Nové Noviny č. 3/9922. ledna 1999strana 6

Vzpomínka na J.J. Straku

Drahoraz, Jičín - Zítra, tedy v sobotu 23. ledna 1999, se od 11.00 hodin v kostele Petra a Pavla v Drahorazi uskuteční další ze série hudebních pořadů připomínajících 125. výročí narození Josefa Jiřího Straky.

Účinkovat zde bude smíšený pěvecký sbor Smetana Jičín vedený ředitelkou jičínské Základní umělecké školy Jaroslavou Komárkovou. Pořadem vás zasvěceně provede Radovan Sál.

Týž den v 17.00 hodin se v Porotním sále Valdštejnského zámku v Jičíně uskuteční koncert ze Strakových komorních skladeb a ze sborů Josefa Jiřího Straky, Antonína Dvořáka a Josefa Bohuslava Foerstera. Kromě smíšeného pěveckého sboru Smetana Jičín se představí Smyčcové kvarteto pražské konzervatoře a Klavírní trio AMU.

I touto podvečerní pietní vzpomínkou na hudebního skladatele, žáka Antonína Dvořáka, vesnického učitele, propagátora vážné hudby, nadšeného iniciátora hudebních produkcí, Josefa Jiřího Straku, vás slovem provede Radovan Sál.

(red)


Nové tituly U Pašků

Pilcherová Návrat domů. Anglický rodinný román. Knižní klub Kč 279,-

Steiner Dělník a umělec, cesta Jiřího Němce z Cetoraze až na fotbalový Olymp. Ryopress Kč 129,-

Durantel Příručka rybáře. Podrobný popis všech způsobů lovu. Příroda Kč 329,-

Kleinz Přírodní zahrada. Plánování a tvorba zahrady s domácími rostlinami. Knižní klub Kč 199,-

Nabídku nových knih pro vás připravuje Knihkupectví U Pašků, Valdštejnovo nám. 61, Jičín (tel.: 0433/222 67)


"Jen načít směl a zmlknout zas"

Sobotka - Tak zní poslední verš básně Fráni Šrámka "Václav Šolc", v níž oslavil mladého básníka a jeho předčasný skon.

Václav Šolc se narodil 23. prosince 1838 v Sobotce jako poslední z pěti dětí sedláka Jana Šolce, vlastnícího v té době jeden z největších statků v Sobotce. Otec k němu příliš nepřilnul, zato maminka nad ním držela ochrannou ruku po celý život. Byl slabé konstituce, ale pozoruhodně vnímal citové zážitky a zdál se být předurčen pro studia.

V roce 1853 se stal žákem jičínského gymnázia a maturitu složil v roce 1860. Od septimy psal básně, věnoval se spolu se svými vrstevníky recitačním a divadelním představením v Sobotce. První úspěch mu přineslo otištění básní "Lavičky" a "Písně v bouři" v Lumíru, jejichž uveřejnění zprostředkoval F.V. Jeřábek. To, že byly Jeřábkem také podepsány, přineslo Šolcovi hořký literární debut, přestože se tak nestalo vinou Jeřábka a redakce se omluvila.

Většina ze Šolcových přátel směřovala do Prahy, obvykle na další studia. Také Šolc odešel v roce 1860 do Prahy studovat historii na filozofické fakultě. Chtěl se samozřejmě účastnit literárního života, ale do úzkých kroužků poetů těšících se výsluní pražského kulturního života se mu nedařilo zcela proniknout.

Zklamaného a životními trampotami stíhaného básníka nakonec přiměl hmotný nedostatek připojit se ke kočovným hereckým společnostem. Ani tam se mu však nedařilo. Zcela vyčerpaný se vrátil k mamince do Sobotky, aby zde nabral nových sil.

V létě roku 1867 otiskl Světozor jeho báseň "Naše chaloupky". V té době se Šolc poněkud odklání od vlasteneckých námětů k tématice sociální, zejména venkovské. Práci rolníka oslavil snad ve své nejznámější básni "Píseň o ruce mozolné".

V roce 1868 byla poprvé vydána Šolcova jediná básnická sbírka "Prvosenky". K jejímu vydání nalezl Šolc prostředky tím, že požádal o pomoc hraběnku Kounicovou, která mu vyšla vstříc a dokonce mu umožnila další studia. Sbírce se dostalo vřelého přijetí a jemu samému po návratu do Prahy rovněž.

Jan Neruda tehdy napsal: "...v jeho verších je náruživé žilobití, ohnivá krev, vane z nich mnohdy dech až palčivý, přec ale příjemný. Vzdor některé neurvalosti - ale ne dle oblíbené fráze pro ni - je Šolc předně básníkem moderním..."

S pocitem životního zklamání zůstává však Šolc uzavřený, málomluvný a v Praze dlouho nezůstal. Fyzicky vyčerpán odešel opět domů k mamince do Sobotky. Věděl, že jedině u ní nalezne potřebný klid k práci. Dne 14. července 1871 po několikadenním marném zápase se smrtí podlehl zápalu plic. A Jan Neruda psal opět o Šolcovi: "...strojil se k novým velikým pracem, jimiž by byl mnohý nevadnoucí květ vetkal do věnce básnictví českého, kdyby nám ho nelítostně smrt v nejkrásnějším věku nebyla urvala. Avšak již to, co napsal, pojišťuje mu jedno z prvních míst na Parnasu našem."

Václav Šolc vyjádřil svými básněmi proměnu venkovského života v 60. letech minulého století a české poezii pomohl přenést se od vlasteneckých deklamovánek k reálnému zobrazení života. Do české poezie uvedl orientální básnickou formu gazelu, psal i formou šansonu a na vyšší úrovni pozdvihl sonet. K Šolcově dílu se vrací v roce 1933 známý literární kritik F.X. Šalda: "Podruhé nalije se vlna české poezie politické v šedesátých letech devatenáctého století v počátcích éry konstituční. Dvě jména ji nesou: Václav Šolc a Jan Neruda. Prvosenky Václava Šolce mají několik strun, jedna z nich je struna poezie vlastenecké a slovanské a má místy zvuk opravdu kovový... Cosi starozákonně vášnivého, prorocky patetického rozvlní často těžkou smutečně monotónní draperii sonetu Šolcova..."

Ještě je třeba dodat, že Sobotka žije památkou Václava Šolce do dnešních dnů díky těm, kteří dlouhá léta nesou poselství soboteckých básníků a v Šolcově statku nalezli pro svoji kulturní činnost výjimečně krásné a půvabné prostředí.

V závěru minulého roku jsme vzpomněli 160. výročí narození tohoto významného soboteckého básníka.

Hana Trojanová


Za návrat poustevníka

Sedličky - Občanské sdružení Lodžie má vedle vzdálených cílů rekonstrukce dvora Valdštejnské lodžie i jeden cíl blízký: Upravit Libosad, aby se stal vyhledávaným místem městské rekreace. S tím samozřejmě souvisí obnovení poustevny v Libosadě, onoho magického místa, kam tak rády chodívaly generace Jičíňáků na rodinné vycházky.

Celá grotta je hodně zchátralá a rozrušená vegetací. Chceme ji obnovit ne ze státních peněz, ale tak, jak se kdysi v Jičíně zřizovaly pomníky Husovi nebo Komenskému - z občanské sbírky.

Myslíme, že přes všechnu údajnou mizerii doby může větší část lidí postrádat stokorunu nebo dvě, když jde o dobrou věc, ke které má citový vztah. Požádáme o sponzorské dary i podnikatele, ale především se obracíme na řadové občany a občanské kolektivy.

Pokud jste měli rádi poustevnu u Libosadu, pomozte!

Peněžní dary přijímá: Vladimír Úlehla, Jakubcova 456, tel. 0433/23146, nebo Městské informační středisko na Valdštejnově náměstí. Příspěvek je možné složit také přímo na účet IPB 112181766-5100 na Husově třídě v Jičíně.

(red)


František Pecháček - staropacký rodák

Stará Paka - Počátkem února uplyne 55 let od úmrtí významného sportovce, účastníka protifašistického odboje za 2. světové války a staropackého rodáka Františka Pecháčka.

Narodil se 15. února 1896 ve Staré Pace. Jako člen Sokola se účastnil gymnastických cvičení a jeho zájem o sport jej dovedl až na letní olympijské hry v roce 1920 do belgických Antverp, kde spolu s družstvem gymnastů obsadil 4. místo. Jen skutečnost, že soutěže jednotlivců nebyly ještě v programu her, zabránila Františku Pecháčkovi dosáhnout obdobného úspěchu i v absolutní soutěži. Vše si vynahradil o dva roky později, když se stal v Lublani mistrem světa v soutěži jednotlivců i jako člen vítězného družstva.

Po skončení aktivní sportovní činnosti se podílel na práci Sokola a na konci 30. let významnou měrou přispěl k programu X. všesokolského sletu v roce 1938. Nejznámější skladbou tohoto sletu se stalo vystoupení mužů "Přísaha republice", jehož byl Pecháček autorem. Již v této skladbě vyjádřil svůj postoj k hrozícímu fašistickému nebezpečí, a tak se po Mnichovu a 15. březnu 1939 aktivně zapojil do sokolského odboje. V letech 1941 až 1942, do svého zatčení 20. července 1942, byl zemským velitelem organizace Jiskra v Čechách a v některých pramenech se uvádí, že se podílel i na přípravách atentátu na Heydricha.

Spolu s ním se do odboje zapojila i jeho žena Emílie, pracovala jako zpravodajka organizace Jiskra. Byla zatčena a v roce 1943 popravena. Zatčeni byli i bratr Jan Pecháček a synovec Jaroslav Pecháček z Nové Paky. Za ukrývání Františka Pecháčka byli vězněni, ale válku přežili.

Prameny o úmrtí Františka Pecháčka se rozcházejí. Podle některých zemřel 3. února 1944 nebo 23. února 1944 v koncentračním táboře v Mauthausenu, podle jiných počátkem února 1944 v Terezíně. I když se již asi nikdy nepodaří zjistit přesné datum úmrtí významného československého sportovce, olympionika, bojovníka proti fašismu, je třeba si připomínat jeho neohroženost a odvahu, s jakou se pustil do boje za svobodu, ačkoliv tento boj zaplatil tím nejdražším, vlastním životem.

Václav Franc


Tři pamětníci vzpomínali

Jičín - Pohodlně usazeni v klubovkách seděli v sobotním podvečeru 9. ledna 1999 v salonku Porotního sálu jičínského zámku tři muži. Byli pozváni vedením Základní umělecké školy, aby zavzpomínali na počátky hudební školy, která slaví tento rok své šedesátiny.

Nebyli zde sami. Jediné místo nebylo volné a v otevřených dveřích postávali pozdně příchozí, aby si vychutnali tu příjemnou atmosféru, kterou dokázali ti stále mladí pamětníci spolu s průvodcem večera Radkem Sálem vytvořit.

Je paradoxem, že mnohé dobré se rodí z něčeho, co zdaleka pozitivní není. Stejně je tomu i s "hudebkou". V roce 1928 vznikla v České Lípě hudební škola. Velkomocenské choutky velkoněmecké říše byly příčinou přerušení její činnosti v roce 1939 a kantoři hledali uplatnění mimo zabrané území. Tak se stalo, že jedním z míst, kde nalezli útočiště, byl Jičín. Na tento fakt upozornila i milá návštěva sobotního setkání, současný ředitel českolipské Základní umělecké školy s manželkou a synkem. Mrňous sice během povídání usnul, ale nálada nebyla zdaleka uspávající. Všichni tři pánové - pamětníci, PaedDr. Milan Roček, Josef Kalenský i Ota Zettl sršeli humorem a takovým mladistvým elánem, že jim bylo co závidět. I pan doktor Milan Roček, který v sedmdesátých letech jičínskou školu vedl a byl velmi seriozně připraven na vyprávění o historii školy se nechal strhnout a rád přidal mnohé úsměvné historky.

O škole, ale hlavně o životě, a to nejen muzikantském, ledacos prozradili i oba další protagonisté. A bylo dobré si připomenout i ono nelehké období před rokem 1989, na které již mnozí z nás zapomínají. Když v závěru večera pánové Milan Roček a Josef Kalenský zasedli za pianino a čtyřručně zahráli znamenitou Patschovu Francouzskou polku z roku 1900, nezůstalo oko suché a aplaus přinutil oba muzikanty přidávat.

Jestliže se vedení ZUŠ rozhodlo oslavit jubileum školy tím, že po celý rok, každý měsíc, uspořádá jeden program, vzalo na sebe nelehký úkol. Na druhou stranu je třeba přiznat, že pokud to budou programy takové, jako byl ten první, ve výroční den zahájení výuky 9. ledna 1939, pak je na co se těšit.

(ras)


Věčný rebel Josef Váchal

Studeňany - V letošním roce by se býval dožil 115 let dřevorytec, malíř, řezbář, spisovatel, lidový filozof a rebel Josef Váchal. Byl dokladem fungování genetické vědy. Jeho otec, Josef Aleš, psával si přídomek Lyžec. Věčný podučitel, který vynikal v mnoha oborech lidského konání, nedokázal se nikdy ani přihlásit k učitelským zkouškám, jakož i řádně se oženit s Váchalovou matkou. Ale kreslil, psal, překládal, byl dokonce jmenován členem geologické expedice...

Syn Josef nebyl příliš ukázněným žákem, ani potom knihařským učněm. Zato pilným čtenářem a vzorným studentem univerzity zvané "život". Jistě si příliš nepolepšil u svého mistra, když u něho nalezl báseň: "Hasnoucím okem, žaludečním vředem, hnijící ledvinou, zamotaným střevem, jím párek s křenem, je tvrdej jak hřeben, smradlavinou voní, oko slzy roní".

Na kresbě, která vznikla přibližně v době napsání této básně, tedy v šestnácti letech, zobrazil sám sebe tak, jak vypadal mnoho let poté. Provokovat, být ve věčné opozici, nenechat se ovlivnit nikým a ničím, ale taky trpělivě a s vysokým nasazením pracovat. Mistr Váchal dokázal knihu napsat, přesněji přímo vysázet vlastnoručně řezanými typy, ilustrovat svými barevnými dřevoryty, vytisknout, svázat, neboť jak pravil, umělé písmo se stává hradbou oddělující čtenáře od myšlenky. Takové autorské knihy váží i 15 kilogramů, byly vydány nákladem několika výtisků. Pracně vyrobené písmo i matrice dřevorytů pak Váchal ničil. Tak dokázal kupříkladu zlikvidovat 65 tisíc pracně vyřezaných liter. Nepříliš prodával, spíš jen vyměňoval. Za jídlo, dobré pití, doutníky, které rád kouřil. Ke konci jeho života byla jedinou pochoutkou štědrovečerní večeře krabička sardinek. Životní standard charakterizují slova: "Výstava má úspěch, takže si budu moci koupit nové boty, třebaže už dvoje jsem vlastnoručně podrazil."

Věru pestrý život měl mistr dřevorytec. Věta, kterou si poznamenal do deníku, charakterizuje jeho životní filozofii: "Ve škole mne to dost baví, z kreslení propadnu, z počtu a z písemnosti také..." Ač mnoho okusil, nikdy se nedokázal stát součástí lidského "stáda". V ateliéru profesora Šalouna účastnil se spiritistických seancí, vstoupil do sociální demokracie, aby po několika měsících opět vystoupil a s náležitým patosem to zdůvodnil. Již v roce 1924 napsal o škodlivosti komunismu a socialismu. Ještě za života své ženy spřátelil se s malířkou Mackovou, nikdy se nevzali, ač spolu dožili v nepříliš harmonickém soužití. Silný hlas, kterým spolu řešili často malicherné spory, byl prý zaviněn Váchalovou nedoslýchavostí... Kdo ví.

Co nenacházel mezi lidmi, hledal v přírodě (knížka - monument Šumava umírající a romantická) a v životě zvířecím. Tvrdil, že v nich je trpící Bůh. Miloval zejména psy, dlouho se nemohl smířit se smrtí svého oblíbeného pejska Miláčka. I když už Miláček nebyl, scházeli se u něho pejskové ze vsi, chodil s nimi na procházku a vypovídal jim všechna svá trápení, která měl s lidmi.

V květnu roku 1969 přijela do Studeňan, kde posledních 30 let života s Mackovou žil, ministerská tatrovka. I když to pánům v kravatách místní radní nedoporučili, chtěli již mít splněnu svou povinnost - předání titulu zasloužilý umělec. V komoře, kterou již dávno předtím Váchal přirovnal ke kriminálu, se zhrozili. Ani přivítání nebylo, jak už bylo u mistra zvykem, vřelé. Pak si napsal svůj epitaf, který končí slovy: "...pod první státní podporou on ve hrob klesl a umřel v den, který si sám předpověděl."

Bohumír Procházka


Nové Noviny