(to)
Politik Bohumír Bradáč
Jména a životní osudy mnoha politiků upadnou v zapomnění ihned po jejich odchodu z veřejného života, ne-li dříve, naopak na některé se vzpomíná ještě dlouhá léta. K těm druhým patří významná politická osobnost první republiky Bohumír Bradáč.
Pocházel ze starého selského rodu s písmáckou tradicí. Vztah k půdě a snaha o zlepšení života vesnického obyvatelstva ho provázely celým životem. Přesto je nejvíce znám z politického života, kterému věnoval všechny svoje síly. Narodil se 31.5. 1881 v Židovicích. Už od mladých let se věnoval činnosti veřejné a politické. V necelých čtyřiadvaceti letech byl zvolen starostou obce Židovice a krátce potom se stal členem samosprávy okresu libáňského. V roce 1911 se stal nejmladším poslancem říšského parlamentu a v roce 1913 poslancem zemského sněmu Království českého. Za první světové války se účastnil tajných příprav k osamostatnění národa a byl dokonce vyšetřován za velezrádnou činnost.
V roce 1918 se stal členem Revolučního národního shromáždění a Národního výboru okresu jičínského. V roce 1920 byl za Republikánskou stranu českého venkova zvolen do parlamentu, jehož členem zůstal až do své smrti.
Dvakrát ve svém životě zastával ministerskou funkci. Nejprve v letech 1929-1932 byl ministrem zemědělství a v letech 1932-1935 vedl důležitý rezort - ministerstvo národní obrany. V době, kdy byl ministrem obrany, zavedl mimo jiné dvouletou prezenční službu a zasloužil se o přijetí zákona o úpravě rozpočtu vojenské správy, který zabezpečil na dalších deset let prostředky na opatření nezbytného vojenského výzbrojního a výstrojního materiálu. Bez zajímavosti není ani to, že za jeho éry se začalo s budováním stálých opevnění, zejména v pohraničí. Všeobecná důvěra a vážnost, které se těšil i u příslušníků ostatních politických stran, se projevila v květnu 1935, kdy byl osmdesáti procenty přítomných poslanců zvolen předsedou parlamentu. Bohužel v této funkci zůstal velmi krátce. Bohumír Bradáč podlehl zákeřné chorobě 20. října 1935.
Ve vzpomínce na poctivého, pracovitého a snášenlivého hospodáře, politika a hlavně člověka nesmíme zapomenout na jeho lásku ke koním. Byl členem selského banderia a později zakladatelem Selské jízdy. V roce 1926 byl zvolen starostou reorganizovaného Ústředí selských jízd v Praze.
(to)
Filatelistické schůzky
Nová Paka - Na podzim roku 1936 byl v Nové Pace ustaven Klub českých filatelistů. Na příležitostných schůzkách se tehdy mezi jeho členy prováděla pouze výměna poštovních známek, převážně orazítkovaných. Protože počet sběratelů narůstal, rozhodl výbor, aby se výměnné schůzky konaly pravidelně vždy první neděli v měsíci dopoledne.
V letošním roce uplynulo 50 let od vzniku těchto pravidelných filatelistických setkání. Dnes se již nemění známky kus za kus, ale většinou se výměna provádí prostřednictvím finanční hodnoty. Vzhledem k velkému počtu celosvětově vydávaných známek již není možné sbírat všechny. Proto se v současnosti sběratelé specializují.
V posledních letech se pravidelných schůzek účastní nejen sběratelé z celého východočeského regionu, ale i z dalších míst. Setkání navštěvují i sběratelé pohlednic všech žánrů a někdy se zúčastňují i numismatici. Pravidelně přichází i dlouholetý funkcionář klubu a jeho poslední zakládající člen ing. Jan Glatt.
Sběratelské setkání filatelistů a pohledářů se v sále novopacké hasičské zbrojnice koná každou první neděli v měsíci od 7 do 11 hodin.
Josef Tauchman
Zajímavé knihy U Pašků
Bardová Čtyřicítka - no a co? Úsměvný román navazuje na román Slasti a strasti života s doktorem. Vyšehrad Kč 169,-
Matuška Tisíc mil, těch tisíc mil ... Životní příběh zpěváka
White Dlouhé léto. Strhující příběh britské jednotky vysazené při invazi na pobřeží Normandie. Armex Kč 138,-
Nabídku zajímavých knih pro vás připravuje Knihkupectví U Pašků, Valdštejnovo nám. 61, Jičín (tel.:0433/222 67).
"Profesor" Antonín Vitvar
Antonín Vitvar byl všestranný motocyklový i automobilový závodník.
Nová Paka - Z titulku článku by se mohlo zdát, že Antonín Vitvar byl snad nějaký filozof nebo učený pan profesor s brýlemi a plnovousem, chodící po městě stále zahloubán s myšlenkami kdesi v oblacích. Není tomu tak, protože přezdívku "profesor" získal rodák z Vrchoviny u Nové Paky díky svému závodnickému mistrovství.
Antonín Vitvar se narodil před 95 lety, 27. října 1904, a již ve 30. letech se stal továrním jezdcem Jawy. Jezdil motocyklové, ale i automobilové soutěže. Zúčastnil se mimo jiných závodů i Rallye Monte Carlo a v roce 1939 tam s automobilem Jawa - Minor 750 obsadil výborné 8. místo v silné mezinárodní konkurenci.
Účastnil se Šestidenních, kde získal čtyřikrát zlatou medaili. Byl mnohonásobným reprezentantem naší země a po 2. světové válce svoje vavříny dokázal ještě znásobit. Získal dalších 79 vítězství a na počátku 50. let byl naším nejlepším motocyklovým závodníkem na silničních okruzích. V roce 1974 byl navíc manažerem republikového trophy týmu na Šestidenní, kde naše družstvo poprvé zvítězilo.
I přes to, že se v roce 1952 rozhodl závodění pověsit na hřebík, účastnil se ještě dalších závodů a v roce 1955 na Velké ceně Brna ve svých padesáti letech obsadil třetí místo.
Život jednoho z největších motocyklových a automobilových závodníků se uzavřel 18. března 1978 v Nové Pace.
Václav Franc
Nelítostná bitva skončila krvavou remízou
Je nevlídné časné listopadové ráno. Vlhko, chlad, bláto a hustá neproniknutelná podzimní mlha. Nic nevidíme, orientovat se můžeme pouze podle zvuků. A tím, který k nám doléhá nejvíce, je zpěv. Stovky a tisíce vojáckých hrdel zpívají evangelické chorály. Zpěv a proslovy milovaného krále mají udržet bojovou morálku, než se zvedne ta zpropadená mlha. A kdeže to tedy vlastně stojíme? Jsme nedaleko Lipska u malé vesničky Lützenu, kde proti sobě stojí protestantská armáda švédského krále Gustava Adolfa a císařští vojáci pod vedením Albrechta z Valdštejna. Je 16. listopad 1632. Sotva se mlha trochu rozestoupí, spustí švédská artilerie hodinovou kanonádu a poté za děsivého táhlého křiku Švédové zaútočí. Své nejlepší pěší a jezdecké pluky ze Švédska a Finska vede na pravém křídle do krvavé lázně sám král. Nechme Lva severu, jak se někdy Gustavu Adolfovi říká, útočit a povězme si stručně, jak k tomuto střetnutí došlo. Období třicetileté války lze pro zjednodušení rozdělit do několika fází. Ta, ve které se nacházíme, se dá označit jako válka švédská a je ohraničena lety 1630-1635. V červenci 1630 se třináct tisíc Švédů vylodilo na severu Německa. Katolickým Habsburkům tak vyrostl nový a velmi nebezpečný nepřítel. Zda při tomto rozhodnutí hrály větší roli motivy náboženské, či čistě mocenské, nebudeme řešit. Pravdou však je, že jeden z nejlepších válečníků té doby šel od úspěchu k úspěchu. Gustav Adolf během roku 1631 rozdrtil císařská vojska a jeho spojenci Sasové v témže roce obsadili severní a severovýchodní Čechy a dokonce i Prahu. U vídeňského dvora zavládlo zděšení a císař chtě, nechtě musel hledat pomoc u Albrechta z Valdštejna, který byl toho času v nemilosti. Valdštejn potřeboval ke svým mocenským plánům armádu, a jelikož námluvy se švédským králem ztroskotaly, přijal po jistém upejpání 15. prosince 1631 císařovu nabídku. Jako podmínku si stanovil téměř neomezenou moc nad vojskem.
Činorodý a prací posedlý frýdlantský vévoda do jara vykonal zázrak. Koncem dubna 1632 měl k dispozici kolem 40 000 mužů a mohl zahájit polní tažení. Nejprve vytlačil Sasy z Čech a poté se přesunul do Německa. Tam se schylovalo ke střetnutí dvou gigantů: Valdštejna a Gustava Adolfa. Po několikadenní bitvě u Fürthu nedaleko Norimberka (září 1632), kde Švédové utrpěli velké ztráty, to vypadalo, že k další bitvě dojde až příští rok a obě armády obsadí vyhlídnuté zimní kvartýry. Valdštejn se rozhodl přezimovat na saském území v okolí Lipska. To ovšem švédský král nemohl dopustit, saský kurfiřt nebyl spojenec nejpevnější a drancování císařských žoldnéřů by jeho loajálnost jistě moc neutužilo. Rychlým pochodem se vydal vstříc Valdštejnově armádě. Generalissimus císařské armády projevil trestuhodnou bezstarostnost a začal rozmisťovat své jednotky do zimních posádek. Na to Švédové čekali a vyrazili. K prvním střetům předsunutých hlídek došlo již 15. listopadu. Valdštejn narychlo povolal všechny jednotky zpět a ještě téhož dne večer sešikoval vojsko k boji. Pěšáci s mušketami stáli v deseti řadách za sebou a po jejich boku se řadily kompanie jezdectva. Většina mužů trávila noc před bitvou na svých místech na holé zemi. Nyní šlo o čas, hustá podzimní mlha oddalovala švédský útok a nahrávala císařským, kteří zoufale čekali na posily.
Vraťme se zpět doprostřed boje, kde se elitní oddíly pod vedením Gustava Adolfa probíjely do hloubky císařské armády. Když už se zdálo, že císařští nápor nevydrží, dorazil Pappenheim se svými jezdci. Ostří švédského útoku se otupilo, vojáci zakolísali a v tom přišla další osudová rána. Švédský král byl raněn, a když se snažil opustit bojiště, spadl z koně. Tam ho s tváří zabořenou v blátě našli Piccolominiho kyrysníci. Aniž tušili, o koho jde, ranou do hlavy ho zastřelili a v dešti kulek stačili mrtvolu okrást tak, že panovník zůstal jen v košili. O chvíli později byl smrtelně zraněn polní maršálek Pappenheim a v řadách císařských propukla panika, která se rozšířila i dozadu na trén. Vojáci i vozatajové začali hromadně prchat k Lipsku, zmatek dovršil výbuch několika vozů s municí. Celou situaci zachránil Valdštejn. Přes nevýslovné bolesti se nechal vysadit na koně a v čele kyrysníků spěchal na místo. Autoritou a osobní statečností - byl raněn do stehna, mnoha kulím unikl pouze o vlas a zastřelili pod ním i jeho oblíbeného koně - se mu podařilo roztříštěné jednotky znovu zformovat.
Urputný boj přerušila teprve tma. Pod její rouškou žoldnéři sbírali raněné a věnovali se své největší zálibě, olupovali mrtvé. Mrtvý král, mezitím nalezený na bojišti, ležel v cestovním kočáře a velitelé se rozhodovali, co podniknout příští den. Švédům, kteří chtěli pokračovat v bitvě, ulehčil rozhodování Valdštejn. Střízlivě zhodnotil ztrátu větší části trénu, množství padlých a raněných, nejisté výhledy na konečné vítězství a po poradě se svými veliteli se rozhodl ustoupit. Navíc mohl lützenskou bitvu pokládat za úspěch, protože dokázal Švédy odrazit a navíc na bojišti padl jeho největší sok Gustav Adolf.
Obě armády se nazítří od sebe odpoutaly a pospíchaly ohlásit celému světu své vítězství.
(to)
