Květen 1945 a pohled zpět
5. května 1945 vypukla jednotlivá povstání lidu proti fašistům v Nymburce, Chlumci nad Cidlinou, Novém Bydžově, Semilech, Turnově, Úpici, Železném Brodě, Jilemnici. Poměrně klidný Jičín byl osvobozen 10. května 1945 v podvečer kolem 18.00 hodiny.
V květnu 1945 se dostalo Rudé armádě na území Čech a Moravy tak vřelého přijetí, jakého se jí nedostalo v žádné jiné okolní zemi. Lidé konečně svobodně vydechli, konec druhé světové války přinesl svobodu všem obyvatelům také našeho kraje. Do Jičína a okolních míst přijela Rudá armáda 10. května 1945 v podvečerních hodinách.
Svobodě však předcházela řada propukajících povstání v různých městech a krvavé boje o Prahu, které skončily 8. května, kde se Němci zavázali ke stažení vojsk z hlavního města. Praze výrazně pomohli příslušníci divize ROA generála A.A. Vlasova, kteří poněkud naivně doufali, že tím odčiní zradu Stalina a bude jim odpuštěno. Na barikádách v Praze bojovalo 31 000 lidí, z nichž zahynulo téměř 3 700 bojovníků, ale i žen a dětí. Dohodou velmocí byl scénář těchto událostí již dlouho napsán.Převážil politický, nikoli vojenský názor. Proto až ve středu 9. května 1945 mohla Prahu ovládnout 3. armáda generálplukovníka Rybalka. O malé intenzitě bojů svědčí ztráta jediného tanku a třiceti příslušníků Rudé armády, kteří pomáhali očistit Prahu od zbylých Němců.
Velitel 3. americké armády George S. Patton, který osvobodil západní Čechy, na otázku: "Proč vaše vojska také nedobyla Prahu?" odpověděl: "To vám mohu říci naprosto přesně, protože jsme dostali rozkaz nedobýt ji."
Teprve s odstupem času mohly být sečteny ztráty. Dnes, kdy v Evropě opět zbraně zasahují své cíle, je nutné udělat vše, aby bylo pomoženo trpícím a zabráněno dalšímu eskalování konfliktu. Právě teď je vhodná doba na připomenutí některých číselných údajů o 2. světové válce, do které byly zataženy čtyři pětiny obyvatelstva světa. Armády zmobilizovaly 110 milionů lidí. Na celém světě zahynulo podle britského historika Alana Bullocka přes 58 milionů lidí - v boji i ve vyhlazovacích akcích.
Nejvíce obětí mělo Polsko, které ztratilo 17% obyvatelstva - přes 6 milionů lidí. Druhá v počtu obětí byla Jugoslávie s 10,9% - 1,7 milionů obyvatel, třetím byl SSSR s 10,4% obyvatel, což znamenalo 20 milionů obyvatel. Američané ztratili 407 000 lidí, tedy 0,4% obyvatel, Britové přišli o 388 000 lidí, což bylo 0,8% obyvatel.
Po válce zůstalo ve světě 35 milionů invalidů a 20 milionů sirotků. Spojenecké mocnosti stála válka na 350 miliard dolarů. Německo, Itálii a Japonsko přes 200 miliard. Oběťmi války se stalo na 360 000 československých občanů, tedy asi 2,7% předválečného stavu obyvatelstva. V koncentrácích a věznicích zahynulo nebo bylo popraveno 235 000 lidí. Převážná část obětí byli Židé - 272 000, z toho 15 000 dětí. Z koncentračních táborů se vrátilo 65 000 lidí. Jen za prvního stanného práva v roce 1941 zlikvidovali Němci 500 lidí, po atentátu na Heydricha během druhého stanného práva přišlo o život 5 000 lidí.
Nacisté zavraždili na 6 000 Romů, dalších 10 000 vězňů padlo hladem a vysílením při pochodech smrti na území protektorátu. Na různých místech, na která útočili spojenečtí letci, zahynulo 7 500 civilistů. Okolo 10 000 se stalo oběťmi německého teroru. Dalších 95 000 mužů, žen a dětí doplatilo na nejrůznější válečná omezení, jako byl nedostatek léků, kvalitního jídla apod. V roce 1946 bylo registrováno 33 345 invalidů a 56 643 pozůstalých. Menší číslo pozůstalých lze vysvětlit tím, že v koncentrácích skončily celé židovské rodiny. Na západních frontách bojovalo 18 250 našich rodáků, z nich 3 220 padlo. Největší ztráty byly u britské RAF. Z 1 465 letců se nevrátilo 560.
Československý prapor v SSSR měl v roce 1943 2 000 vojáků, s volyňskými Čechy stoupl jejich počet na 16 000. Po vstupu na osvobozené území přijímal sbor další nováčky, takže jejich početní stavy vzrostly na 60 000. Na východě padlo 4 570 Čechoslováků.
Poválečný vývoj nerozhodly nejenom dohodnuté sféry vlivu světových mocností, ale i okolnosti, že poměrně značná část obyvatelstva s komunisty sympatizovala. Spojovali je se slovanským Ruskem a osvobozením našeho území. Mnichov a okupaci mnozí spojovali se slabostí předválečné vlády.
Ve vnitřní politice rozhodly volby v roce 1946, kdy KSČ získala přes 40% hlasů voličů. Ale to už by bylo zcela o něčem jiném. Pravda je, že Rudá armáda v roce 1945 byla u nás vítána, milována a uznávána. Tak to cítila tehdy většina obyvatel. (Číselné údaje jsou použity z knihy K. Pacnera "Osudové okamžiky Československa)
Hana Trojanová
Grafička Anna Macková pocházela ze Studeňan
Z malebné vesnice Studeňany, bohaté na zachovalou lidovou architekturu Podkrkonoší, pocházela významná grafička Anna Macková, od 20. let družka všestranného umělce Josefa Váchala.
Ve Studeňanech spatřila světlo světa 13. dubna 1887, prožila zde své dětství a první školní vědomosti získávala v radimské škole. V roce 1940, brzy po příchodu Němců se i s Váchalem do rodné obce vrátila. Znovu a naposledy odešla 3. května 1969. Od data jejího úmrtí uplynulo už plných třicet let.
Působila v Praze-Vršovicích a z jejího ateliéru vycházely cykly barevných dřevorytů: "Koleda" (1921), "Kozlíček" (1922), "Korčula" (1924), "Zvířátka" (1925), "České motivy" (1926), I. Ročenka s 25 dřevoryty vydala v roce 1927 pět souborů ex libris, II. Ročenka Anny Mackové vyšla v roce 1934. Další knížkou s barevnými dřevoryty dokumentovala hřbitovní nápisy v Albrechticích.
Z mnoha cyklů nás zajímají ty, ke kterým ji inspiroval Český ráj. Tím je cyklus "Z Českého ráje" a velké množství samostatných prací z našeho kraje. Také ji oslovila Šumava, Domažlicko, Praha a mnohá jiná místa české krajiny.
Vynikala hlubokým citem pro lidovou architekturu, kostelíky a zvoničky, krášlící českou krajinu.
Velmi silně ji přitahovala tvorba knižních značek, které byly vydány jako "Souhrn knižních značek Anny Mackové" v Praze roku 1918. Reprodukce jejích děl otiskovala "Zlatá Praha" (1926 až 1927) a "Lada" v Mladé Boleslavi. Patrně první její účast na výstavě byla s Kruhem výtvarných umělkyň v Praze a Hradci Králové (1921), v Olomouci (1924) a v Košicích (1924).
V Athénách vystavovala v roce 1925, v Kroměříži a v Ostravě v roce 1926. Také dostala možnost vystavovat v Paříži v roce 1927 a v Buenos Aires v roce 1929. Následovalo Brno, Pardubice a Praha. V Jičíně vystavovala v roce 1933, poté na Mělníce a v Roudnici.
Zdá se, že když v roce 1940 přesídlila s Váchalem do Studeňan, pravděpodobně během války nevystavovala. Poválečná doba jim nepřála vůbec. Váchalovi pro jeho mysticizmus, symbolizmus a imaginární vidění světa. Přístup k němu však přirozeně dopadl i na Annu Mackovou. V duchu socialistického realizmu netvořili, ani neuměli a hlavně nechtěli.
Teprve koncem 60. let změnili ti důležití nahoře názory na oba umělce, ale pro jejich životy a díla to bylo příliš pozdě. Oba odešli z tohoto světa téměř společně. Váchal přežil svoji životní družku o pouhý týden.
Hana Trojanová
Přírodovědec Zdeněk Dohnal
Vzpomínáme-li dnes, že se RNDr. Zdeněk Dohnal narodil před 75 lety 28. dubna 1924, není ve vzpomínkách nostalgie ani sentimantalita.
V srpnu osudového roku 1968 nastoupil do Okresního muzea v Jičíně, aby pracoval s přírodovědnými sbírkami, založil herbář bylin z Jičínska a také plnil funkci konzervátora a odborného poradce v oblasti ochrany přírody.
Dříve působil v Praze, ale stále více ho přitahovaly rodné Hořice s okolní krajinou a Český ráj. Během svého celoživotního odborného působení vydal řadu prací, z nichž uvádíme alespoň některé: "Paleontologický a cenologický výzkum kvartérních sedimentů" (1955), "Užitkové rostliny a jejich upotřebení na slovanském Klučově u Českého Brodu" (1957), "Holocenní křemelina z Soosu u Františkových Lázní" (1958). Velmi známou se stala jeho kniha "Československá rašeliniště a slatiniště" (1965).
V době jeho působení v Jičíně vydal "Státní přírodní rezervace, parky a zahrady jičínského okresu" (1976). Byl vynikajícím a srdečným společníkem, dobrým kolegou a také zástupcem ředitele. Pokud byla příležitost, rozdával pro pobavení veselé historky, které dovede napsat pouze život.
Často musel být přítomen různým komisím, psát k jednotlivým případům hodnocení přírodovědce z hlediska ochrany přírody. Přečasto však přicházel z podobných jednání naštván na nejvyšší míru, protože pochopil, že jeho názor je brán jako formalita a že nakonec vždy zvítězil neodborný přístup, který byl ovšem podpořen státním orgánem, JZD nebo národním výborem.
V roce 1984 odešel do důchodu, kterého si však dlouho neužil. Zemřel v Praze 2. října 1992.
(troj)
