Radostné Velikonoce Vám a Vašim dětem přeje redakce Nových Novin

Věnčení, chození s lítem, malování vejdumků, nebo pletení pomlázky patří jen k malému výčtu zvyklostí, které jarní svátky provázely.

Teprve, když byla celá chalupa náležitě vyšňořená, stavěly se slavobrány a krášlily vozy. Od doby počátků lidových tradic se mnohé změnilo, ovšem pro toho, kdo se naučil citlivě vnímat, je pokračování ve zděděných zvycích samozřejmou součástí života. Nezapomeňte tedy ani letos na tradiční velikonoční drobnosti a kraslice pro rozpustilé koledníky, a k veselému hraní přizvěte i své děti. Určitě se jim některé z našich nápadů zalíbí.


Pašijový týden

Poslední týden čtyřicetidenního půstu před Velikonocemi se nazýval pašijový (též svatý, veliký). Velikonoce jako nejvýznamnější svátek křesťanské církve, spojený s památkou umučení a vzkříšení Krista, ovlivňovaly řadu od nich odvozených svátků pohyblivých. Oslavy Velikonoc měly velice starou tradici, původem ještě z doby předkřesťanské. Navazovaly pravděpodobně na židovský svátek pesach (odtud latinské označení pascha), jenž byl památkou vysvobození Židů z egyptského zajetí.

Pesach připadal na den prvního jarního úplňku (podle židovského kalendáře 14. Nisan). Velikonoce jsou pozůstatkem roku řízeného současně sluncem (slunovrat) a měsícem (úplněk), který je pohyblivý, což působí rušivě v pravidelném běhu juliánského a gregoriánského kalendáře. Od počátku se křesťané snažili oddělit Velikonoce od židovského svátku pesach, navíc propukaly spory o příslušné datum mezi Alexandrií a Římem.

Alexandrijský způsob výpočtu data Velikonoc byl nakonec v 6. století přijat obecně. Vychází ze zásady slavit velikonoce po jarní rovnodennosti (stanovené na 21. březen) v neděli po prvním jarním úplňku. Takto stanovená neděle velikonoční může být v rozmezí od 22. března do 25. dubna. Přesné tabulky pro určování Velikonoc sestavil již v 5. století patriarcha Kyrill, doplněné později římským opatem Dionysiem Exiguem a anglosaským mnichem Bedou Venerabilis.

Protože lidé dříve neuměli astronomicky vypočítat datum prvního jarního úplňku , je v Dionysiových tabulkách k jeho stanovení užito devatenáctiletého kruhu. Léta měsíčního cyklu , označovaná čísly od 1 do 19, jimž se pro jejich důležitost říkalo zlatá (numeri aurei), se ve středověku užívala i v dataci listin jako vedlejší časové určení.


Sazometná středa

Středa před Božím hodem velikonočním patří liturgicky ještě k postní době. V lidovém prostředí se jí říkávalo škaredá, sazometní či smetená, protože se toho dne vymetaly komíny. Škaredá prý pochází od toho, že se Jidáš škaredil na Krista. Proto se podle lidové víry nesmí nikdo toho dne mračit, jinak by se škaredil po všechny středy v roce.


Zelený čtvrtek

Dobu mezi čtyřicetidenním postem a Božím hodem velikonočním označuje liturgie jako "velikonoční třídění". Ve starokřesťanském pojetí se od 2. století k němu počítal Velký pátek, Bílá sobota a Neděle Zmrtvýchvstání jako jednota smrti a vzkříšení. Ve středověku pod tlakem mystikou prodchnuté zbožnosti zvítězila myšlenka zdůraznit jako samostatný celek umučení Páně, z něhož byla vydělena velikonoční neděle a jako náhradní den přiznán Zelený čtvrtek. Teprve po druhém vatikánském koncilu bylo obnoveno starokřesťanské pojetí Velikonoc. Velikonoční třídení začíná večerní mší na Zelený čtvrtek a končí nešporami o Neděli Zmrtvýchvstání. V lidovém prostředí se však k němu často řadil celý Zelený čtvrtek, jak svědčí četné lidové zvyky. Název Zelený čtvrtek je v Německu doložen již ve 12. století, odvozen snad od zeleného mešního roucha, jež se toho dne užívalo. Toho dne se měla jíst zelená strava (špenát, různé druhy zelí), aby byl člověk celý rok zdráv.

Kostelní zvony zní toho dne při mši naposledy, pak umlknou až do Bílé soboty, "odlétají do Říma". Mnohde existovala pověra, že když naposledy zvoní na Zelený čtvrtek zvon, má člověk cinkat penězi, aby se ho držely. Jinde zvonili paličkou o hmoždíř, aby stavení opustil hmyz a myši. Hlas zvonů nahrazovaly o Velikonocích nejrůznější klapačky, řehtačky - nejen malé do ruky, ale především na jihovýchodní Moravě i velké klapačky na trakařích. Jejich hluk se rozléhal po celé vesnici, na mnoha místech se říkalo, že děti honí proradného Jidáše.

Již ze 16. století je dochována obchůzka s popěvky, namířenými proti Jidášovi a Židům, kteří ukřižovali Krista. V některých východočeských i západočeských venkovských kostelích bylo zvykem, že jeden z chlapců, jakmile kněz začal mši, vyběhl ven a pelášil pryč. Ostatní děti s klapačkami a řehtačkami za ním. Dbalo se, aby honěný chlapec, představující Jidáše, byl zrzavý. Někdy vybíhali chlapci společně a Jidášem byl pak nejlepší běžec či ten, kdo vyběhl z kostela jako prvý. Často se při pronásledování volalo: "Jidáše honíme, klekání zvoníme, při tom se modlíme..." Méně často se Jidáš pronásledoval v jiné velikonoční dny.

Při mši na Zelený čtvrtek umýval biskup a řeholní představení nohy 12 starcům nebo řeholním bratřím, po obřadu je hostili a obdarovali. Tento liturgický úkon je symbolicky spojen s Poslední večeří Páně, kdy tak Kristus stejně učinil svým učedníkům - apoštolům. Lidé toho dne často vstávali časně ráno, rodina se společně pomodlila, potom se všichni omyli rosou, jenž měla zabránit onemocnění lišeji a dalšími neduhy. Jinde se tato pověra spojovala s Velikým pátkem.

Rubrika pražského misálu z roku 1482 popisuje, že po mši ve Svatovítské katedrále se Největší svátost odnese do Svatováclavské kaple a uloží do hliněné nádoby na oltáři. V pozdějších dobách (zhruba od konce 16. století) se ukládala do jednoho z vedlejších oltářů na paměť Kristovy úzkosti na Olivetské hoře v místě zvaném Getsemanská zahrada. Tento zvyk souvisí se zaváděním tzv. Božího hrobu v kostelích.

Na zelený čtvrtek vstávaly hospodyně časně, aby zametly dům ještě před východem slunce. Smetí se odnášelo za humna či na křižovatku cest, aby se v domě nedržely blechy. Kdo prý snědl před východem slunce pečivo nebo chléb pomazané medem, bude bezpečný před uštknutím hadů a žihadly vos a sršňů. Med měl ve velikonočních pověrách vůbec zvláštní místo. V podhůří Orlických hor házeli lidé do studní chléb namazaný medem, aby se v nich celý rok držela voda. Odpoledne bylo zakázáno pracovat. V okolí Hořic bylo zvykem, že se proutkem svěceným na Květnou neděli doma šlehalo po podlaze a peřinách, přitom se volalo: "Ven hosti - bez kosti." Tak se zaháněly blechy. Po západu slunce vykropil hospodář svěcenou vodou z nového dosud nepoužívaného hrnečku dům i jeho okolí. Obvykle nesměl kropit rukou, ale věchýtkem slámy: tak chránil obydlí před čarodějnicemi.


Velký pátek

V katolické liturgii je dnem hlubokého smutku: nekoná se mše a bohoslužba je složena jen ze čtení textů a zpěvu. Důležitou součástí pobožnosti je odhalení a uctění svatého kříže. Původní prostý a střídmý ráz liturgických oslav pozměnila až doba protireformace, kde se zvýraznil význam oslav Velkého pátku jako dne, kdy je třeba myslet na spásu. Zejména jezuité se zasadili o rozvinutí forem, jimiž bylo věřícím umožněno konat další pobožnosti. Právě oni zavedli "Boží hrob". Zatímco původně v něm byl jen kříž, umístili tam monstranci zakrytou rouškou, kolem ní květy a mnoho svící, do dutiny pod oltářem sochu představující mrtvého Krista. Takováto úprava "Božího hrobu" již byla provedena v 80. letech 16. století v Praze (předtím vůbec poprvé roku 1577 v Bavorsku). V 17. a 18. století se zvyk rozšířil obecně.

V barokní době vypjaté exaltovanosti a mystické symboliky se k poctě zemřelého Krista skládaly kantáty, jezuité zaváděli divadelní pašijové hry, vycházející ze středověké tradice (hra o třech Mariích apod.). Do okruhu předloh patří i středověká hra Mastičkář, jedna z nejstarších dochovaných českých divadelních her. Od středověku tyto hry předváděli především studenti. V některých oblastech se staly pašijové hry velikou a na pohled nesmírně atraktivní podívanou. V Hořicích na Šumavě se až do 1. světové války hrály německy, dívat se přicházeli lidé z blízkého i vzdáleného okolí.

Pašijové hry se předváděly i v jižních a západních Čechách, ať již místními věřícími pod vedením duchovního správce, nebo ochotníky za vedení učitele či jiného nadšence. Většina z nich realisticky přibližovala události posledních dnů Kristova života a jeho Zmrtvýchvstání, i když jsou od renesance známy i hry prostoupené navíc veselostí a šprýmy.

V různé dny během Velikonoc, někdy již o Zeleném čtvrtku, častěji ale na Bílou sobotu o Vzkříšení, se pořádaly obchůzkové pašijové hry či spíše torza z nich. Chlapci, jeden přestrojený za Jidáše, jiný za židovského kněze, obcházeli i s krátkými veršovanými proslovy stavení, potom přišel obvykle čert, který dostal od hospodáře poplatek, za nějž odvedl proradného Jidáše s sebou do pekla.

Na Velký pátek vstávali lidé před východem slunce a odcházeli se omýt k potoku, aby byli uchráněni před nemocemi. Někteří se ve vodě i potápěli, mládenci z okolí Volyně se pokoušeli vytáhnout ze dna v ústech oblázek, který pak hodili levou rukou za hlavu, což chránilo proti bolestem zubů. Děvčata zase stírala v osení rosu, aby byla chráněna před sluncem.

Hojně rozšířený zvyk, zvláště v krajích s rozvinutou plátenickou výrobou, byl předení pašijových nití. Kdo měl na šatu alespoň několik stehů ušitých těmito "čarovnými" nitěmi, byl uchráněn před uhranutím i zlými duchy. Košile ušitá z plátna takto upředených nití chránila před bleskem.

Řada pověr byla spojena s vírou v čarodějnice a hledáním ochrany před uhranutím. Na Velký pátek se nemělo nic půjčovat z domácnosti, protože s takovými předměty by se dalo čarovat. Především na dojačku a sítko k cezení mléka měly hospodyně dávat bedlivý pozor, pokud chtěly chránit krávy před nečistými silami. Nesmělo se hýbat zemí, proto se nepracovalo na poli ani v sadu. Nesmělo se také prát prádlo: pradleny říkaly, že by místo do vody namáčely do Kristovy krve.

V některých vsích chodívali odpoledne chlapci s košíkem a sbírali vajíčka. Bývali tři s klapačkou v ruce, jeden převlečený za kněze, druzí dva za ministranty. Ve stavení odříkali verše o tom, že honí Jidáše, pak ministrant řekl: "Vajíčka v košíčku ještě nejsou", což bylo pobídkou hospodyni, aby nějaké darovala.

S Velkým pátkem byla spojena víra v magickou sílu země a zázraky, které se toho dne dějí. Podle lidové víry se země otevírala, aby odhalila na krátkou dobu ukryté poklady. Proto bylo večer o Velkém pátku vidět v lesích, u zřícenin hradů a na dalších opuštěných místech hledače pokladů. Poklad prý označovalo světélko, jindy zářící a kvetoucí kapradí, případně otvor ve skále či zdi, z něhož vycházela zvláštní záře. Toho dne se podle pověsti otevíral na několik hodin i Blaník. Jinde věřili, že mohou na souš vycházet z vody vodníci a prohánět se na koních.


Bílá sobota

V různých křesťanských církvích získala během staletí odlišnou tvářnost a mnohé z obřadů přešly do všeobecného povědomí. Příkladem toho je svěcení ohně (resp. světla), které je zachováno v různých liturgiích, včetně etiopské.

Obřadu spojenému s žehnáním světla, při němž se zpívají žalmy, se říkalo lucernarium. Doloženo je také ve slovanských bohoslužbách sv. Cyrila a Metoděje na Velké Moravě i sv. Prokopa v sázavském kláštěře.

Bílá sobota nebyla ve starém křesťanském světě dnem liturgickým, konala se jen noční bohoslužba - vigilie. Před vigilií se posvětil oheň, od kterého se zapálil paškál (velikonoční svíce) a jím se světlo přeneslo do kostela. Svěcení ohně se postupně stalo slavnostním obřadem a římský císař Konstantin Veliký dokonce počátkem 4. století nařídil, že má být celé město osvětleno ohni.

V Českém prostředí se na Bílou sobotu světil oheň před vchodem kostela. V mnoha vsích byl zvyk, že se doma uhasila všechna ohniště. Před kostelem vložila hospodyně na hraničku vlastní polínko a když kněz oheň posvětil, vzala žhavý oharek domů a zažehla jím oheň nový. Z ohořelých dřev se zhotovovaly křížky, které věřící nosili do pole, aby dobře rodilo: popelem z posvěceného ohně se sypaly louky. Někde bylo zvykem dávat uhlíky za trám domu na ochranu před požárem. Aby se zabránilo různým pověrečným praktikám, platil ještě počátkem 20. století příkaz církevních úřadů, že se má ohniště po vykonání liturgického posvěcení ohně zalít vodou, aby se popel znehodnotil a ohořelé zbytky se měly pod dohledem odnést.

Vzkříšení je původem slavnost mimoliturgická, oblíbená v celé střední Evropě. Z "Božího hrobu" v kostele se vyzvedla monstrance s Největší svátostí a také Kristova socha nebo obraz, které se v průvodu nesly obcí. V době baroka se nad monstrancí nesl baldachýn, průvod se honosil četnými korouhvemi, svátečním krojem lidu a později uniformami spolků.


Boží hod velikonoční

V rámci svátku se provádělo okázalé svěcení velikonočních pokrmů - beránka, mazance, ale také vajec, chleba a vína. Toto svěcení mělo kromě symbolického významu i praktický podtext. Po období dlouhého půstu by mohl náhlý přechod k tučné stravě přivodit obtíže. Proto se světily určité pokrmy, které měly tělo na návrat k běžné stravě pozvolna připravovat.

Na Chodsku jedli věřící pokrm posvěcený v kostele vždy stoje. Pokud kdokoli přišel do stavení, ať vrchnost nebo žebrák, dostal kousek z posvěceného jídla. Ve východních Čechách obětoval hospodář kus svěceného mazance, vejce a víno zahradě, poli a studni, aby byla dobrá úroda, hojnost ovoce a zdravá pitná voda. Na Šumavě lidé věřili, že vzpomínka na to, že člověk jedl o Božím hodu velikonočním posvěceného beránka, pomůže nalézt ztracenou cestu zbloudilci v lesích.

Obyčej se v polovině 19. století na Bechyňsku popisuje: "Mladé hospodyňky a vyšňořené dcerky v národním kroji... v levé ruce modlitby se šátečkem, v pravé ruce uzlík sněhobílý a v něm talíř s mazancem a vejci, červeně, modře, žlutě i jinak barvenými. Při - hrubé - postavila v kostele každá svůj uzlík před sebe a když bylo po mši, kráčely všechny k hlavnímu oltáři a kladly uzlíky své, poněkud je uvolnivše, na oltář, ku posvěcení. Když se tak stalo, odstoupily opět do lodi chrámové, pan farář vystoupil ze sakristie a jakmile vystoupil, spustili hudebníci na kůru pochod a hráli jej tak nadšeně, jako by o nějakém svatebním průvodu. Zatím světil pan farář mazance a vejce, a když bylo po svěcení, hospodyňky a dívky si požehnané věci opět vzaly a odnesly. Doma je postavily na stůl, hospodář požehnav ještě křížem věci ty, ukrojil před obědem každému domácímu po krajíčku mazance a dal každému i po vejci."


index