července 1866 se v bitvě u Hradce Králové podílel na krvavém útoku svého sboru na Chlum. Ve válce utrpěl více než sedmdesátiprocentní ztráty.

Tradiční historická jednotka c.k. 73. pěšího pluku byla založena v roce 1991 v Železnici. Její členové pečují o památky války z roku 1866 a současně nám připomínají důležité období v životě naší země.

Chceme-li myslet na budoucnost, měli bychom znát svoji minulost. Čest těm, kteří se o připomínky dávných událostí snaží...

Následující povídání budiž zasvěceno těm, kteří se starají o náležité uctění památek na poslední vojenské vystoupení v Českém ráji. Z obnovené železnické historické jednotky zaslouží pozornost zejména její dvě vůdčí postavy: Pavel Krupička a Rudolf Koldovský. Možná bude zajímavé sledovat, co je k jejich nevšednímu zájmu přivedlo a co jim jejich koníček dává...

Pavel Krupička se narodil v Železnici v roce 1945. Vyučil se truhlářem a věnoval se speciálním truhlářským technikám, jako jsou intarzie, opravy starožitného nábytku apod. Pracoval v podniku Dřevotvar Nová Paka, provozovna Jičín. V roce 1987 přešel do drobné provozovny služeb, zřízené tehdejším Místním národním výborem v Železnici. Od roku 1991 v oboru soukromě podniká.

"Už na základní škole jsem začal navštěvovat zájmový kroužek při železnickém muzeu," říká Pavel Krupička. "Vedl ho bývalý učitel Václav Kozák, zakladatel a ředitel místního muzea. Ten nás nenásilným způsobem poučoval o historii našeho kraje, mezi jiným i o válce v roce 1866, jejíž události se odehrávaly i v naší bezprostřední blízkosti. V muzeu jsem to v průběhu let dotáhl až na zástupce ředitele - samozřejmě, že jsem při tom dál pracoval jako truhlář."

Když byl v roce 1978 založen železnický Klub vojenské historie při tehdejším Svazarmu, nemohl Pavel Krupička, tehdy už uznávaný znalec historie války roku 1866 a hlavně bitvy u Jičína, zůstat stranou. "Klub měl za cíl záchranu památek z války 1866," říká, "jeho členové mohli pečovat o hroby a pomníky, bylo jim dovoleno sbírat staré zbraně a dokonce s nimi střílet. Jen uniformy bývalý režim striktně zakazoval. Byla to přece jen část naší historie, která nebyla na titulních stránkách čítanek."

Někdy v roce 1991 se skupina nadšenců ze Železnice při opravách jednoho ze zapomenutých hrobů rozhodla, že založí tradiční vojenskou historickou jednotku. Sezvali pár dalších kamarádů a c.k. 73. pěší pluk byl na světě. To bylo 21. prosince 1991. "Možná, že zpočátku, když nás lidé viděli pochodovat v uniformách, mysleli si něco o podivínech. Samozřejmě, že něco jiného to bylo ve východních Čechách, kde se boje před sto třiceti lety přímo odehrávaly, a jiné v ostatních místech republiky. Dnes už problémy tohoto typu nemáme. Myslím, že lidé pochopili, o co nám skutečně jde. Máme vynikající hodnocení z Rakouska, zúčastnili jsme se akcí v Německu a všude sklízíme obrovský aplaus a sympatie. Proto je pro mě velká čest být velitelem v hodnosti majora c.k. 73. pěšího pluku, neboť to bylo v roce 1866 naposledy, kdy český voják, byť ve službách c.k. rakouské armády, bránil se zbraní v ruce svoji zem," uzavírá Pavel Krupička, který na "opravdové" vojně býval desátníkem.

Rudolf Koldovský se narodil v Mladé Boleslavi v roce 1948, a to přesně v den osmdesátého druhého výročí bitvy u Jičína (29. června). Základní školu navštěvoval v Březně u Mladé Boleslavi a v Dolním Bousově. Po maturitě na SVVŠ v Mnichově Hradišti studoval historii na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Učitelskou dráhu nastoupil v roce 1971 v Luštěnicích na Mladoboleslavsku, aby se záhy oženil a přestěhoval do Železnice. Následovala třiadvacetiletá práce na jičínských základních školách, od roku 1994 Rudolf Koldovský učí v domovské Železnici.

"Pamatuji se na první vycházky s chlapci z historického kroužku do blízkého okolí naší obce," říká. "Pro mnohé z nich bylo šokem vidět desítky pomníků a hromadných hrobů z roku 1866, někdy jen pár stovek metrů od domova. Sborově o nich prohlašovali, že o jejich existenci nemají ani tušení. Šok to byl i pro mě. Smutná pravda je, že oni se o památkách na válku v roce 1866 ani neměli od koho dozvědět. Předchozí režim nám navíc vykládal, že šlo o válku Němců s Němci, s níž náš národ neměl nic společného. To je ale hluboký omyl. Jedni z nejlepších tehdejších vojáků rakouské armády byli právě čeští vojáci. Do bojů šli s obrovským nasazením, protože tu ze všech vojáků ostatních národností byli nejvíc doma."

První novodobé vzpomínkové akce, které připomněly události roku 1866 na Jičínsku, se odehrály v roce 1991. To organizátoři v předvečer výročí války pro zájemce připravili tři vycházkové trasy, mapující tehdejší bojiště. "Tehdy tou naší, železnickou trasou, kterou připravil a vedl Pavel Krupička, prošlo asi padesát lidí," pokračuje Rudolf Koldovský. "Krátce nato jsem vstoupil do královéhradeckého Komitétu pro udržování památek války z roku 1866, který po zákazu v padesátých letech obnovil svoji činnost v roce 1990. Jako dějepisář jsem měl zajišťovat především lektorskou činnost. Potom už šly události velice rychle kupředu. Asi dva měsíce po tehdy nevídané parádě, a sice vzpomínkové akci ke 125. výročí bitvy na Chlumu u Hradce Králové, kam přišly desítky tisíc diváků, se zrodila myšlenka založit historickou jednotku i v Železnici. Stalo se a poprvé na veřejnosti jsme vystupovali v květnu 1992 v Chotusicích u Čáslavi. Dnes máme kolem dvaceti členů, z toho jsou pouze čtyři přímo ze Železnice. Ostatní dojíždějí z Jičína, Újezda pod Troskami, Nového Bydžova, Poděbrad, Lomnice nad Popelkou, ale i ze vzdálené Jihlavy."

"A jestli mi vadí, když nám někdo říká, že jsme militaristé a že oslavujeme válku? To jen svědčí o tom, že vůbec nic nepochopili. Oslavovat válku, to by byl pěkný nesmysl. My pouze připomínáme naši dávnou vojenskou historii. A myslím, že zrovna v Železnici je spousta lidí, kteří se o dění v roce 1866 vždycky zajímali. Možná, že jsou na nás tak trochu i hrdí. Vždyť ti nejstarší mají události v paměti díky vyprávění svých prarodičů, kterých se tehdejší boje přímo dotýkaly... Mám za to, že připomínat historii regionu není špatné, ba přesně naopak. A lze to dělat třeba právě v historickém vojenském mundúru. Víte, já když se obléknu do uniformy, je to pro mně velký svátek. Je to pieta a úcta k těm, kteří i za nás položili své životy," uzavírá Rudolf Koldovský, šikovatel c.k. 73. pěšího pluku.

(zaznamenáno v Železnici v únoru 1997)


"Poprask" v jičínském K - klubu

Jičín - Vlastně by bylo přesnější uvést v titulku "vedle" místo "v" K - klubu. Červnová premiéra hry Carla Goldoniho "Poprask na laguně" se totiž odehrála na zahradě Městské knihovny.

Tento nápad se ukázal jako velice šťastný. Letní noc obklopující diváky se stala důležitým a platným spoluhráčem navozujícím téměř dokonale atmosféru přímořského městečka, kde si manželky, sestry, švagrové, milenky - zkrátka rybářské ženy krátí čekání na své protějšky (téměř) neškodným škorpením i (téměř) nevinnými intrikami. Jejich chlapi, když se vrátí z moře, musí - alespoň na chvíli, třeba i ručně - všechno urovnat. Někdy to platí i naopak a vzájemné usmiřování vše nasměruje k správnému, byť dočasnému happyendu .

Jaká tedy byla pátá premiéra mladých divadelníků? Splnilo se očekávání tradičně zcela zaplněného hlediště, rádo si zvykajícího na stále vyšší úroveň S-divadla? Stručná odpověď zní: ano.

Vyrovnanému týmovému hereckému výkonu dominovali Patron Fortunáto čili D. Česák, spolehlivě ničící bránice diváků a stejně "vražedně" neodolatelné scény u pana vyšetřujícího. I přes poněkud zjednodušující přístup k předloze, ze které šlo možná vytěžit více (např. větší groteskní stylizací nebo využitím rozdílu věku postav a jejich představitelů...), přes premiérovou nervozitu, přes trochu přehnané jevištní sebevědomí některých protagonistů, je "Poprask" v mnoha směrech a z mnoha důvodů (scénou, temporytmem inscenace počínaje a zvládnutím hereckého "řemesla" konče) vrcholem v nedlouhé historii současného jičínského studentského divadla. Otázka, co a jak dál po "Laguně", znamená výzvu do blízké budoucnosti pro účinkující a především pro jejich "šéfa" Martina Zajíčka, který se konečně nechal nazvat režisérem. Může být i lákavým příslibem pro diváky.

(PaN)


Flétny zazní Porotním sálem

Jičín - Již devátý ročník Letních fléten pořádá Městský úřad v Jičíně ve spolupráci s profesorem Františkem Malotínem ve dnech 2. až 9. července ve zdech Valdštejnského zámku.

Kromě toho, že se v Jičíně zdokonalí ve hře na flétnu několik desítek vyznavačů tohoto nástroje, je tento "festival fléten" důležitý pro město jako jeho propagátor. I letos zde totiž bude probíhat několik koncertů, které navštěvují nejen místní návštěvníci, ale i milovníci dobré hudby ze širokého okolí. Toto dění je monitorováno mnoha médii. Koncert Flétnové virtuózní hry, který se koná v pátek 3. července od 19.30 hodin v Porotním sále Valdštejnského zámku, bude natáčet Česká televize, která zde pořídí i další záběry v následující dny. Berme toto upozornění jako pozvánku na řadu atraktivních koncertů, jejichž výčet je na zvláštních plakátech, na jiném místě našeho listu a ve vysílání JRT.

(ras)


Jak skauti v roce 1968 obnovili svoji organizaci - díl II.

Jičín - V minulém vydání Nových Novin jsme opustili junáky v letech 1968 - 70, kdy si i přes nemalé problémy počínali ze všech dětských a mládežnických organizací nejsamostatněji.

Kvalitní a sebejistá práce Junáka jako by budila respekt samotného předsednictva OV KSČ. Od ledna 1970 už POV začalo opět suverénně vládnout: kádrovalo představitele jednotlivých okresních rad tehdejších sedmi organizací dětí a mládeže a jejich funkcionáře vesele odvolávalo a vyměňovalo. A podobné to bylo u všech společenských organizací. Jen Junáka se kádrování nedotýká - čeká se "až bude nalezena schopná náhrada" (POV KSČ 24.3.19970). Ale ta se do ukončení činnosti Junáka (31.8.1970) nenašla a jeho vedení v čele s předsedou okresní rady Františkem Palasem zůstalo jako jediné ze všech společenských organizací nezměněno.

O vedoucích s protisocialistickým smýšlením se na stranické půdě mluvilo. Zpráva pro plénum OV KSČ (23.6.1970) vypočítává několik vedoucích z Nové Paky a Hořic, mluví se též o dvou vedoucích farářích: o panu Jindřichu Lacinovi v Miletíně a Karlu Veselému ve Žlunicích. V Jičíně se kriticky jako o protisocialistické vedoucí mluví jen o paní Ivě Špínové z Agrostroje, protože při prvním výročí "vstupu vojsk" (21.8.1969) přišla do práce v černém. Když se v lednu 1970 začalo s postupným sjednocováním dětského a mládežnického hnutí, dala ústřední rada Junáka pokyn nižším složkám, aby se do sjednocovacího procesu zapojily, ale Junák se na Jičínsku k sjednocení neměl. Do komise dětských organizací pro sjednocení Junáka a Pionýra zástupci Junáka (Palas, Dlouhý, Hošek, Mencl, Vondráček) vstoupí, ale k přípravě sjednocení nepřispějí.

Na sjednocující konferenci (13.6.19970) se do jednotné organizace dětí přihlásilo jen sedm z 230 dospělých vedoucích Junáka, ale bez dětí. Všech sedm se stalo členy devatenáctičlenné okresní rady sjednoceného Pionýra, ale s výjimkou Zd. Hrnčíře z Hořic a Fr. Palase na zasedání okresní rady nechodili. L. Dlouhý své absence pečlivě omlouval, ing. Josef Stránský, Jar. Klacek a Václav Hošek nechodili bez omluvy, nestraník Jos. Bučina nepřišel ani na sjednocovací konferenci (POV 6.10.1970).

Vnitřní svár v duších těchto sedmi můžeme jen vytušit: asi chtěli dále pracovat s dětmi, které měli rádi, straníci se trochu báli rozejít se se stranou, všichni snad trošinku mysleli na budoucí existenci svou a svých dětí..., ale nechuť k Pionýru nedokázali v sobě překonat. Proto šest z nich s výjimkou Fr. Palase bylo (podle rady ONV 12.11.1970) z okresní rady Pionýra odvoláno.

Skauti - straníci, to byla zvláštní kapitola. Byli rozhodně více skauty než straníky, myšlenka skautského bratrství je spojovala se všemi ostatními. Roman Valenta vzpomínal, jak k němu 5.11.1969 přijel Fr. Palas a Ladislav Vondráček (školní inspektor, otec dnešního ředitele jičínské pobočky Komerční banky) přímo ze schůze na krajském výboru KSČ z Hradce Králové se zprávou, že každé skautské středisko musí mít opět svou "stranickou skupinu", která má činnost Junáka usměrňovat. A liboval si, že do nově ustaveného žeretického střediska právě ti dva z Jičína přešli. Neboť ti dva, co "byli u KSČ", nad ním drželi ochrannou ruku.

Jenže "bratři" soudruzi platili své vnější rozdvojení i vnitřním rozpolcením, a to tím větším a bolestnějším, čím více rostly tlaky normalizace, a čím více chtěli zůstat členy KSČ. POV KSČ mělo plnou pravdu, když (6.10.1970) konstatovalo, že straníci "nevyčerpali všechny možnosti k tomu, aby prosazovali myšlenky sjednocení a zásadu socialistické výchovy v Junáku", jak by byli mohli!

Letní tábory v r. 1970 (na okrese asi 40 běhů na 13 místech) se pro stranické funkcionáře měly stát poslední příležitostí "citlivě získávat děti a vedoucí Junáka ke vstupu do společné organizace". Do všech skautských středisek byly rozeslány rozmnožené materiály o programu a organizační výstavbě Pionýrské organizace a s. Fous, tajemník Národní fronty, a s. R. Novotný, hlava Leninského svazu mladých a předseda právě vytvořeného jednotného SSM, objížděli tábory. Zjistili, že vedoucí ztratili zájem na práci v PO, i když to slovy zastírají, a děti otevřeněji nemíní přestoupit do takové "špatné organizace jakou je Pionýr". Ani by jim to prý rodiče nedovolili. Situaci na skautských táborech pak jejich zpráva pro POV KSČ (1.9.1970) ilustruje na táboře miletínského střediska na Malé Skále. Poslední večer toho tábora zahájil u táboráku jeho vedoucí Oskar Teimer slovy: "Bratři a sestry..., scházíme se na táboře °Loučení°. Loučení proto, že naše dny jsou sečteny a nevíme, kdy se sejdeme."

Skauti opravdu chápali sjednocení jako rušení Junáka, podobné roku 1948. V tom smyslu byly tábory z hlediska stranických kruhů "zneužity k uzavření činnosti Junáka", ne k sjednocení dětí v jednotné organizaci.

31. srpna 1970 skončila činnost Junáka, ale jen málo dětí přešlo do Pionýra. Rada Okresního národního výboru (17.9.1970) konstatovala, že např. na novoměstské 3. základní devítileté škole přešli z 11 junáků do Pionýra jen dva, na 2. ZDŠ (Husova tř.) nikdo a v Nové Pace na obou školách junáci do Pionýra vstoupit odmítají. Neznamená to ovšem, že tlak normalizace postupně větší část dětí, které si zamilovaly Junáka, opět do řad pionýrů nepřivedl.

Junák se v letech 1968 - 70 projevil jako mimořádně životaschopná a kvalitní organizace. Prokázal to i po dvaceti letech. Aktivní dvouletí 1968 - 70 rozhodně k rychlé polistopadové obnově Junáka přispělo. Po čtyřicetileté přestávce by se bylo začínalo v roce 1990 hůře.

Vladimír Úlehla


index