Husův sbor na pohlednici z třicátých let.

FOTO: sbírka Karla Čermáka

Po státním převratu dne 28. října 1918 zatoužil český člověk, Habsburkův sproštěný, odpoutati se také od římské vlády církevní. Nastalo hromadné vystupování z církve římské. Vznik samostatného československého státu se výrazně promítl i do náboženské situace, ale tak jednoduché a spontánní, jak to popisují úvodní řádky z Památníku ku slavnosti otevření Husova sboru v Jičíně, to nebylo.

Hledáme-li počátky vzniku Církve československé, dostaneme se až k hnutí Katolické moderny, která se pokoušela reformovat katolickou církev. V Čechách se toto hnutí značně rozmohlo a v jeho čele stála Zemská jednota katolického duchovenstva. Její snahy však definitivně zmařila papežská encyklika v roce 1910. Během první světové války, kdy se katolická církev v očích národa zdiskreditovala servilním přisluhováním habsburskému domu až do hořkého konce, hnutí českých kněží zesílilo a 7. listopadu 1918 byla kdysi zakázaná jednota obnovena pod názvem Jednota katolického duchovenstva v Československu. Již v lednu 1919 její představitelé ubezpečili prezidenta Masaryka svou loajalitou a seznámili ho se svým návrhem církevní reformy, která mimo jiné měla do obřadů zavést český jazyk, zrušit celibát (měl se stát dobrovolným), kněží měli být důstojně hmotně zaopatřeni ve službě i ve výslužbě, církevní hierarchie měla být demokratizována, biskupové měli být voleni... Ještě téhož roku odjela deputace Jednoty do Říma vyjednávat s papežskou kurií. Řím sice slíbil, že předložené návrhy bude studovat, ale následný vývoj zcela jasně ukázal, že navrhovaná reforma nemá šanci na úspěch a kurie neustoupí. Bylo to patrné už z jmenování rozhodného odpůrce reformy Františka Kordače pražským arcibiskupem. Později se ukázalo, že ve svých postojích byl neústupnější než samotný Řím. Nepříznivý vývoj zvýšil aktivitu radikálního křídla Jednoty zvaného Ohnisko, v jejímž čele stál Karel Farský. Rozkol, ke kterému vývoj směřoval, se stal skutečností na schůzi Klubu reformního duchovenstva 8. ledna 1920. Členové Jednoty se rozštěpili, a to hned dvakrát. Někteří nebyli ochotni jít do roztržky a podvolili se kurii a ze zbývajících 205 kněží hlasovalo 140 pro založení nové Církve československé.

Ta ihned po svém vzniku začala přesvědčovat věřící, aby vystoupili z církve římskokatolické a vstoupili do církve nové, která měla být oproštěna od starého formalismu a měla se ztotožnit s moderním občanstvím. Náboženský kvas v prvních letech republiky znamenal velký odklon od katolicismu. V českých zemích šlo většinou o odpadlíky z řad českého obyvatelstva. Naopak mezi německým obyvatelstvem k výraznějšímu posunu nedošlo. Zajímavé je, že z úbytku katolíků získala nová církev přes půl milionů členů, ale čeští protestanté, kteří již v roce 1918 spojili obě vyznání (augšpurské a kalvínské) v jednu církev, vyšli poměrně naprázdno a získali jen něco přes sedmdesát tisíc nových členů. Podstatným způsobem však vzrostl počet bezvěrců, a to nejvíc v Čechách, kde jich bylo 640 tisíc. Mladá církev záhy po svém založení prožila krizi, když se v ní vyčlenila dvě křídla, z nichž jedno vidělo budoucnost ve vazbě na pravoslaví, přesněji na pravoslavnou církev srbskou. Následoval rozkol a moravská část pod vedením Matěje Pavlíka (do roku 1924 byl moravským biskupem CČS) se vyjádřila pro pravoslaví. Do čela Církve československé byli zvoleni tři biskupové. Mezi nimi byl i její faktický zakladatel Karel Farský, který byl zvolen patriarchou.

Na Jičínsku jsou začátky nové církve spojeny se jménem odborného učitele Václava Lemberka a Rožďalovicemi, kde působil. Poté co byl přeložen do Jičína, agitoval v době sčítání lidu pro vstup do nové církve. Z jeho iniciativy byl vytvořen přípravný výbor a 8. dubna 1921 bylo na schůzi, které se zúčastnilo 226 osob, rozhodnuto zřídit náboženskou obec nové církve. Památník ku slavnosti tuto informaci ještě upřesňuje: "Předsedou výboru zvolen Dr.Modr, místopředsedou F.Beneš, zapisovatelkou Kamila Barešová, pokladníkem Josef Bejšovec, za členy další pak Kybl Stanislav, Palcová Emilie, Zychová Marie, Kmínková Žofie a Petrová Anna. První bohoslužby konány byly dne 1. května 1921 na jičínském náměstí. Vykonal je Jan Soukup, potomní farář náb. obce CČS. v Jičíně". Ve svých počátcích nová církev nesváděla s církví katolickou jen boj o věřící, ale bojovalo se i o fary a kostely. V Jičíně poskytla náboženským shromážděním útočiště, pokud se neodehrávala pod širým nebem, evangelická církev u sv. Václava. V okolních vesnicích se mše, křty i svatby konaly pod širým nebem. Jan Soukup vzpomíná na podzim 1922, kdy se ve Třtěnici přihnala během obřadu bouře s krupobitím tak velká, že když jsme pobožnost skončili, měl jsem půl kalicha krup. S bojem o kostely souvisí v Jičíně i incident, který se odehrál 28. září 1921 po táboru lidu, který pořádala organizace čs. národních socialistů. Václav Lemberk na něm mimo jiné mluvil o snahách nové církve a zákonitém postoupení kostelů, kterého se nová církev nemíní domáhat násilím. Přesto část účastníků vnikla do kostela sv. Ignáce, který "klíčem připraveným otevřeli a súčastnili se mše, kterou na jejich žádost sloužil dostavivší se čsl. duchovní (Jan Soukup). V zápětí dostavil se do kostela p. děkan Vomočil, vzdálil se však ihned, vida, že přítomní shromáždili se v kostele pouze k důstojnému obcování bohoslužbě". Tak celou situaci zachytil Krakonoš. Poněkud dramatičtěji a s neskrývanou jízlivostí incident popsala levicová Volnost, která je citována v městské kronice: "Hádky mezi příslušníky církve čsl. a římskými katolíky, kteří se srocovali a reptali proti znesvěcování svého kostelíka, byly ukončeny příchodem četnictva, které obě církve vytlačilo z kostela a celou noc hlídalo." Státní zastupitelství sice na Jana Soukupa, Václava Lemberka, který během mše hrál na varhany, a řadu dalších vzneslo žalobu pro násilné vpadnutí do nemovitého statku, ale trestní senát krajského soudu v Jičíně je všechny žaloby zprostil.

Následujícího roku bylo zřízení náboženské obce jičínské schváleno ministerstvem školství a nár. osvěty výnosem z 2. června 1922. První valná hromada schválené obce se konala 15. srpna a vedle rady starších, v jejímž čele stanul František Beneš, byl zvolen za duchovního správce Jan Soukup, který v Jičíně působil již od února 1921. Od svého založení si obec uvědomovala zásadní nedostatek vlastního sboru, a tak první, byť neúspěšný pokus o stavbu se uskutečnil již v roce 1923. Uběhlo však více jak deset let a teprve na výročním shromáždění roku 1935 byla zvolena stavební komise, která měla stavbu připravit. Ta se rozhodla pro stavbu na pozemku v Denisově ulici zakoupeném již v říjnu 1923. K realizaci vybralo obecní shromáždění projekt Ing. F.Novotného, stavba byla svěřena Václavu Frýbovi a dozorem byli pověřeni stavitel J.Resl a stavbyvedoucí J.Holec. Samotná stavba byla realizována v rekordním čase, když s prací se začalo 14. května 1936 a již koncem srpna přesídlila sborová a duchovní správa do nové budovy. Husův sbor byl za velké účasti slavnostně otevřen v neděli 27. září. Prvním slavným bohoslužbám, které vykonal královéhradecký biskup Stanislav Kordule, předcházel průvod, který ze Švehlova náměstí (dnes Lidické) prošel centrem města až k novému sboru.

V polovině třicátých let, kdy byl postaven Husův sbor, byly už od jičínské obce odděleny obce okresu Libáňského, které si ustanovily vlastní náboženskou obec se sídlem v Rožďalovicích (1928) a ustavena byla i náboženská obec ve Vysokém Veselí (1930), ke které se připojily některé vsi spadající původně pod Jičín. V té době se nová církev i přes rozkol rozrostla. Podle údajů sčítání lidu z roku 1930 měla bezmála 800 tisíc členů. Byl to sice významný úspěch, stala se druhou nejpočetnější, ale o jednoznačný triumf nad katolickou vírou nešlo.

Po sedmdesáti letech se při letošním sčítání lidu k Církvi československé husitské přihlásilo dvanáct procent původního počtu. Téměř prorocky pak znějí následující řádky z Peroutkova Budování státu, byť byly psány v souvislosti s poválečným neúspěchem protestantů: "Katolicismus v Čechách, jak se zdá, nebude poražen některým jiným vyznáním, nýbrž bezvěrectvím."

(to)

V Úlibicích se začalo vyučovat roku 1887

FOTO: archiv autora

Na počátku 80. let 19. století škola v Úlibicích neexistovala a místní děti musely chodit do Lužan. Řehečské děti pak putovaly za vzděláním až do Robous. V polovině 80. let se obecní zastupitelstvo v Lužanech usneslo, že si postaví novou školu a požadovalo na obci Úlibice příspěvek na její výstavbu. To zapříčinilo, že i radní z Úlibic začali uvažovat o stavbě vlastní školní budovy. K odškolnění došlo v roce 1887, kdy se od ledna začalo v Úlibicích vyučovat v domě čp. 34 u pana Josefa Šádka (dnes v místech, kde stála provizorní škola, stojí dům Miloslava Roudného). Prvním učitelem byl Josef Drbohlav z Nemyčevse a školu mělo podle místní kroniky navštěvovat 89 dětí. Až od ledna 1888 se začalo vyučovat v nové budově postavené na kopečku proti kostelu. Škola měla dvě oddělení. V jednom vyučoval pan řídící Josef Drbohlav, ve druhém Josef Najman a náboženství dojížděl z Lužan vyučovat farář František Balcar. Od 1. ledna 1896 byla k Úlibicům přiškolena Řeheč a místní děti přestaly docházet do Robous. Podle Knihy vydaných vysvědčení na odchodnou v Robousích šlo tehdy o 24 školáků.

Na přelomu 19. a 20. století nebyly rodiny s velkým množstvím dětí výjimkou, a tak o školní mládež nebyla nouze. Bohužel však docházelo i k častým úmrtím dětí v předškolním i školním věku, což dosvědčují knihy docházky a prospěchu. V nich například najdeme i zápis, že během první světové války bylo od 27. listopadu do 9. prosince 1916 přerušeno vyučování v důsledku epidemie spály. Po skončení prvního celosvětového konfliktu bylo v důsledku poklesu počtu nově narozených dětí otevřeno pouze jediné školní oddělení a druhé bylo otevřeno až v roce 1926.

Do roku 1924 byl ředitelem Josef Drbohlav, který většinu kantorského života prožil v Úlibicích. Spolu s ním se tu vystřídala řada učitelů, například: Josef Kosáček, Josef Hásek, Josef Žďárský, Josef Letošník, Karel Lazák, Václav Frýba, industriální učitelka Marie Vitvarová, učitel náboženství farář Jan Groh. Po odchodu Josefa Drbohlava se ředitelem školy stal na jeden rok František Kocour a v letech 1926-1929 František Macek. Ve třicátých letech stáli ve vedení školy František Kocour (školní rok 1930/31) a Petr Kovář, který byl zatčen v říjnu 1941 a zahynul jako činovník Sokola v koncentračním táboře Osvětim. V těchto letech se stále vyučovalo ve dvou odděleních a například jen ve školním roce 1930/31 chodilo do úlibické školy třináct dětí ze Řehče.

Po druhé světové válce působil do roku 1948 jako ředitel školy František Kocour. Poté se jeho následovníci rychle střídali, až v roce 1950 zakotvil v místní škole Josef Hylmar a zůstal zde až do odchodu do invalidního důchodu. Po něm se stala ředitelkou školy jeho žena Marie Hylmarová. Ta odešla do důchodu v roce 1975 a společně tak s manželem působili na úlibické škole celé čtvrtstoletí. Postupně se i v Úlibicích začal projevovat úbytek dětí, a to mělo vliv na změny v místní škole. Zůstalo zde jen jedno oddělení a děti odcházely od 6. třídy a později již od 5. třídy do Jičína. Na počátku 70. let byla školní budova rekonstruována, rozšířil se byt pro učitele a v přízemí byl zbudován útulek pro předškolní děti. V roce 1975 nastupuje nová ředitelka, Miluška Plesarová, ale působí zde jen krátce, protože školní rok 1977-78 je posledním, kdy se v Úlibicích vyučovalo. Vzhledem k úbytku dětí a změnám ve školství dochází k uzavírání malotřídních vesnických škol, a to je i osud školy úlibické. V posledním školním roce sem docházelo šestnáct dětí. Přitom na počátku 20. století chodilo do Úlibic okolo patnácti dětí jenom z Řehče. Po více jak sedmdesáti letech to byly pouze tři. Děti ze zrušené školy začaly dojíždět do Lužan, případně do Jičína.

V bývalé škole bylo zbudováno Okresní technické materiální středisko, které zde působilo prakticky až do navrácení budovy obci po roce 1989. Nyní se zde nachází obecní úřad, knihovna a úřadovna pošty.

Václav Franc

Koncert je pořádán v rámci projektu Co život dal. Pořadatelem je Pěvecké sdružení pražských učitelů spolu se smíšeným pěveckým sborem Foerster při Lepařově Gymnáziu v Jičíně.