Stačí, když člověk za sebou zanechá zřetelnou stopu, napsal jeden návštěvník pod dojmem Heberovy výstavy
Petr Heber (* 1942) žije od svých čtyř let v Jičíně. Po základní škole chtěl studovat pražskou uměleckoprůmyslovou školu, ale neměl dostatek štěstí při přijímacím řízení. Nakonec se vyučil v Železnici truhlářem a v roce 1959 nastoupil do jičínského Dřevotvaru. Pracoval tu téměř osmnáct let a po celou dobu se aktivně zajímal o výtvarné umění. Vstoupil do do kontaktu s malíři, architekty a sochaři z Jičínska i odjinud. Potom vystřídal několik dalších zaměstnání. Ta měla vždy něco společného s kumštem, i když to zpočátku byla "jen" práce s dřevem. Zajímaly ho návrhy interiéru, reprezentačních místností, restaurování starého nábytku. Do tohoto období patří i jeho dvouleté studium konzervace a restaurování dřeva v Brně.
V roce 1981 začal pracovat jako výtvarník kulturního střediska v Jičíně. Navrhoval plakáty, pomáhal s dekorací pro divadlo a kino, nevyhnul se ani politickým prvomájovým a říjnovým plakátům. Vždy si na nich, jak říká, doplnil něco, co zrovna v souladu s marxismem nebylo. V kulturním středisku pracoval až do roku 1989, kdy odešel na "volnou nohu". Živil se jako výtvarník, řezbář, restaurátor, soudní znalec, aranžér. Vymýšlel originální dřevěné a kovové plastiky a šperky, se kterými měl a má četné úspěchy u nás i v zahraničí. V roce 1992 vstoupila do jeho života věž. "Vždy jsem chtěl dělat vysoké věci," říká. " Za komunistů jsem chtěl pro kulturní účely využít jedno zapomenuté silo na obilí. Naštěstí mi to sudruzi nedovolili. Když jsem se ale dozvěděl , že v Jičíně město vypsalo výběrové řízení na využití staré vodárenské věže, pod kterou jsem léta v Dřevotvaru pracoval, věděl jsem, že moje chvíle přišla."
Nezbylo než vyhrát výběrové řízení. Jako jediný ze sedmi uchazečů nabízel Petr Hebr využít objekt pro kulturu. Jen ta cena ho na chvíli zaskočila - z původních sedmi ji nakonec musel koupit za 50 tisíc korun. A to je, podle něho, přece jen za starou vodárenskou věž z roku 1927, která poslední roky sloužila jako trafostanice, trochu moc.
V dubnu 1993 se naplno pustil do práce .Většinou pracoval sám, hodiny nepočítal, už proto, ze jich bylo nepočítaně. Už v září téhož roku tu měl první výstavu. Rok nato otevřel další výstavní patro a za další rok sklepní prostory renovované na příjemné posezení s barem, kde na vás atmosféra staré kamenné stavby dýchá všemi póry. Do konce roku 1996 se zde uskutečnilo osm autorských výstav. Kromě obrazů a grafiky tu byly zastoupeny kreslený humor, řezby i fotografie se sportovní tématikou.
"Rád jsem pracoval tam, kde záleželo na mě, kdy si svoji práci udělám," říká. "To vůbec neznamená, že by se mi nechtělo pracovat, ale nikdy jsem nepochopil, proč musí být člověk v půl šesté ráno na pracovišti, když stejně do osmi není schopen podávat žádané výkony. Naštěstí tuhle moji filozofii pochopili před lety v Dřevotvaru. Já si tehdy, za hlubokého komunismu, mohl chodit do práce, kdy jsem chtěl. Navrhoval jsem nábytek a doplňky, které se potom vyráběly v malých sériích. V té době vznikaly mé první objekty, kterými jsem se v roce 1964 poprvé představil jičínské veřejnosti."
Na další výstavu si musel chvíli počkat, byla až v roce 1984 v Železnici a ukázal na ní dřevěné objekty a šperky. Od tohoto roku vystavuje Petr Hebr prakticky každý rok. Dohromady to bude třicítka výstav u nás i v zahraničí.V posledních letech Jičíňáka Hebra úplně pohltily vymýšlení a realizace kovových objektů. "Jiní chodí na procházky na Čeřovku, já navštěvuji smetiště," říká. "Vybírám si staré kovové nádobí, nohy od postele, hodí se i stará žehlička. Pak nastává ta magická chvíle, kdy se v přítmí dílny mění zrezivělá naběračka na čarokrásného motýla, žehlička na žábu, z kombinaček je hlava starého brouka. Vždycky jsem sám překvapen, co nového vznikne. Je to hra a užiju si při tom spoustu srandy.Nebavilo by mě podřizovat se komerci, dělám si, co mě baví. A když se mé věci líbí někomu dalšímu, mám z toho ohromnou radost. Potom bych mu dal svůj výtvor nejraději zadarmo. S tím mám skutečně problémy. Německému sběrateli mých plastik si často raději než o peníze řeknu o nové nářadí do dílny. Myslím, že všechno mé počínání dostatečně vystihuje věta, kterou mi napsal do návštěvní knihy PhDr. Jiří Smolík:" Když člověk kráčí životem, nemusí lomozit ani rámusit, stačí když zanechá zřetelnou stopu - to je přeci ono," uzavírá své vyprávění Petr Hebr.
Když se s ním loučíme a on nám v garáži představuje svůj nejnovější výtvor - postavu Yettího pro pražskou výstavu ke 100 letům organizovaného horolezectví, v očích mu tancují plamínky, jaké vídáme u lidí, kteří celý svůj život zůstanou dětmi v tom nejlepším slova smyslu. Hrají si, zlobí jen málo a hlavně - jsou šťastné...
(Zaznamenáno v Jičíně v únoru 1997.)
Kapitola z penzijní knihy
Jičín - Je nesvá, když jí před ústa vložíte mikrofon a útočíte otázkou na její soukromí. Po chvíli se ale uvolní a řeč plyne docela přirozeně, klopítne jen zřídka. Přesto vím, že přede mnou nesedí úplně klidný člověk. Hana Horáková - Trojanová, kterou možná znáte z role knihovnice Okresního muzea v Jičíně, není ztělesněním klidu - dílem proto, že její život nebyl jednoduchý, ale též proto, že je i po vstupu do světa bez drnčení jitřního budíku velice činorodá.
Má tedy čas se v důchodu nudit?
"Mně velice mnoho času zabere zahrádka a další aktivity, pletu, šiju, zajímá mě politika, sleduji většinu politických pořadů v televizi. Navíc si myslím, že nuda postihuje spíše muže než ženy, ženy si totiž vždycky najdou nějakou činnost. Lituju muže, které to postihne, a kteří nemají nějakého svého koníčka. A vrhat se do něj v šedesáti letech a uměle si jej vytvořit - to už není ono. Ten koníček už musí jít celým životem a jestliže člověk nějaký zájem má, pak si myslím, že i to stáří tak nějak proběhne a člověk tak přímo nedegeneruje před očima druhých."
Líbí se mi, že se snažíte s tím problémem vyrovnat po svém, vlastně prací - ať už jde o kontakt s Okresním muzeem a galerií v Jičíně, s tamějšími Muzejními novinami... Řekněte mi ale, které místo máte nejvíce v srdci, kam se vypravíte když potřebujete vydechnout, načerpat nové síly?
"Trochu asi budu kacířská, já samozřejmě mám velice ráda město kde jsem strávila podstatnou část života. Jičín je malebný, krásný... on to daleko lépe vystihl Jaroslav Seifert v knize °Všechny krásy světa°, když přijížděl za svojí nastávající do Jičína vlakem a jak mu kýval ten Zebínek, a tak dále. To já tak pěkně říci neumím. Jičín je opravdu malebný, ať do něj přijíždíte z kterékoliv strany, dá se říci. Ta brána na vás kývá a Zebín, ten já miluju. Opravdu, to je kopeček všech kopečků! Ale kdybych měla říci, kde já si teď oddychnu nejvíce, tak to je zahrádka, kde já ten Zebín mám nadosah. On je tak asi vzdušnou čarou osm set metrů až kilometr, ale když je dobrá viditelnost, tak máte pocit, že na něj dosáhnete prstem. Když potřebuji relaxaci, tak si sednu, dívám se na ten kostelík, zvonici a na tu krásnou bílou kapličku... Pocit domova mám opravdu tady. On ten pocit nedělá jen město a krajina, i když to zkrášlí, pokud je pěkná, ale myslím, že to je blízkost všech lidí, které má člověk rád: dětí, rodičů, pokud jsou - já už je nemám, rodiny, přátel a známých."
(VAMA)
Pohled na lidi "Mýma očima"
Jičín - Před nedávnem vyšel třetí almanach literárního kroužku, který se po sedm let scházel v Okresní knihovně v Jičíně. Má název "Mýma očima" a přináší pohledy na svět lidí různého věku, povolání i životních zkušeností.
Své práce v něm publikuje devět autorů, kteří se zamýšlejí nad současností. Učí se u zkušených spisovatelů, užívají osvědčených způsobů, ale také hledají nové formy a neotřelé náměty, někdy dokonce přebírají už proslavená témata, která dávají do nových šatů (M. Břeň, V. Franc).
V almanachu najdeme poezii psanou volným i vázaným veršem, většinou milostnou a reflexivní lyriku (N. Baliharová, V. Franc, E. Kotyzová, P. Veselý, P. Zeman). Některý básník utíká k přírodě a jejímu řádu (P. Zeman), v rukopise jiného cítíme jemnost (E. Kotyzová). Básně reagují na výhry i zklamání, jsou obvykle smutně laděné, mnohdy až příliš (P. Veselý). Objevují se v nich prvky dekadence (N. Baliharová) a nálady, doprovázející konec století i odrážející současnou až neutěšenou situaci ve společnosti (hlavně V. Franc, P. Veselý).
Povídky v tomto almanachu jsou krátké i delší, někdy originálně koncipované (B. Procházka), samostatné (M. Břeň, V. Franc) i zapojené do určitých minicyklů (B. Procházka, Z. Zákoutská). Také ony reagují na žhavou současnost. A to i ty, jejichž děj čerpá z minulosti (Z. Zákoutské se pomocí krkonošského nářečí daří připomenout skutečný život drsných a přitom laskavých horalů).
V závěru almanachu otiskuje J. Hofmanová část své literárně kritické studie o Irmě Geisslové. Týká se trpkého osudu ženy, která svou tvorbou předběhla dobu a až v posledních letech je oceňován její přínos pro českou dekadentní poezii.
Potěšující je snaha autorů o kultivovanost jazyka.
Eva Bílková
Výtvarnictví v "symbióze" s mineralogií
Nová Paka - Podivné přirovnání, což? Pokud však návštěvníci galerií navštíví Suchardův dům od 1. do 24. května, bude pro ně záhada vysvětlena. V tomto čase zde totiž vystavuje svoji výtvarnou tvorbu zástupce střední generace Oldřich Hamera, žijící v Praze.
Ale právě jeho grafiky, respektive monotypy a jednotisky nejen s mineralogickou, ale také máchovskou tématikou by měly odborníkům potvrdit umění 55 letého malíře, řadovým návštěvníkům pak vysvětlit málo známou sféru výtvorů umělce, který vystavoval samostatně čtyřikrát v Praze, jednou v Liberci, jednou v Brně a před dvěma léty i v maďarském Esztergomu. V podkrkonošském městě se představí poprvé, a protože výstava jeho obrazů bude doplněna i minerály z jeho sbírky (a také z novopacké Klenotnice), je nasnadě, že působivost akce by měla být věrohodná.
Jak říká sám umělec: "Minerál přece také žije, nebo alespoň žil. Roste a kvete a taky se rozpadá a umírá..."
Mimochodem: Oldřich Hamera se kromě volné tvorby věnuje i bibliofiliím a knižní grafice, ale je také autorem grafické výzdoby dvou reprezentačních místností v Praze a autorem výtvarného řešení domu Mistra Jana Husa v Kostnici.
Vernisáž v Nové Pace proběhne 1. května ve 14 hodin s úvodním slovem J.F. Typlta.
Karel Pokorný
Na semináři promítnou Božskou Emu
Nová Paka - Zdá se, že v Podkrkonoší je "zaděláno" na novou tradici v setkávání filmových fanoušků a ostatních nadšenců, kterým učarovala moc stříbrného plátna. Do posledního stádia zde vstupuje příprava druhého ročníku celostátního semináře "Hudba ve filmu".
Ředitel městského kina a hlavní organizátor semináře Jaroslav Mužíček potvrdil, že se akce uskuteční v Nové Pace ve dnech 8. až 10. května 1998. Na rozdíl od loňského ročníku se koná zcela samostatně, nikoliv jako součást festivalu Muzika Paka, takže bude více času jak na jednotlivé projekce, tak na besedy a společenská setkávání. "Chtěli bychom z našeho semináře postupně vybudovat akci, která by byla srovnatelná s dobře známým podzimním rychnovským °Filmovým smíchem°." Řekl Jaroslav Mužíček a dodal: "Do noty nám hraje skutečnost, že na jaře se žádný filmový seminář v republice nekoná, a tak jsou fandové značně vyhládlí."
Páteř letošního programu tvoří filmy o výrazných osobnostech našeho hudebního života - Lev s bílou hřívou (Leoš Janáček), Koncert na konci léta (Antonín Dvořák) a Božská Ema (Ema Destinová). Lahůdkou jistě bude promítnutí filmového zpracování slavné Smetanovy opery Dalibor režiséra Václava Kršky. Účastníci semináře zhlédnou i maďarskou rockovou operu Král Štěpán, připraveno je pásmo filmů FAMU, které uvede děkan doc. Jan Bernard a jedno filmové překvapení. Program doplní několik českých filmů, s nimiž se jen velmi zřídka můžete setkat v kinech či na televizní obrazovce - Touha zvaná Anada, režisérů Jána Kadára a Elmara Klose, Romeo, Julie a tma (Jiří Weiss), či Takže ahoj (Vít Olmer). V sobotu večer se pak mohou milovníci hudby zaposlouchat v novopackém Husově sboru do mocných tónů varhan v podání Radka Rejška.
Ubytovací kapacity jsou, podle slov Jaroslava Mužíčka, letos dostatečné, přesto by zájemci neměli s přihláškou na seminář váhat. Stačí kontaktovat Městské kino v Nové Pace, Suchardova 60, PSČ 509 01. Informace je možné získat i na telefonním čísle 0434/2892 denně kromě pondělí od 15 do 20 hodin.
(red)
Na hrázi je opět živo
Jičín - Od května začíná kulturní zařízení v galerii v Kollárově ulici opět žít po zimním odpočinku. Kromě pravidelných hudebních večerů a výstav kovových objektů bude vyměněn stávající dřevěný plot za kovaný, čímž může být znovu obnovena květinová výzdoba v pískovci s příjemným místem k odpočinku v letní zahrádce. Tímto chceme pozvat všechny přátele věže a příznivce kumštu k příjemnému posezení v útulném vinném sklípku GALERIE s bohatou nabídkou moravských odrůdových archivních vín a dalším širokým sortimentem alko i nealko nápojů. Kvalitní vína a zvláštní atmosféra staré věže vás nenechají odejít.
(V.A.D.)
