Bělohradský rodák Oskar Teimer, který nyní žije v nedalekém Černíně, zahájil minulý týden výstavu svých obrazů a kreseb ve Fričově muzeu v Lázních Bělohradě.
Lázně Bělohrad - Asi málokdo umí vystihnout strukturu materiálu se všemi detaily tak dokonale jako Oskar Teimer, sedmašedesátiletý výtvarník, který minulý týden zahájil svou druhou samostatnou výstavu v rodném městě. Naposledy v Bělohradě vystavoval před deseti lety.
Zvlášť při pohledu na kresby s přírodními motivy se až tají dech, oko vnímavého pozorovatele si opravdu přijde na své. Listy stromu, květiny, kukuřičné klasy,... co obrázek, to snaha o maximální a věrné zachycení originálu. O Teimerově ilustrační a lavírované perokresbě nelze hovořit jinak, než o filigránství v pravém slova smyslu. S tuší si pohrává s neuvěřitelnou lehkostí, pečlivými tahy pera zaznamenává i sebemenší detaily. Při tvorbě využívá svých znalostí z říše rostlin. "Každý předmět před tím, než ho začnu kreslit, nejprve delší dobu pozoruju, abych si zafixoval tvar a jeho celkové uspořádání. Na některých obrázcích jsem pracoval déle, než týden. Kompozicí a barevnými přechody se snažím docílit toho, aby byl obrázek plastický," prozrazuje autor nad svými grafikami. Současně se svěřil, že se obdivuje především dokonalé technice starých holandských Mistrů, jejichž grafické práce mu učarovaly.
Ve výstavní místnosti Fričova muzea, kde jsou Teimerova díla instalována, si návštěvníci vedle desítek kreseb mohou prohlédnout také jeho akvarely a oleje. Námětově zde převládají krajiny a zátiší. "Otec chodí do přírody velmi často a rád. Zasvěceně umí vyprávět i o každé rostlince, když maluje, tak ví, proč zvolil právě takový odstín zelené," říká Alena Teimerová, dcera autora, která je rovněž známou výtvarnicí. Oskar Teimer postupně studoval keramicko-grafickou školu, rolnickou školu (obor ovocnář), střední zemědělsko-technickou školu a nakonec Vysokou školu pedagogickou v Hradci Králové. Učitelskému povolání se však řadu let nemohl věnovat. To mu bylo umožněno až po devětaosmdesátém. Výtvarnou výchovu v současnosti vyučuje na hořickém gymnáziu.
Jičín - Benefiční představení hry Mistr Petr Pleticha pořádá Spolek ochotníků Závěsné divadlo, Kulturní dům Jičín a Občanské sdružení Lodžie v rámci Valdštejnských dnů na arkádovém nádvoří jičínského zámku v neděli 16. května 1999 od 10.30 hodin.
Výtěžek ze vstupného je určen na obnovu poustevníka a poustevny v Libosadu.
Hořice - Ač si to František Kalenský (1945) příliš nepřipouští, jeho práce jsou do značné míry ovlivněny prostředím, v němž žije a tvoří. Dokladem je i jeho současná výstava obrazů a kreseb v hořické Galerii plastik, kde byla vernisáží minulý týden zahájena. Díla zde vystavená jsou autorovou retrospektivou.
František Kalenský se narodil ve Dvoře Králové, kam se po delším exulantském intermezzu před rokem opět vrátil. Předchozích čtrnáct let působil ve Spojených státech, především v Seattlu, kde se po dramatickém odchodu ze starého kontinentu usadil.
Poté, co začátkem šedesátých let absolvoval Uměleckoprůmyslovou školu v Brně - obor grafika, tvořil s různými přestávkami v Praze, ve Dvoře Králové a v Hradci Králové. Jeho ilustračních dovedností využily například nakladatelství Albatros a Lidová demokracie, pro která ilustroval jejich publikace. V Praze si také později doplnil vzdělání u známého sochaře Jindřicha Vielguse. U Františka Kalenského se vzájemně prolínají různé disciplíny - grafika, design, malba, ilustrace a sochařství. Autor je typickým představitelem současného moderního umění, jeho tvorba je rozmanitá, ovlivněná uměleckými a životními zkušenostmi. Své pocity a nálady vyjadřuje hlavně prostřednictvím figurální kompozice. Kritikou, ale i veřejností, jsou kromě jiného ceněny jeho polychromované figurální reliéfy. Na řadě míst světa vytvořil také nástěnné mozaiky a artprotisy. Kalenského doménou je však kresba.
V hořické galerii na Gothardě vystavuje obrazy z dob před emigrací, z pobytu v zámoří a díla, která vytvořil po svém návratu do rodného kraje. Jednotlivé etapy se odlišují především svou barevností. Pro obrazy "nejstaršího" data jsou charakteristické tmavší odstíny, naopak svět amerických velkoměst nebo španělské koridy ztvárnil výrazně barevnou formou. S oblibou přitom používá neobvyklou kombinaci oleje, emailu a akryliku. V posledních letech se však vrací k určité střídmosti. Sám autor k tomu říká: "Neřekl bych, že je to návrat k tomu, co jsem dělal dřív, před svým odchodem z republiky, já tomu říkám další odnož".
Kalenského (prodejní) výstava potrvá do konce měsíce, podle ohlasu návštěvníků může být prodloužena, připustil správce galerie Tomáš Mates.
Osobností, která se nejvíce zasloužila o jičínské gymnázium, byl František Lepař. Tento rodák z Lipňan u Olomouce po studiích klasické filologie a dějepisu v roce 1856 nastoupil jako profesor do Jičína. Jako profesor latiny a především řečtiny si získal respekt i věhlas nejen svými pedagogickými schopnostmi, ale také tvorbou slovníků a učebnic. V roce 1871 se František Lepař stal ředitelem školy.
Po nástupu si vytkl dva úkoly - vymoci pro studenty a profesory nový, důstojnější stánek, a umožnit studium na škole všem nadaným studentům bez ohledu na jejich majetkové a sociální poměry. Ke splnění obou úkolů musel František Lepař vynaložit velké úsilí! Každoročně podával nadřízeným institucím zprávy o neutěšených poměrech ve staré budově gymnázia v dnešní Balbínově ulici. Intervencí u samotného císaře vymohl František Lepař pro školu přidělení 22. Valdštejnských stipendií, určených v celkovém počtu 100 pro nejnadanější studenty monarchie z chudých rodin. Prosadit výstavbu nové budovy byl ovšem úkol mnohem těžší!
Stáří budovy i potřeby nové státní školy již od počátku 19. století vyvolávaly neodkladnou nutnost zásadních úprav prostor, nebo lépe jejich úplné opuštění. Vyučovat ve stísněných prostorách staré budovy kladlo na všechny zúčastněné stále větší nároky. Jak tedy vypadala stará budova gymnázia a proč byla tak nutná výstavby budovy nové? Začněme popisem školy v sedmdesátých letech minulého století. Nahlédněme do autentických zápisů tehdejšího profesora gymnázia - dr. Josefa Vaňause.
"Učebny byly vesměs malé a nízké, pro větší počet žáků nedostačující. Pro velká shromáždění studentů musely být dvě třídy v druhém patře zbouráním přepážky spojeny v jednu. Důvod tohoto opatření byl ovšem i jiný - do zadní třídy se původně mohlo vejít pouze skrze byt školníkův. Ten pak byl halasícími studenty často od rozličných činností vyrušen.
Přímo proti vchodu do gymnázia bylo schodiště a za ním se nalézaly v přízemí a prvním patře záchody. Umístění a zařízení bylo prý tak nešťastně provedeno, že jen vzácnou výjimkou při východním větru byla budova prosta dusivého, slabší nervy až omamujícího zápachu. Byla-li tato vada již sama o sobě dost trapná, přidružila se k ní v zimním období ještě jiná. V kamnech již chatrných se sice topilo z chodby, ale přesto se mnohdy nahromadilo v některé třídě tolik kouře, že se vyučování muselo přerušit. Samozřejmě, že této okolnosti využívali na zkoušení nepřipravení žáci a různým způsobem kouři pomáhali. K příjemnostem jistě nepatřilo ani lomcování starých a nepřiléhajících oken při každém silnějším větru.
Velkým problémem bylo také těsné sousedství c.k. kasáren. Nejen že z vojenských písní a pokřiků mohli se studenti těžko k větší ušlechtilosti povznést, ale přímo v sousedství školního dvora se prováděla vojenská cvičení nejen hromadná, ale ještě častěji individuální oněch vojáků, kteří pro slabší chápavost nebyli schopni se základním cvikům naučit."
Výše uvedené řádky ukazují na akutnost změny školního prostředí. Stížnosti byly sice uznávány a požadavek na přestěhování považován za oprávněný, ale řadu let se nic nedělo. Spásná událost se odehrála až při návštěvě místodržícího barona Webera z Ebenhofu roku 1879. Ředitel Lepař nemeškal pozvat místodržícího k návštěvě školy.
Sotva prý místodržící vkročil dveřmi na chodbu školy, bylo na něm možné pozorovat jakýsi neklid. Ještě dříve, než školník odemkl dveře do první učebny, vytáhl kapesník a přidržoval si ho u úst. Když se pak otevřely dveře, vyrazil pojednou silný proud zápachu proti vstupujícím. Místodržící odmítl vstoupit dovnitř se slovy "No, tak hrozně jsem si to nepředstavoval" a chystal se odejít. Na pobídnutí Lepařovo, aby se šel také podívat do vyšších pater odpověděl jen "Děkuji pánové, já již toho mám dost" a kvapně školu opustil.
Zpráva, která od něj byla potom podána do Vídně, musela být podle všeho skutečně hrozná, neboť zakrátko bylo vydáno nařízení k vyhledání staveniště a zahájení stavby nové budovy. Pro stavbu bylo nutno nejen vybrat a zakoupit pozemek, vhodně umístěný blízko centra, ale také vykoupit domky tam již postavené. V roce 1881 byly připraveny plány a o rok později se začalo s výstavbou. Zpočátku brzdil stavbu svažitý terén v místě budoucí školy a nutnost odkopávat a odvážet zeminu.
K nemalé radosti stavitelů však bylo zjištěno, že odkopaná hlína je výjimečné cihlářské kvality. Na místě se tedy zpracovávala na cihly a v provizorních pecích přímo v prostoru stavby byly cihly i vypalovány. Za necelé dva roky, v roce 1883, byla budova gymnázia dokončena a začalo stěhování.
Nová reprezentativní budova krom učeben zahrnovala bohatě vybavené kabinety (ten biologický zásoben mnoha dary cestovatele dr. Emila Holuba), školní knihovnu, zimní tělocvičnu a kapli s varhanami. V sousedství byla budována botanická zahrada. Po všech stránkách byly tedy zajištěny dobré pracovní a studijní podmínky.
Váchalova tvorba je jedinečná svou mnohostranností. Byl grafikem, malířem, spisovatelem, tvůrcem písem, knihvazačem, řezbářem i tvůrcem vyřezávaného nábytku, fotografem.
Vlivy symbolizmu a expresionizmu se u něho prolínaly s kubizmem a folklorem. Jeho nekonformní názory mu patrně byly přítěží v běžném i uměleckém životě.
Spolu s Annou Mackovou odešel z Prahy v roce 1940 do Studeňan na její rodný statek. V letech poválečných nevyhovoval zejména obsahem svého díla vyžadovanému socialistickému realizmu.
Koncem 60. let byl vzat na milost a byl mu udělen titul zasloužilého umělce, který však v žádném směru nemohl nahradit dlouhá léta jeho společenského a uměleckého zneuznávání.
V rozsáhlé encyklopedii "Dějiny umění" od José Pijoana je zmíněno jen málo českých umělců, Josef Váchal však mezi nimi nechybí. Zemřel před třiceti lety, 10. května 1969 ve Studeňanech, jen sedm dní po své životní družce Anně Mackové.
Pro připomenutí Váchalova spisovatelského díla přinášíme krátkou ukázku z jeho "Krvavého románu".
Byl to nemladý již muž, jehožto zevnějšek i chování bývalého inteligenta prozrazovalo. Dle flašky s kmínkou, z kapsy mu vyčnívající, soudě, ten muž sešel jen alkoholem.
Ti dva mužové také mu hned tu láhev odebrali, poněvadž v tom domě nic takového nesmělo se objeviti. Když si pak jeden po druhém z té láhve notně zavdali, prohlásili nakonec oba dva, že je to nejmizernější nápoj, jaký kdy v životě pili. Ten muž v kozelci svázaný jim přisvědčil, pravě, že je v té lahvi voda z řeky Jordánu, kterou panu doktorovi přináší.
Po těchto slovech vzali jej ti mužové na ramena a odnášeli ho do budovy skrze vestibul. Na stěnách bylo možno čísti rozmanitá hesla a průpovědi, jako například: "Kdo v sebe alkohol lije, spálí si v mozku ganglie. Rozumný vždy myslí na ledviny, játra, není-li v tom líh, co pije, pátrá. Ani neškodějí ženské, jak pivo plzeňské".
Též tam byli strašliví výjevové, vytažení ze životů a vnitřností pijáků. Ten dům byl ústavem zdravotním. Také to v něm příšerně zdravotní desinfekcí zapáchalo. Ti dva sluhové přinesli toho svázaného do přijímací kanceláře, kde s tím mužem sepsán byl protokol.
Ten protokol sestavován byl dle listin, jež dodala zároveň s tím mužem policejní strážnice a ze kterých vysvítalo, že byl ten muž na Příkopech zatčen, provolávaje Rakousku slávu. Na strážnici pak se ztišil a udal, že ze sanatoria dr. Řimsy uprchnul, pročež byl zdravotním vozem zpátky do toho zdravotního ústavu odvezen. V té kanceláři sice o žádném uprchlém z ústavu bláznovi nevěděli, nicméně jej do knih jako knížete z Tiflisu zanesli, když se za téhož ten strašlivě očima koulící muž v kozelci svázaný vydával.
Na to jej odnesli sluhové do umývárny a vykonali na něm desinfekci, která záležela v ostříhání vlasů a ohanbí, jakož i v polití pěti štoudvemi vody. Po té procedúře jej oblékli v čisté ústavní prádlo a předvedli před doktora Řimsu. Doktor příšerný vrha pohled na toho ubožáka, předložil mu ihned několik otázek. Ty otázky týkaly se místa, hodiny a roku, ve kterém se ten choromyslný narodil. Leč on na ty otázky neodpovídal, neboť lháti se mu nechtělo a pravdu nevěděl, jelikož byl nalezenec...
Chyjice - Opět po 14 dnech a po zdařilé májové Dancepárty je pro vás další taneční pozvánka, tentokrát na tuto sobotu 15. května se startem od 21.00 hodin. V diskoklubu v Chyjicích na vás čeká taneční MAXIdiskotéka, která je vybavena dokonalou zvukovou, výkonnou technikou včetně optických, pestrých efektů současné pódiové scény. Součástí taneční MAXIdiskotéky je i pestrá nabídka jarní hudební scény, tipy na léto a to nejlepší z hitparád evropských rádií. A pokud rádi soutěžíte, jste ve hře i tento večer, kterým vás bude provázet diskžokej a moderátor Českého rozhlasu Hradec Králové FM 100,1 a 101,9 Zdeněk Vranovský. A již dnes vás chceme upozornit a také pozvat na letní DANCEPÁRTY s Českým rozhlasem HK do areálu jičínského koupaliště, které budou startovat, tak jako vloni po dobu prázdnin (červenec, srpen) každou středu od 21.00 hodin. Více se dozvíte z programových nabídek jičínského koupaliště v příštích dnech.