Hořické zastupitelstvo s vydáním pozemku váhá

Přitom o jejím nároku nemůže být z morálního hlediska pochyb, poněvadž hřbitov včetně nemovitosti zakoupilo město v roce 1944 od nacisty zřízené instituce. "Rozhodnutí zastupitelstva nás překvapilo," uvedl v rozhovoru pro NN ing. Mojmír Malý ze společnosti Matana, která spravuje nemovitý majetek ŽO Praha, jejíž působnost zahrnuje vedle středních Čech také regiony východočeský a jihočeský.

"Za okupace byl veškerý židovský majetek pražským Úřadem pro vystěhování Židů převeden na vystěhovalecký fond pro Čechy a Moravu. Město od nelegálního, nacisty zřízeného úřadu koupilo pozemek hřbitova 27. března 1944 podle trhové smlouvy. Po válce, na základě jednoho z Benešových dekretů, přešel židovský majetek do vlastnictví státem zavedené Národní správy a od té doby bylo třeba do tří let podle výměru tehdejšího ministerstva sociální péče uplatnit restituční nárok. Židovská náboženská obec Hradec Králové pravděpodobně žádost podala, ale jisté okolnosti způsobily, že se ji nepodařilo v restituční lhůtě vyřídit," vrací se ing. Malý prostřednictvím dochovaných záznamů k událostem před 50 lety. "V případě nového hřbitova na Gothardě se nakonec 10. června 1949 uskutečnilo v Hradci Králové mimosoudní jednání. Město se na něm zavázalo, že bude pohřebiště trvale a bezplatně udržovat," dodává zástupce společnosti Matana. Bohužel už 50. letech došlo k devastaci většiny náhrobků. Plochu pohřebiště, jehož součástí byla i márnice, která dnes slouží jako smuteční obřadní síň, nechal v sedmdesátých letech MěNV Hořice srovnat se zemí. V polistopadové éře zažádala Židovská obec o znovunavrácení majetku v roce 1994.

"V první řadě chceme zajistit nenarušitelnost pohřebiště, židovská závazná náboženská pravidla ukládají povinnost o hroby pečovat a chránit je navěky věků. O pohřbívání se zde v budoucnu neuvažuje. Úkolem židovské obce je, aby bylo toto pietní místo udržováno v pořádku, a aby se zde neprováděly například stavební práce," vysvětluje Mojmír Malý. "Druhý důvod má morální aspekt. Město získalo pozemek od vystěhovaleckého fondu v roce 1944, tedy evidentně v době nesvobody. Koncem čtyřicátých let došlo k ústní dohodě, dnes se na to ale díváme ostřeji, proto také usilujeme o formální převedení pozemku, jedině tak můžeme zabránit případným stavebním zásahům. Přistup do další části hřbitova nebude nijak omezen, městu ponecháme obřadní síň i tu část, kde byli pohřbeni vojáci z druhé světové války. Tím by z našeho pohledu byly napraveny křivdy minulosti," vzkazuje ing. Malý.

Na otázku, proč město s převodem pozemku váhá, hořický starosta Ladislav Vrba odpověděl: "Jsme ochotni se zástupci Židovské obce jednat, diskusi se nebráníme. Chceme se dohodnout především na tom, co by následovalo po bezúplatném převodu pozemku, neboť přes něj vede přístupová cesta do nové části hřbitova. Nevylučují, že zastupitelstvo, které je nové a zatím nemá dostatek informací, k této záležitosti po předložení všech podkladů, přistoupí s jiným pohledem."

Narozdíl od státních institucí, které mají z nařízením vlády židovský majetek vrátit, byla městům a obcím při rozhodování ponechána volnost. Je na nich, jak se s tíživým dluhem minulosti vyrovnají. Dosud se s ním podle zástupců pražské Židovské obce z více než padesáti procent vyrovnaly čestně.

Jiří Němeček

Pomníky odstranil buldozer ...

Nový hřbitov, založený v roce 1897 nákladem 6000 zlatých - neexistuje. Byl odstraněn rozhodnutím MěNV v roce 1971. Pomníky byly povaleny buldozerem a až na jediný byly prodány výrobnímu družstvu Kámen v Jaroměři za 72 tisíc Kčs. Dle sdělení hrobníka Nálevky hodnota pomníků byla zhruba desetinásobná. Pomníky byly prodány za cenu neopracovaného lomního kamene - žuly, ačkoli se jednalo vesměs o pomníky mramorové. Celý obnos vyinkasoval MěNV. Obřadní síň, u které byl v jedné budově byt pro hrobníka, márnice a sklad, převzal taktéž MěNV a jest po opravě používána pro márnici a výpravu pohřbů Komun. služeb. V budově bylo odstraněno vše, co připomínalo židy. Marně jsem hledal pamětní mramorovou desku z roku 1916, věnovanou poslednímu zasloužilému starostovi Židovské náboženské obce v Hořicích Josefu Müllerovi. I ta byla ze zdi vytlučena. Hřbitov byl zcela srovnán, neexistuje žádný hrob. Plocha hřbitovní zůstala neupravena, nepochovává se tam, hřbitov zarostl travou a plevelí. Jediný pískovcový sloup s urnou (urna byla rozbita a nápis vyškrábán) má prý "připomínati", že zde stával židovský hřbitov. Sloupový pomník patřil Josefu Singerovi, zemřelému v roce 1920. Na hřbitově nezůstal ani jediný strom. V rohu, blíže obřadní síně, kde dříve byly hrobky rodiny Feuerteinovy a Goldschmidtovy byla v rozměru cca 30 krát 40 m položena betonová podlaha a na ní byly položeny taktéž z cementu symbolické hroby se jmény sovětských vojáků (Ukrajinců), kteří po druhé světové válce ve zdejší nemocnici zemřeli.

Při návštěvě MěNV, kde jsem jednal s tajemníkem s. Reifem a vedoucím odboru výstavby Kaplanem jsem se dověděl, že údajně prý ku zrušení si vyžádali souhlas od ŽNO v Praze, kde prý jednali se zesnulým dr. Sternem a s dr. Farkašem !! (v. r. 1970 ?). Dále sdělil p. Kaplan, že doslovně "prý on židovské hřbitovy v Hořicích zachránil, neboť prý je na jeho návrh město za okupace od Auswanderungasfondu odkoupilo!! a tím nedošlo k jejich zničení." Po osvobození prý, když byly prohlášeny veškeré smlouvy s okupanty za neplatné, bylo prý sporné, komu hřbitovy v Hořicích patří, když se do Hořic vrátilo jen pár osob a žádná ŽNO neexistovala. Jelikož prý se o hřbitov nikdo nestaral, tak hřbitov jednoduše vyvlastnili a je to prý jejich majetek. O vyhlášce bývalého min. místního hospodářství a býv. Církevního úřadu z r. 1957 prohlašoval p. Kaplan, že se na hřbitov v Hořicích nevztahuje, jelikož jsou oba hřbitovy jejich vlastnictvím. Pro nedostatek času jel jsem ještě do N. Bydžova, jsem nemohl na tato rozporná a jistě nepravdivá tvrzení invektovat a návštěvu na MěNV jsem ukončil tím, že podám zprávu ŽNO v Praze a po poradě požádám o případné další jednání. Stačí ještě dodat, že p. Kaplan si pozval několik málo souvěrců, kteří bydleli v Hořicích (3 osoby), a těm slíbil, že jim pomníky jejich příbuzných přestěhují na komun. hřbitov zadarmo a případně prý i jinam, dále že město na hřbitově zřídí důstojný památník se jmény těch, kteří tam byli pochováni, a obětí genocidy, nic se však z toho neuskutečnilo....

Vít Korec, Trutnov 8. 5. 1973

V případě majetku fyzických osob oficiální evidence neexistuje

Zatímco pro hořickou synagogu, kterou spravuje Církev československá husitská, nemá ŽO jediného špatného slova, osud té jičínské je stále nejistý.

"Kromě nového hřbitova z konce minulého století je v Hořicích nedaleko centra také starý hřbitov (majetek ŽO), založený v roce 1678," upřesnil Mojmír Malý z pražské společnosti Matana. Poznamenal, že židovským majetkem býval v Hořicích také dům č.p. 167 na náměstí, který je od roku 1954 v soukromém vlastnictví, podobně jako bývalý hřbitovní dům u starého hřbitova.

"V případě jičínské synagogy, kterou město neuváženě prodalo panu Dusíkovi, zatím čekáme jak dopadne soudní spor. Máme písemný příslib, že nám bude po jeho ukončení bezplatně předána. Pokud se tak stane, začneme s její opravou," komentuje situaci ohledně této významné kulturní památky ing. Malý s tím, že dalších osm synagog se v současnosti už opravuje.

V souvislosti s jejím dalším využitím dodává: "Chceme, aby byl i tento objekt důstojnou památkou na bývalé židovské osídlení. Nebráníme se jeho univerzálnímu využití pro pořádání koncertů, přednášek nebo výstav, synagoga by mohla sloužit jako kulturní centrum města. Náklady na režii, spojenou s provozováním budovy bychom však nebyli schopni zajistit. Zájem například některé z nadací nebo města uvítáme."

O tom, že i v Jičíně bývala početná židovská komunita, svědčí hřbitov, který se nachází v prostoru za lodžií. Ani on nebyl v minulosti ušetřen útoků ze strany vandalů. Volnému přístupu na místo posledního odpočinku dnes brání alespoň masivní hřbitovní zeď, začátkem devadesátých. let opravena ŽO z prostředků státní dotace.

"V rámci okresu je také židovské oddělení na hřbitově v Libáni, nedaleko od tamního náměstí stojí i malá židovská synagoga, kterou převzal místní sbor Církve československé husitské. Rovněž v Kopidlně existoval židovský náboženský spolek. Zdejší modlitebna, tak jako v řadě jiných obcích, se nacházela v soukromém objektu," uzavírá Mojmír Malý letmý přehled jak o bývalém, tak i současném majetku židovských institucí na Jičínsku.

Jak dále uvedl, nemovitým majetkem fyzických osob se zatím Židovská obec podrobně nezabývala. "Okresní úřady byly pověřeny inventarizací veškerého bývalého židovského majetku, k majetku fyzických osob ale žádná oficiální evidence neexistuje. Jedním z mála vodítek by mohly být například výpisy z pozemkových knih," připouští ing. Malý.

Touto problematikou se v těchto dnech zabývá i Státní okresní archiv v Jičíně. "Zaměřili jsme se hlavně na období kolem roku 1945, konkrétně na materiály ONV Jičín, kde by bylo možné dohledat, jak se naložilo s majetkem lidí, kteří se už do svých domovů po válce nevrátili. Nic mimořádného si od toho ale neslibuju," sdělil Novým Novinám ředitel okresního archivu PhDr. Jindřich Francek.

(jn)

Židovská obec: památky udržujeme

(jn)

Židovské náboženství ukládá povinnost o hroby pečovat na věky věků

Přímo protěžováni řadou výhod a privilegií byli židé v době Albrechta z Valdštejna. Důvodem byly hlavně významné finanční a obchodní služby, které Valdštejnovi poskytoval Jakub Baševi, v roce 1622 povýšený jako první žid u nás do šlechtického stavu. Pro Albrechta z Valdštejna obstarával válečné nákupy, sháněl v cizině řemeslníky a zajišťoval vybavení nově přestavěného zámku: staral se také o finanční záležitosti. V Jičíně tento židovský boháč zakoupil na severní straně náměstí nejprve rohový dům č.p. 61 (knihkupectví U Pašků) spolu se sousedním domem č.p. 62 v Palackého ulici a pak i další domy č.p. 60, 59, a 58 v severní frontě.

Baševi získal od Albrechta z Valdštejna kromě jiných privilegií pro židy také povolení koupit pozemek pro zřízení židovského hřbitova. S Valdštejnovým pádem a smrtí v únoru 1634 toto povolení a další výhody židů vzaly za své. Ale už v roce 1651 nový majitel panství, svobodný pán Rudolf z Tiefenbachu, jičínským židům povolení koupit pozemek pro jejich hřbitov znovu dává, ovšem za značný dědičný poplatek. Brzy po tomto datu se podle Mencla dnešní židovský hřbitov u Valdické obory zakládá. Nejstarší dochované náhrobní desky jsou však až z roku 1734 a 1738.

Židovské usilování o vlastní hřbitov souvisí s vahou, kterou na místo posledního odpočinku klade židovské náboženství. Zavazuje totiž živé, aby mrtvým zajistili neporušitelnost jejich hrobu "na věčné časy" a aby pohřebiště uctívali a nedopustili jeho znesvěcení. Proto se židé snažili získat pozemky pro hřbitov "na věčné časy" a své hřbitovy nikdy nerušili a nepřekládali, ohrazovali je vysokou zdí a uzavírali hřbitovní branou, často ve formě domku. Pohřeb mrtvého, omytého vlažnou vodou, zahaleného do plátěného rubáše a položeného do prosté dřevěné rakve bez ozdob, se konával co nejdříve po smrti. Do roka pak musel být do čela hrobu postaven náhrobek se jménem zemřelého, jménem jeho otce (u provdané ženy i jménem manžela) a datem úmrtí, popřípadě pohřbu. Navíc se na náhrobku často vyjadřuje smutek pozůstalých a přání šťastného života na onom světě. To vše hebrejským jazykem a písmem, které se čte odprava doleva a také číslovky vyjadřuje písmeny abecedy - tedy pro nás nesrozumitelně. Přitom býval židovský náhrobek jen prostou vztyčenou deskou, zdobenou jen skromně.

Tyto staré židovské náhrobky leží v severní části dnešního hřbitova. Ve střední části převládají náhrobky z 19. století. Po roce 1848 se židé konečně stali plnoprávnými občany státu a začínají se asimilovat. Prosté desky s hebrejskými nápisy začínají nahrazovat náhrobky kamenických firem, které dodávají náhrobky na křesťanské hřbitovy. Odlišnost židovského hřbitova mizí a hebrejštinu nahrazuje nejprve němčina, ke konci 19. století víc a víc i čeština, která po roce 1918 zcela převládne. Nejnovější jižní část hřbitova z 20. století je hanebně zdevastována a náhrobky, které byly počátkem 90. let při opravě zdi pracně vztyčeny, leží opět pokáceny a rozvaleny. Barevné kovy a cennější kamenné prvky rozkradeny. Před dvěma lety začaly z náhrobků mizet desky se jmény pohřbených a s údaji o jejich životě. Ne ničitelskou rukou mladistvých, ale dovednou rukou ziskuchtivého sprosťáka, který nápisové desky snímal opatrně, aby je nepoškodil a mohl je prodat nějakému zámožnému sběrateli, patrně do Německa.

Hřbitov je majetkem Židovské obce v Praze, protože Židovská obec v Jičíně zanikla v roce 1940 a holocaust přežilo jen málo jičínských židů. Přesto se tu ještě po válce konaly dva pohřby. Poslední byl pohřeb dr. Ivy Šindelkové - Yong, která se sem vrátila po dlouhých letech v zámoří. Zemřela 23. března 1949. Snad proto je hrobka rodiny Šindelků jako jediná v nové části až zázračně zachována.

Prof. Vladimír Úlehla