Jedním z dalších majitelů byl Josef Rousek. Za něho dům proslul jako centrum všech hořických klepů. Scházeli se zde každé ráno komisař Kňourek a pánové Sál, Hubený a Rousek, aby probrali všechny novinky z večerního dění hospodského. Zaručené informace jim pak podávali policajti a ponocní. Na počátku století koupil dům Vilém Žegklitz, který jej dal zbourat a na jeho místě vystavět novou lékárnu. Za zapůjčení písemných materiálů děkujeme Hořickému městskému muzeu, fotopohlednice z roku 1934 pochází ze sbírek Karla Čermáka a fotografii současnou pořídil Jiří Albrecht.
(to)
Jičínský biograf potěší diváky
Jičín - Pokud vůbec kdy měli diváci důvod ke kritickým poznámkám na adresu jičínského Biografu Český ráj, pak jedině k technické stránce promítání, které již neodpovídalo současným trendům. Díky nájemci biografu Pavlu Nožičkovi a vstřícnosti městské rady mají už o jednu příležitost méně.
Po nedávné instalaci zánovní ozvučovací techniky Dolby stereo SR se Biograf Český ráj tento týden zařadil po bok ostatních kulturních stánků svého druhu, promítajících s pomocí moderních technologií, podtrhujících filmový zážitek. Například za nedalekým turnovským kinem zaostal Jičín prakticky jen s měsíčním zpožděním. "Zařízení, které se nám podařilo za nezvykle přijatelnou cenu získat od náchodského kina, má velmi dobrou kvalitu, odpovídající běžným evropským standardům," zdůraznil Pavel Nožička. Jičín touto transakcí ušetřil nemalý městský peníz. Úspora při koupi zánovního dolby se totiž pohybuje kolem čtyřiceti procent obvyklých nákladů, připustil Nožička. Dobrou úroveň nainstalované technologie potvrzuje i certifikát od Kinotechniky Praha, jejíž specialisti toto osvědčení udělují.
Rozdíl v kvalitě zvuku, který při promítání zní dokonale plasticky, čímž filmu přidává jakoby další rozměr, rozezná i sporadický návštěvník jičínského biografu. K úplné spokojenosti filmového publika tak už více méně schází jen výměna stávajících sedaček. Delší dobu se však hovoří i o celkové rekonstrukci vytápění objektu.
Dolby se podařilo získat i díky osobním kontaktům šéfů obou kin. Náchodští přitom v minulých dnech zakoupili nejmodernější zvukotechniku, která se na trhu objevila teprve před čtyřmi měsíci. Po kinech ve Spojených státech byl kinosál v Náchodě jedním z prvních v Evropě, kde se rozhodli do této nejnovější technologie investovat.
(jn)
Seriál: Češi Českého ráje
Dnes vám přinášíme sedmnáctou část seriálu příběhů lidí, které možná dobře znáte - nebo si to alespoň myslíte. Projekt s názvem "Češi Českého ráje" vzniká za podpory Školského úřadu v Jičíně, jičínského Lepařova gymnázia, OÚ v Semilech, Okresního muzea Českého ráje v Turnově a Okresního muzea a galerie v Jičíně.
Jeho autorem je turnovský novinář a fotograf Pavel Charousek, s jehož svolením v Nových Novinách uveřejňujeme část určenou zajímavým lidem Jičínska.
(mar)
Jenom deset lidí na světě dovede rozeznít kovová srdce rovenských "rebelantských" zvonů
Být součástí historie...
V roce 1629 stihl městečko Rovensko pod Troskami požár, při kterém lehla popelem stará zvonice u chrámu sv. Václava na Týně. Zvony se prý tehdy samým žárem úplně rozlily. Už ale následujícího roku 1630 mělo Rovensko zvonici novou, se dvěma novými zvony.
Ulil je zvonař Martin Schroeter z krkonošského Hostinného. Prý na ně bylo použito zvonoviny z jejich předchůdců. V roce 1639 k nim přibyl ještě jeden zvon - ten největší. Všechny tři jsou netradičně obráceny srdcem vzhůru a nikde není věrohodně popsáno, proč tomu tak je. Proto se k tomuto faktu váže hned několik legend, které "zavěšené" zvony zakazovalo, jiný pramen hovoří, že je zavěsili obráceně na znak svého odporu proti tehdy panující moci - srdcem obrácený zvon se podobá kalichu, symbolu husitství.
Ať už tomu bylo jakkoli, zanechali nám tu naši předkové v podobě "rebelantských" obrácených zvonů opravdu svérázný vzkaz, který po staletí do městečka pod Troskami lákal návštěvníky z blízka i z daleka.
Rovenské zvony jsou užší částí připevněny k hřídeli, jenž se otáčí v ložiscích zapuštěných do silných trámů. Na hřídeli je napříč umístěno podpěradlo, na jehož konci je opřena tyč, druhým koncem zachycena o horní trám. Tato tyč udržuje zvon ve stálé poloze, aby se nezváhl. První zvon (ve směru od kostela) se jmenuje Sv. Jan Křtitel. Váží 15 q a kolem koruny má latinský nápis: Chvalte Pána, zvučné zvony, radostnými zvuky, chvalte ho všichni, jejichž uši vnímají ducha života (Žalm 101).
Prostřední zvon je největší. Jmenuje se Sv. Václav a váží 24 q. I jeho zdobí latinský nápis: Chval, duše má, Hospodina, chváliti budu Hospodina v životě svém, žalmy zpívati budu Bohu svému, dokud budu. (Žalm 146, v.2.). Třetí zvon, Sv. Jiří, váží 9 q. Nápis okolo jeho koruny hlásá: Chvalme jej na cimbály dobře znějící, chvalme jej na cimbály plesání. (Žalm 150, v.5.). Zvony mají ladění ges (Jan Křtitel), fes (Václav), b' (Jiří), tj. neúplný sekundový akord.
Zvoní se šlapáním tímto způsobem: Zvoník se zachytí jednou rukou za držadlo v trámu, druhou odstraní tyč, kterou je zvon upevněn, ten se zváhne dolů a letí nahoru. Neotáčí se však kolem dokola. Než doletí nahoru, vrací se zpět. Aby bylo možné zvony zastavit, přišlápne zvoník prudčeji a naučeným pohybem zvon v nejvyšší kolmé pozici opět zastaví a podepře pomocí tyče. Zvonění proto není nic jednoduchého, když uvážíme, že jediný špatný pohyb by mohl zvoníka přímo ohrozit. Pro rovenskou zvonici je nesmírně důležitá i staletími prověřená konstrukce, která musí vyrovnávat tlaky rozhoupaných zvonů. Je s podivem, že už v době před třemi sty lety byli řemeslníci natolik vyspělí, že tyto odstředivé síly byli schopni spočítat natolik, že zvonice je plně funkční do dnešních dnů. Bez přestání se tu zvoní od roku 1630!
Paměť současníků nesahá příliš daleko do minulosti, a tak nevíme, zda se zvonilo vždy na všechny tři zvony současně. Co však víme, je, že na největší zvon, Sv. Václava, se přestalo pravidelně zvonit v roce 1942. Nezvonilo se na něj dlouhých 48 let. Až v roce 1990 se parta kolem rovenské zvonice rozhodla, že se o znovuoživení Sv. Václava pokusí. Bylo to snažší, než si mysleli. Stačilo jen lůžka a čepy zvonů pořádně promazat husím sádlem, najít dostatek odvahy, uvolnit tyče, které léta nikdo neodstraňoval, a šlapat a šlapat...
Od té doby mohou místní i přespolní slyšet všechny tři zvony každou neděli.
Málokteré odvětví lidské činnosti se může pochlubit faktem, že ho ovládá pouze deset lidí na celém světě. Partu rovenských zvoníků tvoří: Jiří Brožek, Josef Brožek, František Fajta, Petr Hrudka, Jiří Jozífek, Josef Kořínek, Vladimír Kunst st., Vladimír Kunst ml., Petr Kunst a Pavel Matys. Proč se stali součástí řetězce zvoníků na "rebelantské" zvony a co jim zvonění dává? Na to už se pokusí odpovědět sami...
Jiří Brožek (45 let), manažer rovenské firmy Konvex-recept optika, začal zvonit v roce 1990 poté, co mu stávající zvoníci nabídli, zda by "to" nechtěl také zkusit. "Do té doby jsem ke zvonům a zvonici neměl žádný vztah," říká. "Dnes mohu říci, že zvonění je pro mě především zajímavá technická záležitost, odkaz předků, kteří dokázali vytvořit dílo, které přetrvalo již více než tři století. A po kom z nás něco podobného zůstane? Proto cítím povinnost přispět k zachování tohoto unikátního díla pro další generace. A čím jiným než zvoněním?"
Josef Brožek (28 let), pracuje jako hodinář a současně je zaměstnancem rovenské firmy Konvex. "Na obrácené zvony jsem se začal učit počátkem roku 1991. Ke zvonění mě přivedl kamarád Pavel Matys, díky kterému jsem poznal krásu a ojedinělost našich zvonů. Že jsem u zvonění vydržel, má na svědomí perfektní parta zvoníků pod vedením Ládi Kunsta."
František Fajta (77 let), v důchodu. "Jako rovenský rodák jsem vždy rád naslouchal hlasu místních zvonů. Když v roce 1980 zemřel Josef Kunst, který zvonil dlouhá léta, měl jsem pocit, že hlasu zvonů něco chybí. Jakoby jeden zvon přestal zvonit. Jednou v neděli jsem se vypravil na zvonici a už jsem tam zůstal. Léta jsem zvonil patnáctimetrákového Sv. Jana. Vydržel jsem dvanáct roků, než jsem začal mít zdravotní potíže. Zvonění mně přinášelo velkou radost, cítil jsem se vždy takový povznesený. Za ta léta se na zvonici vystřídaly tisíce návštěvníků a já byl i u toho, když hlas rovenských zvonů natáčel Český rozhlas a jednou dokonce přijela i německá televize. Jenom jsem měl vždycky starost, jestli se najdou pokračovatelé z mladší generace. Byla by škoda, kdyby se v Rovensku nezvonilo. Dnes jsem nadmíru spokojen, chlapci jsou dobří a zvonit každou neděli ke svátečnímu obědu se určitě nikdy nepřestane."
Petr Hrudka (27 let), projektant elektro v Trevosu Semily. Zvonit začal v květnu 1994. "Je povznášející dávat život několika tunám kovu, které byly ulity před staletími do podoby zvonů. Cítím vždy nesmírnou úctu k předkům, kteří výjimečnou zvonici vymysleli a postavili tak, že funguje už víc než tři sta let. Doufám, že přežije i nás a ještě mnoho dalších generací."
Jiří Jozífek (25 let), projektant energetických rozvoden a zařízení. "V květnu roku 1994 se začal učit zvonit můj kamarád Petr Hrudka. V červnu jsem to zkusil také. Zpočátku se mně to zdálo hodně nebezpečné, a to i když jsem se učil zvonit na nejmenší zvon Sv. Jiří. Trvalo to nějakou dobu, než jsem se naučil spouštět a zastavit i ostatní zvony. Největší problém ale je, naučit se vnímat zvuk ostatních zvonů a zvonit spolu s nimi synchronně. Žádný zvuk nesmí být navíc. Být zvoníkem v Rovensku na rebelantské zvonici je pocit určitě hodně výjimečný. Už to, že zvonění probíhá nestandardním způsobem, je hodně zvláštní. Když zvoníme na všechny tři zvony najednou, jsme tam čtyři zvoníci, tvoříme jeden celek, nikdo nesmí udělat chybu. A když si uvědomím ten dlouhý řetězec zvoníků od středověku do dnešní doby, jehož jsem součástí, jde mi z toho někdy mráz po zádech."
Josef Kořínek (73 let), v důchodu. "Zvonil jsem dlouhá léta počínaje rokem 1959. Bavilo mě to."
Vladimír Kunst st. (60 let), v důchodu. Jako vyučený klavírník pracoval nejdříve v turnovské provozovně, kde opravoval a ladil piana. Když byla dílna zrušena, byl seřizovačem a údržbářem v rovenském Dřevotvaru a Dioptře. "Narodil jsem se v Rovensku pod Troskami a bydlím skoro u kostela, v jehož sousedství je i zvonice. Jsem z katolické rodiny, takže jsme všichni do kostela chodili. V mládí jsem ministrantoval a tatínek byl jeden čas kostelníkem. V té době se zvonilo pouze na dva zvony, na Sv, Jana a Sv. Jiří. Na největší zvon, Sv. Václava, nikdo za války nezvonil, jenom můj otec přizváněl srdcem, aby bylo zvonění do rytmu. Pak jeden ze zvoníků vážně onemocněl a tatínek mě požádal, abych ho zastoupil. Vydrželo mi to dodnes, zvoním už 45 let. Už dvakrát jsem přestal, ale vždy jen na malou chvíli. Nevydržel jsem to. Zvonění na rovenské zvony je krásný pocit, je to jako hudba, která patří k životu."
Vladimír Kunst ml. (33 let), strojní zámečník. Žije v Lomnici nad Popelkou. "Během vojny jsem se oženil a z rodného města odstěhoval. Často však o víkendech u rodičů pobývám, a tak mi to nedalo a začal jsem se také učit zvonit. Jsem služebně nejmladším zvoníkem, protože jsem začal až v roce 1996, kdy přestal pravidelně zvonit můj bratr. Zvoním na největší zvon, Sv. Václava, kterého obsluhují dva zvoníci. Je to pro mě vždy velký zážitek."
Petr Kunst (30 let), v současné době profesionální hasič u požárního sboru v Turnově. "Zvonit jsem začal v roce 1988 pod vedením svého otce. V roce 1994 jsem se oženil a z Rovenska odstěhoval. Proto jsem na zvonici hostem jen párkrát do roka, ale věřte, že nic ze zvonického umění jsem nezapomněl."
Pavel Matys (34 let), volný novinář. "Zvoním od roku 1989. Ke zvonům a zvonici samotné cítím hlubokou úctu. Zvonice k Rovensku neodmyslitelně patří, stejně jako voda do moře. Zvonění se zde po staletí předává z generace na generaci. Mám štěstí, že mi bylo umožněno stát a dotýkat se míst, na kterých, jistě se stejnou úctou, stáli mnozí přede mnou. A zvuk zvonů? To je směsice volnosti, svobody, naděje, majestátní hlas důstojnosti, který vždy osloví a rozechvěje i duše těch nejotrlejších. Mockrát jsem to viděl."
(Zaznamenáno v Rovensku pod Troskami na podzim roku 1997 a počátkem roku 1998.)
