Při založení nové části města Jičína (Nového Města) nařídil Valdštejn vyzvednouti v této nové oblasti též kostel se hřbitovem a při něm špitál. Hlavním úkolem jeho bylo býti kostelem špitálním a hřbitovním. Tak to uvádí v první části své Historické topografie města Jičína Jaroslav Mencl.

Základní kámen ke stavbě chrámu Nejsvětější a Nerozdílné Trojice byl položen 17. října 1629. V roce 1631 byla pak zakoupena od Václava Vyšepolského část pole na zřízení nového hřbitova. Bohužel stavba kostela, pravděpodobně podle Spezzova návrhu, postupovala velmi pomalu a částečně byla postižena požárem v roce 1630. V době smrti Albrechta z Valdštejna byly hotové pouze obvodové zdi a náběhy zaklenutí lodi a presbyteria. Další bouřlivá válečná léta se podepsala i na stavu hřbitova. Zdi byly rozvaleny a celé místo se nacházelo ve velmi nedůstojném stavu. Protože se zde pochovávali téměř všichni sousedé, rozhodli se starší obce, purkmistr a rychtáři upravit hřbitov a rozestavěný kostel co nejdříve dokončit.Za tímto účelem zástupci městské správy sestavili memorandum, které odeslali arcibiskupovi Arnoštu Harrachovi. Ten s dostavbou souhlasil pod podmínkou, že stavba bude financována z prostředků města, případně s podporou majitele panství. 7. září 1661 děkan Skéva slavnostně posvětil stávající stavbu. Kostelu však byl dán titul Panny Marie Bolestné de Sale. Hlavní stavební práce pod vedením stavitele Jana Patočky se rozeběhly v příštím roce a koncem dubna 1663 byla stavba vyhnána až pod krov. V té době byly zhotoveny zvony a postavena dřevěná zvonice nedaleko kostela. První mše se v novém kostele sloužila 9. listopadu 1663. Zahájení i dokončení stavby dokládají základní kameny z let 1629 a 1663.

Hřbitovnímu kostelu ovšem stále chyběla věžová zvonice. Ta byla přistavěna až v roce 1718. Prostředky na ní byly částečně získány z chrámového jmění a za přispění několika málo dobrodinců. Stavbou masivní průčelní věže byl pověřen jičínský stavitel italského původu Josef Gilmet. Zvonice byla ukončena cibulovitou bání s dvěma lucernami, dnešní novorenesanční zakrytí pochází až z roku 1861, kdy byla původní střecha stržena větrnou bouří a při svém pádu poničila i zbývající střechy a mnoho pomníků. V příštím roce by měly začít opravy hřbitovního kostela Panny Marie de Sale. První přijdou na řadu střechy nad chrámovou lodí, na které má být z celkové 5 milionové dotace vyčleněno 1,5 milionu korun.

(to)

Výročí Studentského domu v Jičíně

Studentský dům měl v první řadě sloužit těm zhruba osmi stům studentů, kteří z širokého okolí denně dojížděli do jičínských středních škol a většinou byli odkázáni na studené jídlo z domova a na to, aby ranní čas před otevřením škol a pak čas před odjezdem domů trávili, kde se dalo. Vedle toho měl dům sloužit i kulturnímu životu studentstva. Být nejen pro studenty, ale i studentů. A konečně v něm měla být definitivně umístěna městská veřejná knihovna. Přednášející věnovala pozornost poválečné práci sdružení YMCA a Akademické čtenářské jednoty, které se na vzniku nového zařízení podílely, a také osudům jičínské veřejné knihovny. A samozřejmě dvěma klíčovým osobám. Hlavnímu iniciátorovi ideje řediteli lycea Gothardu Štorchovi a tvůrci této kvalitní architektury ing. arch. Čeňku Musilovi. Hudební vložkou, reprodukcí první věty Foersterovy Jičínské suity, která se poprvé hrála právě před otevřením domu, přispěl ze svého osobního archivu Radek Sál.

Doktorka Bílková chystá spolu s knihovnicemi vydání almanachu k výročí Studentského domu. Paradoxně existuje více dokladů k prvním letům této instituce než k době válečné a bezprostředně poválečné - do převzetí domu Československým svazem mládeže. Naštěstí je tu paměť starší generace. Přímo na večeru se dva diskutující shodli, že Studentského domu užíval také skaut. Klubovnu tu měl oddíl dívčí i chlapecký.

Kdo ve své hlavě nosí vzpomínky na kulturní a společenský život ve Studentském domě, případně má vzpomínky dojíždějícího studenta, ať se laskavě ozve Městské knihovně nebo Evě Bílkové. Na papír stačí zachytit fakta, třeba jen heslovitě. Večer se vydařil, ať se podaří vydat i hodnotný almanach.

(Ú)

V biografu slibují vodku

Letošní filmovou sezónu zde totiž zakončí v pondělí 20. prosince kultovním snímkem Alexandra Rogolžkina Svéráz národního lovu. Snad ani není třeba připomínat, že vodka v tomto lehce satirickém příběhu o ruské mentalitě teče proudem.

(jn)

Jak se žilo v Jičíně na konci 19. století

Byl to i v roce 1899 stále ten starý, vlastně trčkovsko-valdštejnský vodovod, který měl své hlavní zařízení ve vodárenské věži u rybníka Kníže (dnes Heberova galerie). Voda z Cidliny, také už infikovaná a dávno ne pitná, sem přitékala krytým korytem při jarošovské straně rybníka a sama svou silou otáčela vodním kolem dole ve věži. To uvádělo v činnost tlakostroj (soustavu pump), který vodu tlačil do měděné nádrže nahoře ve vodárenské věži. Odtud se voda samospádem rozváděla do kašen a stojanů. Do známé horní kašny na náměstí se sochou Amfitríté uprostřed; do vodního stojanu, který v dolní části Velkého náměstí nahradil roku 1895 neosvědčivší se nízkou kašnu, která v roce 1881-2 vystřídala původní obdobnou kamennou kašnu jako byla horní, jenže se sochou Neptuna uprostřed. Vodovodní potrubí přivádělo vodu i do vodního stojanu na Malém náměstí a do kamenné kašny se sochou sv. Trojice vedle, na rohu Husovy a Šafaříkovy ulice. Vedlejší větve vodovodního potrubí vedly do zámku, jezuitské koleje a jezuitského semináře. K městským kašnám a vodním stojanům chodívaly děvečky a ženy z chudších rodin s dřevěnými štoudvemi na zádech, nosily je na popruzích, pro užitkovou vodu.

Pitnou vodu poskytovaly obecní studny. V roce 1897 jich podle novin bylo šest, ale nebyly v dobrém stavu. Ústřední studna stála od nepaměti uprostřed Velkého náměstí, zakrytá od roku 1838 půvabnou empirovou stavbičkou. Měla litinovou pumpu s dvěma výtoky z roku 1881 (od firmy Wiesner z Chrudimi). Dávala vodu z hlubších vrstev, když Matěj Šulc z Kosti roku 1876 zvýšil její vydatnost provrtáním skály do větší hloubky. Další obecní studny pumpy neměly a nebyly uzavřeny, leda zakryty stříškou jako na Novém Městě. Voda se z nich nabírala okovem. Noviny popisují v roce 1901, jak ve studni uprostřed náměstí na Novém Městě už dvanáct let znečištěné jsou ve vodě střepy, hadry a smetí (jinde prý plave chcíplá kočka). Tehdejší uličníci prý do studny a na okov plijí, takže kdo chce vodu vážit, musí dříve očistit okov.

Zle bylo, když přišlo suché léto. Přítok z Cidliny byl tak slabý, že voda nestačila občas otáčet svou silou "předpotopním kolem" ve vodárně a tlačit vodu do vodojemu. Pak voda v kašnách a vodních stojanech chvílemi netekla a jičínské noviny popisují, jak v kašně pod Amfitríté bylo jen 5 cm vody a děvečky ji nabíraly do puten houbou. Radní prý by neměli jen krčit rameny a ukazovat na modrou oblohu, ale zřídit pomocný parní stroj, který by otáčel vodním kolem.

Ale rada byla šetrná a nechtělo se jí vydávat peníze, když už se hledaly prameny pro řádný městský vodovod s pramenitou pitnou vodou. Začalo to už za starosty V. Fejfara, který si v roce 1880 vyžádal 200 zl. na hledání pramenů pod Čeřovkou. Za starosty Dollanského se hledaly v roce 1885 prameny v Prachovských skalách. Roku 1892 se zdálo nadějné prameniště ve Lháni a v roce 1897 se vážně mluvilo o pramenech v Bradlecké Lhotě, které dávaly skoro 10 l za vteřinu. Ale teprve studeňanské prameny v roce 1906 posoudil inž. Hrázský, profesor české Vysoké školy technické, jako plně vyhovující kvalitou i vydatností.

Nejlepší vodu v Jičíně poskytoval na konci století Svatováclavský pramen. Vytékal z trubky (dnes vytržené) vedle sochy světce na Valdickém předměstí. Ráno i k večeru se sem chodívalo na procházku. Lidé vodu pili a nosívali ji též domů. Před polednem sem paní Marie Volfová pravidelně posílala jednu služku se džbánem pro čerstvou chladnou vodu k obědu. Také první jičínští výrobci sodové vody a pěnivých limonád, Moric Köppl a po něm Kateřina Fialová, která si k sv. Václavu v prosinci 1900 přenesla svůj závod z Lipové ulice, užívali této vody. Přetok pak tekl od sv. Václava potrubím v zemi do Svatováclavských lázní, které ležely níže. Z dnešního pohledu ještě před tratí za benzinovým čerpadlem. Železniční trať na Turnov byla vybudována až v roce 1903.

Shrneme-li dosavadní poznání, město Jičín na konci století pokulhávalo za řadou českých měst. Nemělo vodovod ani řádnou kanalizaci. Nemělo plynárnu, natož elektrárnu. Ulice byly osvětleny jen ubohými petrolejovými lampami a nebyly, zvláště vozovky, dodlážděné. Úroveň hygieny a zdravotnictví byla nízká. Železniční spojení na dvou vedlejších tratích bylo nevalné. Jičínský obzor, noviny Politického klubu, který stál v opozici proti dosavadnímu vedení města, prohlašuje 15.7. 1899 Jičín za "vzor města, jaká nemají být".

Příště: Osobní hygiena, koupání a praní

Vladimír Úlehla

Jivínský Štefan

Karel Samšiňák - Za dlouholetou činnost v kultuře (např. výstavy v Šolcově statku), za podíl na vydání knihy Sobotecko, za pořádání malířského "Plenéru". (Kulturní komise Sobotky)

Ivan Kafka - Za vydání knihy Sobotecko - Český ráj, za činnost v Klubu rodáků (oslavy 500 let města, "Plenér", jarmark...). (Kulturní komise Sobotky)

Olga Bičišťová - Za stálou činnost na kulturním poli (Šrámkova Sobotka, učitelský "EXOD", vánoční pořady, lit. hudební pásma, kult. vložky pro společ. organizace. (Kulturní komise Sobotky)

Ochotnický soubor J.K. Tyl Hořice - Za nastudování a mnohonásobné provedení hry César v režii Z. Vaškovové. 1. místo na Klicperově Chlumci. (O. Tomíčková)

Petr Jedlička, Jaromír Černý - Za ztvárnění hlavních rolí ve hře Voskovce a Wericha "César". (O. Tomíčková)

Jan Nosek, Marie Nosková a spol. - Za úspěšné zorganizování 3. sjezdu rodáků a přátel obcí Lukavec, Černín a Dobeš. (O. Tomíčková)

Občanské sdružení "Arché" - Za zorganizování úspěšného prvního ročníku filmového víkendu "Hořickej vorel '99". (O. Tomíčková)

Eva Bílková - Za publikaci "Almanach jičínského gymnázia" a "Osobnosti spjaté s gymnáziem" a za další činnost při oslavách 375. výročí založení školy. (O. Tomíčková)

Obec Holovousy - Za vydání publikace o dějinách obce. (O. Tomíčková)

Umělecká skupina Trafalgar - Za vydávání kulturního čtvrtletníku téhož jména, za podporu začínajících autorů, za organizování setkání mladých umělců, za provedení divadla "Romeo a Julie ve třech". (O. Tomíčková)

Sbory Ratibor a Vesna, Hořický komorní orchestr - Za provedení Rybovy Vánoční mše "Hej mistře" nejen v Hořicích, ale i v Libuni, Lužanech a Bílých Poličanech. (O. Tomíčková)

Studenti hořického gymnázia - Za nastudování a několikanásobné provedení divadelní hry "Romeo a Julie" v improvizovaném divadle na půdě školy. (O. Tomíčková)

Hořický komorní kvartet - Za vynikající reprezentaci města Hořic na společenském večeru věnovanému tomuto městu v pražské Trmalově vile. (O. Tomíčková)

Karol Bílek - Za vše, co vykonal pro Staré Hrady a Sobotku. V roce '99 oslavil 60. narozeniny. (O. Tomíčková)

Hořický komorní orchestr - Za dlouholetou činnost pod vedením Jana Sezimy. (O. Tomíčková)

Učitelé a studenti hořického gymnázia - Za vydávání oblíbeného vlastivědného časopisu "Pod Zvičinou". (O. Tomíčková)

Hořické občasné noviny - Za velmi dobrou obsahovou i grafickou úroveň tohoto nezávislého měsíčníku. (O. Tomíčková)

Divadelní soubor K.J. Erbena Miletín - Založen před 172 lety. Po 12 letech pauzy znovu obnovena činnost. Příchod mladých herců. Letos nacvičili několik divadelních her, hráli na mnoha místech. Např. "Čertovská pohádka" měla při pěti reprízách celkem 500 diváků. (V. Rychterová)

Jaromír Gottlieb a spol. - Za mimořádný a ojedinělý přínos pro porozumění mezi lidmi, za bezbřehou lidskou dobrotu. Za to, že našemu kraji nadělil nové poutní místo - smírčí kříž. (P. Charousek)

Bohumír Procházka - Především za čeření stojatých vod, vytrvalost, obětavost a vitalitu. (P. Charousek)

I vy máte možnost podat do 31.12.1999 své návrhy na ocenění za pozoruhodný kulturní počin. Stačí stručné zdůvodnění a adresu nominovaného zaslat Ing. B. Procházkovi, Sokolovská 367 Jičín, nebo JUDr. J. Veselému na OkÚ Jičín.

(prochor)