Dnes se Tomáš Mates snaží, aby se zdejší sochařský stánek na vrchu Gothard opět více zafixoval do povědomí veřejnosti, včetně té hořické, která, zdá se, na galerii v posledních letech tak trochu pozapomněla. Ze zimního spánku galerii nevytrhla ani nedávno a bez pompy zahájená výstava k 90. výročí jejího založení. Tato expozice v malém sále je pojata jako průřez tvorbou žáků a profesorů zdejší kamenické školy. Řada z nich byla účastníky tradičního sochařského sympozia, jehož počátky sahají do roku 1966 a jsou spojovány se jménem Vladimíra Preclíka.

I když Pavel Mates po nástupu do galerie ztratil část ze své tvůrčí svobody, tohoto kroku nijak nelituje. "Když jsem vloni v srpnu vyhrál konkurz, vlastně se mi tím splnil můj odvěký sen, práce galeristy mě vždycky přitahovala," říká mladý muž, který zde zároveň působí i jako konzervátor. "Snad ze všeho nejvíc mě těší, že se mohu stýkat s výtvarníky, jejichž výstavy budu připravovat a aranžovat. V první radě se chci soustředit na propagaci. Při návrzích plakátů případně katalogů mohu využít svých dosavadních zkušeností," podotýká Mates.

Vlastní, architektonicky nijak zvlášť zajímavá, budova galerie obdélníkového půdorysu byla postavena v letech 1972 až 1975 v rámci akce Z. To s sebou nese řadu komplikací. Praskají některé dlaždice, obvodové zdi a také sem zatéká. Prostory expozice navíc nejsou vytápěny, tudíž jsou v zimním období pro pořádání kulturních akcí víceméně nepoužitelné. "Po nástupu mě nemile překvapilo, v jakých podmínkách jsou v depozitáři uchovávána mnohdy unikátní díla. V takovémto prostředí trpí především obrazy. Už jsem o tom jednal i se zástupci městského úřadu, do příští zimy by měl být vytápěný alespoň depozitář. Do budoucna bych si ale přál, aby byla temperovaná celá budova. Městu se tato investice určitě vyplatí, protože lidi sem přicházejí rádi. Ve skutečnosti jsem ani takový ohlas nečekal. Vloni zde za celý leden bylo dvacet návštěvníků, letos jich za stejné období přišlo čtyřicet. Lidé jsou většinou překvapeni, kolik tu je krásných věcí, ptají se i po katalogu, ten jim však bohužel zatím nabídnout nemůžeme," posteskl si správce. Jak řekl, cílem je, aby byla galerie populární, a to nejen v regionu. "Jednám i s odborníky na cestovní ruch, jakou formou v rámci rozvoje turistiky galerii i přilehlé sympozium nabídnout. Vždyť celé toto místo je svým způsobem unikátní. Mohli bychom tím přilákat i podnikatele, protože peníze na údržbu a rozšiřování sbírek budou potřeba stále."

V přední části galerie se budou výstavy kamenných a dřevěných plastik, ale i grafiky, obrazů a fotografií obměňovat v měsíčních cyklech. Druhá a prostorově větší část je koncipována jako stálá expozice, jejíž základ tvoří sbírkový fond. Do budoucna se také uvažuje o změně architektonického vzhledu galerie, podle projektu by měla mít budova profil písmene U, přičemž v zadní části se počítá s terasou a kavárnou.

(jn)

Nové tituly U Pašků

Nepil Frant. Střevíce z lýčí Jímavé a vlídné vypravěčské historky z obyčejného života. VPK Kč 160,-

Šmíd Jan Tenkrát v Americe. Ze zápisníku zahraničního zpravodaje v USA. Radioservis Kč 199,-

Základy řezu dřevin. Řez okrasných a ovocných stromů, keřů, růží a popínavých rostlin. Svojtka Kč 259,-

Nabídku nových knih pro vás připravuje Knihkupectví Pašků, Valdštejnovo nám. 61, Jičín (tel.: 0433/222 67)

Jičínská divertimenta

Návštěvnost však překonala očekávání a stejně tomu bylo i s vlastním koncertem. Poučená veřejnost ví, jakou devizou je České smyčcové trio pro naši interpretační scénu. Na Jičín odvážnější dramaturgie přinášející méně známého Václava Pichla (1741 - 1805), ale i Franze Schuberta a Ludwiga van Beethovena opět potvrdila, že místní publikum je kultivované a připravené přijmout i díla skladatelů ne zcela běžně frekventovaných.

Houslista Petr Matěják se vyznal z obdivu k prostředí, ve kterém se koncert konal. Podiv ovšem vyslovil i nad absencí jakékoliv zmínky o muži, který město nejvíce proslavil. Umělci totiž vždy využijí chvilky času a porozhlédnou se po středu města a své dojmy pak sdělují i v cizině, a vlastně tak propagují Jičín. Oním mužem, o němž se všude mluví, nebyl Valdštejn, ale Rumcajs. Stále a stále jsme tak upozorňováni na něco, co by mělo být přirozené.

Jestliže Pichlovo Trio C-dur, č.1 znělo v Jičíně prvně a bylo vřele přijato, obrovskou odezvu měla Serenáda D-dur, op.8 Ludwiga van Beethovena. Perfektně vystavěná serenáda oslnila interpretační jistotou i zřetelně vnímanou spiritualitou. Byla vrcholem koncertu a již zmíněný houslista Petr Matěják, violista Jiří Rajniš a violoncellistka Marie Hixová spolehlivě potvrdili svůj interpretační kredit.

Radek Sál

75. výročí úmrtí zakladatele moderní české oftalmologie Jana Deyla

Shodou okolností byla na Maltézském náměstí i škola, kterou jsem v 50. letech navštěvovala. Naše škola a "Dejlák" svými dvory téměř sousedily a my jsme měli možnost slýchávat nejen nekonečná cvičení stupnic, ale i delší krásné produkce žáků této hudební školy pro nevidomé. Také jsme je vídávali na jejich ústavním dvoře při procházkách. Pamatuji se, že jsme přitom mívali stísněné pocity z jejich osobního neštěstí. Věřím však, že hudba, které se zde učili a která jim měla být v budoucnu nejen zdrojem obživy, ale i jejich duchovním světem, jim vynahradila mnohé z toho, co jim život odepřel.

Až po delší době jsem se dověděla, že zakladatel tohoto ústavu byl český lékař, zakladatel moderní české oftalmologie Jan Deyl, a že pochází z Vysokého Veselí, kde se 25. června 1855 narodil. Rodina Deylů zde byla usedlá již od 17. století. Jan měl ještě pět sourozenců, z nichž nejmladší bratr se stal také lékařem a působil v Kopidlně.

Jan studoval na jičínském gymnáziu, které absolvoval v roce 1874. Pokračoval ve studiích lékařských věd ve Vídni a v Praze. Tam také získal v roce 1880 doktorát.

Dalšího vzdělání a praxe se mu dostalo v zemském ústavu pro choromyslné a ve všeobecné nemocnici na očním oddělení u profesora Hasnera, které po jeho odchodu samostatně vedl. V letech 1882 až 1887 byl asistentem nově jmenovaného přednosty oční kliniky dr. Schöbla. Poté se habilitoval jako docent "okultistiky" na české univerzitě a od roku 1902 byl jejím řádným profesorem.

Přednášel studentům a další vědomosti předával i získával na očních klinikách v cizině. Rovněž podporoval styky s jinými univerzitami. Nejenom přednášel, ale psal i odborné spisy. Patrně nejznámější je jeho práce "Zevní oční choroby". Pro americkou učebnici napsal kapitolu o chorobách zrakového nervu, do známé a dosud čtené Hlavovy učebnice sepsal kapitolu o patologické anatomii oka. Zabýval se zejména anatomicko-embryologickými problémy a infekčními chorobami oka.

Vedle pedagogické a vědecké činnosti se věnoval péči o nevidomé. Jeho zásluhou byl v roce 1910 otevřen ústav pro slepé, později po něm pojmenovaný a lidově zvaný "Dejlák", jak je zmíněno na začátku. Usiloval o zřízení dětské nemocnice, což se zdařilo v roce 1913. Vydával časopis "Deylův obzor", věnovaný zájmům slepců a přispíval do Ottova slovníku naučného. Stal se předsedou kuratoria Klárova ústavu pro slepé v Praze na Klárově a místopředsedou "Útulny pro slepé dívky" v Praze na Kampě. Byl členem akademie věd, členem Společnosti nauk, dopisujícím členem oftalmologické společnosti a víceprezidentem Národního muzea.

Význam lékařů, jejichž působení na přelomu 19. a 20. století je překrýváno neustále novými objevy, by však neměl být zapomenut. Mnozí z nich položili základy českým moderním medicinským oborům, jako to učinil právě Jan Deyl v oboru oftalmologie.

Jan Deyl zemřel v Praze 16. února 1924, pohřben však byl v rodném Vysokém Veselí. Městečko nezapomíná na svého slavného rodáka. Mimo jiné byla na rodném domě Jana Deyla k 70. výročí jeho narození odhalena pamětní deska.

V letošních únorových dnech jsme vzpomněli 75. výročí úmrtí tohoto významného lékaře, pocházejícího z našeho kraje.

Hana Trojanová

Trajkov vypráví příběh beze slov

Film, jehož premiéra se uskutečnila už loni v listopadu, obsahuje řadu experimentálních a dokumentaristických prvků a místy působí natolik autenticky, že zejména u mladší generace diváků může navodit pocit skutečného, nikoliv vymyšleného příběhu. Minulost se v porovnání s ostatní filmovou produkcí vymyká nejen zvoleným tématem, přibližujícím život našich handicapovaných sluchově postižených spoluobčanů, ale také formou ztvárnění. U diváka, zhýčkaného "komercí" asi nepochodí, náročnější publikum by však oslovit mohl. Hodinu a půl trvající děj se odehrává bez jediného mluveného slova, divák tedy prožívá osudy neslyšícího Františka mnohem sugestivněji. Minulost je spíš než hraným opusem především snímkem s jasně definovaným humanistickým posláním. "Je to příběh outsidera, kterých je kolem nás mnoho," říká Karel Zima, jehož Trajkov, původem z Makedonie, obsadil do hlavní role. "Měl by upozornit na manipulaci a zneužívání slabších silnějšími a na problematické spolužití většiny s menšinou," přiblížuje dále nosnou myšlenku filmu, v němž si zahrála i jeho žena Madla Zimová. Oba hlavní protagonisté se na pozvání Pavla Nožičky zúčastnili dopoledního "školního" promítání v jičínském Biografu Český ráj.

"Na roli Františka jsem se připravoval několik týdnů, během kterých jsem navštěvoval pražský stacionář, což mi pomohlo zvládnout základní znakovou řeč," prozradil Zima. Jeho životní i divadelní (oba jsou členy divadla Drak) partnerka k tomu dodává: "Neslyšící mezi sebou komunikují jinak, jejich svět je zcela odlišný, člověk si tuto skutečnost uvědomí teprve tehdy, když je delší čas mezi nimi. Myslím, že i tento film může především mladým lidem otevřít dveře, které jsou před nimi jinak uzavřeny. Pro nás to byl silný zážitek, věřím, že i pro diváky."

Ivo Trajkov, který se do povědomí filmového publika zapsal komedií Kanárská spojka, se tentokrát pustil do náročnějšího projektu se sociálním podtextem. Natáčení, trvající 56 dnů, financovala nadace The World Circle Foundation a zčásti i ostravská ČT. Za zvuk a hudbu (např. Radim Hladík, Štěpán Rak a Václav Koubek) byla Minulost nominována na Českého lva. Neobvyklé je i to, že se všichni (tvůrci i herci) zřekli svého honoráře ve prospěch 120 center neslyšících a nedoslýchavých, pro něž mají být z výtěžku zakoupeny počítače. Produkce předpokládá, že snímek bude mít větší úspěch v zahraničí, zejména ve Skandinávii, kde je publikum vnímavější a citlivější.

(jn)

Šest let není mezi námi

Odešel člověk, který pro Jičín udělal víc, jak tisíce řečníků a chytrolínů. On totiž, ač narozen v Písku, myslel na to, jak by lidem a především dětem prospěl. Jak by jim rozjasnil tvář, jak by přivedl do Jičína turisty, kteří by se nechali pozitivně ovlivnit krásou krajiny a přívětivostí zdejších lidí. Na jičínské radnici tehdy vlál smuteční prapor. Mělo to své opodstatnění. Brzo se totiž ukázalo, že tvůrčí síla tohoto umělce a jeho duch rozdávající radost neodešli s tělesnou schránkou svého nositele. Jsou zde a působí neztenčenou silou. Ano, Radek Pilař nám velmi chybí, ale zanechal poselství o síle člověčenství, o síle úsměvu. Ostatně sám byl nositelem Řádu úsměvu uděleného mu dětmi. Je jen škoda, že odkaz Radka Pilaře nedovedeme plně využít ve prospěch města, lidí v něm žijících a jeho návštěvníků.

Tohoto umělce nám závidí tolik měst, s jeho jménem se setkáváme i při událostech, kde by to nikdo nečekal. Vypráví nám umělci hrající na Jičínských divertimentech a znalí světa o tom, jak cizina zná loupežnickou rodinku Rumcajse. Vypráví, jak neumíme využít toho, co se nám samo nabízí.

Vzpomínáme na Radka Pilaře a vzpomínka na toho sebe rozdávajícího krásného člověka je mírně kalena malostí těch, kteří v dobách šlechtictví ducha by neměli nárok mu setřít ani prach z bot.

Děkujeme za dary, kterých se nám dostalo a dostává. A važme si jich. Na Radka Pilaře vzpomínáme s úsměvem v srdci. A je to tak dobře. A bude tomu tak navždy.

Radek Sál