Jeho autorem je turnovský novinář a fotograf Pavel Charousek, s jehož svolením v Nových Novinách uveřejňujeme část určenou zajímavým lidem Jičínska.

(mar)

Musíme se zase naučit poctivě pracovat, říká hospodář z Radimi

Karel Stříbrný (*1953) je z Radimi u Jičína. Když ukončil povinnou školní docházku, nenásledoval své spolužáky do učení nebo na střední školu, ale zůstal doma v hospodářství. Jeho rodiče už zase hospodařili na svém, když v JZD pobyli pouhých šest let. A to jen proto, aby unikli násilnému vystěhování z gruntu, na kterém hospodařili už jejich předci. Od roku 1969 s nimi pracoval na 13 hektarech i jejich syn. Na celém okrese tehdy samostatně hospodařila necelá dvacítka lidí.

"Když jsem se vrátil z vojny, byla situace nejhorší," říká Karel Stříbrný. "Vrcholila normalizace a široko daleko nikdo soukromě nehospodařil. Chtěli nás definitivně zlikvidovat a nahnat do JZD. Bránili jsme se. A tak nakonec, aby nás nezavřeli, museli jsme vzít náhradní méně kvalitní pozemky až u Železnice. Na ty nejvzdálenější jsme to měli šest kilometrů."

Pozemky jim nakonec vyměnili několikrát. Vždy dostali horší. Zlikvidovali jim zahradu, tlačili je k maximálním dodávkám, přesto vydrželi. Sousedé si za ta léta zvykli, že u Stříbrných se dělá několikanásobně víc než ve družstvu. Často se jim smáli, když pro ně pracovní doba skončila a oni teprve vyráželi na pole. "Díky Bohu jsme to přežili. My na tom nebyli nejhůř. Nikdo z nás neskončil ve vězení, ani jsme nebyli vystěhováni. Když na mě v roce 1988 chtěl otec nechat přepsat hospodářství, pokusili se soudruzi o definitivní zteč, jak nás dostat do družstva. Otec jim tehdy řekl, že možná za dva tři roky žádné družstvo nebude. Smáli se mu. A změna přišla dřív, než se kdo nadál."

1. lednem 1990 převzal Karel Stříbrný hospodářství po otci. Jeho první veřejnou akcí byla demonstrace za důchody soukromě hospodařícím rolníkům. Otci totiž za celoživotní dřinu vyměřili důchod ve výši 500 korun.

"Naštval jsem se," říká, "a spolu s dalšími jsme vyrazili do Prahy před parlament. Stál jsem tam s teletem na obojku a tvářil se nespokojeně. Podařilo se nám vymoci, aby lidé jako můj otec dostávali důchody srovnatelné s bývalými členy JZD. Současně jsme tlačili na to, aby brzo přijali restituční zákon. Už v roce 1990 nám vrátili první pozemky v Radimi. Tehdy se ve družstvu báli cokoli odmítnout a pole nám vydali jaksi v eufórii. Mysleli si, že vše bude soukromé a družstva nepřežijí. Nakonec tomu bylo jinak. Ono bylo na vesnici zpřetrháno hodně pout, a tak se většina lidí k hospodaření a dřině na vlastním nevrátí. Proto dnes mají družstva zase budoucnost jistou. My ale jdeme desetiletí jinou cestou."

A tak brzo k původním hektarům přibylo dalších 45, které si Stříbrní vzali do pronájmu spolu s 60 kusy dobytka. V roce 1992 začali na své zahradě se stavbou nových stájí, ve Francii nakoupili 56 jalovic a první litry mléka z nového vlastního kravína odváželi 1. září 1993. Dnes hospodaří na 190 hektarech a starají se o 140 kusů dobytka. Na farmě pracuje celá rodina: Prarodiče, pan Karel s manželkou a jejich pět dětí. Měsíčně na půjčkách a úvěrech splácejí 100 tis. korun (!), a tak se nelze divit, že čas na nákupy do města, dovolené a výlety většinou nenajdou.

"V roce 1990 to v zemědělství vypadalo nadějně," říká o své současné situaci Karel Stříbrný. "Výkupní ceny byly slušné, vstupy také. Dnes jsou vstupy dvakrát až třikrát dražší a výkupní ceny se mění směrem nahoru jen velmi zvolna. Přituhovat začalo bezprostředně po nástupu Klausovy vlády, to nastal v zemědělství úplný chaos. Dnes už se situace stabilizuje. Radikální změna, kterou naše zemědělství prošlo, začíná nést své ovoce a ti dobří hospodáři se už z toho šoku začínají vzpamatovávat. Bohužel, tento radikální řez čeká průmysl, a toho se bojím. Lidé ve městech na to nejsou připraveni. Ale i tam platí to, co na venkově: Kdo zůstal sedět, nemá a nebude mít nic. Dodnes naší zemědělské politice vyčítám jediné - otevřeli jsme se světu, ale svět se neotevřel nám. Nemám nic proti konkurenci, ale proč zvýhodňovat tu, která naši zemi systematicky likviduje?"

A jak vidí hospodář z Radimi naši budoucnost?

"Dobře. Musíme se ale zase naučit poctivě pracovat. Tenhle národ pracovitý je, to jen komunisti ho naučili žít z podstaty a nehledět do budoucnosti. Já opravdu věřím, že všechno dobře dopadne, že lidé najdou zase smysl svého života třeba v dětech a rodině, ve slušnosti a víře a ne v hromadění milionů," uzavírá člověk, který se podle svých vlastních slov cítí svobodně a šťastně, snad proto, že svobodný a šťastný byl vždycky...

(Zaznamenáno v Radimi v květnu 1997.)

Čtvrtý koncert Jičínských divertiment

Tentokrát se jičínskému publiku představí Milan Zelenka, který je všeobecně považován za nejvýznamnějšího žijícího českého kytaristu. Vystudoval pražskou konzervatoř u profesora Štěpána Urbana, zakladatele moderní české kytarové školy. Ještě při studiích zvítězil na mezinárodních soutěžích v Moskvě a ve Vídni. Od té doby mu byla otevřena komorní pódia prakticky po celém světě. Koncertoval v Evropě, Asii i Americe. Natočil desítky LP desek a kompaktních disků.

Jeho repertoár je velmi univerzální. Od přepisů barokní loutnové literatury prochází vlastně všemi styly a slohy až k soudobé hudbě, z níž řada skladeb byla inspirována právě Zelenkovým interpretačním uměním.

Kromě sólové hry neustále souběžně koncertuje i v několika komorních sdruženích spolu s dalšími významnými hudebními osobnostmi (v současné době například s violistou L. Malým, houslistou V. Kunou, cembalistkou J. Navrátilovou a dalšími).

Mnoho let se věnuje také pedagogické práci, ať už jako profesor pražské konzervatoře, nebo hudební fakulty Akademie múzických umění. Kromě tohoto je vyhledávaným lektorem zahraničních mistrovských kytarových kurzů a často bývá zván do porot kytarových soutěží.

Mezi jeho žáky patří podstatná část českých koncertních kytaristů současnosti. Stálí návštěvníci Jičínských divertiment si jistě dobře vzpomenou na koncert Pražského kytarového kvarteta v únoru 1997, kde jsme mezi členy kvarteta představili také Václava Kučeru, jakožto někdejšího absolventa, ale dnes již více než deset let i kolegu profesora Milana Zelenky na pražské konzervatoři.

Program zítřejšího koncertu: František Maxmilián Kníže (1784-1840): Andante Copriccioso. Václav Matějka (1773-1830): Sonata C-dur - I. Allegro moderato, II. Menuet, III. Rondo. Milan Zelenka (1939): Variace na krásné téma. Štěpán Urban (1913-1974): List ze Španěl a Černý vějíř. Isaac Albeniz (1860-1909): Legenda, Codiz, Granada. Emilio Pujol (1886-1980): Guajira. Anonym: Španělský lidový tanec.

(red)

Valná hromada Pekařovy společnosti

Předseda prom. hist. Karol Bílek přednesl zprávu o činnosti za minulý rok. Vyzdvihl hlavní akce: dubnovou konferenci věnovanou dílu prof. dr. Františka Kutnara a agrárním dějinám včetně osazení pamětní desky v Mlázovicích a již vydaného sborníku, červnovou prezentaci pátého vydání Pekařovy Knihy o Kosti na hradě, červencové pekařovské dopoledne na festivalu Šrámkova Sobotka a další. Dr. Ivo Navrátil, místopředseda, zaslal zprávu o ediční práci: sám řídí sborník z Českého ráje a Podkrkonoší, prom. fil. Václav Jenšovský, člen revizní komise, revui Od Ještěda k Troskám a stránku společnosti v Krkonošských novinách. Pekařovci v tomto, ale i dalším tisku hodně publikují.

Byly předloženy zprávy finanční a revizní, opět byli zvoleni členové výboru a kontrolní komise. Přestávka poskytla chvíli k prohlídce aktuální výstavy drahých kamenů. Vlastivědná práce se potýká s problémy, které jsou nejen rázu finančního. Obavy vyvolává i správní dělba přirozeného regionu ap. Avšak stovka členů spolku je činorodou skupinou, která pro svůj domov, Český ráj, dělá mnoho.

Množství podnětů z diskuse shrnula schválená návrhová zpráva: spolupořádat konferenci o gymnáziích, jež brzy proběhne v Jičíně, účastnit se podzimního sjezdu historiků v Hradci Králové ad. Setkání vyvrcholilo udělením čestných členství dr. Evě Mikanové z pražského Muzea české hudby a prom. hist. Karolu Bílkovi z Památníku národního písemnictví.

(jb)

Novopacký rodák architekt Jan Machytka

Studoval v Praze, kde se stal žákem Zítkovým, poté dva roky studoval na vídeňské akademii výtvarného umění. Další dva roky prožil v Itálii, odkud jej povolal architekt František Schmoranz do Egypta.

Se Schmoranzem řadu let spolupracovali, podnikali spolu studijní cesty a společně také provedli řadu staveb v Čechách i v cizině.

V roce 1873 se oba vrátili kvůli připravované světové výstavě ve Vídni, kde Machytka postavil několik pavilonů. Společně se Schmoranzem navrhli či přímo postavili řadu staveb ve Vídni, v Lodži, Trenčianských Teplicích a na mnoha dalších místech. V Praze je jejich dílem například malířská akademie stojící proti dřívějšímu Rudolfinu a s ní sousedící umělecko průmyslová škola a rovněž dívčí pedagogium.

Navrhoval soukromé rodinné domy, vily i monumentální hrobky. Machytka ovládal zejména formy a styl italské renesance a keramickou dekoraci hlavně arabsko-maurského typu.

Machytkovy originální studie zakoupila kdysi umělecko průmyslová škola v Praze.

Od roku 1884 se u něho projevily potíže psychického charakteru, které přetrhly ještě mladý tvůrčí talent. Jan Machytka zemřel v Praze 28. července 1887.

H. Trojanová

Nové tituly U Pašků

Čtvrtek Rumcajs. Albatros Kč 185,-

Toufar Kuchařka pro Krkonošského medvěda. Recepty české kuchyně. Dona Kč 69,-

Větvičkovi Rychlá kuchařka. Pokrmy do 30-ti minut. Tora Kč 99,-

Kludská Souboj znamení. Astrologicko-karetní průvodce. Eminent Kč 179,-

Nabídku nových knih pro vás připravuje Knihkupectví U Pašků, Valdštejnovo nám. 61, Jičín (tel.: 0433/222 67)

(red)

Pozvánka na výstavu

(red)