Nové Noviny č. 36/0114. září 2001str. 6

IRON 01 Již dva týdny probíhá v jezuitské koleji mezinárodní kovolitecká a sochařská tvůrčí dílna s názvem Iron 01. Členům místního Občanského sdružení Kolej v jednom kole se tak podařil poměrně husarský kousek, když do neutěšených prostor historického objektu přilákali na celých osmnáct dní třiadvacet studentů a absolventů uměleckých škol z České republiky, Estonska, Anglie a dva finské profesionální lektory. Iron 01 je mezinárodním sympoziem tématicky zcela zaměřeným na tvorbu kovových plastik. Návštěvníci koleje již viděli tvorbu návrhu příštího uměleckého díla, výrobu modelů a pískových forem. Trochu nesnází mladým sochařům přidělaly problémy s materiálem, když se litina poskytnutá jičínským AGS ukázala jako nevhodná k odlévání soch. Alternativním řešením bylo shánění starých litinových radiátorů a jejich pracné rozbíjení na malé kousíčky. Vyvrcholením jičínského sympozia, které je přirozeným pokračováním obdobných setkání uskutečněných v minulých letech ve Finsku, Maďarsku a pobaltských zemích, bude konečná fáze výroby a následná výstava uměleckých děl. Zajímavý proces odlévání kovových plastik bude zahájen dnes ve čtrnáct hodin.

FOTO: mar


K výročí úmrtí básníka Jaroslava Vrchlického

Dne 9. září 1912, tedy před 89 lety, zemřel básník Jaroslav Vrchlický, v jehož životě měl i Jičín své místo. Byl to od smrti Hálkovy v roce 1874 do počátku devadesátých let 19. století všeobecně uznávaný a oslavovaný král českých básníků. Své dílo neuvěřitelného rozsahu, plných 65 svazků, tvořil lehce a do české literatury tíhnoucí k askezi jím vnesl tóny smyslové radosti z pozemského života. Hlavně jím však včlenil českou literaturu do kontextu evropského. Cizí literatury znal jako nikdo před ním a bohatě z nich překládal do češtiny stěžejní díla. Cizími látkami se hojně inspiroval také ve své vlastní tvorbě.

Když se na počátku devadesátých let stal terčem kritiky mladé básnické generace 90. let, která víc než virtuozitu cenila vnitřní pravdivost díla, a současně se mu v roce 1894 nevěrou ženy rozbilo manželské soužití, našel v tehdejší životní krizi právě v Jičíně ocenění a srdečné přátelské porozumění. Do Jičína ho v roce 1901 pozvala na univerzitní extenzi Občanská beseda, protože jeho dílo vkusu Jičína stále plně odpovídalo. Vrchlický přednášel v Jičíně dvakrát: poprvé na podzim roku 1901 a podruhé v dubnu 1905, a měl tu ze všech hostů z řad univerzitních, kteří tu přednášeli, největší úspěch a odezvu. Jestliže se v roce 1901 udává průměrný počet posluchačů na jedné ze tří přednášek 358, pak v roce 1905 to bylo neuvěřitelných 667. Přednášky se odbývaly ve velkém sále hotelu Hamburk (dnešní Paříž) a Vrchlickému se po jejich skončení dostávalo deště květin a neutuchajících ovací. Po poslední dubnové přednášce roku 1905 uspořádala na jeho počest Občanská beseda slavnostní večer, kde pěvecký spolek Smetana zazpíval sbory na básníkovy texty a divadelní ochotníci Občanské besedy zahráli jeho aktovku Nad propastí. Navíc v rodině JUDr. Františka Volfa, předsedy Občanské besedy, která byla jeho hostitelem, pocítil obdivné přátelství a plné pochopení. Zvláště paní domu Marie Volfová stárnoucího básníka oslnila a silný milostný cit k ní projasnil jeho život a přispěl k poslední obnově jeho básnických sil. Stala se jeho "nejmilejší přítelkyní". Bohatá Vrchlického korespondence určená paní Volfové, která vyšla knižně, a časté návštěvy u Volfů jsou obecně známy.

A právě u Volfů se odehrála malá příhoda pro básníka příznačná. Vrchlický byl totiž jako člověk velmi laskavý a dobrosrdečný. Velmi rád pomáhal lidem, kteří se na něho obrátili - tak vzpomíná Antonín Klášterský - přimlouval se za jiné, i ze svého pomáhal, leckdy zneužíván. Tuto jeho laskavou dobrosrdečnost prozrazovaly v jeho zevnějšku, který nebýval vzorně upraven, v jeho ne právě krásné tváři se zježenými vousy pod rozcuchanými vlasy, čisté a jasné bledě modré oči. Pro ně byl pro rebela a věčného outsidera Váchala "daleko více člověkem než jiní poetové".

A tak se jednou v létě básník objevil u Volfů s překrásnou kyticí růží v ruce. "Ale Mistře, to jste se spletl, dnes je svaté Anny a my tu žádná nejsme Anna!" Ale Vrchlický se nemýlil. Annou byla služebná - kuchařka a Vrchlický jí zanesl kytici do kuchyně. I když se tato služebná jako starší ještě provdala, opatrovala suchou kytici růží od Vrchlického po celý život jako nejvzácnější památku a s ní byla také pochována do hrobu. Tak vyprávěla paní Štěpánka Volfová.

Vladimír Úlehla


Vzpomínka na přítele Ivoše Neslera

OBRAZY IVOŠE NESLERA Sobotní vernisáž zahájila v Galerii Na Hrázi výstavu obrazů Ivoše Neslera, na kterého v úvodním slově zavzpomínal jeho přítel výtvarník a grafik Petr Ludwig. Výstava potrvá až do poloviny října.

FOTO: mar

Je to už o chlup víc než dvacet let, co mě osud zavál do Jičína. Když jsem se začal seznamovat s lidmi, začal jsem potkávat velmi zajímavé obrazy ve všech rodinách, které mě pustily do bytu. Co to je? Ptával jsem se se zájmem. To je Nesler, Ivoš, někde Mistr Nesler. Začala mě zžírat zvědavost a jeden známý mně slíbil, že nás seznámí.

Šli jsme po Husovce a v místech, kde je dnes Řáholec, se z ventilačky hrnul dým. Tady snad hoří! Omyl. Vešli jsme do atelieru tehdy proslulé flokařské party a tam ve společnosti skvělých hulících a pijících lidí jsme se seznámili. Byl moje krevní skupina jako i většina lidí, kteří se u něj scházeli. Slovo dalo slovo a naše potkávání začalo být častější a naše filozofické úvahy nabíraly nadčasových dimenzí, zejména s přibývajícím množstvím vína.

Měli jsme rádi jeho dobrosrdečně ironické humorné glosy. Plánů jsme vymysleli moc, ale jak to tak bývá, uskutečnili jsme jen jeden: výstavu humorných kreseb u Čochtana v Jinolicích. Srandy okolo bylo snad víc než na obrázcích. Jen jedno tehdy Ivoše mrzelo, že mně tam ukradli obrázek a jemu ne.

A pak se přestěhoval do Liberce a změnily se časy, tudíž i času na blbiny bylo míň a naše potkávání mělo větší mezery. Jednou jsme šli se ženou na výlet po ráji a nad Přízkem opět dým. Že by hořelo? Vystoupali jsme nahoru a tam v pohodě kouřil obklopen svými obrazy a měl uprostřed svého milovaného Českého ráje prodejní výstavu obrazů. Nádhera.

Po čase se Ivoš do Jičína vrátil, ale naše potkávání bylo už hodně řídké. Škoda, určitě bychom zas něco vymysleli. A tak jsem mu pak ještě uvedl jeho poslední výstavu a zamáčk slzu na jeho závěrečné. Potkáváme se ale stále. Tu při řeči se společnými známými, tu když uvidím někde jeho obrázek nebo když ucítím vůni lulky. A tak jsem tak potěšenej, že ne všechna přísloví platí. To staré české "Sejde z očí, sejde z mysli" přece neplatí. Alespoň ne v Ivošově případě.

Petr Ludwig


Nové Noviny