Škaredá středa
Podle tradice svůj název získala od toho, že tento den se Jidáš škaredil na Ježíše Krista - proto lidé říkali, že kdo se v tento den škaredí (mračí), bude se škaredit celý rok. Také: škaredí-li sluníčko na Škaredou středu, škarediti bude i obilíčko (málo se urodí). Na Jičínsku také lidé věřili, že "padá-li na škaredou středu dopoledne sníh, budou mříti v příštím roce nejvíce mladí lidé, jestli se však chumelí teprve odpoledne, znamená to umírání lidí věkem pokročilejších".
Na Hořicku se této středě říkalo také sazometná, protože se tento den věnoval očistě celého domu. Na Jičínsku se v tento den peklo také zvykoslovné pečivo - jidáši. Povětšinou se pekly ze shodného těsta jako na mazanec nebo vánočku (tedy tzv. kynutého sladkého), pouze s trochou více omastku. Z těsta se vyválí tužší pramen, který se stáčí a navrch se maže vejcem. Na Hořicku a Sobotecku se jidáše pekly na zelený čtvrtek ráno (pálení Jidáše).
V tento den ráno na Jičínsku i v Podkrkonoší lidé jedli jidáše namazané medem nebo syrobem a věřili, že je nepoštípe hmyz nebo neuštkne had. V chudších domácnostech, kde neměli jidáše, jedli chléb s medem či syrobem. Nezapomínalo se ani na dobytek, který také dostal kousek, aby se uchránil od různých nemocí a svůj kousek dostala i studna, aby měla stále krásnou čistou a dobrou vodu.
V tento den křesťané také vzpomínají poslední večeře Páně. Od čtvrtku až do vzkříšení na Bílou sobotu přestávají znít zvony, lidově se říkalo, že odletěly do Říma. Při "gloria", kdy znějí naposled zvony, se lidé snažili ještě různými magickými praktikami zajistit si prosperitu. Na Železnicku podle pana Kozáka chodili klepat na stromy a říkali: "Stromečku, probuď se, jaro je tu, vstávej, dobrýho ovoce hodně nám dávej". V té chvíli si má hospodář také klepat na kapsu, aby měl stále peníze. Hospodyně pak vymetala světnici březovým koštětem, aby se doma nedržela nečistota ani nemoci. Prach pak spálila. Kdo prý měl pihy a umyl se při "gloria" v mléce, pihy se jistě ztratily.
Ochrana od myší byla zajištěna tlučením cepem v různých koutech domu. Tento den měl každý sníst také něco zeleného, aby byl ochráněn od bolestí v krku. Tento den po posledním zvonění začala příležitost pro venkovskou mládež. Po vesnicích začala chodit s různě velkými řehtačkami a klapačkami. Pamětník z Bělohradska na toto vzpomíná: "Řehtačky se nekupovaly, ale každej kluk je uměl udělat sám. Každej kluk byl vynálezce, a tak každá řehtačka i klapačka byla prototyp, kterej byl shodnej jen ve svý funkci. V materiálu, velikostí i kvalitě provedení se lišily.
Řehtačka, to byl rámeček s ozubeným kolečkem, ke kterýmu přilehlo pero. Když se tím točilo, tak to dělalo rámus, asi jako když teď někdo jede na pionýru. Starší kluci měli řehtačky větší a výkonnější. Největší byly na kliku a měly několik per. Při točení se musely opřít o strom nebo o zeď.
Klapačky, to zas bylo prkýnko s rukojetí a kladívkem. Při pohybu sem a tam to klapalo. Vždycky se nás sešlo hodně přes dvacet. Každej měl řehtačku nebo klapačku a za stálýho řehtání a klapání se šlo vesnicí. Psi u boudy se mohli utrhnout, jak štěkali."
Na Železnicku, ale i na Libáňsku i jinde se chodívalo s řehtačkami koledou a při tom se říkalo:
"Klekání zvoníme, Jidáše honíme, Jidáši, zrádce, cos to učinil, žes svého pána Židům prozradil? Ti Židi nevěrní, jako psi černí, kopali jámu, Ježíši Pánu, aby ho jali, pak ukřižovali, na velký pátek do hrobu dali, na Bílou sobotu zas vykopali. Páni, páni, dejte něco od klepání!"
Na Zelený čtvrtek se také říkávalo (od pamětnice Františky Vraštilové z Dobré Vody).
"Šel Pán Ježíš do zahrady a na zelenou travičku položil svoji hlavičku. Přišel k němu svatý Petr a smutně jemu řekl, copak tady drahý mistře děláš? Počítám zde všechny těžké rány, které jsou mi Židé dali, když mé tělo zbičovali. Trnová koruna mne svírá - a mé čelo rozedírá. Běž ty Petře, běž ty domů a mne ponech Otci mému, Otci mému nebeskému."Zelený čtvrtek
