Nové Noviny č. 22/994. čevna 1999str. 9

Výstava tapiserií Marie Tomášové

Staré Hrady - Bilance desetileté tvorby Marie Tomášové ve Starých Hradech u Libáně příjemně překvapila všechny, kdo měli možnost seznámit se s díly mladoboleslavské textilní výtvarnice již v uplynulých letech.

V gotických prostorách areálu zámku šest týdnů představovala především aplikace, aradecory a artprotisy. Retrospektivně pojatá výstava "Prostor a čas" zaujala upřímností a čistotou vystavených děl, vkusnou instalací a zřetelně dokázala zrání a vzestupnou tendenci autorky. Na cestě, po které se ubírá, lze za výrazný přelom považovat práce vzniklé po roce 1997. Harmonicky vyvážené kompozice získaly na barevnosti, vypovídají o radosti z tvorby a síle inspirujících prožitků, nabývající podob vizuálních básní.

Zvláštní postavení pak zaujímají práce, v nichž textil, v daném případě hedvábí, ztratil své dominantní postavení a z větší části slouží jen jako nosič materiálu netextilního - papíru. Důležitou součástí takto vzniklého objektu - koláže, ke kterým se poslední práce Marie Tomášové řadí - je světlo, světlo v proměnách času i prostoru.

Změna polohy objektu vůči světelnému zdroji, boční osvětlení, protisvětlo, ale i změna jeho barevné teploty, to vše vytváří na jinak zcela bílém provedení objektů, okouzlující proměny povrchů, struktur a změny jemných barevných nuancí díla samotného.

Procítěným výtvarným řešením, křehkostí a podmanivým kouzlem svých prací hlásí se Marie Tomášová k té části lyrického proudu českého moderního umění, jak jej zosobňují například Adriena Šimotová, Ladislav Novák, Josef Hampl a další.

Není pochyb o tom, že deset kamenů symbolizovalo v expozici deset let smysluplné snahy a velkého úsilí, které přineslo zaslouženou žeň.

Vladislav Krédl


Publikace Zločin a trest vznikla v Jičíně jako dokument minulosti

Široké čtenářské veřejnosti představil v těchto dnech svoji dosud nejrozsáhlejší populárně odbornou literární práci s názvem Zločin a trest v českých dějinách PhDr. Jindřich Francek, současný ředitel Státního okresního archivu v Jičíně. Tento znalec našich městských a právních dějin raného novověku a práva útrpného obecně rozvinul objektivním výběrem historicky a dokumentačně doložené zločiny středověku a novověku na pozadí českých dějin. Zásady přirozenoprávní teorie v trestní jurisdikci od druhé poloviny 18. století zformulovaly humanistický princip, že není trestného činu bez zákona a stejně tak trestu bez zákona. A právě právní nazírání na trestné činy od dob nejstarších až po období vzniku Charty 77 tvoří základ pro pochopení podstaty trestného činu a následného trestu v různých údobích našich národních dějin. Obsahově a zdařile čtivou publikaci pro vydavatelství Rybka Publishers napsal Dr. Francek způsobem, který laickou i odbornou veřejnost upoutá svou objektivitou použitých podkladů a pramenů. Přínosem je i to, že autor v první části podává stručný přehled pramenů, vývoje nejen organizace soudů a jejich výkonných složek, ale i vývoj trestního práva od dějiných počátků až do současnosti. Druhá část je obsahově štědrá. Předkládá čtenářské veřejnosti všechny základní druhy kriminality a přibližuje formy jejich postihu na pozadí českých dějin. Navíc autor svůj tvůrčí záměr obohacuje o politické delikty středověku a novověku. Před zrakem čtenáře v plastické podobě vystupují zločinci a jejich oběti, dále oběti justičních vražd a trestně-politických represí ve známých a dosud nezveřejněných procesech. První politickou vraždou byla smrt sv. Ludmily a poslední poprava Dr. Milady Horákové.

Kultivovaným způsobem zpracoval Dr. Francek a z toku historického času vybral na 108 případů, které dobové zákony kvalifikovaly jako zločiny. Z nich mohou zaujmout svým realismem příběh Dalibora z Kozojed, který vyvrací Jiráskovo pojetí, nezajímavou není ani příběh o persekucích romských kočovníků, tresty smrti z dob nacistické okupace a z procesů padesátých let. Autor přibližuje z hlediska trestního - tehdy třídního práva - tábory nucených prací, vznik pomocných technických praporů a další kauzy, které přibližují atmosféru doby svého vzniku. Jičínský Jindřich Francek snad i za pomoci své nápady kouřící dýmky napsal knížku, kterou by si měl každý přečíst. Především pro osvěžení historické paměti a poučení.

(kr)


Architekt Josef Oppolzer - část I.

Jičínskému architektu a staviteli Josefu Oppolzerovi nebyla dosud věnována dostatečná pozornost, pouze Jaroslav Mencl ve své "Historické topografii města Jičína" uvádí jeho osobní data, výčet staveb jím stavěných, jeho projektovou činnost a charakterizuje do jisté míry jeho architektonický směr. Mimo této knihy není v odborné literatuře Josef Oppolzer zmiňován a jeho rozsáhlá projektová a stavební činnost v Jičíně a blízkém okolí zůstává dosud nezpracována a nezhodnocena. Ani listinné prameny nejsou výrazným přínosem pro poznání jeho osobnosti a díla.

Josef Oppolzer přišel do Jičína nejspíše roku 1834, s manželkou, třemi syny a jednou dcerou se ubytoval u vdovy Ludmily Hoffmanové v Balbínově ulici čp. 25 (prostřední část jezuitského semináře).

Přesné místo ani datum Oppolzerova narození bohužel neznáme, protože však jeho otec Josef byl vrchním panství Červený Hrádek, lze předpokládat, že se narodil tam, a to asi roku 1792. V letech 1819 až 1827 působil jako přísežný měřič na panství Vartemberk (dnes Stráž pod Ralskem) a žil v Hamru na Jezeře, na přelomu 20. a 30. let bydlel v Sobotce. Manželka Anna byla dcerou Jana Bucka, ranhojiče z Nové Paky. Nejnověji se podařilo zjistit Oppolzerovo úmrtí - 2. října 1852 ve všeobecné nemocnici v Praze, ve věku 60 let. Tři jeho děti byly tehdy již zaopatřeny - Josef byl nadlesním v Žacléři, Karel hospodářským správcem v Domousnicích a Frederika byla provdána za Rudolfa Brandstettera, kontrolora v Milíně. Pouze syn Jindřich měl jako neplnoletý poručníka, Jana Čecha z Rožďalovic. Posledním zaměstnavatelem Josefa Oppolzera byl stát - správa kasáren v Mladé Boleslavi.

Při svém příchodu do Jičína měl Oppolzer za sebou nepochybně určitou stavební činnost, známa je však pouze stavba sakristie u kostela sv. Prokopa v Libošovicích, prováděná v roce 1829, kde vytvořil jednoduchou přízemní přístavbu vně členěnou nárožními pilastry. Zřejmě již tehdy byl v Jičíně uznávanou osobou, podepisující se buď jako "městský stavitel" nebo "zkoušený stavitel". V roce 1836 byl natolik zámožný, že na odkoupené parcele při Hradecké silnici (Husova třída) si postavil jednopatrový dům čp. 74. Z této původně pozdně klasicistní stavby se dochovaly pouze obvodové zdi a části dispozice, ostatní podlehlo secesní přestavbě v roce 1919. Požár na dnešním Žižkově náměstí, který v roce 1836 vypukl v domě čp. 3 (dnes hotel Paříž), zničil téměř všechny domy jižní strany náměstí, čp. 3,4,5,6 a 7. Záhy po požáru byly vyhořelé budovy nahrazeny novostavbami čp. 5 (1836), čp. 3 (1841) čp. 6 a čp. 7 (1840). Tyto byly v první čtvrti 20. století značně přestavěny, pouze v domě čp. 3 jehož stavitelem byl Josef Oppolzer, se dochovaly v nároží tři plackové klenby.

Tento velký požár byl signálem ke zvýšené stavební činnosti zvláště v severovýchodní části města a na náměstí. Od roku 1840 stanul Josef Oppolzer v čele stavební a projektové činnosti ve městě a v průběhu desetiletí vytvořil ucelené uliční prospekty.

Jaroslav Wagner


Přijďte se podívat do "ZUŠky"

Při návštěvě "lidušky" jsme zastihli děti z výtvarného oddělení v plné práci.

FOTO: mar

Jičín - Základní umělecká škola Josefa Bohuslava Foerstera je rozdělena do čtyř samostatných oborů. Hudební obor navštěvovalo v letošním školním roce 440 dětí, výtvarný 192, taneční 80 a literárně-dramatický pak 14 dětí. Celkem tedy do jičínské "ZUŠky", sídlící v krásném prostředí Valdštejnského zámku, chodilo pravidelně úctyhodných 726 žáků.

Hudební obor navštěvují děti již od prvních tříd základních škol. Nejprve prochází "předpřípravkou" a ve druhé třídě "přípravkou", kde se již učí praktickým hudebním znalostem. Ve škole se vyučuje hra na klavír, cembalo, kytaru, akordeon, zobcovou flétnu, trubku, lesní roh, klarinet, pozoun, trombon, tubu, saxofon a keyboard. Ve smyčcovém oddělení pak na housle, violoncello, violu a kontrabas. V posledních letech je velmi oblíbeným oborem studium sólového a sborového zpěvu.

Základem práce ve výtvarném oboru je skupinové vyučování, které však vychází z individuálního vedení každého jednotlivého žáka ve skupině. Součástí výuky je kresba a malba. Žáci se zde učí i grafickým technikám, mezi které patří například odkrývací technika na voskovém podkladu, gumotisk, sádroryt, sádrořez, potisk, tisk z koláže, linoryt, linořez, suchá jehla a protisk. Pro dekorativní činnost využívají všech kreslířských, malířských, grafických a plastických materiálů a technik, doplněných o další materiály a techniky a jejich kombinace (tiskátka, koláž, frotáž, šablony, techniky využívající vosk, paličkování...). Základním materiálem pro modelování je sochařská hlína, doplněná o papír, sádru a umělé modelovací hmoty. Škola vlastní vypalovací pec a dva hrnčířské kruhy.

Taneční obor sdružuje zájemce o klasický, lidový i moderní tanec, jehož výuka probíhá v zrcadlovém sále za klavírního doprovodu s využitím míčů, obručí, švihadel, stuh, gymnastických koberců...

Děti se mohou stát i členy folklórního souboru "Kanafaska", který při "ZUŠce" působí a zabývá se především folklórem východočeského regionu a Podkrkonoší.

Posledním oborem umělecké školy je literárně - dramatický. Tento obor pomáhá vychovávat budoucí amatérské divadelníky a přednašeče i vzdělané a náročné diváky a čtenáře. Vzděláním v literárně dramatickém oboru získávají žáci rovněž předpoklady pro ta povolání, ve kterých úspěch závisí na vytvoření dobrého mezilidského kontaktu. Komplexní charakter výuky, který zahrnuje i zvládnutí základních loutkářských dovedností, přednes a některé jednoduché hudební aktivity, pomáhá žákům připravujícím se ke studiu učitelství mateřských a národních škol, zdravotních škol - obor dětská sestra a další.

Máte-li zájem si alespoň prohlédnout prostředí učeben a sálů Základní umělecké školy J.B. Foerstera v Jičíně, jste srdečně zváni k účasti na "Dnu otevřených dveří ZUŠ", který se uskuteční 12. června 1999 od 14.00 hodin.

(red)


Slavnosti i s finskou účastí

Pecka - Na pět set účinkujících, včetně několikačlenné výpravy ze Skandinávie, vystoupí ve dnech 18. až 20. června na tradičních Harantovských hudebních slavnostech na peckovském hradě. Členové pěveckých sborů budou ubytováni v budově základní školy a v místním rekreačním středisku Ilji Malého.

"Na letošní festival renezanční hudby přijede šestnáct českých a tři zahraniční soubory. Mezi pravidelné účastníky patří kromě jiných například Amabile z Nové Paky, Jizeran ze Semil a Dívčí pěvecký sbor z Kroměříže. Pozvání na přehlídku přijali tentokrát hosté z Litvy, Ukrajiny a z Finska," doplnila starostka Pecky Hana Štěrbová. Dodala, že počet účinkujících se už ustálil na pěti stovkách, víc si obec podle jejích slov z kapacitních důvodů nemůže ani dovolit.

(jn)


SERIÁL: 375. výročí založení gymnázia VIII.

LHÁT, ČI NELHAT? - TOŤ OTÁZKA. Ještě půl století po opuštění Lepařova gymnázia nemám dořešený problém, jak je to s pravdou a lží. Toto dilema vzniklo v době, kdy jsem po příchodu do Jičína nezřízeně holdoval jízdě na kole.

Každou volnou chvilku, a těch jsem si uměl udělat habaděj, hup na bicykl a hurá, alespoň kolem nemocnice anebo kolem plovárny. Tak se stalo, že před hostincem "U Futerů" jsem málem přejel kokra profesora Mánka! Byl jsem pokárán a vyzván, abych se řídil dopravními značkami. Zkroušeně jsem výtky vyslechl, ale to víte, dvanáctiletý kluk milující rychlou jízdu!

Tak se stalo, že jsem vzápětí na druhé straně rybníka mohl přejet samotného pana profesora! Zbrunátnělý pedagog mne zase ztrhal. Divil se, že kvintán se chová jak nějaký primánek nebo sekundán. Pan profesor Mánek si mne zřejmě spletl se starším gymnazistou Pšeničkou. Když jsem se přiznal, že chodím do sekundy, bylo rozhodnuto, že budu potrestán třídním profesorem. Náš třídní profesor Alois Fiala, zvaný Álf, měl od mé maminky požehnání k potrestání i nějakým švihnutím či herdou. Ovšem náš třídní mne zklamal. Místo štulce jsem se dočkal trestu daleko horšího. Álf mi zakázal deset dní jezdit na kole! To byla rána! Byl jsem tím ortelem tak vyveden z míry, že jsem skutečně zákaz dodržel. Po uplynutí lhůty se mne pan profesor zeptal: "Berane, jezdil jsi?" Já v náhlém furianství vyhrkl: "Jezdil, prosím". "Dobře, že jsi nelhal, musel bych ti dát rákoskou," konstatoval pan profesor Fiala a oba jsme byli spokojeni.

Nějaký rok nato probírali jsme ve fyzice rozklad světelných paprsků. Posluchárna byla zatemněna dřevěnými okenicemi. Nastalého šera jsem využil k tomu, že jsem praštil přede mnou sedícího spolužáka do hlavy učebnicí. Ránou jsem moc nešetřil, a tak není divu, že Rodovský, zvaný Op, zařval jako tur. Profesor Pauk okamžitě rozsvítil stropní světla. Nad lavicemi se ještě třepotaly listy z "Petíry - Šmoka". Na dotaz pana profesora "Čím to bylo?!" jsem vstal a přiznal se, že knihou. Pan profesor se na mne smutně podíval a poznamenal, že věděl, že jsem lotr, ale že také lžu, to ho překvapuje.

Po zbytek hodiny jsem dumal, co se vlastně ještě muselo přihodit. Tajemství zatemnělé učebny jsem ale nerozluštil. Napadlo mne jít o přestávce za panem profesorem, abychom si tuto záležitost vysvětlili. To, že jsem byl obviněn ze lži, mne léta trápilo. Horší však je to, že otázku lhát, či nelhat nemám dořešenou ani v sedmdesáti letech.

Miloš Beran


Nové Noviny