Toho dne se v jičínském Valdštejnském zámku narodila Ema Pechová, významná česká herečka, matka herce Ladislava Peška. Proč právě v Jičíně a proč na zámku? K tomu je potřeba vědět několik údajů o její matce Marii Peškové, rozené Thámové, která se narodila v roce 1846 také v Jičíně. Stala se herečkou v Zöllnerově společnosti a provdala se za herce Josefa Peška. Hrála pak zejména v Brně a Pardubicích. Zemřela v Praze roku 1927 a je pochována v rodinné hrobce na jičínském hřbitově.

Ema Pechová se narodila jako dítě kočujících herců a od jejích desíti měsíců ji vychovávali rodiče matky. Dědeček Jan Thám byl úředním sluhou u krajského soudu a v zámku obývala rodina naturální byt. Osm tříd obecné školy vychodila Ema v Jičíně a brzy se u ní projevila nejen touha po divadle, ale i herecký talent.

Do Jičína tehdy zavítala divadelní společnost Františka Pokorného, a když Ema při zkoušce obstála, odešla za touto společností nejdříve do Nového Bydžova a později do Brna, kde Pokorný sestavoval soubor pro brněnskou scénu.

V Brně nejdříve působila jen krátce, než přešla ke společnosti Vendelína Budila, ředitele Plzeňského divadla, který umožnil široké rozvinutí jejího talentu až k pronikavým úspěchům. Cestu k Budilově společnosti jí usnadnil nadaný herec Ladislav Pech, za něhož se v roce 1896 provdala.

Jejím druhým domovem se však stalo Brno, kam ji povolal ředitel Národního divadla v Brně František Lacina a kde po léta vytvářela dlouhou řadu rolí. V lyrické poloze vynikla jako Mahulena v Zeyerově "Radůzovi a Mahuleně", v úlohách charakterních ji pak kulturní veřejnost zná například z postav Dulské ze hry G. Zapolské "Morálka paní Dulské" a z role Šestákové v Tylově "Paličově dceři". V Ibsenových hrách ztělesnila Hedviku v "Divoké kachně" a Hilder ve "Staviteli Solnessovi" a řadu postav v dílech Moliérových.

V roce 1925 byla Emě Pechové udělena Státní cena, v roce 1954 Řád práce a zasloužilou umělkyní byla jmenována v roce 1958.

Z manželství s Ladislavem Pechem se narodil v roce 1906 syn Ladislav, jeden z nejlepších představitelů další herecké generace. Za své umělecké jméno si zvolil matčino původní příjmení. O rok později se narodila dcera Marie. Byla také herečkou a stala se manželkou režiséra Rudolfa Waltra. Hrála rovněž na brněnské scéně, kde i ona dosáhla pozoruhodných hereckých úspěchů.

Ema Pechová působila v Brně i jako pedagožka na dramatické konzervatoři až do roku 1936, kdy pro oční chorobu byla nucena vzdát se této činnosti.

Ema Pechová opustila životní jeviště 2. prosince 1965. Představovala druhou ze tří hereckých generací jedné rodiny, která výrazně přispěla k rozvoji českého divadelnictví. Od jejího narození v jičínském zámku nás dělí již 130 let.

Hana Trojanová

Hudební Jičínsko překonalo očekávání

Potlesk pro dvaadevadesátiletého Jana Straku, syna drahorazského muzikanta, skladatele a kantora Josefa Jiřího Straky, zněl při závěrečném koncertu cyklu Hudební Jičínsko. Ten byl věnován právě J.J. Strakovi. A zněl i po úvodním Triu g-moll pro klavír, housle a violoncello napsaném před sto roky. Popud k jeho vzniku dal Strakův učitel na pražské konzervatoři Antonín Dvořák. V premiéře tenkrát trio zaznělo v podání houslisty Jaroslava Kociána, violoncellisty Františka Poura a pozdějšího operetního skladatele, klavíristy Rudolfa Frimla.

Klavírní trio Akademie muzických umění, Michaela Šolínová - housle, Eva Pinkasová - violoncello a Monika Kytlerová - klavír, předneslo Strakovu skladbu ve vynikající formě, s vroucností tónů, čistě a s plným porozuměním pro zpěvnost i spiritualitu některých částí. Již úvodní Allegro moderato nenechalo nikoho na pochybách, že Strakova hudba neztratila nic ze své síly a její koncertní provedení má i v dnešní zrychlené době své opodstatnění, možná větší než v době svého vzniku.

Koncert v Porotním sále zámku v Jičíně pokračoval v onen sobotní podvečer 23. ledna 1999 přednesem sborových evergreenů J.B. Foerstera a A. Dvořáka. V závěru pak Smíšený pěvecký sbor Smetana z Jičína, hlavní interpret Strakových skladeb, přednesl ve vynikající formě čtyři skladby, z nichž zejména hymnický Svatý Václav a Dej Bože, potvrdily vysokou profesionalitu amatérského sboru a uměleckou invenci skladatele. Sbor zněl čistě, rytmicky přesně, pianissima byla znělá, ale hlavně, a u Straky je to velmi důležité, v provedení převyšovalo srdce nad perfekcí. Sbor věděl, o čem zpívá a výrazově zcela naplnil očekávání. Byl to krásný závěr celého cyklu. A je dobře, že některé skladby si lze poslechnout z CD, které sbor u příležitosti právě Strakova jubilea vydal a alespoň zprostředkovaně si tak připomenout onu ničím nezkalenou atmosféru koncertu.

Hudební Jičínsko - Josef Jiří Straka - drahorazský kantor, skončilo. Pokusme se o malou bilanci. Čtyři koncerty: Kopidlno, Drahoraz a dvakrát Jičín. Kromě sboru Smetana účinkovali PeaDr. Milan Roček, Orchestr posluchačů pražské konzervatoře vedený Květoslavem Borovičkou, Smyčcové trio AMU, průvodní slovo Radovan Sál. Výborná výstavka z materiálů Státního okresního archivu vytvořena Okresním muzeem a galerií v Jičíně. Součinnost kopidlenského starosty Zbyňka Smolíka a církve, která zapůjčila kostely ke koncertům. Průvodní materiál, jenž byl součástí Muzejních novin, byl k dispozici i volně při všech koncertech. Vynikající spolupráce Jaroslava Veselého a Radovana Sála s autorem myšlenky Květoslavem Borovičkou dala vzniknout nové tradici. Zařazení Strakových skladeb do repertoáru a jejich následné nahrání na CD Smíšeným pěveckým sborem Smetana z Jičína. Aktivita Drahorazských při přípravě kostela sv. Petra a Pavla. To vše jsou aktivity, o které se bude možné v budoucnu opřít.

A pasiva? Již neudivující nezájem volených představitelů Jičína, kteří se kulturou nejvíce ohánějí.

(ras)

Sbormistr Vojtěch Engelmann

Narodil se 12. prosince 1904 v Pelhřimově, ale už v dětském věku se stal jeho novým domovem Jičín. Od svých jedenácti let studoval hudbu u Jana Paťhy, znamenitého hudebníka, teoretika a skladatele. Během sedmi let u něho získal široký hudební základ, který mohl dobře zúročit v pedagogické činnosti nejdříve v Sobotce (1923 až 1924), kde se stal sbormistrem pěveckého spolku Bendl. Od roku 1927 učil v Jičíně zpěv na gymnáziu a reálce, stal se sbormistrem pěveckého spolku Smetana (1927 až 1933), dirigentem Pěveckého sboru učitelů Českého ráje (1932 až 1945) a dětského pěveckého sboru dívčí střední školy (1945 až 1952).

Věnoval se i skladbě a úpravám písní zejména národních. Z jeho díla uveďme: "Národní písně pro dětský sbor" a "Kytici národních písní pro mužský sbor". Jeho jméno a přehled činnosti uvádí Čs. hudební slovník, který byl vydán v roce 1963 Státním hudebním nakladatelstvím.

Těžištěm Engelmannovy činnosti bylo jeho působení jako sbormistra a dirigenta. Těžko by se v letech jeho působení v Jičíně nalezl jiný podobný hudebník, který nelitoval volného času, pracoval s dětmi i dospělými a při nejrůznějších příležitostech se sbory veřejně vystupoval.

V Jičíně ještě dnes žije hodně lidí, bývalých Engelmannových žáků nebo členů jeho sborů, kteří na svá vystoupení mohou už jen nostalgicky vzpomínat a kteří by Vojtěchu Engelmannovi dnes rádi poděkovali za krásné chvíle s národními písněmi.

Hana Trojanová

Švabinského dřevoryt sv. Jan Křtitel

O tom, co předcházelo jeho vzniku, pojednává na pozadí tvůrčích a zčásti i životních proměn autora publikace "Švabinského svatý Jan Křtitel" od známého etnografa J. V. Scheybala. Publikaci vydala začátkem roku v edici Knihovničky Českého ráje Nadace rodného domu Fráni Šrámka v Sobotce. V pořadí třináctý svazek byl posledním počinem nadace, která po pěti letech své existence zaniká. PhDr. Josef Scheybal, zakladatel vědecké národopisné kresby, je naším předním odborníkem na lidové výtvarné umění, zejména pak v oboru lidové architektury. Věnuje se však také realistické tradici v české kresbě a ilustraci. Svou badatelskou činnost zaměřil v posledních letech i na dílo Maxe Švabinského.

"K vydání knížky 'sv. Jan Křtitel' dala podnět Zuzana Švabinská. Rukopis by nikdy nespatřil světlo světa, kdyby mi neposlala dva listy s podrobnou chronologií svého otce," upřesnil Scheybal. "Prázdninové návštěvy na Sobotecku byly pro Švabinského důležitým obdobím v jeho krajinářské tvorbě. Definitivní křídový karton k mistrovskému dřevorytu, na kterém je znázorněn světec vystupující ze skalní soutěsky v doprovodu srny, jezevce a lišky, vznikl v roce 1929, když pobýval v Malechovicích u Kalvachů. V nedalekém 'Žďánku' se seznámil také s archivářem Janem Bedřichem Novákem (1929 až 1933 generální tajemník České akademie věd a umění)," poznamenal dále autor publikace, která je k dostání v sobotecké knihovně a v některých knihkupectvích. Do té doby se podle jeho vyjádření u Švabinského náboženská témata téměř nevyskytovala. Na jeho kresbách se často objevovaly kypré tvary žen a další motivy, vyjadřující radost ze života, což bylo pro dvacátá léta, ovlivněná poválečnou atmosférou, víceméně typické. I když se Švabinský "v pozdějších letech vrací k ženské kráse jako ke středobodu své figurální tvorby znovu a znovu, až po samý konec svého nesmírně pracovitého a plodného života, je snad možno připustit určité produchovnění jeho tvorby, ale naprosto v něm nelze hledat jakoukoliv změnu tematiky". Dřevoryt Jana Křtitele měří na výšku 715 a na šířku 480 milimetrů, byl vytištěn v počtu 98 listů a v druhém nákladu 20 listů.

V roce 1930 obdržel Max Švabinský za své dosavadní dílo nejvyšší francouzské vyznamenání Rytíř čestné legie.

(jn)

Souznění jeviště a hlediště

(kdj)