Dnes vám přinášíme třetí část seriálu příběhů lidí, které možná dobře znáte - nebo si to alespoň myslíte. Projekt s názvem "Češi Českého ráje" vzniká za podpory Školského úřadu v Jičíně, jičínského Lepařova gymnázia, OÚ v Semilech, Okresního muzea Českého ráje v Turnově a Okresního muzea a galerie v Jičíně.
Jeho autorem je turnovský novinář a fotograf Pavel Charousek, s jehož svolením v Nových Novinách uveřejňujeme část určenou zajímavým lidem Jičínska.
První souhrn dokumentaristického projektu Pavla Charouska bude veřejnosti představen od 30.5. do 26.6.1998 v Okresním muzeu Českého ráje v Turnově (vernisáž ve 14 hodin). Od 5. do 26.7.1998 pak na zámku Humprecht a konečně od 3.11. do 1.12.1998 v Okresním muzeu a galerii Jičín.
Jaroslav Havlík (nar. 1936) chtěl být od klukovských let vojenským pilotem, ale neprošel zdravotními testy. A tak se stal "alespoň" leteckým mechanikem.
V roce 1955 začal pracovat na letišti v Mladé u Milovic. Po dvou letech z vojny utekl a stal se jedním z prvních televizních opravářů v republice. Dlouhý čas byl jediným v celém jičínském okrese. Tuhle práci dělal až do roku 1983, kdy se stal kuchařem, údržbářem, domovníkem a vedoucím ubytovacího zařízení na Bradech, které patří jičínským orientačním běžcům. Na chatě, kterou si sportovci sami opravili z ruiny bývalé Kropáčkovy hospody, pracuje Jarda Havlík dodnes.
Stále je tento čerstvý šedesátník, vypadající na čtyřicet, v centru dění, neboť Brada slouží jako základna orientačním běžcům z celé Evropy. Blízké Prachovské skály jsou vyhledávaným terénem, a tak se tu často mluví švédsky, norsky, německy či anglicky. A ještě něčím je blízkost pískovcových skal ve spojení s Jardou Havlíkem zajímavá - on má totiž současný pan správce na svém kontě na Prachově 61 prvovýstupů!
"Jako třináctiletý kluk jsem toužil po dobrodružství, a tím se pro mě, stejně jako pro mnoho dalších kluků vyrůstajících v Jičíně, staly Prachovské skály," říká. "Tam jsem se svými kamarády podnikal výpravy, zdolávali jsme některé lehčí skalky, ale také vybírali kavky, kterých jsem měl potom ochočených doma na zahradě několik. Na počátku padesátých let nebylo snadné se něco o horolezectví dozvědět. Oddíl nefungoval, tištěné průvodce skalními stěnami neexistovaly. Obchody žádnou speciální výstroj nenabízely. Pamatuji si, že naší první výstrojí byl provaz, který jsem našel na půdě u dědy na Blatech. Byl asi patnáct metrů dlouhý a na konci měl železný kruh. Děda s ním přivazoval kozy a krávy na pastvě. Tohle lano jsme dlouhou dobu používali k sestupu ze skály. K němu jsme měli pár hasičských karabin ze železářství u Knotků a to bylo všechno. S takhle minimální výzbrojí jsme absolvovali bezpočet výstupů. V té době byl pravidelným lezcem pan Zábranský z Jičína, který předváděl výstup komínem na Mnicha pro turistické výpravy za peníze. Byl to první člověk, který nám řekl, jak se máme na skále jistit, jak používat smyčky a sedačky. Lezl jsem hodně a skály se pro mě staly drogou. Když jsem pracoval na letišti v Milovicích, utíkal jsem do skal každou volnou chvilku.
To už jsem měl lepší výzbroj: lano z Polska, z Drážďan karabinky a smyčky. Postupem času jsme jezdili kromě Prachova také do Příhraz, Adršpachu, Drábských světniček, na Sušky a do Saska v Německu. S reprezentací jsem se v šedesátých letech dostal do Tater, na Kavkaz, do Pyrenejí a do Alp, kde jsem lezl několikrát v masívu Mount Blancu. Duší jsem byl horolezcem, a protože k dobrým výkonům potřebujete dobrou fyzičku, běhal jsem a dosud běhám na lyžích, dokonce jsem měl první výkonnostní třídu, dělal jsem atletiku, hrál fotbal."
Jako velkého jičínského a prachovského patriota Jardu Havlíka vždycky mrzelo, že Prachovské skály byly tak trochu opomíjeny.
"Lezecký sport provozovali nejvíce Turnováci, Pražáci a Liberečáci a pro ně bylo na prvním místě Hruboskalské skalní město, potom Příhrazy, pak dlouho nic a na konci zájmu Prachov. Je fakt, že u nás byly stěnové a slaňovací kruhy v opravdu žalostném stavu. Z velké části šlo o pozůstatky z 30. let, kdy tu lezli zejména Němci a pár Čechů pod vedením Josefa Janeby, průkopníka lezení na Prachově. Když nebylo nikoho, pustil jsem se do obnovy sám. Vyměňoval jsem staré kruhy, zhotovoval vrcholové krabice, umisťoval nové vrcholové knížky. Počínaje rokem 1957 jsem cíleně realizoval několik nových prvovýstupů. Odměnou mi bylo, že snad mám trochu zásluhy na tom, že Prachovské skály se po letech konečně staly doceněnou oblastí, kam přijíždějí lezci zrovna tak, jako do Skaláku nebo Příhraz."
Během dvaceti let lezení na pískovci, cest do vysokých hor a výstupů na ledovci se jičínskému horolezci stávalo čím dál častěji, že některý z jeho kamarádů náhle odešel.
"Nejsilnější to bylo po Expedici Peru 1970," říká Jaroslav Havlík. "Zůstali mi tam nejlepší kamarádi: Bambiťák byl spolužák, Ulvr můj osobní lékař, Rasl, Matras, Nedlo Nejedlo a fotograf Vilda Heckel, kterého jsem dokonce učil lézt. Potom zahynuli ještě Franta Kroupa, Pepík Čihula, Ilja Špitálský, Pavel Černík a Zdeněk Studnička, se kterými jsem rok před jejich pádem bojoval na Grand Kapucínu v masívu Mount Blancu. Bylo to nesmírně smutné období a zcela určitě bylo příčinou, že jsem se začal věnovat tehdy se teprve rozvíjejícímu sportu, orientačnímu běhu. To je sport, který mohou dělat všechny generace. Zpočátku jsem začal závodně, ale velmi záhy jsem se orientačnímu běhu začal věnovat jako jeden z organizátorů soustředění a závodů v Českém ráji. Dnes to jsou desítky kvalitních akcí, na Prachově se běhá mistrovství republiky stejně jako mistrovství světa."
Jak už bylo řečeno, Jarda Havlík se před lety rozhodl, že skály nechá těm mladším. To ale neznamená, že by si v průběhu roku pár prachovských stěn nevylezl. Ono se s lezením asi nikdy definitivně skončit nedá. Je to totiž droga i životní filozofie zároveň. "Víte, když se plahočíte dlouhé hodiny nahoru a potom stanete na vrcholu, je to jako kdybyste zahodili všechny problémy a překonali velké množství překážek, které vám život na cestě připravil. Když sejdu dolů, mám pocit, že jsem na ty problémy, které mě ještě čekají, nějak víc připraven. Já nikdy nelezl víc, než na co jsem stačil a možná díky tomu jsem za celou svoji horolezeckou kariéru nespadl. Poznal jsem, co je opravdové kamarádství, když vám jde o život a zachránit vás může ten druhý, který je na druhém konci lana. Znám pár takových, kteří vás ve štychu nikdy nenechají. A to se vždycky může hodit, nemyslíte?"
Nová Paka - Byl to pozoruhodný podvečer. V dost výrazné sestavě, jaká by se asi stěží sešla na jakémkoli školení, jsme se, kolegové z "knihovny" Lepařova gymnázia, vydali na výlet do Nové Paky.
V budově Klenotnice se konal křest knížky Josefa Kocourka "Jensen a lilie", vydané v novopacké Edici Pakárna. Jaromír F. Typlt tuším kdysi hovořil o magičnosti Nové Paky. Nedávno jsem si právě listoval v novém vydání knížky I. Lutterera a R. Šrámka o původu zeměpisných jmen, kde se píše o Pace (původně samozřejmě Staré) jako o místě, které bylo založeno na opačné ("paká"), tedy protilehlé či odvrácené straně. Kdo si ta místa prochodil a ví, že magie je duchovní povahy, zakleta je ale stejně ve jménech jako v hmotných tvarech, z nichž vyzařuje, chápe, že i Nová Paka je tak trochu z jiného světa.
Zatímco v širším povědomí je novopacké pivo, s ním spojené Vodnické slavnosti i sympatická filozofie bláznivosti, skrytější podobu téže magie zachycuje "knižní řada založená v Nové Pace, °pekelné pakárně°, koncem roku 1966 z pověření génia loci - packého blázna - a pod záštitou místní společnosti Open Art. Záměrem edice je zpřístupnit texty, které nějakým způsobem přispěly k sebeuvědomění Podkrkonoší...", jak se dočteme v komentáři v závěru Kocourkovy knížky. Tento program stvrzují i dosud vydané svazky edice, kterou příznačně zahajuje Máchova Pouť krkonošská, a k nimž dále patří Panický Kumburk Milana Kocha a almanach novopackých autorů Sběrné suroviny.
Význam řečeného "sebeuvědomění", vědomí identity, zakotvenosti v místě, kde žijeme, a regionálních kulturních počinů, které jej spoluvytvářejí, byl předním důvodem přiznání jednoho z hlavních ocenění právě těmto kulturním aktivitám v Nové Pace, především festivalu Muzika Paka a Edici Pakárna (organizovaných prakticky týmiž lidmi), na letošním Jivínském Štefanovi.
Teprve z těchto souvislostí je srozumitelný i copyright Kocourkovy knihy na jejích úvodních stranách: "Mikuláš Koukol 1926, Vít Ondráček 1997, Nová Paka 1998". Pro magická setkání, která mají svůj rodokmen kdesi v poezii a poetice surrealismu, má smysl Vít Ondráček, autor doslovu a výtvarník knihy, jejíž rukopis získal od paní Jitky Zívrové a která tak po sedmdesáti letech může jako vůbec první zachované dílo J. Kocourka dospět k čtenáři, má pro ně smysl i její editor Jaromír F. Typlt, který spolu s Ivo Chocholáčem a studenty novopackého gymnázia, rozsazeni na kamenech haly Klenotnice, svým vystoupením evokovali ducha Josefa Kocourka či Mikuláše Koukola.
Zpovídali se z podobné fascinace novopackým autorem, jaká zasáhla kdysi, v dobách normalizace, mezi knižní šedí i mne a skupinu přátel, kteří, podobně jako předtím v případě Josefa Váchala, nakaženi naléhavostí jeho díla, se pustili nejen do soustavnější četby, ale i do bádání, "šíření", spojeného s předčítáním, ale i provozováním nejrůznějších happeningů, včetně nočních hudebních produkcí u hrobu Mistra. (V případě J. Kocourka to nebyl problém, protože brdský hřbitov se nachází mimo dosah civilizace na nádherném místě na kopci mezi Novou Pakou a Kumburkem.)
Také proto jsme s kolegyněmi u dobrého čaje v prostředí vedlejší literární čajovny s porozuměním kvitovali nejen zaslechnuté recitace básniček, ale i záměr mladých lidí spřízněných s Kocourkovým dílem jít nocí, v čas jubilea spisovatele, k jeho hrobu.
Jičín - Když se ve třicátých letech našeho století Ladislav Živný zabýval myšlenkou uspořádat Kavánovu monografii, obrátil se s žádostí o pomoc také na Františka Kavána do Libuně. Ten reagoval způsobem pro něj typickým: "Co se tkne úmyslu monografického - ježišmarjá, stůj noho! Půlka mé činnosti a doufám lepší, ač dohromady nestojí za nic, je ve světě a víc než půlka dat zapomenuta. Velmi Vás prosím, abyste úplně vše nechal plavat. Má činnost neměla žádného významu a teď již teprve nebude."
Bezmála šedesát let od umělcovy smrti potvrdilo, že jeho skromnost nebyla namístě a popularita, které se tehdy těšil, byla v jádru oprávněná. Přesto dnes Kavánovy krajiny vnímáme poněkud odlišně. S odstupem lépe rozeznáváme, v čem tkví hlavní Mistrův přínos pro vývoj české krajinomalby, mnohem vřelejší vztah máme k umělcovu symbolismu. Několik monografií přesvědčivě doložilo, že Kavánovy vrcholné krajiny patří ke zlatému fondu našeho umění.
Ale nejen to. Od vzniku prvních závažných realistických pláten uplynulo již více než sto let a obrazy získaly další rozměr - charakter uměleckého dokumentu krajiny, jež se od té doby pronikavě proměnila a v podobě Kavánem zachycené již většinou neexistuje. A tak není divu, že Kavánovy pokorné lyrické portréty české krajiny dnes vnímáme jako pozvání do ztraceného ráje...
Nejen odborná, ale i laická veřejnost začíná v poslední době Kavánův odkaz chápat s novou naléhavostí. Potvrdil to nevšední úspěch právě probíhající jičínské výstavy, a to se stalo také důvodem, proč výstava v Okresním muzeu a galerii byla prodloužena do 14. června tohoto roku.
Jičín - Není mnoho věcí, které nás obklopují v nezměněné podobě již mnoho let a které se stávají pro dané místo, ale například i město, tradiční.
V Jičíně je tomu tak. Mám na mysli zvláštní masivní litinové lavičky, které se vždy s přicházejícím jarem objevují v centru našeho města. Především se jedná o atypické bílé lavičky v zámeckém parku. Původně byly vždy rozmístěny na zvláštní důmyslné betonové stojany s úchyty pro šrouby, zajišťující je proti přenášení, ale i převracení. Druhé jsou neméně zajímavé žluto-zelené s emblémem hada na své konstrukci. Tyto lavičky jsou k vidění na Valdštejnově a Žižkově náměstí, na pěší zóně a přemalované na hnědo na nádvoří zámku. Je velká škoda, že počet obou druhů se stále zmenšuje. Příčinou je jistě vandalské chování některých občanů, ale i nepochopitelné přemístění dnes již vzácných laviček na různá nedůležitá místa po městě.
"Hadové" žluto-zelené lavičky můžeme vidět například na zimním stadionu, na plovárně, dokonce na parkovišti na Prachově, ale i na jiných i soukromých místech po městě. Tam jistě tyto historické lavičky v majetku města nepatří. Otázkou je, zda Technické služby města Jičína mají tyto vzácné lavičky evidovány a zajímavé by bylo zjistit, kolik jich dnes z původního stavu chybí. Úkol by poté mohl být jasný a lehký. Zjistit jejich výskyt, zajistit jejich svoz a rozmístění pouze na místa pro ně vhodná.
Vzhledem k historické hodnotě tohoto mobiliáře města by mělo dojít k tomu, aby byly rozmisťovány skutečně jen v parku a v historickém středu a centru města a aby byly daleko více chráněny. Mnozí občané mají k těmto lavičkám skutečně osobní vztah, a veřejnost by si jich měla vzhledem k jejich zvláštnosti daleko více vážit.
Jičín - "Z kolegů, kteří dlouhou řadu let působili na našem ústavě, odchází letos také Antonín Houba, profesor přírodních věd, výborný učitel a neúnavný pracovník i ve funkcích mimoškolských, muž ušlechtilý, vyrovnané povahy a vřelého, nesmlouvavého cítění vlasteneckého."
Touto větou začíná článek prof. Vl. Švehly, zatímního správce jičínského gymnázia v letech 1939-40 ve Výroční zprávě o činnosti gymnázia v těchto letech. Hodnotí v něm činnost A. Houby jako pedagoga, kolegy, veřejného a kulturního pracovníka - a také jako člověka. Jeho slova jsou plna upřímného obdivu a nepředstíraných sympatií.
Antonín Houba se narodil 13. června 1881 v Měňanech u Karlštejna. Vystudoval reálné gymnázium v Křemencově ulici v Praze a po vysokoškolských studiích na Karlově univerzitě působil jako pedagog na školách v různých místech. Od r. 1914 až do r. 1939 učil na jičínském gymnáziu. Vyučoval přírodovědu a se žáky pracoval i formou praktických přírodovědných cvičení. Podle zásad J.A. Komenského dával přednost názornosti a jasnému výkladu. Jeho hodiny byly pro žáky přitažlivé a zejména hodiny přírodopisu náležely k předmětům nejzajímavějším. Sociální cítění získané už v rodině a funkce pokladníka Podpůrného spolku gymnázia, mu umožňovala překonávat životní nesnáze nemajetných studentů.
Aktivně se účastnil spolkové činnosti v nejrůznějších studentských, kulturních i městských korporacích. Jeho schopnosti nalezly nejlepší možnosti uplatnění na půdě Musejního spolku, kde byl dlouholetým členem výboru, od r. 1926 archivářem a od r. 1932 jednatelem. Věnoval se přírodovědným sbírkám i pomůckám demonstrujícím přírodní jevy. Ale nejen to. V r. 1933 začal redigovat a vydávat Ročenku Musejního spolku, kterou po dvou ročnících přeměnil na Sborník MS, dodnes velmi vyhledávaných regionálních publikací. Sborník vycházel do června 1941, kdy byl německými úřady zastaven. Po válce již obnoven nebyl, ale A. Houba nezahálel, pečlivě redigoval další texty a postaral se o sešitové vydání druhého dílu Historické topografie města Jičína od J. Mencla, který si jeho redakční práce hluboce vážil a ocenil ji veřejně.
Houba sám přispíval odbornými statěmi do Sborníků (např. Kablíkova sbírka českého ptactva, Josef Sekáč - K dějinám ovocnictví na Jičínsku, Valdická obora v časopise Náš domov, kde působil v redakční radě). Je třeba zmínit i Houbovu účast při výstavní činnosti v Jičíně. Za všechny výstavy, kterým pomáhal na svět, připomeňme expozici Jičína v Mladé Boleslavi v r. 1927, kterou sám připravoval.
Až se jednou bude psát historie jičínského muzea, bude činnost Antonína Houby v tomto ústavu zapsána zlatým písmem. V těchto dnech tomu bude 30 let, co profesor Antonín Houba odešel navždy, zemřel 6. června 1968 v Jičíně.