Velmi emotivně laděná přírodovědná expozice je konkrétním příspěvkem přírodovědného oddělení muzea k Světovému dni zvířat, který si připomínáme každoročně vždy 4. října. Podle vyjádření Petry Zíkové je cílem výstavy seznámit návštěvníky s některými méně známými fakty ze života hospodářských, kožešinových a laboratorních zvířat.

"Tato zvířata jsou v naší republice, a nejen zde, degradována na pouhé biologické stroje produkující maso, mléko, kožešinu, nebo na pokusné objekty, na kterých můžeme beztrestně zkoušet chemické látky, ale třeba i kosmetiku ještě dříve než ji použijeme sami na sobě," dodává Petra Zíková.

Život bezbranných zvířat, jejichž utrpení přibližuje jičínská výstava, není většinou příliš dlouhý a rozhodně je plný kruté bolesti a utrpení. Je to život bez možnosti přirozeného chování a pohybu. Na jeho konci pak "milovaná a zneužívaná" zvířata čeká někdy méně, jindy více surová smrt.

Snad několik příkladů, mluvících za všechno: průmyslově chovaná slepice prožije svůj život na ploše velikosti jedné čtvrtky papíru; možným způsobem zabití zvířete chovaného na kožešinu je otrávení výfukovými plyny; při testu LD-50 je skupina sledovaných zvířat (králík, ale i pes nebo kočka) násilně krmena sledovanou látkou (například šampónem) tak dlouho, dokud 50 % z těchto pokusných zvířat neuhyne.

Každý z nás, kdo o sobě tvrdí, že je milovníkem zvířat, ten by se měl s těmito fakty seznámit. Všeobecnou snahou z naší strany by pak mělo být úmyslně týraná zvířata chránit. A právě s možnostmi a konkrétní formou pomoci se můžete na této výstavě seznámit. Dozvíte se zde mimo jiné, jak poznat výrobek netestovaný na zvířatech, kde nakoupit vejce od volně chovaných slepic...

Výstava Mgr. Petry Zíkové vybízí k aktivní ochraně přírody a zejména pak zvířat. Ve výstavní chodbě Okresního muzea a galerie v Jičíně potrvá až do 31. října 1999.

(red)

Koncert: vystoupí pražské sbory

(red)

FOTO: jn

Národopisec, spisovatel a pohádkář Josef Štefan Kubín

Jeho život zasahující do dvou století rámují na jeho začátku první železniční tratě budované v jeho rodném kraji, na konci pak první kosmické lety. Na začátku bitvy prusko-rakouské války, v pokročilém stáří hrůzy druhé světové války.

Po studiu na jičínském gymnáziu odchází J. Š. Kubín na filozofickou fakultu Karlovy univerzity. Po jejím ukončení se stává středoškolským profesorem francouzštiny a působí mimo jiné i sedm let na reálce v rodném Jičíně. Již od počátku 90. let minulého století se datují první zápisy ústní lidové slovesnosti z Jičínska. Zájem o lidovou slovesnost a neúnavná sběratelská práce se stávají smyslem jeho života na dlouhá desetiletí. To způsobilo, že s vlastní uměleckou tvorbou začal až jako sedmasedmdesátiletý v roce 1941. V průběhu sedmi let vytvořil pět svazků "Jivínských rapsódií": "Hrozná chvíle" (1941), "Blesky nad hlavou" (1942), "Srdce v bouři" (1944), "Stíny jdou za námi" (1946) a "Divoké přeháňky" (1948). Barvitě v nich vykreslil svět jivínské kotliny, zalidněný postavami a postavičkami z časů našich dědů a pradědů. Jednotlivé příběhy a vyprávění umocňuje i přizpůsobení spisovné řeči lidovému hovoru a použití nářečních prvků. Vedle této základní pentalogie vydal ještě další beletristická díla: "Kudrlinky" (1928), složené z lidových anekdot a drobných humoresek, "Kudrnaté povídky" (1946), "Lidové humorky" (1948), "Z východu světlo" (1952) a "Bohatýr Smích" (1953). Svoji národopisnou a sběratelskou činnost zaměřil hlavně na dvě oblasti: Kladsko a Podkrkonoší. Z pohraničního Kladska přinesl např.: "Povídky kladské" (1908-1910), "Lidomluvu Čechů kladských" (1913), "Kladské písničky" (1925) a především "Pohádky z Kladska" (1917).

Druhou stěžejní oblastí jeho sběratelského zájmu se stalo Podkrkonoší. Poklady lidové slovesnosti a vyprávění shrnul v knihách "Lidové povídky z Podkrkonoší I - Podhoří západní" (1908-10) a "Lidové povídky z Podkrkonoší II - Úkrají východní" (1926). Nesmíme zapomenout ani na pohádky. Věnoval se jim hlavně v období mezi světovými válkami. Z nepřeberné řady uveďme alespoň některé sbírky: Hostem u pohádky, Čarovné kvítí, Pohádky mládí, Hladolet a jiné pohádky a konečně čtyřdílný soubor "Zlatodol pohádek" (1948-1952). Zmínit musíme i řadu francouzských učebnic, slovníků a překladů.

Za své dílo byl Josef Štefan Kubín několikrát vyznamenán a v roce 1964 dokonce jmenován národním umělcem. Jeho předlouhá životní pouť se ukončila 31. října 1965 v Praze.

(to)

Jaroslav Klápště byl skromný člověk a znamenitý malíř

Je to jen několik dnů, kdy se do světa rozletěla smutná zpráva: akad. malíř Jaroslav Klápště zemřel 23. září v Praze. Jeho odchod z tohoto světa se zdá být náhlý a skoro nepozorován, tedy právě takový, jako byl prakticky celý Mistrův život. Zanechal zde však dílo, které možná víc než současníci docení teprve budoucí generace. Jaroslav Klápště, žijící v Čikváskách u Semil, měl blízký vztah i k Sobotecku, pravidelně navštěvoval Šolcův statek. Právě v tamní galerii dr. Karla Samšiňáka uspořádal vloni jednu ze svých posledních výstav. Její vernisáž byla vlastně i oslavou autorových pětasedmdesátin.

Umělci ze Záhoří u Železného Brodu, kde se 7. srpna 1923 narodil, osud příliš nakloněn nebyl. Do jeho mladého života tvrdě vstoupila válka, krátce po maturitě byl nasazen na nucené práce (1942 - 45). Vyrovnat se s chmurnou realitou válečných let mu pomáhalo právě výtvarné umění - v té době začal intenzivně kreslit. Po návratu v roce 1945 byl přijat na Vysokou školu umělecko-průmyslovou do ateliérů Františka Tichého a Emila Filly. UMPRUM absolvoval v roce 1950 a poté nastoupil vojenskou prezenční službu. Jakmile ji dokončil, nebylo mu tehdejším establismentem dopřáno usadit se v centru výtvarného dění - v Praze. Se zprvu jen obtížně přijímaným odloučením se ale později smířil a nakonec byl rád, že může žít a tvořit v ústraní, obklopen přírodou podhorského kraje, k němuž citově přilnul. Ideální zázemí našel v Čikváskách u Semil.

Tyto prožité skutečnosti se nutně promítaly do tvorby Jaroslava Klápště. Různé škály pocitů lze vytušit přímo z pláten a grafických listů. Obrazy, pro které, jak sám přiznal, volil nejraději zátiší z banálních věcí, se vyznačují hrubými tahy štětcem, opakem jsou pak třeba jeho "suché jehly". Autor mnohé kompozice posouval do roviny filosofických úvah. Pravda, některá díla nemusí být pro oko diváka napoprvé stravitelná. Dotyčný si k nim musí nejprve nalézt cestu. Výstižné vyznání nedávno napsal i Ludvík Kundera: "Dlouho jsem znával jen grafické listy Jaroslava Klápště - přesněji suché jehly; ostatně hodně nesuché, syté, s kresbou záměrně se rozpíjející, počítající zhusta se sléváním vrypů, tedy s černými plochami spínajícími rozsochaté čáry. Navozovaly svět svébytné autorovy fantazie, svět nepřipomínající nikoho ze souputníků, nezaměnitelný svět intenzivního vnitřního záření i zření. Kdybychom hledali světlo nad tímto světem, jas za těmito listy, spatřili bychom patrně černý samoznak melancholie..."

Podle Vladimíra Mikule z Lomnice nad Popelkou, který se s výtvarníkem znal, byli Ludvík Kundera a Jaroslav Klápště velcí přátelé. "Klápště byl velmi vzdělaný a sečtělý, a to po všech stránkách, dalo se s ním hovořit na jakékoli téma. Byl takovou chodící encyklopedií. Měl rád i básně, ilustroval například Trakla, Halase a Seiferta. Byl příliš skromný, a i když není tak známý jako Komárek nebo Jíra, jeho dílo je stejně významné," sdělil Mikule. Rovněž jako nesmírně sečtělého a skromného člověka jej hodnotí i Karel Samšiňák. "Pokaždé, když navštívil Sobotku, nikdy neopomněl zastavit i u Semtínské lípy, se kterou se vždy pozdravil. Pro tuto příležitost s sebou vozil malou lahvičku Becherovky," vzpomíná Samšiňák.

Sobotka se s Jaroslavem Klápště v těchto dnech symbolicky rozloučila výstavou v Galerii Na schodech v místní knihovně, kde byla zahájena během Šrámkova festivalu. Drobnou publikaci jako vzpomínku na Jaroslava Klápště vydal nyní Jan Solovjev z Turnova. Před časem, ještě za Mistrova života, se objevila také kvalitní monografie.

(jn)

Rytířská dohoda a bezuzdné vraždění prchajících nepřátel

Po porážce první protičeské kruciáty na Vítkově představovaly pro Prahu největší ohrožení dva královské hrady v její těsné blízkosti. Nebezpečnější byl Vyšehrad, jehož několikatisícová posádka pod vedením Jana Všembery z Boskovic přímo ohrožovala Nové Město pražské. Proto Pražané 15. září 1420 Vyšehrad obklíčili a rozhodli se ho dobýt. Jejich síly na úplné odříznutí pevnosti nestačily, a tak požádali ostatní centra husitského hnutí o pomoc. Začátkem října vedle jiných přitáhli pod vedením Hynka Krušiny i východočeští husité v síle 7000 mužů. Spojencům se podařilo ze tří stran pevnost odříznout a poslední zoufalý Zikmundův pokus zásobit obležené po lodích z Berouna ztroskotal na okovaných kůlech spojených řetězy, kterými husité přehradili Vltavu.

Beznadějná situace obránců, kteří se týdny živili pouze koňským masem, přinutila Jana Všemberu vyjednávat s velitelem spojených husitských vojsk Hynkem Krušinou. Výsledkem byl slib, že pokud Zikmund do 1. listopadu devíti hodin ráno posádku neosvobodí nebo nezásobí, odevzdají hrad obléhatelům.

Zikmund sice vymyslel dobrý plán útoku, ale jako téměř pokaždé selhalo jeho načasování. Král počítal se současným útokem vlastního vojska, podporovaným útokem posádek Vyšehradu a Pražského hradu. Celé se to zadrhlo na pozdním příjezdu moravských pánů. Ti dorazili do ležení u Nového Hradu až večer 31. října a ani neodložili svá brnění, aby ráno mohli vyrazit. Přesto když se celé vojsko objevilo u Pankráce proti ležení pražanů, bylo již pozdě. Zikmund sice dával taseným mečem znamení vyšehradské posádce, ale Jan Všembera věren rytířskému slibu nezaútočil. Přesto k bitvě došlo. Ostrá výměna názorů mezi Jindřichem z Plumlova a králem vedla k tomu, že moravští páni bráníce svou čest sesedli s koní a pěšky nastoupili na nejnebezpečnějším místě plném bažin a rybníčků, kdežto německá a uherská část vojska útočila čelně v přehledném terénu. Přesto se opěšalým těžkooděncům podařilo pražany zatlačit a bitvu pro husity zachránila záloha v čele s Hynkem Krušinou z Lichtenburka. "Ó milí bratří, vraťte se zase a buďte dnes statečnými rytíři v boji Kristově, protože se vede ne náš boj, nýbrž Boží; uvidíte totiž, že Pán Bůh vydá všechny nepřátele naše a Boží v ruce naše." Těmito slovy povzbuzoval ustupující Hynek Krušina a ti spolu s východočeskou zálohou skutečně v protiútoku moravskou šlechtu smetli z opevnění a zahnali ji do podolských mokřin. Bezuzdnému vraždění, které se rozpoutalo, nedokázal nikdo zabránit. Ani ti, kteří se vzdávali, nedostali milost. Pod cepy bratří skončil takřka celý výkvět české a moravské šlechty. Na rozkaz kněží byli dokonce někteří padlí ponecháni pro výstrahu na polích a vinicích za potravu vlkům a ptákům. Král zachvácen strachem posbíral část raněných a údajně s pláčem se dal na útěk. Velitel vyšehradské posádky dodržel svůj slib a vydal hrad Pražanům, kteří ho zpustošili a pobořili hradby směrem k městu.

Vítězství v této bitvě, která bývá dějepisci počítána k nejkrutějším, velmi upevnilo postavení Hynka Krušiny a zjednalo mu velkou vážnost. Přesto jeho cesta skončila v táboře zikmundových přívrženců, za což mimo jiné obdržel hrad Bradlec. Nebyl ostatně v té době jediným přeběhlíkem. Jeho soused Čeněk z Vartemberka to stihl dokonce několikrát. Ale o vrtkavosti obou pánů někdy příště.

(to)