Základní umělecká škola ke svým šedesátinám

Jičín - Taková divná souvislost: na náměstí je kolotoč a muzika hraje to, co bývá u kolotoče zvykem. Za oknem v Porotním sále Valdštejnského zámku je plno, ale na muziku trochu jinou. Dva odlišné světy. Nebo dvě části světa jednoho?

Jičínská ZUŠ si ke svým šedesátinám dala dárek. Pozvala své absolventy, kterým se hudba stala povoláním, a (nemůže být jinak) životním posláním. Předvedli svým učitelům, svým nástupcům ve třídách i Jičíňákům, jak hrají a zpívají teď. Pravda, léta dalšího učení jsou znát, ale o své první hudební škole všichni mluví s úctou.

Ne, nemá smysl rozebírat muziku, tu je lépe poslouchat. Chci se zamyslit nad kombinací vjemů člověka - hudba - život. Jest pouhý poslech zážitkem, ale je-li dáno potěšení slyšet, vidět, posléze hovořit, pak bývá vjem úplný.

Ondřej Koláčný (16 let) studuje druhým rokem housle na konzervatoři v Brně. Když hrál svého Dvořáka, usmíval se nenápadným, jakoby zakřiknutým úsměvem. Svou odpověď na otázku, jaký je rozdíl mezi studiem v ZUŠ a na konzervatoři, si dlouho rozmýšlel. Výraznou odlišnost nenašel, odpověď byla lakonická: "V přístupu učitelů rozdíl není, na ZUŠ žáci začínají, tady se rozvíjejí."

Petr Drahoňovský (21 let), voják v hodnosti nadstrážmistra, muzikant - hraje na tubu. Absolvent vojenské konzervatoře v Roudnici, dokončuje studium na státní konzervatoři v Praze, hraje v Hudbě hradní stráže a Policie ČR, vyučuje na ZUŠ Jičín. Jak to všechno stíhá? "Z práce jdu do školy, ze školy na koncert..." Jak prosté, když člověk muzikou žije.

David Rakoncaj (21 let), hornista a pěvec. Absolvoval na konzervatoři v Pardubicích, nyní hostující sólista Státní opery Plzeň. Zazpíval Smetanu, Pucciniho a italskou lidovou "O sole mio". Řeklo by se, populární výběr, aby se líbilo. Zkuste pozorovat jeho mimiku při zpěvu, poznáte, jak umí procítit téma. Inu, krása je dřina. V hudbě platí to dvojnásob.

Barbora Řeháčková (22 let), dívka s dlouhými vlasy a violou. Vsadila na Teplice. Končí tam konzervatoř a je členkou Severočeské filharmonie. Přivezla Martinů a přiznala, že od Otvírání studánek stal se jejím autorem. Na provokační otázku, zda-li ví o autorově pařížském vztahu k Vítězslavě Kaprálové kývla: "Ano, jeho život je z muziky cítit. Je to motivující..."

Vilém Valkoun (31 let), zahrál na klavír nejen Chopina, ale doprovázel i své někdejší spolužáky. Prošel pardubickou konzervatoří a pražskou AMU. Je korepetitorem dětského pěveckého souboru Vrabčáci v Jablonci, učí na ZUŠ, spolupracuje s hradeckou filharmonií. Chopinovské fantazie měly tu v Jičíně svou premiéru. Přiznal, že je studoval asi dva měsíce, po měsíci už hrál zpaměti.

Ještě něco pověděl, aniž vyzván, klavírista Vilém - vyznal se z lásky k jičínské "hudebce". Gala předvedené ve čtvrtek 25. března 1999 potvrdilo, že právem.

(prochor)


Nad knížkou "Vždycky zbývá naděje"

Jičín - Jičínská autorka Zuzana Francková jest pilná a soudě podle ohlasu prvotiny její věci našly si záhy své čtenáře. Jsou jimi dívky ve věku konce školní docházky, ostatně pro ně nakladatelství Petra v edici Iva své knihy vydává. Po prvotině "Příští láska bude šťastnější" z konce minulého roku je tu další dílo s podobně optimistickým názvem "Vždycky zbývá naděje".

Ostatně už název vystihuje stavbu díla, ve kterém spisovatelka přivedla dívkám jejich vrstevnici. Její úspěšnou kariéru modelky přeruší...

Ne, není smyslem článku převyprávět obsah knihy. Děj je hutný, Francková je dobrou vypravěčkou. I druhá kniha patří k těm, které se dobře čtou, na konci čtenářka nerada seznává, že příběh končí. Však pro vnímavou čtenářku nastávají otázky, některé přišly už v průběhu čtení. Jedna jejich skupina je o formě, druhá o obsahu. Ne vždy totiž používá hrdinka výrazy odpovídající jejímu věku, podobně jako její konání někdy působí dospěleji, než odpovídá dosavadní zkušenosti životní. Děj knížky, jakkoli pestrý, jest pak příliš "knižní", neskutečný, nereálný. Ano, problém, zápletka přijde v pravý čas, ale jaksi schematicky a ještě víc schematické je její řešení. Což dá se shrnout do standardní formule: ano, chybuje hrdinka, pak však přijde vhodná kamarádka a samozřejmě i chlapec a ihned nalezena cesta k "polepšení".

Příkladem budiž milostná scéna: "Dostatečně jsem tam na tebe vzpomínal" - dodal tiše. A víc říkat nemusel. "Chvíli jsme se líbali"...

Není to věta jakoby učebnicově vystřižená z literatury, kterou jsme si zvykli nazývat červená knihovna? Nemluvím pejorativně. I tahle literatura patří mezi širokou škálu možností a výběr je jen na nás. Musíme počítat s tím, že každý žánr má nejen pro výchovu (a o tu by nám tady mělo jít) určité dopady. Dostáváme se totiž do jakéhosi sladkobolného děje a tomu odpovídajících happyendů. Třeba počítat s tím, že si tím volíme určitý vkus, či míru vkusu.

Pozoruhodné je, že tato literatura nás dovede chytit, vtáhnout k sobě. A tak vlastně život je bojem mezi šedivou realitou a idealizovaným světem takových knih a seriálů a řešením otázky, zdali a jak moc je k životu potřebujeme či chceme. Musíme počítat s tím, že kromě požitku z četby ony nás budou i formovat.

(prochor)


Výtěžek koncertu na poustevnu

Jičín - Při koncertu k šedesátinám jičínské ZUŠ spojily se dvě dobré myšlenky. Kromě holdu škole přinesli účastníci i svůj příspěvek ke vztahu občanů ke své krajině.

Výtěžek dobrovolného vstupného byl věnován pro znovupostavení poustevníka k Valdštejnské lodžii. Zatímco dřevěný starý pán už v porotním sále čeká, je třeba obnovit umělou jeskyni - grottu. Renata Lhotáková a Vladimír Úlehla z občanského sdružení Lodžie mají na základě svého dosavadního snažení důvody věřit, že se to s přispěním občanů do příštího léta povede.

(prochor)


Zajímavé knihy U Pašků

Deveraux Růže z Kentucky. Romantický příběh mladé a pohledné dívky. Baronet Kč 179,-

Jahodová Sníh, všude sníh. Dobrodružství čtrnáctiletých kamarádů. Petra Kč 129,-

Herzová Osud s vůní fialek. Příběh studentky Violy. Petra Kč 129,-

Další dobrodružství včelky Máji. Egmont Kč 159,-

Všechny čaje Číny. Ilustrovaná kniha o původu a historii čaje v Číně, Japonsku a na Západě. Kč 247,-

Nabídku nových knih pro vás připravuje Knihkupectví Pašků, Valdštejnovo nám. 61, Jičín (tel.: 0433/222 67)


Výzva městské knihovny

Jičín - Vážení kulturní přátelé, dovolujeme si obrátit se na vás se žádostí o pomoc při doplňování knihovního fondu naší knihovny.

Zakoupíte-li knihu z připravovaného výběru v Knihkupectví u Pašků, v oddělení pro dospělé v městské knihovně, v oddělení pro děti v městské knihovně anebo v pobočce 1 a 2 Městské knihovny Jičín, budete mít v knihovně "svoji" knihu, která bude sloužit všem čtenářům.

Do takto získané knihy vám bude na vaše přání vlepeno upozornění, že kniha je dárkem městské knihovně a jejím čtenářům a kdo ji věnoval. Předem vám děkujeme za vaši štědrost a vstřícné porozumění. Bližší informace získáte přímo na pobočkách městské knihovny, nebo na telefonu 0433/22833.

Vaše knihovnice


Pozvánka k posezení

Jičín - Městská knihovna v Jičíně zve co nejsrdečněji širokou veřejnost a především pak všechny přátele poezie a literatury na "Opožděné setkání" s jičínskou básnířkou a překladatelkou Dragou Zlatníkovou a recitátorkou a režisérkou Českého rozhlasu Hanou Kofránkovou.

Obě protagonistky příjemného kulturního podvečera hudebním doprovodem podpoří Jaroslava a František Komárkovi. Setkání se uskuteční ve středu 7. dubna 1999 od 18.00 hodin v sálku Městské knihovny v Jičíně.

(red)


Shakespeare trochu jinak

Hořice - Podivný svět divadla dovede chválabohu učarovat i v době Dynastií, a tak s lidmi zamává, že se chodí po večerech přít s režisérem i sami se sebou a dobrovolně překonávají lenost člověku vrozenou. Aby pak před premiérou propadali beznaději, měli bolení, pocit marnosti, že si z role na scéně nevybaví ani slovo...

V Hořicích ještě měli tu drzost, že se pustili do křížku se samotným mistrem ze Stratfordu a jeho Romea si přizpůsobili po svém.

Autorka Doris Fofová zařadila svou hru do kategorie tragikomedie a nazvala ji Romeo a Julie ve třech. Nebudu napínat. Při oné pověstné balkónové scéně nevyznává Romeo lásku Julii, ale...

Přecejen nepovím. I když s Julií se nakonec stejně vyspí. Soubor pro ten účel vytvořený zve se URNA a jest odnoží hořického literárního spolku Trafalgar, což jsou současní i nedávní studenti. Všechno pro hru včetně výpravy a choreografie pořídili z vlastních zdrojů. Jest tedy příznačné, že autorka své dílo za pomoci Jana Kvasničky i režírovala.

Není mi známo, zda na premiéře v neděli 21. března 1999 byl přítomen renomovaný divadelní odborník a věřím, že byl-li, měl by blok plný připomínek ke všemu, co se na jevišti či mimo něj dělo. Patrně právem. Nejsem si jist, jak by herci jeho slovo přijímali. Neboť se jedná převážně o novice hereckého řemesla, jakož i paní režisérka před tímto nikdy žádné divadlo nerežírovala. A jak sama přiznala, neměla před představením trému, ale přímo fyzické bolesti.

Přesto jsem viděl úžasné divadlo nedivadlo. Poslední slovo míněno jest s ohledem na zásady divadelního řemesla čili profese. Neboť v oné nevyzrálosti, naivitě, byl úžasný půvab chtění, elánu, odhodlání, drzosti, prostě všeho, co je v člověku dobrého a co v současném světě, ano i v tom divadelním, často postrádáme. Je dobré, že v Hořicích tahle parta je a takhle koná.

(prochor)


Krátká procházka Školní ulicí

Jičín - Školní ulice, snad lépe řečeno ulička, je zajímavá už tím, že má již třetí pojmenování. Většina jičínských obyvatel zná její polohu, někteří z nás ji dokonce procházejí denně, jiní projdou občas procházkou. Pro ty, kteří však nevědí, musíme napsat, kde se nalézá.

Její vyústění z Valdštejnova náměstí je v jeho jihozápadním rohu, mezi čp. 7 a čp. 8. Pokusíme se upozornit na její významnější památky a zajímavosti.

Ulička se svažuje k jihu a proti nám se objeví průčelí novodobé přístavby 1. základní školy navržené ing. arch. Čeňkem Musilem z roku 1935. V tom místě se ulička poněkud odklání vpravo a svažuje se dál, podél západního traktu školy až k ulici 17. listopadu. Podle rekonstrukce památkářů existovala ulička již před rokem 1620.

Její současný název je zřejmý, podle bezprostřední blízkosti školy. Původně se však jmenovala "Ulice bývalých mincí", později také "Kotevní". První pojmenování získala s největší pravděpodobností proto, že dále k jihu, přibližně v místě mateřské školy a Tamlovky (tržiště), byla umístěna první valdštejnská mincovna, než se přemístila do domů v Panské ulici.

Druhé pojmenování "Kotevní" jí předurčil dům čp. 8 na rohu náměstí, zvaný Hollarovský, také zvaný "U kotvy". Ve valdštejnské době dům patřil stavebnímu písaři Mikuláši Hollarovi, bratrovi proslulého malíře a rytce Václava Hollara z Práchně. V letech 1620 až 1630 byl dům barokně přestavěn a připojen zadní trakt. Z té doby pochází na zdi ve dvoře kamenná deska s domovním znamením - kotvou. Tím se vysvětluje její druhý název.

V místech, kde se ulička rozšiřuje, po pravé straně stojí dům čp. 12 (ulice Lindnerova), jehož zadní trakt je z ulice Školní patrný. Tento raně barokní dům byl podroben průzkumu Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody a navrženy takové úpravy, aby vyhovoval současnému bydlení. Opravy byly ukončeny v roce 1975. Průzkumem domu se zabýval historik umění PhDr. Jaroslav Wagner, stejně tak jako i dalšími historickými objekty ve městě a dějinami vývoje města vůbec.

Po levé straně procházíme podél nové přístavby školy a západního traktu školy postavené podle projektu ing. Peka v roce 1896. Školní ulice je ve své nejnižší poloze po pravé straně zakončena zbylými částmi městského hradebního opevnění, které bylo budováno před polovinou 16. století. Hradbami se jiná města chlubí, u nás však dovolíme postavit před ně záchodky. Chcete-li prozkoumat zdivo hradeb, je přístupné ze Školní ulice. Z tržiště máte možnost vidět část hradeb ve zdech za zahradami domů ulice Lindnerovy. Někdy příště se projdeme některou z dalších zajímavých ulic našeho města.

Hana Trojanová


index