(red)

Společně prožité dopolednebylo odměnou i povzbuzením

Sobota 19. června 1999 byla důležitým dnem pro mnoho lidí, zejména však pro Skupinu podkrkonošských výtvarníků, kteří každoročně ve Studeňanech vystavují pod záštitou OÚ Radim a pod dohledem pana Karla Šoltyse, který má na kulturních aktivitách ve Studeňanech lví podíl.

Výstavními prostorami se staly chalupy Šoltysových, Florových, Satrapových a Hálových. pro velké množství vystavených prací dobře posloužily i stodoly a zápraží chalup.

Svými pracemi se zúčastnilo na 25 výtvarníků a mnoho dětí ze základních i mateřských škol z okolí, rovněž vystavovali žáci Základní umělecké školy z Jičína a Nové Paky.

Výstavu zahájil Karel Šoltys, popsal trasu cest a cestiček ke všem expozicím v ostatních chalupách a nezapomněl připomenout osobnost studeňanského rodáka Josefa Nožičky, archiváře a vysokoškolského pedagoga. Také před jeho rodným domem se totiž vystavovalo.

Cesta za obrazy, obrázky, plastikami a objekty učinila na všechny návštěvníky patrně největší dojem. Krásná lidová architektura, pečlivě udržovaná současnými majiteli, vkusná zákoutí, květiny a dřeviny každého okouzlily. Vystavována byla tak současně i podkrkonošská lidová architektura.

Z vystavujících zaujaly obrazy Anny Hofmanové, kresby Emanuela Bosáka, plastiky Josefa Bucka, objekty Petra Hebera, řezbářské práce Karla Šoltyse, také pěkná keramika a batikované textilie Mileny Zrnové nalezly své obdivovatele.

Důležité nebylo, kdo a co vystavoval, vždyť mnozí z nich vlastní cestu teprve hledají. Důležitým se stalo samo setkání lidí společných zájmů a jejich příznivců. Společně prožité dopoledne bylo odměnou i povzbuzením pro jejich další tvůrčí práci.

Ve Studeňanech dlouhá léta žil a také zemřel velikán našeho výtvarného umění Josef Váchal. Co by tomu asi řekl, kdyby byl ještě mezi námi?

(troj)

SERIÁL: 375. výročí založení gymnázia XII.

Prima měla vždy sídlo vpravo nad schody, v chodbě vedoucí k tajemnému přírodopisnému kabinetu profesorů Douska a Pauka, z jehož sbírek jsem po letech získal unikátní exponát, totiž záhadný předmět, označený visačkou s nápisem Penis velrybí, který nás v kabinetě v dobách tabuizované erotiky vždy nesmírně přitahoval.

Dodnes mi připomíná krásná léta tehdejších pubertálních vizí. Vysokými dvoukřídlými dveřmi v hlubokém dřevěném ostění jsme vstoupili do prostorné klasy s vysokými okny do ulice Jiráskovy, s prostorným stupínkem po pravici před vytahovacími tabulemi s kladkami na vysokém dřevěném rámu, na němž spočíval obedněný stůl - katedra, obávané sídlo zkoušejících kantorů.

V rohu pod stupínkem umyvadlo s houbou a hadry na úklid tabule, sloužící často jako pomůcky při kratochvílných třídních půtkách. Před katedrou tři řady škamen, nezapomenutelných monster se zelenými deskami a vyjímatelnými kalamáři ve žlábku pro psací potřeby, s množstvím psaných i rytých záznamů našich předchůdců na jejich ploše, používaných s oblibou jako hřiště pro "cvrnkes", druh stolního fotbalu s mincemi či knoflíky do špendlíkových branek. Usadili nás do nich podle abecedy od předních vlevo u oken k poslední lavici v řadě u kamen, nejdříve chlapce, potom děvčata, kterých byla asi třetina.

Do třídy se vstupovalo v botách, svršky se odkládaly na masivní třířadové nástěnné věšáky, na jejichž kolíky se také zavěšovaly mapy a instrukční obrazy pro názornou výuku. Na tutéž stěnu vlevo ode dveří přiléhala v zadní polovině třídy prostorná plechová kobka s úzkými dvířky a drátěným stropem, zvaná odedávna "bastila", zakrývající litinové těleso stojacích kamen, vytápěných jako na zámcích z chodby již brzo ráno panem školníkem. Do bastily byly zavírány oběti třídní spravedlnosti i teroru, ne ovšem v primě, kde ještě vládla kázeň a pořádek, zajišťované přirozeným respektem našeho třídního profesora Antonína Fialy - Alfa, podporovaným mnohdy i brachiálně. Učil češtinu a němčinu, ovládal latinu a řečtinu, chodil i do školy v myslivecké pelerině. Na výročních fotografiích z primy a sekundy sedí mezi námi na židli jako kvočna uprostřed hejna bažantích kuřat, důstojný kantor vychovatel.

Od pondělí do soboty od osmi do jedné v pěti vyučovacích hodinách se nás pedagogové pokoušeli vychovat k obrazu svému. Z tohoto utrpení nám o přestávkách byl vítaným útočištěm "Olymp", chlapecký záchodek nižšího gymnázia, přilepený ze dvorku na chodbu se třídami sekundy, tercie a kvarty, od jejichž žáků jsme zde přejímali vžité normy chování i odborné výrazivo.

Nenapodobitelné aroma tohoto koutku oddechu, směsice pachů thérovaného žlábku pissoaru a cigaretového dýmu, linoucího se z třídních sépareés pro velkou tělesnou potřebu, zneužívaných pro zakázané kuřácké exhibice, nás dosud ovane i při pouhé vzpomínce na povinné korzování na zmíněné chodbě o velkých přestávkách. Děvčata se v této době procházela o patro výše v chodbě před "Knihovnou pauperum". Vůně dámských záchodků je nám neznáma.

Korzo vyššího gymnázia, počínaje kvintou mého bratra, se odehrávalo na chodbě druhého patra, vedoucí kolem kreslírny k aule. Ústavní kaple měla tehdy ještě původní podobu s církevním koloritem, vyřezávanými lavicemi a funkčními varhanami na dřevěném kůru, nebyla však již používána. Zdejší promenáda byla spíše místem společenské komunikace nastávajících maturantů s mladšími kolegy, kvetla zde volná zábava bez pedagogického dohledu, který byl o to tužší u nás v přízemí. Přesto několik z nás využilo občas povolení navštívit své bratry ve vyšší třídě, a tak jsme jejich prostřednictvím brzy poznali i mnohé populární studentské osobnosti a talenty, které jinak jen zřídka zavítali do nižších pater.

Naše korzo promenovalo ukázněně ve dvojicích od "zpěvárny" pod schody vedoucími k tělocvičně, k prostoru, v němž jsme se během let setkali s celou řadou učitelů tělesné výchovy, ale řízením osudu hned na počátku s tím, jehož osobnost nás ovlivnila nejvíce, s "Frantou" Kříhou.

Koedukované třídy se na tělák dělily - kluci zůstávali v gymplu, holky odcházely do reálky, kde je vedla oblíbená profesorka Svobodová. Tělák jsme měli dvakrát týdně po hodině a jednou týdně odpoledne dvouhodinovku nepovinných "her", kde se zájemci zdokonalovali v základech Kříhových oblíbených sportů. Než k tomu došlo, museli jsme jako primáni absolvovat v prvním pololetí kázeňský a pořadový výcvik. Někteří z nás byli v tomto smyslu již vycvičeni za léta v Sokole, pro většinu však šlo o systém zcela neznámý. Zcela neznámá pro všechny však byla tělocvikářova osobnost.

V první řadě šlo o jeho odlišnost zevní - spolu s kolegyní Svobodovou se jako jediní tehdy pohybovali nejen v tělocvičně a na hřišti, ale i na chodbách a dokonce ve sborovně v neposkvrněné soupravě, bílých ponožkách a teniskách a s nezbytnou píšťalkou na krku, Franta navíc s bílým froté ručníkem místo límečku kolem krku. Mezi společensky oděnými kolegy působili dojmem bílých vran v černém hejnu, ale snižovali tak kastovní rozdíl mezi kantory a žactvem zcela přirozeným způsobem. V hodinách zeměpisu a mimo školu byl však Kříha vždy elegantně a pečlivě oblečen ve světlých barvách, kontrastujících s opálenou pletí a tmavými vlasy, rozdělenými střední pěšinkou a ztuženými brilantinou. Štíhlá sportovní postava a lehce arogantní komunikace i zásadní používání anglické výslovnosti sportovních výrazů naznačovalo, že jeho vzorem byl a zůstal anglický gentleman a americký sportsman - čti džentlmen a sportsmen.

(úryvek z rozsáhlejšího textu)