Jeho autorem je turnovský novinář a fotograf Pavel Charousek, kterému touto cestou děkujeme za laskavé umožnění exkluzivního uveřejnění části projektu, určené zejména zajímavým lidem Jičínska. Poslední informace autora hovoří o možnosti vydání projektu "Češi Českého ráje" v knižní podobě.

(mar)

Manželé Scheybalovi patří mezi naše přední národopisce.

Národopis je především o lásce k rodné zemi

Jejich cesty se spojily v roce 1961. Jedenadvacetiletá Jana Cermanová, coby čerstvá inspektorka pro muzea, knihovny, ochranu památek a přírody jabloneckého okresu, měla napsat brožuru o památkách lidové architektury Železného Brodu. Protože tehdy o oboru ještě mnoho nevěděla, navedl ji kolega, aby se jela poradit s tehdy již známým národopiscem J.V. Scheybalem. A osudové setkání bylo na světě.

Josef V. Scheybal (*1928) prožil prvních deset let svého dětství v Kristiánově u Frýdlantu v Čechách. V roce 1938, po zabrání Sudet, odešla rodina do Turnova. Tady Josef zůstal až do konce gymnaziálních let. Jeho otec se věnoval dokumentaci lidové architektury na Turnovsku a on pracoval s ním. Fotografovali, kreslili, sbírali. Proto nepřekvapí, že Josef po absolutoriu gymnázia studoval právě národopis a dějiny umění. Absolvoval v roce 1952. Rok před tím se stal členem Svazu československých výtvarných umělců. Svoji první velkou práci zasvětil malířskému, grafickému a ilustračnímu dílu dnes trochu opomíjeného malíře Adolfa Kašpara (kniha vyšla v roce 1957). A byli to právě Adolf Kašpar a Turnovan Jan Prousek, kteří ovlivnili Scheybalovu práci malířskou a dokumentační, když ve stovkách skicáků zachytil desítky mizejících kapliček, božích muk a rázovitých venkovských stavení. Jeho obrázky jsou často posledními památkami na dnes už neexistující stavby. Ke Kašparovi a Prouskovi však musíme přidat ještě jedno jméno - Karla Vika, se kterým se Scheybal osobně znal a s nímž připravil knížku Severní Čechy. Vik maloval, Scheybal psal doprovodný text. Kniha vyšla k Vikovým 75. narozeninám v roce 1958. Další významnou publikací, kterou J.V. Scheybal doplnil svými texty, byl soubor fotografií MUDr. Jiřího Šolce: Lidové stavby v Pojizeří.

J.V. Scheybal nebyl poplatný tehdy panujícímu režimu, a tak jeho práce často zůstávaly pouze v rukopisné podobě, nebo si je nakladatelství dlouho předávala, než některé z nich našlo odvahu knížku vydat. Od roku 1965 J.V.Scheybal působil v Severočeském muzeu v Liberci. V letech 1968 až 1979 byl vedoucím jeho historického oddělení. V osmdesátých letech v muzeu pracoval ze zdravotních důvodů pouze na poloviční úvazek. V těchto letech vyšly knižně jeho dvě patrně největší a nejdůležitější práce: Umění lidových tesařů, kameníků a sochařů v severních Čechách, kterou napsal spolu s manželkou Janou (vyšla v roce 1985), a kniha Senzace pěti století v kramářské písni (1991), která originálním způsobem přibližuje historické události na pozadí kramářských tisků. V průběhu let měl J.V.Scheybal také velké množství samostatných výtvarných výstav. První byla v roce 1956 v Národopisném muzeu v Praze, následovaly výstavy v Turnově, Jablonci, Železném Brodě, Ústí nad Labem, Jičíně, Liberci, Kouřimi atd. Jeho způsob národopisné kresby se stal opravdovým pojmem.

J.V.Scheybal komplexně zpracoval severočeskou lidovou architekturu, napsal několik doslova průkopnických prací na poli ochrany a významu národopisných památek.

Jana Scheybalová, roz. Cermanová (*1940), prožila dětství v Lomnici nad Popelkou a vystudovala vyšší hospodářskou školu v Turnově. Chtěla být novinářkou, když ale maturovala, nebyli absolventi středních odborných škol na humanitní obory přijímáni. A tak začala pracovat v lomnických Kovozávodech. Přes vychovatelství v n.p. Seba Tanvald se v roce 1961 dostala na tehdejší Okresní národní výbor v Jablonci nad Nisou (ONV), na odbor kultury. Jak už jsme napsali, byla inspektorkou pro ochranu památek a osud ji zavál na Sychrov, kde tehdy žil její budoucí manžel J.V. Scheybal. V roce 1966 se ze Sychrova přestěhovali na nevyužitou a zchátralou bývalou faru v centru Jablonce nad Nisou. Jana dálkově studovala na Karlově univerzitě, na katedře etnografie a folkloristiky. Doktorát z oboru má od roku 1971. To už v kultuře nepůsobila. Po příchodu okupačních armád v roce 1968 pobyt cizích vojsk na území našeho státu jednoznačně odsoudila a z ONV musela odejít. Až do roku 1996 pracovala v jablonecké pobočce Československé obchodní banky, v letech 1990 až 1996 byla ředitelkou této pobočky. Ve volných chvílích pomáhala manželovi při psaní odborných národopisných článků a publikací, nyní se věnuje i vlastní publikační činnosti a oba společně pečují o sbírku tiskovin a věcí, vážících se k jejich životnímu oboru. Dodnes manžele Scheybalovy můžete potkat na různých místech Českého ráje a Pojizeří, jak obdivují krásy krajiny a lidové architektury...

Pane Scheybale, prý vás k národopisu přivedl vlastní otec?

"To je pravda. Když jsme se těsně před válkou přestěhovali do Turnova, věnoval se můj otec dokumentaci a záchraně zdejších lidových staveb. Zasloužil se například o částečnou rekonstrukci Kopicova statku v Kacanovech. Ta byla jednou z prvních, kterou se podařilo prosadit. Do té doby se lidová architektura nechránila, ani nebyla pořádně zdokumentována. Paradoxně udělali nápravu až Němci. Za protektorátu dostávali majitelé historických lidových staveb státní subvenci na opravy. Takhle se opravil například Beranův mlýn ve Vlastibořicích, Bičíkův statek v Příšovicích a další. Tehdy se také pořizovaly první soupisy památek lidové architektury. Otec fotografoval a já chodil s ním, kreslil a pomáhal mu. Prochodili jsme tenkrát celý kraj křížem krážem. Táta se také seznámil s Mistrem Vikem, který na mé malování - společně s profesorem Kuželem ze šperkařské školy - měl velký vliv. Když jsem se potom na gymnáziu dověděl, že lze studovat národopis jako samostatný studijní obor, bylo o mém životě rozhodnuto."

Fakultu jste absolvoval prací z našeho kraje?

"Ano. Byla to studie o kontrastu lidových staveb v bývalých Sudetech, zejména na Frýdlantsku a Liberecku, a českých staveb v Českém ráji."

Pane Scheybale, proč jste se v 50. letech vlastně dostal do "nemilosti"?

"Já vlastně ani nevím, že jsem v nemilosti byl. Nikomu nedávám za vinu, že jsem občas neměl šanci něco vydat. To víte, mé rukopisy jsou plné lidových staveb, kostelíčků, božích muk. Oni se ti odpovědní tehdy báli takové věci vydávat. Bylo to velmi zvláštní. Nikdy jste nenašel nikoho, od koho onen zákaz vycházel. Byla to už taková doba. Po roce 1970 zase nebyla takzvaně v kurzu manželka. Naštěstí po roce 1989 už nikdo kurz neurčuje, ale zase jsme o pár pátků starší."

Považujete knihu Umění lidových tesařů, kameníků a sochařů v severních Čechách za svoji vrcholnou práci?

"Psali jsme ji s manželkou několik let. Kdyby vyšla na kvalitnějším papíře a k tomu další dva díly, které byly naplánované a které měly obsáhnout lidové umění našeho kraje komplexně, určitě by to vrcholné dílo bylo. Takhle vím, že je to jen torzo. Díky ale za to, že kniha vůbec vyšla."

Jedna z vašich knížek prý vycházela dlouhá desetiletí...

"Senzace pěti století v kramářské písni jsem napsal v roce 1961. Měla vyjít jako objevná práce v Akademii věd. Místo toho byla několikrát vrácena. Pořád něco vadilo. Dlouhou dobu ležela v Severočeském nakladatelství. Stále jsem musel něco předělávat. Až nakonec ji manželka po převratu v roce 1989 vzala a odvezla do Hradce Králové, kde ji nakladatelství Kruh vydalo. Vyšla tedy po 30 letech od napsání. Nakonec jsem rád, že nevyšla dřív. Ona tam totiž je kapitola o lidové kramářské písni a cenzuře. I když jde o písně staré až několik staletí, jako by byly napsány právě na minulý režim. Proto asi knížka dřív nemohla vyjít. Jsem tomu rád, protože dnes je v ní i necenzurovaná kapitola o cenzuře."

Paní Scheybalová, nebylo vám líto, že jste se národopisu nemohla dosud plně věnovat?

"Víte, v mládí jsem si myslela, že ten nový řád by mohl být skutečně spravedlivým státním zřízením. Postupně se ale vršila zklamání, až přišel srpen 1968. Dnes jsem vlastně ráda, že jsem roky 1968 až 1970 prožila. Zbavily mě zbytků iluzí o lidumilném lidově demokratickém zřízení i o spoustě lidí, kteří se točili a dodnes točí jako korouhvičky.

Nemohu také říct, že jsem se národopisu a historii vůbec nevěnovala. Společně s manželem jsme připravovali třísvazkové dílo o lidovém umění, z něhož vyšel jen první díl. Z původního podtitulu se nakonec stal dlouhý, těžko zapamatovatelný název: Umění lidových tesařů, kameníků a sochařů v severovýchodních Čechách. V devadesátých letech jsem napsala populárně laděný text ke knize Kraj kolem Jizery a několik knížek, o nichž léta přemýšlím, bych ještě ráda dokončila."

Pane Scheybale, jak se změnil vztah k památkám lidové architektury za dobu, kdy se národopisu aktivně věnujete?

"Už jsem řekl, že první dotace na opravy lidových staveb přicházely paradoxně za protektorátu. V 50. a 60. letech se na okresech pořizovaly seznamy, mapovaly vesnice, prochodili jsme celý kraj. Jednali jsme se soukromníky, aby na opravách spolupracovali. Z těch dob mám stovky skicáků plných kreseb. Bohužel, když jsme se na místa vrátili po čase znovu, už tam třeba socha, kříž nebo boží muka nebyly. Dnes už prakticky nemám co kreslit. Je ale přirozené, že lidová architektura musí postupně zaniknout. Když si uvědomíme, že v minulosti po 50 letech lidé stavěli chalupu novou, protože ta stará byla zchátralá nebo vyhořela, my vlastně zachováváme a prodlužujeme neudržitelné. Ať budou dělat chalupáři sebelépe, jejich práce už nemá s opravdovou lidovou architekturou mnoho společného. Z hlediska ryzího národopisu žijeme poslední roky."

Takže se zánikem posledních chalup zahyne také obor sám?

"To ne. Je ještě spousta věcí, které nejsou zpracovány, jako například archivy, a také chybí závěrečná shrnující práce. Tou by mohla být národopisná encyklopedie, kterou připravuje Akademie věd České republiky. Pro ní jsem také pořídil některé kresby. Máme v republice i několik skanzenů lidové architektury, o které bude třeba se profesionálně starat, abychom neztratili historické povědomí o naší minulosti."

Co to vlastně národopis je?

"Národopis jako věda má kořeny v minulém století. Velkým impulzem pro shromažďování a dokumentaci lidové architektury a lidových zvyků byla velká Národopisná výstava českoslovanská v roce 1895. Pro mě je národopis vše, co není kodifikované, tedy vše, co není řízeno vládou, krajskými úřady, okresem. Národopis je skutečně lidová kultura v té nejzákladnější, nikým necenzurované linii. Zasvětil jsem mu život a vděčím mu za spoustu věcí. Naučil mě milovat tenhle národ, jeho historii a jeho obyvatele. Mám v srdci několik zákoutí, zvlášť v Českém ráji a Pojizeří, kam se musím stále vracet. Stručně se tomu říká láska k rodné zemi..."

(Zaznamenáno v Jablonci nad Nisou v červnu 1997.)