Dnes vám přinášíme první část seriálu příběhů lidí, které možná dobře znáte - nebo si to alesoň myslíte.
Projekt s názvem "Češi Českého ráje", respektive "100 Čechů Českého ráje", vzniká za podpory Školského úřadu v Jičíně, jičínského Lepařova gymnázia, Okresního úřadu v Semilech, Okresního muzea Českého ráje v Turnově a Okresního muzea a galerie v Jičíně.
Jeho autorem je turnovský novinář a fotograf Pavel Charousek. V projektu se objeví lidé žijící v trojúhelníku Turnov-Jičín-Sobotka, jejichž životní příběh, názory a postoje stojí za zaznamenání. S autorovým svolením bude v Nových Novinách vycházet část určená lidem Jičínska.
První část vzniklého souboru bude veřejnosti představena ještě v tomto roce putovní výstavou. Pořadí, v němž cyklus bude v našem měsíčníku vycházet, není záměrné, ale je dáno termíny zhotovení a zpracování fotografií a textů.
Vladimír Úlehla (narozen 1926) žil do svých 24 let v Praze. Po absolutoriu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy odešel v rámci tehdejšího systému umístěnek do Nového Boru, kde nastoupil jako učitel českého jazyka na základní škole. Na severu Čech prožil celkem devět let, poznal tu i budoucí manželku, která pochází z Jičína. Podmínky v Novém Boru, jak říká, byly úplně jiné, než na co byl zvyklý z domova.
Tady, v Němci opuštěném pohraničí, lidé začínali znovu, bez minulosti. To pro většinu z nich znamenalo také novou šanci být tím, čím opravdu být chtěli. Ne všem se to podařilo.
Po smrti manželčina otce se v roce 1959 přestěhovali natrvalo do Jičína. Vladimír Úlehla působil nejdříve v nedalekém Kopidlně, záhy přešel na Pedagogický institut do Liberce, aby se natrvalo vrátil do Jičína v roce 1963. Učil češtinu, společenské nauky, psychologii a další předměty na Střední průmyslové škole elektrotechnické a strojní. Zde působil až do roku 1970, kdy byl nucen z politických důvodů odejít.
"Na podzim 1968 jsem byl předsedou ROH," říká. "Nikdy jsem nebyl členem KSČ, i když jsem od mládí levicově cítil. Proto pro mě demokratický socialismus, uváděný do života v rámci ozdravného procesu konce šedesátých let, byl tím, co jsem si sám představoval jako spravedlivou společnost. Nicméně pro soudruhy jsem se stal v Jičíně na konci šedesátých let kontrarevolucionářem první velikosti. Na podzim 1968 a na jaře 1969 jsme totiž s kolegy napsali asi čtyři dopisy, ve kterých jsme se vyjadřovali k aktuálním politickým událostem. Ty jsme rozeslali přímo centrálním úřadům a díky nim prý naše škola brzdila průběh normalizace."
Až do podzimu 1974 mohl Vladimír Úlehla učit na učňovské škole v Hořicích. V té době probíhala tzv. druhá etapa normalizace a soudruzi usoudili, že jeho "případ" zůstal nedořešen. Musí ze školství odejít. Bránil se, odmítl rozvázat pracovní poměr dohodou.
"Ale začal jsem cítit, že jsem na škole jaksi na obtíž," říká. "Víte, když se postavíte proti režimu, možná vám to u ostatních v první chvíli vynese obdiv a jistý morální kredit. Po čase se však svým spolupracovníkům a svému okolí stáváte nepohodlným. A tak jsem se vzdal myšlenek bránit se proti výpovědi pro - narušení socialistického řádu - soudně, podrobil se výpovědi a ze školství, s těžkým srdcem, odešel."
Několik týdnů nato nastoupil u Vodních zdrojů Praha a začal za prací cestovat po republice. Zaměststnání u vrtů a studní politicky pronásledovaným přímo připravili nejvyšší stranické orgány. Pracovalo se totiž převážně ve trojicích a na odlehlých místech. Žilo se v maringotkách bez kontaktu s místními obyvateli, jakoby na okraji společnosti.
"Nejtěžší byly první dva roky," pokračuje ve vyprávění Vladimír Úlehla. "Potom zjistíte, že jste vlastně velmi svobodným člověkem. Zatímco ve škole je učitel stále pod politickým tlakem, přemýšlí, kam až v kompromisu s režimem může dojít, v maringotce je to úplně volné. Záleží jen na vás samotných, na vaší pevné vůli a odhodlání. Poznal jsem v té době například dnešního zemského rabína Karola Sidona, který i v izolaci studoval, literárně tvořil. Nebo některé významné historiky, kteří dál zaujatě a kontinuálně pracovali. Já to, ke své škodě, tak jako oni nedokázal. Jsem spíš zvyklý pracovat na objednávku. Zabýval jsem se převážně historií, výtvarným uměním, vlastivědou. Vydržel jsem tak až do důchodu a prakticky až do roku 1989. Byla to taková tišina před tím, co mělo přijít.
První revoluční listopadové dny byly pro mě obrovským nárazem," říká. "Byl jsem přesvědčen, že socialismus ještě desítky let vydrží. A také se přiznám - nevěřil jsem, že by se národ mohl ještě někdy takovým způsobem vzedmout. Než jsem si stačil novou situaci uvědomit, přišli za mnou. Že prý vzhledem k minulosti se ode mě očekává, že začnu znovu, po dlouhých letech, veřejně pracovat. Vstoupil jsem do kulturní komise Občanského fóra, začal pracovat v jičínském zastupitelstvu. Od poloviny roku 1992 do konce volebního období (1994 - pozn. aut.) jsem byl městským radním. Přijal jsem společenskou objednávku."
Počátkem devadesátých let Vladimír Úlehla zpracoval v rámci činnosti Komise pro analýzu let 1969 a 1970 rozsáhlý materiál, věnovaný počátkům normalizace na Jičínsku.
"Třičtvrtě roku jsem pečlivě pročítal tisíce stran stranických materiálů, zápisů z prověrek, stížností občanů, zápisy předsednictva OV KSČ. Dospěl jsem k závěru, že většina negativních jevů dneška pochází z přerušené kontinuity posledních čtyřiceti let. A jen díky tomu, že po částečném uvolnění poměrů před rokem 1968 mohli nějakou dobu svobodně pracovat církve, Sokol, skauti a další, bylo po roce 1989 na co navazovat!"
V komunálních volbách v roce 1994 už Vladimír Úlehla nekandidoval.
"Cítil jsem, že mi chybí ona potřebná razance, bez které nelze dotáhnout věci do konce. Byl jsem přesvědčen, že by měli přijít noví, mladší, dostatečně silní lidé, kteří dokáží potřebné věci prosadit. Proto jsem se stáhl do soukromí a začal se opět více zabývat vlastivědou a regionální historií. V současné době připravuji práci o dvou významných jičínských starostech z konce minulého století: Václavu Feyfarovi a Jaromíru Dollanském. Dohaduji se motivů jejich jednání a vzrušuje mě, jak to byli odlišní lidé, jak rozdílnými prostředky dokázali prosazovat své záměry a přetvářet Jičín v moderní město s dlažbou, kanalizací, osvětlením, novými budovami škol... A vždy znovu mě překvapuje, jak stálá, neměnná je lidská přirozenost. Vždyť většina dnešních nešvarů a neduhů - byť v menší míře a v mírnějších formách - existovala už před sto lety."
Jedno podle Vladimíra Úlehly nám dnes chybí: pokora...
"Ta se, podle mého názoru, v průběhu posledních čtyřiceti let z našeho života vytratila. A přitom by právě ona mohla být lékem na naše mnohé současné bolesti."
Jilemnice - Před 55 lety zemřel v Praze jilemnický rodák, originální spisovatel psychologických románů, povídek a drobných próz, Jaroslav Havlíček (3.2.1896 - 7.4.1943).
V Jičíně studoval gymnázium a reálku, po maturitě ještě krátce obchodní vědy v Praze. V r. 1915 vstoupila do jeho života válka. Nejdříve byl odveden na ruskou frontu, po zranění ještě na italskou. Když se po válce vrátil do Prahy, stal se bankovním úředníkem. Ve dne pracoval v Živnobance a pro psaní zbývaly noci. Postupné fyzické vyčerpání mu nedovolilo již čelit zánětu mozkových blan, kterému podlehl ve svých 47 letech, v plném rozkvětu tvůrčích sil.
V mnoha Havlíčkových prózách se dají sledovat autobiografické rysy a prostředí jeho prací často představuje maloměsto, zejména rodnou Jilemnici. Také Jičín mohl být budoucímu autorovi inspirativním zdrojem k popisu provincionalismu. Soudobá kritika řadila Havlíčkovo dílo pro jeho naturalistickou formu za pokračovatele K.M. Čapka - Choda. Havlíček šel však vždy za vyslovením nahé pravdy o lidském nitru. Jeho nepatetické vyprávění vyznívá čistě a neotřele.
Do literatury vstoupil už jako vyzrálý autor románem Vyprahlé touhy (1935), jehož přepracované vydání z r. 1944 se vrátilo k původnímu autorovu názvu Petrolejové lampy. Za umělecky nejdokonalejší je považován román Neviditelný (1937). Sociální akcent s motivem smrti prostupuje román Ta třetí (1939). Mnohá další díla v této krátké vzpomínce nemohou být uvedena. Havlíčkovo dílo vyšlo v letech 1956-1972 v osmi svazcích.
Jaroslav Havlíček se navíc zapsal do české filmové tvorby. Umění bystrého pozorování psychologie ztvárněných postav, nalezlo uplatnění ve scénáři k filmu Barbora Hlavsová (1943). Jako námět k filmovému scénáři byly vybrány ještě Petrolejové lampy, Ta třetí a Helimadoe, k televizním inscenacím Neviditelný a některé další povídky.
Havlíčkův odchod ve věku, kdy jeho nadání tvůrčí invence zdaleka nevydalo vše, znamenalo velkou ztrátu pro českou prózu. Dějištěm jeho románů bylo nejčastěji malé město, většinou Jilemnice. Do jeho vnímání světa a tvůrčí přípravu pro pozdější tvorbu zasáhl také Jičín, který se mu stal pro několik let domovem.
Nová Paka - Je či není výhodou pro menší město, aby mělo dvě výstavní síně, navíc vzdálené od sebe 25 metrů?
I když se to zdá paradoxní, v Nové Pace tak tomu je. Přednostně je sice preferován historický Suchardův dům, jehož tři místnosti jsou třičtvrtě roku v neustálé permanenci "vinou" obměňujících se výstav, ale zkrátka nepřijde ani takzvaný Malý sál v Městském kulturním středisku, kde čas od času proběhnou méně náročné akce.
S příchodem letošního jara se nabídla výtvarnickým estétům příležitost posoudit a porovnat výsledky tří malířů. V Suchardově domě totiž skončila 29. března výstava obrazů Josefa Aleše-Lyžce, který se zaobíral krásou přírody a hor, jichž byl jmenovaný propagátorem nejen na plátnech, ale i jako vyznavač turistiky a lyžování.
A sotva se stačily historické prostory od této akce uvolnit, depozitář muzea se začal plnit jiným malířským žánrem. Právě včas, neboť jméno malíře Karla Štiky není v uměleckém světě neznámé. Grafik, kreslíř a ilustrátor v jedné osobě se zapsal do paměti návštěvníků galerií nejen technikou tvorby "suchými jehlami", ale i jeho působením v novopackém reálném gymnáziu. I to jsou faktory, pro které ředitel muzea a galerie Miloslav Bařina vybral tvorbu Karla Štiky. Pomíjivá však není ani skutečnost, že výstava (3. - 26. dubna) se koná v koordinaci Národní galerie v Praze a Městského muzea v Nové Pace ke 100. výročí umělcova narození (zemřel v r. 1975 v Praze). Slavnostní vernisáž bude zahájena úvodním slovem PhDr. Jaromíra Zeminy v pátek 3. dubna v 16. hodin a nebude chybět ani hudební doprovod v podání klavíristky Moniky Kytlerové.
Pro estéty však nebude tato akce v té době jedinou. O týden později ( 10. dubna rovněž v 16. hodin ) se představí svou tvorbou v Městském kulturním středisku zástupce mladé generace - 39 letý Vlastimil Mužíček. Skromně si říká krajinář, ale v posledních měsících se zaměřil i na portréty. Však také oba žánry budou moci návštěvníci posoudit osobně při vernisáži, kde úvodní slovo Miloslava Bařiny doplní bonmotem starosta obce Benecko Miloš Gerstner, jinak také výtvarník. Ředitelka MKS Gabriela Jánská šla ve své snaze ještě dál a zajistila po slavnostním zahájení přímo v sále videoprojekci dokumentu "Jak se dělá portrét".
O konkurenční zášti obou kulturních institucí nelze hovořit v žádném případě! Spíše naopak - paralelní uspořádání výstav v období Velikonoc je dobrým počinem.
Jičín - "Zdejší člověk je věcný, střízlivý, není sentimentální, spíše tak trochu posměvačný. Není skoupý na slovo a umí vychutnat vtipné podání... Lidem v tomto kraji nechybí cit pro mravní otázky..."
Tak charakterizuje docent Štefek lidi, kteří žijí v Českém ráji. Ve svém příspěvku na konferenci Valdštejnská lodžie a komponovaná barokní krajina okolí Jičína se pokusil vyjádřit duchovní fyziognomii Jičínska. Tedy vedle Jihočechů či dalších, kteří se vyznačují svými vlastnostmi, vyjádřit naturel lidí, žijících v našem kraji. Zajímavé.
Mnoho dalších takových poznatků z různých hledisek možno najít v zajímavé a pozoruhodné knize. Je to sborník z loňské konference Valdštejnská lodžie a komponovaná barokní krajina okolí Jičína. Začátkem března se sjelo do Jičína spousta moudrých lidí nejen od nás. Přijeli z Rakouska, Itálie, přijeli Valdštejnové i historici, archeologové, architekti, odborníci na krajinu, botanici, zoologové, ochranáři, vědci literární i kunsthistorici. Ve třech dnech jednání rokovali o krajině, stavbách a člověku v ní. Úžasné, jak všechno na sebe navazuje, jak se jednotlivé složky prolínají. Tuze byli moudří naši předkové a je škoda, aby vše, co po sobě zanechali,nebylo poznáno a téměř pietně chráněno. Jedná se zejména o Valdštejnskou lodžii s přilehlým lesoparkem a vše ostatní, co ke krajinným záměrům valdštejnských architektů patří.
Pečlivě připravená a zorganizovaná konference byla náležitě završena sborníkem z přednesených referátů. Má více než 200 stran, je opatřený mnoha poznámkami, rejstříkem, stručným překladem do angličtiny. Připojeny jsou obrázky a fotografie. Rozsah vlastivědného bádání na Jičínsku dokazuje značné zastoupení autorů, kteří mají k městu vztah: L. Šoltýsová, E. Ulrychová, M. Ličeníková, J. Starý, R. a M. Lhotákovi, J. Wagner, M. Smolík, J. Hofmanová, M. Šejn, J.K. Čeliš, A. Fingerland...
Sborník byl vydán jako jeden ze svazků edice "Z Českého ráje a Podkrkonoší" nákladem 600 výtisků. Je k dostání v Okresním muzeu a galerii v Jičíně.