FOTO: Archiv Jindřich Rychtera

V roce 1976 se dostáváme až do národní přehlídky folklorních souborů, která je v Třinci. Účastní se jí 15 nejlepších souborů Čech a Moravy a tady jsme vybojovali hlavní cenu festivalu. To znamená tento úspěch znovu obhájit na Celoroční přehlídce v Košicích v roce 1977, což se souboru povedlo a dostává tam festivalovou cenu za úspěšný programový blok "Chléb a písně". Velmi dobrá spolupráce je s dětmi. Mají nové kroje a vystupují už i samostatně, ale musí jim hrát muzika velkého souboru, což je náročné z hlediska její vytíženosti.

K 1. květnu 1978 dostává Hořeňák státní vyznamenání "Za vynikající práci". Rok poté se dětský soubor dostává až do krajské přehlídky v Chrudimi a Hořeňák připravuje nový program, nové kroje - tentokrát pracovní - a zase hodně a hodně vystoupení. K dětskému souboru přibývá další, a to Hořeníček, který vedou bývalé členky souboru H. Smotlachová a J. Suchardová. Po odchodu F. Fóla se primáškou muziky stává E. Suchá. Všechny složky souboru natáčejí film "Kolik faldů na suknici".

V této době se také rekonstruuje budova sokolovny - malý sál, zasedací místnosti, kuchyně a nahoře ubytování pro 45 osob.

V roce 1983 se účastníme XV. Mezinárodního festivalu folkloru v Zakopaném v Polsku. Festival je soutěžní a náš blok "Rok pod horami" získává Stříbrnou valašku, zlatá nebyla udělena. Tím se stáváme vítězem jedné ze čtyř kategorií. V tomto roce dostáváme i "Laureáta Strážnice". Tento titul se uděluje poprvé v historii slavností.

Vedení dětského souboru Hořeňáček se ujímá M. Rychtera a děti se dostávají v roce 1985 až do národní přehlídky dětských folklorních souborů, která je v Kyjově. Mají také svůj první zahraniční zájezd a pořizují se jim nové kroje, které znovu navrhuje Národopisné muzeum v Praze. Nehraje jim již muzika "velká", ale E. Suchá dává ve spolupráci s místní Lidovou školou umění dohromady muziku dětskou. Krátce na to dostávají pozvání k účinkování na festival "U nás na Náchodsku", ve Strážnici v pořadu "Přišlo jaro do vsi" a "Otvírejte se Strážnické brány", účastní se II. setkání dětských souborů v Šumperku. Dětská muzika natáčí pro Čs. rozhlas v Hradci Králové. Zpěv pomáhá obětavě cvičit K. Zakl.

Své vedení mění i soubor Hořeníček, nejmenších dětí se ujímá L. Zívrová a J. Vrbová, účastní se s nimi samostatných vystoupení i okresních přehlídek. Organizujeme I. dětský festival a vedení hudby se ujímá Jaroslav Rychtera ml., primáškou zůstává E. Suchá.

Po roce 1989 ubývá vystoupení v Čechách, a tak soubor zkouší pořádat i diskotéky, ale po několika akcích od této produkce upouští. Přesto nás čeká Strážnice, Veselý kopec a jiné. Dávají se znovu dělat pohledy a nový propagační materiál. Začínáme také vystupovat v Peci pod Sněžkou pro hotel Horizont. Vystoupení je každou sobotu a trvá do dnešních dnů.

(vedení souboru)

Seminář o hudbě a filmu

Pátek 4. června 1999

Od 16.00 hodin - "Lost Highway". Kriminální film Davida Lynche.

Od 19.00 hodin - "Nové filmy FAMU". Pásmo filmů FAMU ve kterém uvidíte snímky: Tenkrát v ráji, Cossi fan Tutti, Zavřeno pro rodinný smutek, Hurrrááá, Kosti mého strýce, Maškin zabil Koškina, Sad a Přízrak svobody.

Od 21.15 hodin - "Tančírna". Francouzsko-italský film o proměnách doby. Režisér: Ettore Scola (Vášeň lásky).

Sobota 5. června 1999

Od 9.00 hodin - "Málo známé snímky známých režisérů" (1. část).

Od 11.00 hodin - "El Marlachl". Film Roberta Rodrigueze.

Od 13.15 hodin - "Málo známé snímky známých režisérů" (2. část).

Od 15.30 hodin - "Film, hudba a soundtracky". Pořad hudebního publicisty Stanislava Pecháčka.

Od 18.00 hodin - "Mlfune". Nahořkle laskavý optimistický příběh poslední "nové vlny", natočený podle Manifestu Dogma 95.

Od 20.30 hodin - "Filmová škola se představuje". Pásmo filmů žáků a absolventů moravské Vyšší odborné školy filmové ve Zlíně.

Od 22.00 hodin - "Hotelový pokoj". Povídkový film Jamese Signorelliho a Davida Lynche.

Neděle 6. června 1999

Od 8.30 hodin - "Ezop". Český film z roku 1969, který čekal na své uvedení dlouhé desítky let, líčí nadčasový příběh osudů světoznámého vypravěče bajek. Hrají: M. Macháček, R. Lukavský, J. Kemr, F. Filipovský, P. Čepek.

Od 10.30 hodin - "Údolí včel". Filmový příběh režiséra Františka Vláčila, odehrávající se ve 2. polovině 13. století, líčí na osudech dvou řadových rytířů, svár vypjatého fanatizmu a touhy po prosté lidském životě. Hrají: P. Čepek, J. Kačer, V. Galatíková, J. Somr, M. Macháček.

(red)

Výstava končí 31. května

(jn)

Malíř našeho kraje František Max se narodil v Libáni

Ve studiích pokračoval v Praze na technice u prof. Liebschera a Blažíčka a současně na akademii, kde se stal žákem Preislerovým. Po studiích působil dlouho jako architekt u firmy Nekvasil v Praze, ale v době krize o místo přišel.

Od roku 1935 se plně věnoval malířství a v Praze uspořádal první výstavu, která měla nečekaný úspěch. Dokonce byla vlídně přijata i odbornou kritikou. Pro Maxe se stala pobídkou k další práci. Celkem devět výstav uspořádal v Praze v různých galeriích, ale i v jiných českých městech. Také v rodné Libáni a třikrát vystavoval v Jičíně. Podnětnými pro Maxovu tvorbu byly i jeho studijní cesty do Paříže, Berlína, Itálie a Cařihradu. Nejvíce se ve své tvorbě věnoval ztvárnění české krajiny, proto mnoho jeho prací vznikalo v Libáni, Jičíně, Prachovských skalách a vesničkách u Libáně.

Rád tvořil i pérovky, jimiž vyzdobil například "Památníček" Blaženy Kodlové a její "Domanské podlesí". Jako architekt byl přitahován stavebními památkami jak v Praze, tak i drobnými stavbami zasazenými do přírody. Z námětů našeho kraje vznikly obrazy "Libáň", "Staré Hrady", "K Zlivi", "Chaloupky ke Zlivi", "Borovička", "Zvonice v Psinicích", "Chalupy v Zelenecké Lhotě", "Park v Kopidlně" a jiné. Jemu nejbližší malířskou technikou se stal pastózní nános olejovými barvami a špachtle. V této technice se stal skutečným mistrem. Často přijížděl i do Jičína, aby maloval náměstí, staré domy a zajímavá zákoutí.

Nevím už ve kterém roce to bylo, ale jednou jsem uviděla na jičínském náměstí v místech před restaurací "U anděla" sedět malíře na nízké stoličce. S velkým zaujetím maloval domy na jižní straně náměstí. Není to sice mým zvykem, ale vznikající obraz mě zaujal natolik, že jsem se malíři chvíli tiše dívala přes rameno. Vzpomínám, jakým přesvědčivým dojmem působil nános barvy na obraze a jakým "grifem" vznikala na zobrazovaných domech okna. Malíř jen otočil štětec a druhým koncem vyryl kontury oken a příček do vrstvy barvy. Dosáhl tím působivosti a věrohodnosti. To jsem ovšem netušila, že pro mne tehdy neznámý malíř byl právě František Max. Až později, když jsem se seznámila s obrazy malíře Maxe, věděla jsem s určitostí, že jsem tehdy na náměstí pozorovala právě jeho.

Maxův způsob malby špachtlí je těžko zaměnitelný a zůstává pro jeho dílo charakteristickým znakem. Jeho olejomalby zdobí zastupitelské úřady v Paříži, Stockholmu, Oslu, Londýně, Chicagu, Linci i Vídni.

František Max zemřel 18. května 1969 ve věku 73 let. Poslední výstavu mu uspořádal učitel František Vojtíšek k 85. výročí jeho narození v roce 1980 v Libáni. Osmnáctého května jsme vzpomněli 30. výročí úmrtí malíře našeho kraje - Františka Maxe.

Hana Trojanová

SERIÁL: 375. výročí založení gymnázia VII.

Dobře vidím naši třídní paní profesorku Krátkou, která nás učila francouzštinu, za války! V tomto období jsme také vydávali cyklostylované školní časopisy a pořádali Večery české poezie v aule: Večer dekadentní poezie, Večer českých monologů, Večer slavných světových monologů...

Také jsme do té auly pozvali Otomara Krejču, který hrál v Jičíně jako profesionál skvělý repertoár a nám přednášel po naší produkci Krále Oidipa jistého Sofokla. Nu, pravda, také nás potom žádali ochotníci o spolupráci - soubor J.K. Tyla za vedení dr. Morana. My byli nafoukaní, já možná nejvíce, ale oni nás nenechali dělat kompars, jak původně zamýšleli, ale dostali jsme role, já krásnou roli "kamaráda" v Dykově hře Ondřej a drak, a už jsem byl chycen coby ptáček a had z ráje se mi už začal otáčet kolem těla...

Potom jsem s nimi hrál ještě Václava v Našich furiantech, ale to už zase přišel nový otřes, Němci nás nepustili do oktávy, museli jsme do Technische Nothilfe. Ale ještě předtím jsem trochu sportoval, hrál jsem basketbal. Tehdy v jičínském basketu figurovala pozdější velká jména, to byla hra pro par excelence.

A co je nejdůležitější, měl jsem na gymplu velké štěstí v tom, že jsem měl výborné spolužáky, kamarády. Chytřejší mne. A to je velké štěstí, mít dobré kamarády. Ferry Fajta, dnes vynikající lékař, mne učil znát českou divadelní avantgardu. Já přišel do Jičína v jedenačtyřicátém ze Slovenska, a tak jsem pochopitelně českou kulturu neznal, spíše jen klasiku - Němcovou, Jiráska, Vrchlického. Ivek Hník, také dnešní výborný lékař, spolu s Přemkem Janýrem byli napřed ve znalosti moderní poezie, to byl svět, který mne rázem strhl. Kupoval jsem si, co se dalo tehdy koupit. Mám mezi knížkami z Jičína i Palivcova Síta, bože, to byla čeština, snad ještě krásnější než čeština Kralické bible. Nu pravda, krásnější, vždyť jsme teprve dorůstali do dospělosti. A potom, když už jsem sahal po divadelní literatuře, se mi právě v Jičíně dostal do ruky Stanislavského Můj život v umění, hltal jsem ty stránky a taky samozřejmě další a jiné. To všechno by potřebovalo chviličku času na utřídění vzpomínek, kterého se mi teď žel vůbec nedostává.

Samozřejmě, že nevím, že dnes na škole vychází časopis Študák, ale jsem šťastný, že vychází! Ať žije vaše ředitelství! To je vždycky povznášející, když někdo rozumí mladým lidem a povzbuzuje je nebo inspiruje!

Važte si každého dne ve škole, učte se dosyta, učíte se pro sebe! A učte se víc, než od vás škola chce! Neučte se pro svůj okres nebo kraj, učte se nejmíň pro celou naši zem, učte se pro Evropu. Víte, dnes děti z malých evropských zemí jezdí po maturitě do Ameriky, do Japonska, do Austrálie, dneska je svět sám sobě blíž než před padesáti lety a tuhle možnost, cítit svět vcelku a podle toho se o všecko zajímat, vám závidím a přeju. Učte se řeči, především anglicky, Evropané, Rusové, Japonci, Číňané, všichni mluví anglicky.

Brr, dal jsem se do poučování, a to bych nechtěl, toho můžete mít někdy dost i ve škole. Rozvzpomínání na milovaný jičínský gympl udělám někdy jindy - a když zavedete do auly Křeslo pro hosta, zamlouvám si možnost k vám přijet a popovídat si s vámi, protože také já bych se chtěl od vás leccos dozvědět. Pozdravujte gymnázium, jen tak potichu, že jeden žák stále rád na tu boudu omšelou vzpomíná - a vůbec pozdravujte město mého Stříbrného větru, pozdravujte Jičín!

Vladimír Fišar

FOTO: mar