Nové Noviny č. 6/9912. února 1999strana 6

"Cyklus Češi Českého ráje"

Dnes vám přinášíme dvanáctou část seriálu příběhů lidí, které možná dobře znáte - nebo si to alespoň myslíte. Projekt s názvem "Češi Českého ráje" vzniká za podpory Školského úřadu v Jičíně, jičínského Lepařova gymnázia, OÚ v Semilech, Okresního muzea Českého ráje v Turnově a Okresního muzea a galerie v Jičíně.

Jeho autorem je turnovský novinář a fotograf Pavel Charousek, s jehož svolením v Nových Novinách uveřejňujeme část určenou zajímavým lidem Jičínska.

(mar)


Věra Jirásková je fascinující žena, která ani přes výrazný hendikep nic nikdy nevzdává a optimismus by mohla dodávat nám všem, kterým vlastně nic nechybí.

O neobyčejné ženě, která jezdí na vozíku...

V Českém ráji žije a pracuje spousta lidí. Velké procento z nich tak činí ve vší slušnosti, poctivosti, dobrotě a s pochopením pro potřeby ostatních. Ne všichni vyniknou natolik, že se dostanou do všeobecného povědomí nejen u svých sousedů, ale i obyvatel blízkých měst a obcí. A jen z opravdu mála z nich se časem stávají legendy. Když se však legendou stane někdo už za svého život, jde o věc naprosto výjimečnou. Jednou z mála, které se tak stalo (aniž by o to kdy usilovala), je Věra Jirásková (* 1949).

Narodila se v Liberci. Po maturitě se rozhodla pokračovat ve studiu na Vysoké Škole zemědělské v Brně. Po jejím absolvování ji osud spolu s manželem zavál na Sobotecko. Pracovala jako zootechnička. Toto zaměstnání však mohla vykonávat pouze jeden rok. V roce 1973 utrpěla při autonehodě těžký úraz a od té doby je trvale upoutána na invalidním vozíku. Při rehabilitačním pobytu v Kladrubech u Vlašimi ji inspirovali sportovci-vozíčkáři natolik, že od té doby ji nebaví na vozíku jenom tak sedět. Přestože před úrazem nikdy příliš aktivně nesportovala, začala trénovat a v roce 1975 se zúčastnila prvního mistrovství republiky hendikepovaných sportovců. Soutěží ve vrhačských disciplinách, hází oštěpem, diskem a koulí. Od roku 1989 je členem družstva SK Nové Město nad Metují, pod jehož hlavičkou se připravuje na mezinárodní a domácí závody.

Mezi její největší úspěchy patří stříbrná medaile v hodu oštěpem na mistrovství světa v Holandsku 1990, další stříbro z olympiády v Barceloně 1992, bronz v kouli a stříbro v disku z MS v Německu 1994, zlato v disku, stříbro v kouli a oštěpu na Světových hrách v Anglii 1995. Už po olympijských hrách v Barceloně chtěla aktivní činnost ukončit, ale kamarádi ji přemluvili, aby vydržela ještě do Atlanty. Tam, při paralympijských hrách, které začínaly bezprostředně po olympiádě "normální", byla "jenom" pátá v disku, šestá v oštěpu a osmá v kouli. Možná proto zatím o paralympiádě v Sydney v roce 2000 nechce slyšet, i když její start u protinožců není vyloučen.

Věra Jirásková je matkou tří kluků, když tomu nejstaršímu je 27 a nejmladšímu 15 let. Její život by mohl být motivací a vzorem nám ostatním, kteří máme k dispozici dvě zdravé nohy a pořád si myslíme, že nám život přináší jen samé trampoty.

Paní Jirásková, jak jste se vyrovnávala s tím, že jste prakticky ze dne na den byla vyřazena z aktivního života?

"Každý, kdo něco podobného prodělal, vám řekne, že z počátku dost těžce. Myslím, že nejdůležitější je dostat se co nejrychleji mezi lidi. Musíte se smířit s tím, že se okamžitě stanete středem pozornosti. Pamatuji se, když mě manžel vzal poprvé na Zlatou podkovu do Humpolce. Všichni koukali a já jela s hlavou sklopenou. Důležité je nezůstávat se svým problémem doma. My jsme ze začátku bydleli v Markvarticích v bytovce, tam jsem moc ven nemohla. Situace se zlepšila až za několik let, kdy jsme po krátké anabázi - načas jsme se přestěhovali ke Dvoru Králové - získali domek v Sobotce. Pak už jsem byla venku denně a lidé si na mě postupně zvykli. A bez větších potíží jsem zvládla i obě těhotenství na vozíku a starost o domácnost. Nic z toho by samozřejmě nebylo, nebýt zázemí v rodině. Když ho máte, můžete si troufnout na všechno, stejně jako zdraví lidé."

Jak Vám pomohl sport?

"Z počátku jsem trávila spoustu času na rehabilitačních pobytech, kde je někdy dost ponurá nálada. Ne každý se s novou realitou sžívá v klidu a míru. Když jsem začala sportovat, vracelo se mi sebevědomí. Od roku 1975 jsem byla na každém mistrovství republiky, začala jezdit ven, nejdříve do východních států a v roce 1988 poprvé na Západ, do Německa. Teprve tam jsem viděla, jak vypadá péče o zdravotně postižené. Všude byly nájezdy pro vozíčkáře, to u nás byly často chodníky nesjízdné i pro matky s kočárky, dopravní prostředky uzpůsobené pro postižené byly stejnou samozřejmostí jako sociální zařízení, zvláštní vstupy do budov a podobně. Co jsem ale v tehdejším Německu nejvíc ocenila, bylo, jak se společnost ke svým postiženým spoluobčanům chovala. U nás byla tendence spíš postižené někam zavírat, aby nebyli vidět, tam tomu bylo přesně naopak."

Ale od té doby se situace změnila i u nás...

"Samozřejmě. Například už je k dispozici větší paleta vozíků, i když ty závodní se dělají na koleně. Také vztah lidí se pomalu začíná měnit k lepšímu. Jen do některých obchodů se stále ještě nedostanu. I když prošly renovací, nájezd pro vozíčkáře nemají. Asi to nikoho nenapadlo a ten, kdo by to měl kontrolovat má asi nohy zdravé."

Za svoji sportovní kariéru jste zažila nespočet besed s lidmi, kteří se zajímají o vaše sportovní úspěchy...

"Já se nikde moc nechlubila, že závodím. Také nemám mnoho času. Vemte si, že jste každým rokem několik týdnů na rehabilitacích a v lázních, trénujete, jezdíte na závody a při tom všem se ještě staráte o rodinu, kterou jsem se nikdy nesnažila zanedbávat. Má veřejná vystoupení začala pravidelně až někdy po mistrovství světa v Holandsku. Lidé viděli reportáž v televizi, přišla za mnou Alenka Pospíšilová ze sobotecké knihovny a já souhlasila, že se se Soboťáky rozdělím o své zážitky. To se potom stalo pravidlem, kdykoli jsem odněkud přijela.."

Co lidi nejvíc zajímá?

"Chtějí vědět, jaké to je, být mistrem světa, zajímá je atmosféra. Tady vždy říkám, že atmosféra je v různých zemích různá. Třeba v Holandsku byly ochozy plné a v devadesátém čtvrtém na mistrovství světa v Berlíně zely prázdnotou. Co jsme však zažili v Barceloně na paralympijských hrách v roce 1992, to skutečně nemá obdobu. Na tribunách bylo často až 70 tisíc lidí. Fandili, křičeli, prožívali s vámi vaše zklamání a vychutnávali si vaši radost. Bylo to naprosto výjimečné a nikdy jsem už nic podobného nezažila. V Atlantě už to takové nebylo."

Nezávidí Vám někteří, že si takhle zadarmo cestujete?

"S tím jsem se zatím nesetkala. Spíš mi říkají, abych nekončila, abych zase jela a přivezla medaili. Mám pocit, že mě lidé spíš v mém snažení podporují."

Takže máte na lidi pozitivní vliv...

"Ze začátku jsem z besed moc nadšená nebyla, ale potom jsem pochopila, že je důležité, aby se lidé dozvěděli, že i na vozíku se dá docela dobře žít, v něčem vyniknout, pracovat, mít rodinu. Zvlášť rodinné zázemí je pro hendikepované nanejvýš důležité.

Spousta mých známých-vozíčkářů je rozvedených, když ten druhý prostě neunesl život s postiženým partnerem. Já nikdy nefňukala, a tak to snad někdy manželovi ani nepřišlo, že mi k chůzi slouží vozík. Navíc já mám svůj sport a táta své koně, a tak nám to jde docela dobře dohromady. Jsem už taková nátura. Jeden čas, to když byl o mě odvysílán dokument v televizi, jsem dostávala hodně dopisů, ve kterých mi lidé děkovali, že dávám ostatním postiženým vzor, že být na vozíku není zase tak velká tragédie. Často za mnou chodí novináři. Často z jejich úst slyším, jak jsem skvělá, že si všechno dokážu udělat a já odpovídám: Doufám, že ze mě ve svém článku neuděláte nějakého namyšlence, který má pocit, že dokázal nemožné. Vždyť se na mě podívejte. Čím jsem zajímavá? Jsem jen obyčejná ženská, která jezdí na vozíku. Nic víc." (Zaznamenáno v Sobotce v červenci 1997.)


Pozn.: V polovině srpna téhož roku se Věra Jirásková spolu s manželem a dvěma syny odstěhovala z Českého ráje do Českého Meziříčí u Opočna, odkud manžel pochází, a kde se věnuje zemědělské výrobě a chovu koní. Věra tam bude, stejně jako v Sobotce, pomáhat v místní knihovně. Do Sobotky se bude ale, jak říká, často vracet. V domku pod Humprechtem zůstává jejich nejstarší syn.


České dechové kvinteto

Jičín - Zítra, tedy 13. února 1999 v 17.00 hodin v Porotním sále Valdštejnského zámku, pokračuje třetím koncertem seriál Jičínských divertiment, pořádaných ve vzájemné spolupráci Městským úřadem Jičín a uměleckou agenturou AINA I.

Do Jičína tentokrát přijíždí České smyčcové trio ve složení Petr Matěják - housle, Jiří Rajniš - viola a Marie Hixová - violoncello.

České smyčcové trio je komorním sdružením tří uměleckých osobností, které je možno zařadit k mladší vlně střední české interpretační generace.

Za relativně krátkou dobu své existence se stačilo prezentovat na pódiích a v nahrávacích studiích většiny evropských zemí, kde zaujalo nejen všeobecně známými skladbami pro toto obsazení, ale také několika skladbami, které vyhledalo a znovuobjevilo mezi zapomenutými archiváliemi. Jim pak repertoárovým protipólem se staly kompozice soudobých autorů, z nichž některé byly souboru přímo věnovány. V takto široké nabídce nebylo těžké najít autory, kteří, ač patří mezi nejvýznamnější skladatele všech dob, byli shodou okolností na koncertech Jičínských divertiment doposud méně frekventováni.

Program zítřejšího koncertu: Václav Pichl (1741-1805) Trio C-dur, č.1. I. Allegro assai, II. Larghetto, III. Minuetto ma moderato.

Franz Schubert (1797-1828) Trio B-dur, D 471. I. Allegro moderato, II. Andante, III. Minuetto. Allegretto.

Ludwig van Beethoven (1770-1827) Serenada D-dur, op.8. I. Marcia. Allegro, II. Adagio, III. Minuetto. Allegretto, IV. Adagio, V. Allegretto alla Polacca, VI. Andante quasi Allegretto, VII. Marcia. Allegro.

(red)


Řekni mi, co píšeš...

Nová Paka - Řekni mi, co píšeš a co posloucháš, a já ti povím, jaký jsi. Parafrází známého přísloví se představila ve středu 27. ledna 1999 v Městské knihovně v Nové Pace literární skupina sdružená při Městské knihovně v Jičíně. Ve večeru autorského čtení uvedla vlastní almanach "Mýma očima", složený z různých příspěvků osmičky autorů z Jičínska.

Pořad, ve kterém se prolínala hudba s mluveným slovem, vtipně moderoval Radek Sál. Po stručně výstižném uvedení autora se přítomní seznámili nejen s tvorbou představeného, ale zároveň měli možnost poznat, jaká hudba člověka inspiruje k literární tvorbě. A tak se střídala vážná hudba se současnými interprety, poezie s volným i vázaným veršem s krátkými prózami.

Zdařilý večer podtrhla ukázka v podkrkonošském nářečí novopacké autorky Zlaty Zákoutské "Vzpomínka na pobejtí u Vraštilů". Literární kroužek tak využil další možnost prezentace vlastní tvorby.

Václav Franc


Čapek v podání ochotníků

Nová Paka - Nedělní odpoledne 24. ledna 1999 patřilo v sále Městského kulturního střediska v Nové Pace především dětem. Přilákalo je zdramatizované dílo Karla Čapka "Pošťácká pohádka", kterou nastudoval ochotnický soubor při Městském kulturním středisku v Jilemnici.

A tak na jevišti opět ožili laskaví poštovní skřítci, starostlivý pan Kolbaba, zapomnětlivý šofér František, přesmutná slečna Mařenka a všichni ostatní, kteří se zasloužili o zdařilé kulturní vystoupení.

V nenáročném provedení, ale ve vtipně vytvořených víceúčelových kulisách předvedli herci, a to velcí i malí, poutavé a přesvědčivé divadelní představení. Je dobře, že i v okolních městech umožnili jilemnickým ochotníkům předvést svoje umění. Zároveň mě tak trochu mrzelo, že přes stálé upomínky v novopackém měsíčníku Achát se v Nové Pace nedaří získat více zapálených zájemců o ochotnické divadlo.

Jilemničtí herci zaslouží uznání. Věřím, že i příště najdou do Nové Paky cestu, a do další práce jim lze popřát o hodně víc pozorných a spokojených diváků.

Václav Franc


V Úlibicích založili K - klub

Úlibice - Často slýcháváme, že něco nejde, protože... a těch výmluv je celá řada, ale někdy stačí dobrý nápad a hrstka zapálených organizátorů a dobrá věc se vyklube na svět. Stejně tak se stalo v případě úlibických nadšenců v čele s Janem Kolářem, kteří si řekli, že by bylo dobré udělat něco pro místní děti a mládež. A tak přes původní nepochopení vybudovali v budově Obecního úřadu, bývalé škole, K - klub. Klub zasvěcený kultuře, zábavě a příjemnému posezení, který má mimo jiné v dnešní době, kdy se každý spíše snaží hrát jen na svém písečku, pomoci lidem hledat cestu jednoho k druhému.

Po prvních nesmělých krůčcích uspořádali mikulášskou nadílku a štěpánskou veselici pro děti a mládež. Další zdařilou akcí byl 30. ledna 1999 diskoples s "výukou tance a společenského chování" pro ty nejmenší. Organizátoři byli příjemně překvapeni zájmem dětí i těch odrostlejších, a tak chtějí ve své činnosti pokračovat. Pochopitelně, že se zaměří třeba i na seniory, například besedou o historii obce, ale budou se snažit pamatovat i na ostatní.

Pochopitelně, že bez podpory ze strany místních hasičů a ostatních sponzorů by možnosti byly omezené, ale pokud se K - klub osvědčí a získá si svoje jméno i v okolí, nemusí se pořadatelé ani bát o návštěvníky z okolních obcí, což do budoucna plánují, neboť by chtěli spolupracovat i s okolními sdruženími. Chtějí si vyměňovat zkušenosti a vzájemně se poznávat.

A co u vás? U vás to taky nejde, protože...

Václav Fejfar


Nové Noviny