FOTO: ARCHIV

Narodil se 23. května 1909 v Nové Pace v rodině hrnčíře, která po dvou dcerách, Miladě a Blaženě, konečně měla pokračovatele v chlapské hrnčířské práci ve firmě "Kameninové nádobí - Josef Zívr ml.". Prostředí hrnčířské dílny bylo první Zívrovou životní školou. Ještě mu nebylo ani šest let, když se sám pokoušel na kruhu vytáčet drobné hračky.

Hrnčírnu však brzy vystřídala opravdová škola, kterou však procházel bez valného nadšení. V letech 1924-27 se vyučil řemeslu v tatínkově dílně. V posledním roce učení se často scházel se svým kamarádem Fr. Grossem a s dalšími studenty novopacké reálky, fotografem Miroslavem Hákem a občas se mezi nimi objevil i spisovatel a básník Josef Kocourek z Brda. Jejich umělecké úspěchy se samozřejmě dostavily až v průběhu dalších let. Zajímali se o umění, sháněli Rozpravy Aventina, obdivovali malíře J. Zrzavého, z básníků jim byl nejbližší Sergej Jesenin.

Společně prožitá léta v Pace minula a životní realita přisoudila každému jinou cestu. Pro Zívra znamenala léta 1927-28 kamenickou školu v Bechyni. Jeho touhou však bylo studium na UMPRUM v Praze. Na radu prof. J. Drahoňovského z Rovenska, složil nejdříve zkoušku na keramice u prof. H. Johnové, potom měl přestoupit k prof. Drahoňovskému. Na UMPRUM se velmi sblížil s Fr. Hudečkem, Moravanem z Němčic u Holešova. Spolu s Grossem studovali oba u prof. Fr. Kysely. Obývali společně různé ateliéry a podíleli se všichni na nájemném. Ani jeden nepocházel z bohaté rodiny, nejhůře na tom však byl Hudeček.

Než nastoupili odloženou prezenční službu, uspořádali v Nové Pace kubistickou výstavu v budově reálky. Zívr vystavoval "Portrét matky" (1929) a "Sedící" (1931). Po odsloužené vojně se Zívr vrátil do Nové Paky. Začínala doba hospodářské krize a zápas o holou existenci. V otcově dílně měl dohlížet na výrobu a modelovat formy pro nové zboží, které by se dobře prodalo. V té době vytváří plastiky "Hlava s lasturou" (1933), "Housle" a "Hlava". Po rozkolu s otcem znovu odjíždí do Prahy a spolu se svými přáteli najímají další ateliér. Poznává se s V. Nezvalem, V. Makovským, A. Hoffmeistrem a K. Teigem.

V roce 1935 očekává Praha návštěvu pařížských surrealistů André Bretona a Paula Eluarda. Doufal v osobní setkání, ale různé pletichy mezi uměleckými teoretiky zavinily, že se s nimi nesetkal.

Uspořené peníze docházely a když byl znovu rodinou vyzván k návratu, vrátil se k práci ve firmě. Rozvážel zboží a dohlížel na výrobu. Přijel za ním i Hudeček, najali spolu kupecký krám, který jim sloužil jako byt i ateliér. Přestože byl zpřetrhán styk s kulturním centrem Prahou, byl Zívr v tvorbě inspirován přírodou a myšlenkami spisovatelů z knih, které četl.

V té době vznikaly asambláže, muláže a kreáže. Spojoval nálezy z přírody s tekutou sádrou a dosahoval touto technikou podivuhodné imaginativní působivosti. V té době vznikl surrealistický reliéf "Tři postavy" (1936), dnes v majetku NG.

V r. 1937 vystavovala skupina surrealistů prvně své práce zásluhou E.F. Buriana na chodbě divadla v Mozarteu v Jungmannově ulici. Účastnil se Gross i Hudeček, Zívr pěti pracemi, z nichž "Srdce inkognito" přímo nadchlo E.F. Buriana. Výstava "Česká avantgarda" pořádaná v r. 1937 v Domě uměleckého průmyslu na Národní třídě se stala další příležitostí. Rok 1938 byl kritický pro celý národ. Zívr absolvoval vojenská cvičení a při mobilizaci narukoval do Tábora. Náhlá demobilizace, opuštění pozic, byla označována jako "nervový šok" pro mnohé, kteří byli připraveni položit život. Pro Zívra se tato zkušenost stala inspirací pro reliéf "Mrtvý pták".

V r. 1940 se opět vrátil k rodičům, pracoval v dílně, tvořil formy pro strojovou výrobu. Následujícího roku se nepříliš šťastně oženil, brzy poznal svůj omyl, krátce pobývá v Praze a znovu se vrací do Paky, kde setrval do konce války. Spřátelil se s grafikem K. Štikou, s nímž často a rád bouřlivě diskutoval. V Praze se zatím formuje skupina malířů, jejímž protagonistou se stal Fr. Gross, teoretikem J. Chalupecký, z básníků se přimkl ke skupině Jiří Kolář. Scházeli se často u fotografa Háka, kde se s ním občas setkává i Zívr. Poznává básníka J. Kainara, I. Blatného, J. Kotíka a řadu herců spolu s E.F. Burianem.

L. Zívr píše ve svých vzpomínkách: "Pražské malíře Skupiny Kamila Lhotáka, Jana Kotíka a Jana Smetanu vidím jako typy vyhraněně intelektuální, zatímco my tři Pačáci Gross, Hák, Zívr a Hanák Hudeček byli jsme ve skupině tím, co se nazývá kumštýři z boží milosti."

V březnu 1943 je napadlo uspořádat výstavu v Nové Pace. Vystavovali členové budoucí Skupiny 42: Gross, Hudeček, Kotík, Lhoták, Smetana, vedle nich Zd. Seydl, Lev Šimák a sochař Jindřich Soukup. Zívr vystavoval spiritualistické "Družičky", "K.H. Máchu" a "Rentgenologa". V roce 1945 vystavovala Skupina 42 v Pošově galerii v Praze a v Horáckém divadle v Jihlavě. Třebaže se odříkal dalšího manželství, přesto neodolal silnému citovému vztahu k Jitce, se kterou se v Nové Pace v listopadu 1945 oženil. Zúčastnil se dalších výstav: "Mladé české sochařství" byla výstava v Topičově salónu v Praze. Potěšila ho recenze O. Mrkvičky: "Zvláštní místo má v tomto pokolení Ladislav Zívr odvážně experimentující s nestejnými výsledky. Takřka jediného lze přiřadit k výbojům, jež v české plastice znamenal čin Gutfreundův."

V Paříži se připravovala výstava "Art Tchécoslovaque 1938-46". Z děl L. Zívra byly vybrány dvě plastiky, obě varianty "Made in Germany". Výstava v galérii La Boétie v létě roku 1946 vzbudila velký zájem. Návštěva výstavy v Paříži pro české umělce mnoho znamenala. Stala se inspirací k další práci. Po Paříži vytvořil Zívr řadu plastik: "Hlava Pařížanky", "Pařížanka v závoji" aj. V této životní etapě se Zívr řídí výrokem malíře Kupky: "Chraňte se pasti, jíž se stává starost o čitelnost, tato přemrštěná laskavost k diváku".

V r. 1946 vznikají další plastiky: "Vědec", "Háčkující", "Dívka", "Hlava s přístrojem", "Muž u stroje", "Novopacké horizonty" aj. Zívr se rovněž zúčastnil výstavy ve švýcarském Luzernu, poté v Brně společně s malířem Matalem. Příznivý ohlas vedl k Zívrovu přijetí do SVU Aleš. V r. 1947 následovala další významná výstava "Kolekce prací československých výtvarníků ze zájezdu do Francie" ve Vilímkově galerii v Praze. Následovala tvorba dalších plastik: "Žena s mikroskopem", "Žena s přístrojem", "Žena krystal", "Reportér" a mnoho dalších.

Raná tvorba je u Zívra charakteristická hledáním optimálního způsobu vyjádření. Vyhraňuje se názorově a jeho orientace v ideové rovině splývá s levě orientovaným proudem v čele s příslušníky Devětsilu. Osudově však Zívra ovlivňovalo dílo sochaře O. Gutfreunda. Bylo rozhodující pro jeho další vývoj.

V r. 1963 se Zívr odstěhoval na samotu do Ždírce. Stále častěji se upíná k přírodě, čerpá v ní inspiraci. V přírodních detailech nalézá podněcující imaginaci. Jeho tvorba posledních let života vznikala za nepříjemných okolností způsobených vleklou nemocí. Tím více byl vtahován do prastarého tématu: vznik života a jeho zánik - "Koloběh života" (1973), "Thanatos" (1976). Jiří Kolář o něm napsal: "Když mluví, rozhlíží se, když mlčí, stává se neviditelným, je naivní, má zrak v prstech, zná hlínu jako lékař lidské tělo, rozumí vlastnostem ohně, jeho duše je zelená a šedá, nasakuje každou jeho myšlenku".

Za jeho celoživotní tvorbu mu byl v r. 1969 udělen titul Zasloužilý umělec. Zemřel ve Ždírci 4. září roku 1980.

Hana Trojanová

Jakob Kraus: otec nejslavnějšího jičínského rodáka Karla Krause

FOTO: jn

Překvapí, že Jakob Kraus, který přišel do Jičína roku 1859 a usadil se tu, okouzlen svou Ernestinou, že tento přivandrovalec se už za rok dva angažoval při vzniku obecní spořitelny. Zakládání spořitelen se dělo na podnět vlády. Šlo o to, umožnit lidem, aby své finanční přebytky ukládali na úrok, pro případ nouze nebo pro pozdější potřebu, současně je však půjčovat za nevelký úrok řemeslníku, rolníku, podnikateli, který je právě potřebuje. Jakob Kraus jako průbojný podnikatel věděl, jak významný je dostupný laciný úvěr. A tak nacházíme Jakoba Krause roku 1861 mezi třinácti členy-zakladateli spořitelny, kteří k vytvoření záručního fondu ústavu bezúročně zapůjčili nebo darovali nejméně 100 zlatých. Je to vybraná společnost. Jsou v ní nejen nový, v roce 1861 zvolený, jičínský starosta František Rutte a jeho budoucí nástupci MUDr. Antonín Zvěřina a mlynář František Dollanský, ale i miličeveský hrabě Althan, generál František Šlik a další. Svou úlohu hrálo asi i to, že Krausův tchán MUDr. Ignác Hynek Kantor byl už v říjnu 1859, ještě za starosty Františka Kastránka, jedním z těch představitelů města, kteří připravovali stanovy spořitelny. Později, v letech 1874 - 1876, už jako úspěšný podnikatel, byl Kraus členem výboru spořitelny, v němž zasedali většinou členové zastupitelstva. V duchu své podnikavosti na schůzi výboru 5.5. 1874 navrhl Jakob Kraus zřídit spořitelně úvěrní ústav po způsobu Záložního úvěrního ústavu v Hradci Králové, který by prováděl obchody, jež podle stanov spořitelna provádět nemůže. Nepochodil.

Ze seznamu obyvatel Jičína podle popisných čísel z roku 1862 vyplývá, že už tehdy Krausova rodina bydlela v onom rohovém domě čp. 43/44 na začátku Fortny. Dnes zde pamětní deska připomíná, že se tu narodil Karl Kraus. Vedle manželky a prvních dvou dětí žily v jeho rodině, jak bývalo zvykem, také dvě děvečky a šest mužských zaměstnanců, z toho čtyři příručí. Majitelem domu byl Vincenc Weber, který tento velký dvoupatrový dům postavil podle projektu Josefa Oppolzera na spáleništi dvou domů. Následující seznam obyvatel z roku 1864 už uvádí jako majitele Jakoba Krause, který tehdy dům koupil.

Mnohé ukazuje, že Kraus nepodnikal jen "v papíru". Když pruské vojsko po vítězné srážce s rakouskými a saskými pluky obsadilo pozdě v noci na sv. Petra a Pavla (29.6.1999) Jičín, pustilo se dalšího dne dopoledne do "rekvírování". František Návesník ve svých vzpomínkách uvádí mezi krutě postižené obchody "pobočný závod p. Krausův v Panské ulici čp. 64". Z něho vynesli vojáci veškeré zboží tam uložené (šlo o potraviny) na ulici a on sám jako patnáctiletý chlapec musel nést bedýnku syrečků pruskému důstojníkovi až do vojenského tábora na Dobruňkách (na jižním okraji Jičína).

Kraus měl pronajaty prostory také v ulici Růžové (dnešní Sladkovského) čp. 51, v bývalém obecním domě "kázně", tj. v domě, kde ještě v roce 1716 se připomíná městská šatlava. Městská rada 7.12.1867 vyšetřuje stížnost sousedů, že tu Kraus má uskladněny velké zásoby petroleje, oleje a uhlí. Kontrola dvou členů zastupitelstva to potvrdí, a tak rada 17.12.1867 poručí hořlavý olej a petrolej odstranit.

Hlavním zdrojem ekonomického vzestupu Jakoba Krause byl ovšem obchod s papírovým zbožím a vlastní výroba papírových sáčků. Jedna taková výrobna byla v jičínské "trestnici" proti jeho domu, druhá, která vznikla podle všeho později, ve valdické věznici. Pracovní síla ve věznicích byla mimořádně laciná. Mít vězně zaměstnané uvnitř vězeňského areálu, to bylo pro vedení věznice velmi vítané a daleko jednodušší než je vysílat na veřejné práce na silnicích nebo na úpravě toků řek, jak po tom volali řemeslníci. Řemeslnická společenstva a jejich řemeslnické sjezdy (např. 24.-25.10.1886 v Jičíně) bojovaly za zrušení řemeslnické práce v trestnicích jako "nezřízené" a nerovné soutěže. Třetí takovou výrobnu pytlíků měl Kraus společně s obchodním centrem ve svém domě.

Podnikatelské aktivity v Jičíně neskončily s přestěhováním Krause a jeho rodiny v roce 1877 do Vídně, ba ani jeho smrtí v roce 1900. V jičínské věznici pracovaly Krausovy rychlolisy ještě v roce 1887, kdy o nich píše "Krakonoš". A Krausova továrna na papírové zboží ve valdické věznici pokračovala ve své výrobě možná až do roku 1918. Dokladem je nejen styl vybavení této výrobny na fotografii, kterou letos objevili pracovníci jičínského muzea. Když byl v říjnu 1911 propuštěn z Kartouz po mnohaletém trestu za vraždu Karel Zink, uveřejnily Jičínské noviny 8.10.1911 zprávu, že si za práci ve vídeňské továrně Krausově uvnitř věznice našetřil 1.000 K. Odejde prý do Vídně a chce i tam pracovat u pana Krause. To ovšem byl bratr Karla Krause, ne otec. Také "civilní" Krausova továrna pracovala,řízena jeho zástupcem, do roku 1891, naopak se ještě rozšířila. Městská rada 5.5.1880 jednala o žádosti Jakoba Krause, aby mu byla rozšířena koncese o "tisk kupeckých firem" a aby mu bylo povoleno postavit další tři rychlolisy. Když v roce 1881 prodal Kraus svůj velký dům čp. 43 Václavu Mezleskému, přijal s tím asi i závazek přemístit odtud výrobnu pytlíků. Stalo se tak v následujícím roce, a to do domů Bernarda Picka čp. 70 a 71 v Panské ulici. Pekař František Seifert, majitel protějšího domu čp. 63 na rohu ulice Sladkovského, proti tomu u rady protestoval. Krausova továrna na pytlíky v Jičíně vyráběla do léta 1891.Teprve poté ji Kraus přestěhoval do Vídně. Podle Jičínského Obzoru tu pracovalo čtyřicet chudých lidí, část z nich vzal do Vídně. Jakob Kraus "byl k lidem vždy spravedlivý a uznalý".

Vzhledem k tomu, že v 80. a zvláště 90. letech minulého století v Čechách narůstaly národnostní rozpory a třenice mezi Čechy a Němci a veřejné mínění nebylo Židům, jako nositelům němectví nakloněno, má toto kladné hodnocení Krause zvláštní cenu a váhu.

Tentýž list však jedenáct let před tím, ovšem za redakce bojovně nacionálního dr. Pičmana a netolerantního Fr. Návesníka, v článku "Žid Kraus a česká pakáž" našeho Jakoba Krause napadl. V roce 1877 vzali s sebou Krausovi do Vídně s několika českými sloužícími šičku Antonii Kellerovou. Ta po svém návratu z Vídně Krause pomlouvala, že prý jí zakázal mluvit před cizími lidmi doma česky, aby si Vídeňáci nemyslili, že Krausovi jsou "česká pakáž".

"Uznalý" vůči městu se Jakob Kraus projevil také v roce 1884 při zřizování dlážděného chodníku od tehdejšího hostince Kumburka (dnešní MěÚ) obloukem Jiráskovou ulicí až před gymnázium. Krausova zahrada v oblasti dnešní ulice Tylovy sahala až k silnici. Kraus tehdy pruh zahrady městu věnoval. Obec ovšem musela na svůj náklad přemístit plot zahrady dále od silnice.

Drobné stopy, které po sobě zanechalo působení Jakoba Krause v našem městě, až již jde o jičínské noviny nebo o archiválie, svědčí nesporně o jeho mimořádných podnikatelských schopnostech a o jeho osobní velkorysosti.

Vladimír Úlehla