Ostroměř - Projekt Milenium ostroměřského hudebníka Miroslava Vobořila zaujal známého režiséra Jindřicha Poláka (mj. Návštěvníci, Pan Tau) natolik, že se jej rozhodl zpracovat i do obrazové podoby.
"Pan režisér Polák slyšel před několika měsíci jen část, úvodní skladbu. Líbila se mu, a tak jsme se dohodli na další spolupráci. Minulý týden jsem mu poslal kompletně dokončenou nahrávku a on na jejím základě přislíbil, že se pokusí projekt prosadit u vedení České televize," prozradil spokojený Vobořil, který skládá scénickou (ezoterickou) hudbu a sám s ní také koncertuje. Projekt, na němž Vobořil poslední půlrok intenzivně pracoval, měl být původně vlastně jeho druhým autorským CD. Nyní bude mít ale podobu i televizního asi dvacetiminutového dokumentu, který prostřednictvím scénické hudby "letmo zhodnotí" uplynulé dva tisíce let naší civilizace.
"Zvuk a obraz poběží synchronně. Z archivu ČT budou vybrány různé dokumenty a filmy, které se sestříhají do příběhu, jehož hlavním posláním bude přiblížit proměnu a vývoj lidstva na celé planetě od dob narození Krista," vysvětluje Vobořil. První část je věnována historii od roku jedna do roku 999. Druhá pak končí rokem 2000. Stejně jako se v dějinách lidstva střídají období válek s obdobím rozkvětu, tak i ve zvuku se budou střídat tóny temné s optimistickými. Atmosféru ještě více umocní latinsky čtený text. "Už dávno jsem chtěl dělat filmovou muziku, tímhle se mi splnil můj dávný sen," svěřil se Miroslav Vobořil, který souběžně při natáčení pročetl i několik knížek s historickou tématikou.
Projekt Milenium (jeho hudební část) má být také součástí chystané silvestrovské slavnosti na náměstí Jiřího z Poděbrad v Hořicích u příležitosti vítání roku 2000.
Hořice - Ještě do 9. května mohou návštěvníci v Městském muzeu v Hořicích zhlédnout výstavu Vzpomínka na Quido Kociana. Expozice byla nainstalována ke 125. výročí narození významného českého sochaře, jehož nejznámější dílo: Mrtvý Abel je od roku 1919 umístěno před zdejší kamenicko-sochařskou školou, kde Mistr působil jako profesor. Quido Kocian, výtečný žák Václava Myslbeka, se narodil 7. března 1874 v Ústí nad Orlicí. Právě Myslbek přiměl Kociana, aby plastiku Mrtvý Abel, která patří k vrcholům českého sochařství, odlil do bronzu. Na mnoha výstavách po celé Evropě s ní sklízel uznání tehdejší kritiky. Kocianova díla jsou zastoupena i v hořické Galerii plastik.
Steel Daleké obzory. Příběh dívky, která ukrývá tajnou touhu - cestovat. Ikar Kč 169,-
K. Štědrý Z mého života. O svých životních a uměleckých cestách vypráví Karel Štědrý. Formát Kč 199,-
Simpson Temné stíny nad námi. Psychologický román o horolezcích. BB art Kč 179,-
Macourek – Born Mach a Šebestová na prázdninách. Dvojice žáků z 3.B odjíždí na prázdniny. Albatros Kč 229,-
Rodinná encyklopedie zdraví. Abecední průvodce vysvětlující více než 5000 termínů. Euromedia Kč 1399,-
Před dvaceti lety uspořádala jičínská galerie rozsáhlou výstavu z díla Františka Grosse k umělcovým sedmdesátinám. Mnozí si na ni vzpomenou, protože vzbudila značný ohlas. Nová Paka, kde se František Gross 19. dubna 1909 narodil, dala tehdy českému umění ještě sochaře Ladislava Zívra, malíře Q.R. Kociána, spisovatele Josefa Kocourka a uměleckého fotografa Miroslava Háka. Všichni prošli novopackou reálkou, která se v té době stala skutečnou líhní talentů.
V roce 1927 odešel Gross do Prahy nejdříve studovat ČVUT, po roce však přešel na UMPRUM k profesorovi Fr. Kyselovi. Dopad první světové války ve společenském klimatu nutně zasáhl i oblast umění. Vznikly nové umělecké moderní směry, k nimž se hlásila celá plejáda významných světových uměleckých osobností. Také v počátcích Grossova díla se objevuje kubismus a konstruktivizmus. V polovině 30. let objevuje pro sebe techniky, podněcující imaginaci (frotáže, koláže, stříhané rébusy) a přivádějí umělce k obrazům - objektům. Klade však důraz na lidský obsah malířské tvorby.
Rokem 1939 začíná jeho stálý zájem o městskou krajinu: tovární komíny, opuštěné dvorky, střechy a zejména se vrací k oblíbenému tématu - kouli libeňského plynojemu. Dalším Grossovým námětem byl svět lidských příbytků, dílen řemeslníků, ateliérů malířů i fotografů a jiné. Třetím tématem je pro Grosse člověk - stroj, kdy lidé nabývají podobu mechanických strojků.
František Gross se stává jedním ze zakladatelů a vůdčí osobností známé Skupiny 42, sdružující výtvarníky, básníky, divadelníky i teoretiky. Skupina si kladla za cíl objevit lidem svět, v němž žijí, koncentrovanou realitu, která má smysl a řád. Koncem války se u Grosse stále více objevují konstruktivní složky, klade důraz na kompozici obrazu a téma strojků přerůstá do obrazů měst - strojů. Po roce 1944 vytvořil významný soubor grafik, v němž naplno zazněl jeho protest proti válečnému ničení.
Od roku 1945 se stává členem SČUG Hollar a od roku 1961 členem skupiny Radar. Když se Skupina 42 rozpadla, věnoval Gross čas a úsilí organizaci výtvarného života u nás. V tématech tehdy u něho převládala průmyslová krajina severozápadních Čech a Ostravska. Na začátku 60. let se umělec vrací ke starým tématům strojků i tématům novým, pocházejícím z cest po Slovensku a cizině. Objevuje svět přírody, vrací se k některým surrealistickým technikám a experimentuje s novými materiály (kapaná umělá hmota, plástvová lepenka, modurit a jiné). Hledáním dochází k řadě nečekaných pohledů na realitu. Kresba v Grossově díle plní základní význam, barevnost jeho obrazů prodělává změny v různých obdobích.
Pomineme-li počáteční výstavy v Nové Pace, vystavuje s generačními druhy v roce 1937 v Burianově Mozaretu a D 38. Od té doby se účastní řady výstav a přehlídek nejčastěji s uměleckou avantgardou. Úspěch mu přinesla například asambláž na Maldororovo téma "Večer Igora Stravinského". V roce 1937 namaloval oponu pro večer J. Seiferta v D 38 a účastnil se výstav pořádaných E.F. Burianem. V závěru tohoto období vytvořil kultivovaně podané protějšky - "Strojky před Pensijním ústavem" a "Malostranské střechy".
První samostatnou výstavou se prezentoval ve Vilímkově galerii v Praze, poté až do konce života pořádal mnoho samostatných výstav a ještě častěji byl zastoupen na významných výstavách například Art Tchécoslovaque 1938-46 v Paříži, Bruselu, Antverpách, Lutychu, v roce 1948 v Benátkách a v mnoha dalších zemích světa. Výstavy v domácím prostředí bychom pro jejich počet jen těžko uváděli. V roce 1961 získal stříbrnou medaili na výstavě v Sao Paulu v Brazílii a o rok později vyznamenání "Za vynikající práci". V roce 1964 pak byl jmenován zasloužilým umělcem.
Ke konci tvůrčího období se vrací ke krajině Novopacka ("Ždírecké údolí", "Před bouří" aj.) a je jí věrný do konce svých dnů, kdy 27.7.1985 v Praze zemřel. František Gross objevil svým dílem zcela nově vztah člověka a moderní technické civilizace a vydobyl si pevné postavení v dějinách českého výtvarného umění. V letošních dubnových dnech by se František Gross dožil devadesáti let.
Profesor jičínského gymnázia František Kaska představoval osobnost pedagoga, jakých by nutně potřebovala i doba současná. Nebyl jen vyučujícím klasické filozofie, ale také překladatelem a autorem regionálních historických prací.
Vydal latinskou čítanku pro lycea se slovníkem, pro gymnázia výbor ze spisů Tacitových a jiné. Spolupracoval na obou gymnazijních památnících (1907, 1932), kam přispěl několika studiemi a které vznikly obětavou prací profesorů a žáků gymnázia.
Psal i do jiných časopisů: v Českých listech v roce 1929 vycházela jeho studie o misijní činnosti a smrti člena jičínské jezuitské koleje Matěje Burnatia. Samostatně ji pak vydal časopis Český ráj v Jičíně a dočkala se i druhého vydání. V Českých listech vyšla i studie "Úcta sv. Sekundiny na Jičínsku".
Pro kulturní veřejnost se stala nepostradatelnou Kaskova knížka "Historie jičínských soch", vydaná v knižnici Český ráj v roce 1935. Svědomitě a důkladně v ní popsal historii vzniku jednotlivých jičínských plastik až do roku vydání. Rovněž studií "K dějinám jičínského děkanství" přispěl Kaska k rozšíření poznání o historii města Jičína.
Kaska měl pověst znamenitého znalce středověké latiny. Přispíval do Sborníku Musejního spolku v Jičíně, pro který připravoval listář překladů latinských listin z muzejního archívu.
V rukopise zanechal velkou a podrobně sepsanou práci o jičínském hřbitově, v níž popsal nejen umístění hrobů významných osobností, ale všímal si i jejich uměleckých hodnot. Proto také vypravuje o jejich tvůrcích, sochařích a kamenících.
František Kaska miloval Jičín, v němž žil téměř celý život, a svůj vřelý vztah k městu zúročil v historických pracích Jičínu věnovaných.
Místem jeho narození 30.4.1881 byly blízké Popovice, místem ukončení jeho dobrého života se stal Jičín, kde před 55 lety 19. dubna 1944 zemřel.
Po Valdštejnově smrti v roce 1634 požádal regent semináře o pomoc provinciála řádu v Praze. Nakonec vzal listinou ze 30. prosince 1634 v ochranu seminář s kolejí a gymnázium císař a slíbil dotovat Valdštejnovu fundaci. Bylo nařízeno převedení 30 studentů do Prahy a další plány se rozplynuly. 1. února 1656 vydává císař Ferdinand III. listinu, kterou potvrzuje a částečně rozšiřuje Valdštejnovu zakládací listinu (např. jezuitům je potvrzeno honební právo). Činnost jezuitů v Jičíně tedy pokračovala, přibývá žáků i seminaristů, bylo zavedeno i vyučování filosofické.
Od 60. let 17. století byla v Jičíně slavná školní divadelní představení. Konala se dvakrát i třikrát ročně - na Vánoce, Velikonoce a na Boží tělo. Náměty her byly většinou ze života světců či o české historii, o kterou jezuité velice dbali. V této době v Jičíně působil například Bohuslav Balbín (v letech 1661 až 1662 a 1667 až 1668), historik a literát, nebo Jiří Plachý (v letech 1655 až 1662), známý jako duchovní vůdce akademické legie při obraně Prahy proti Švédům v roce 1648, či jeden z nejznámějších barokních spisovatelů Jan Kořínek (v roce 1676), autor Pamětí kutnohorských.
Příjmy semináře byly z různých statků v okolí. Od Ferdinanda II. dostal například v roce 1635 Tuř (byla konfiskována po Valdštejnově smrti). Od Valdštejna dostali jezuité Labouň, dvory ve Sběři, Žereticích a Stříbrnici.
Komplex koleje, gymnázia a semináře se rozšířil po požárech v letech 1681, kdy byly nutné opravy a bylo získáno nové místo od města Jičína (dnes budovy jičínské policie). Přestavba semináře byla zakomponována ke koleji a gymnáziu a byla dokončena v roce 1692. Ovšem tato nová budova semináře vyhořela v roce 1717. Byla provedena její oprava a komplex byl rozšířen o nové křídlo při Fortně, zde byla lékárna a nemocnice. Při opravách byla přeložena i kaple sv. Rosalie, patronky gymnázia. V této době mělo gymnázium také asi největší počet studentů. Pohromou pro gymnázium byly opět války - války slezské a válka sedmiletá.
21. července 1773 byl jezuitský řád papežem Klimentem XIV. zrušen, papežské breve bylo zveřejněno 16. srpna 1773. Problémy byly se zajištěním jezuitského majetku. Panovnickým reskriptem ze 17. září 1773 byly přiděleny všechny majetky a statky Tovaryšstva studijnímu fondu. Z tohoto fondu byly vypláceny platy či penze ve výši 300 až 600 zlatých žijícím exjezuitům
Jičínské koleji bylo zrušení řádu oznámeno 18. října 1773. Obec se snažila udržet gymnázium i seminář pod vedením exjezuitů. Gymnázium fungovalo do roku 1777, kdy mělo ještě 131 žáků, v roce 1778 se učilo soukromě.
31. července 1778 došlo k požáru a seminaristé bydleli v takzvaném zahradním domě na Čeřovce. Po požáru byla obnovena jen bývalá budova gymnazijní, ostatní nemovitosti byly v roce 1782 prodány po dílech. Budovy byly přestavěny, zmizely arkády, kolej byla proměněna v kasárny. V Jičíně byla pouze hlavní škola. Na závěr můžeme říci, že jičínské gymnázium pomohlo nejen v rozvoji vyššího vzdělávání v celé oblasti, ale přispělo i k rekatolizaci kraje.