K jičínským protiněmeckým a protižidovským výtržnostem před 100 lety

V minulém čísle jsme psali o jičínských výtržnostech ve dnech 3. a 4. 12. 1897. Po dva dny se k večeru shlukl v ulicích města dav narůstající z 300 až k tisícovce lidí, aby odstraňoval německé nápisy a rozbíjel okna v židovských domech. Teprve po zákroku vojska výtržnosti v dalších dnech ustaly.

Jičínské výtržnosti navazovaly na daleko větší čtyřdenní protiněmecké bouře v Praze, které ukončilo až vyhlášení stanného práva 2. prosince. V Praze začalo 29. listopadu po pádu Badeniho vlády (další porážce české politiky) odstraňování nebo zatírání německých nápisů a nejen vytloukání oken, ale i poškozování, demolování, ba i podpalování řady německých objektů. Při násilnostech byli tři lidé zabiti a desítky dalších vážně raněno. Proto také bylo vyhlášeno stanné právo.

Tyto krajnosti, nesené silným českým nacionalismem, byly odpovědí na projevy nacionalismu německého, který hájil nadřazené, vůdčí postavení Němců v Rakousku a stavěl se radikálně proti zápasu českého národa za jeho rovnoprávné postavení a jazykovou rovnoprávnost v Rakousku. Čechů během XIX. století početně hodně přibylo a také ekonomicky začali dostihovat Němce. Z českých řemeslníků a malých obchodníků vyrostli už i velcí podnikatelé, průmyslníci (v Jičíně to koncem minulého století byli jen bratři Knotkové). Napomohl tomu i český nacionalismus s hesly "Svůj k svému" anebo "Komu prodáváme, od toho kupujeme, zeptejme se ho, zda je náš."

Když v dubnu 1897 vydala vláda ministerského předsedy Badeniho (polského šlechtice) jazyková nařízení zrovnoprávňující češtinu, podle nichž mělo v čechách každé úřední řízení (nejen ve vnějším styku s žadatelem, ale i uvnitř úřadu) probíhat v tom jazyce, v jakém došlo podání, rozpoutali Němci proti tomuto jazykovému nařízení boj. Na jedné straně obstrukcí práce v parlamentu, kde protahovali své projevy, jako to u nás předvedli Sládkovi republikáni (poslanec Otta Lecher mluvil nepřetržitě 7. hod. večer do 10. hod. dopolední!). Později vyvolávali divoké kravály, ba i rvačky, až práci parlamentu zcela ochromili. Na druhé straně pořádali řadu protivládních shromáždění, která v převážně německých oblastech Čech přecházela v zesměšňování Čechů i jejich napadání a pronásledování. Došlo i k vytloukání oken, v Mostě byl dokonce zapálen dům českého obchodníka a v Dubenci česká škola, z Žatce museli Češi utíkat... Prostě docházelo "k neslýchaným a surovým protičeským štvanicím" a "brutálním a nelidským násilnostem", jak psal jičínský tisk.

Jako každý nacionalismus zveličoval i ten český chyby "nepřítele" a přednosti své. Procházeli jsme jako národ podobným stadiem jako dnes Slováci a věřili jsme tehdy podobným nehoráznostem jako oni: že matkou Cyrila a Metoděje byla Slovenka nebo že penězovod vedl v době Husákovy vlády ze Slovenska do Čech. Na podzim roku 1897 prostě srážky německého a českého vypjatého nacionalismu smutně vyvrcholily: tekla lidská krev.

Vraťme se však k našemu městu. Byly jičínské výtržnosti jen protiněmecké? Byly především protiněmecké. Tak jako Prahu, zbavily i Jičín, už natrvalo, německých nápisů a vedly k zrušení jediné německé židovské školy v městě. Vystrašená židivská obec ji hned v prosinci zavřela. Ale proti komu se měly v prosinci české národní vášně obrátit, kdo byli v Jičíně nositeli němectví? Při sčítání lidu v r. 1880 se k německé národnosti v Jičíně hlásilo 262 osob, v roce 1890 už jen 135.

Jedním z běžných německých občanů byl ředitel v.v. Hruschka a tomu dav vytloukal okna po oba dny. Jičínský Národní výbor to velmi zdůrazňoval. Na německy mluvící důstojníky a vysoké úředníky hejtmanství a okresního soudu si lidé netroufali. Postihnout jičínské dámy, které také přispívaly k tomu, že "německé švadronění lze všude v Jičíně slyšet" (Jičínský Obzor 1894), na to nikdo nepomyslel.

Přirozeným cílem protiněmeckých útoků se proto v prosinci před sto lety stala nejpočetnější skupina, která užívala často němčinu - jičínští židé. Patřili mezi bohatší občany, převahou mezi obchodníky, a podle převažujícího úsudku zbohatli z nás - křesťanů. A nejen proto, že rozuměli obchodu a dovedli zboží vychválit a prodat, ale i švindlem. Byla to navíc skupina jiná: divným náboženstvím, svými svátky, které držívali v jiné dny i svým vzezřením. Protižidovské cítění bylo podporováno silným antisemitismem v Rakousku (za dva roky přijde hislsneriáda!) a v Jičíně jej šířil Jičínský Obzor. Ten uváděl často příklady židovského němectví a židovských špatností, ne vždy pravdivě. V roce 1895 například lituje, že "antisemitismus doposud nezapustil u nás kořeny", jindy prohlašuje židy za "nepřátele lidstva" a uvádí protižidovské výroky filosofů anebo kladně referuje o brožuře "Upír čili lidstvo lichvářské". V našem zjitřeném roce 1897, v září, vytýká list hasičskému sboru v Železnici, že "není pro něj ctí mít v čele Žida, dát se řídit jediným Židem v obci - hostinským Schonfeldem!"

Nedovedu si představit, že by dnes takový antisemitský, rasistický výrok, posuzující člověka ne jako jedince, ale podle příslušnosti k etnické skupině, uveřejnily jičínské noviny o Romovi v čele hasičského sboru. Ale v duši leckterého Jičíňáka a v hospodě u piva by i dnes zaznít mohl.

Jičínské výtržnosti v prosinci 1897 tedy byly sice především protiněmecké (takové byly i dozvuky, když 13 Čechů obžalovaných z výtržností hájili hrdě čeští advokáti, většinou zdarma), ale pohany antisemitismu, které se Národní výbor v Jičíně až příliš bránil, jičíňáky zbavit nelze!

Vladimír Úlehla

Augustin Seifert byl čestným občanem města Jičína

V lednu si připomínáme 125. výročí narození jičínského rodáka Augustina Seiferta, významné osobnosti českého společenského života.

Narodil se 14.1.1873 v rodině jičínského obchodníka a po maturitě (1892) na gymnáziu vystudoval práva. Z jeho podnětu bylo v r. 1931 gymnázium nazváno Lepařovým. Byl činným v Akademické čtenářské jednotě, ve studentském "Všehradu" i v hnutí "Omladiny" let devadesátých. Celoživotním zájmem se mu stal život veřejný a služba českým národním zájmům. Tyto snahy mohl plně rozvinout až v Národní radě české, v níž působil od r. 1905. NRČ byla založena na základě usnesení poslaneckých klubů jako celonárodní ústřední instituce pro společené národní práce ve všech oborech veřejného života. Seifertova práce vynikla zejméně v době 1. světové války a v přípravách budování nového státu. Po r. 1918 pomáhal reorganizovat NRČ, zakládat její pobočky na Moravě, Slezku, Slovensku a dokonce Karpatskou odbočku v Užhorodě. Jako ředitel setrval v NRČ až do konce r. 1936, kdy odešel na odpočinek. Přesto však působil v NRČ dále jako člen čestného výboru.

Rozsah jeho činnosti dokládají časopisy, které NČR vydávala. Byl to zejména časopis "Národní rada", "Naše zahraničí" a "Čechoslovák". Seifertova publicistická činnost obsahuje několik stovek větších statí a tisíce článků politických, historických i vlastivědných.

Povahovými vlastnostmi a přednostmi - široký rozhled, nevšední obratnost a takt v jednání, schopnost tolerovat jiný názor, znalosti jazykové, nadání řečnické a publicistické - byl předurčen k významnému místu ve společnosti. Je o něm známo, že nikdy nevstoupil do žádné politické strany. Jako organizátor a řečník často cestoval a není dnes bez zajímavosti, že cestoval vždy jen za své peníze a zásadně odmítal i cestovní diety, přestože plnil úkoly plynoucí ze své funkce. Soukromé finanční prostředky dokonce vydával k prezentaci NRČ. Za okupace byl za vlasteneckou činnost vězněn na Pankráci, jako jediný za celou tehdejší NRČ jako rukojmí, třebaže byl v té době již ve výslužbě.

Byl vnímán jako "konzul" Jičína v Praze, tak známá péče o rodné město, jemuž poskytoval celý život své síly a pomoc při jeho kulturních i hospodářských záležitostech. Byl spoluzakladatelem volného sdružení krajanů z Jičína, pozdějšího spolku "Jičín v Praze". V letech 1933-1941 vydával "Věstník krajanského spolku". Po jeho zastavení otiskoval články a zprávy z Českého ráje v severovýchodních časopisech. Publikační činností se výrazně zasloužil o propagaci rodného kraje a turistiky v Českém ráji, zejména v Prachovských skalách. Jeho jménem byla nazvána vyhlídka na východním ostrohu Starého Hrádku. Ocenění o prospěch rodného města vyústilo v r. 1933 v jeho jmenování čestným občanem města Jičína.

Augustin Seifert zemřel 9. listopadu 1955 v Praze. Jeho manželka, Nina Seifertová-Šrutová, splnila jeho přání, když věnovala část jeho regionální knihovny jičínskému muzeu.

Hana Trojanová

Hrob o kterém se nemluví

Jičín - Když navštívil Vlastimil Brodský Jičín tak jeho první slova patřila tomu, že zde leží maminka Ladislava Peška. Ubezpečil jsem ho, že o tom vím a hrob existuje. Zamlčel jsem, že zdaleka není v takovém pořádku jak by měl být. To ostatně je bolest i dalších hrobů v nichž leží mnozí význační lidé. Stačí se jen podívat na hrob Lepařův či herečky Ferbasové. Je paradoxní, že právě za totality ochotnický soubor J.K. Tyl se rozhodl pečovat právě o ty tzv. herecké hroby. Pokud vím tak tato iniciativa vydržela velmi krátce. Dědeček a babička Ladislava Peška bydleli v Jičíně v zámku. Dědeček Jan Tham byl totiž soudním sluhou a tak zde měl naturální byt. Zde se kočujícím hercům Josefovi a Marii Peškovým narodila 1. ledna 1869 dcera Ema, která byla od svých desíti měsíců vychovávána rodiči své matky. Když bylo Peškově mamince 16 let přijela do města divadelní společnost Františka Pokorného. A s tou společností maminka utekla. V roce 1896 se vdala za herce Ladislava Pecha. Syn Ladislav, pozdější význačný herec, člen činohry Národního divadla, se jim narodil v roce 1905.

(ras)

Jak se k výtržnostem v roce 1897 postavili městští úředníci ?

Městská rada jičínská spolu se všemi národními spolky a společenstvy jičínskými vydala následující provolání:

"Vlasteneckému občanstvu jičínskému! Pohnuté události posledních dnů, jichž ozvuky i v našem městě se ohlásily, vyvolaly nutnosť, aby také u nás učiněna byla opatření k zachování veřejného pořádku. Za tím účelem ustavil se ze členů městské rady jičínské a všech národních spolků i společenstev jičínských NÁRODNÍ VÝBOR, jenž vzal na sebe úkol, aby sám se vším úsilím pečoval o udržení veřejného pořádku v městě. Zvolený národní výbor důtklivě žádá

- a to nejen v zájmu našeho města a k uvarování škod dalších, jež stihnouti by mohly nikoliv ty, proti nimž jsou namířeny, nýbrž obec samu a tím veškeré poplatníky, jakož i v zájmu cti národní a k odvrácení těžkých pohrom, jež by opakování podobných bouří pro národ náš mohlo míti v zápětí

- veškerých spoluobčanů, aby jej v plnění tohoto úkolu co nejúčinněji podporovali a sami o zachování veřejného pořádku a klidu co nejvíce se přičinili. Zejména prosíme, aby ctěné občanstvo v hodinách večerních bez potřeby z domu nevycházelo, zvláště pak osoby jich dohledu a kázni svěřené z domů nepouštělo, jelikož by za následky svého opomenutí po případě samo odpovídati muselo. Důvěřujeme v rozvahu, občanskou uvědomělost a vlasteneckou mysl spoluobčanů svých, že uposlechnou tohoto varovného hlasu našeho k zachování dobrého jména našeho města a cti národní.

(Krakonoš 1897)

PLES CESTOVATELŮ

PŘEDPRODEJ VSTUPENEK V CK TOMTOUR, Ruská 110, Jičín, tel. 0433/522 604