Nové Noviny č. 30/013. srpna 2001str. 6

Výtvarnictví je moje profese i koníček, říká Michal Lauda

Michal Lauda.

FOTO: mar

Nebákov - Nově zpřístupněná expozice obrazů neratovického výtvarníka Michala Laudy je volným pokračováním seriálu jeho samostatných autorských výstav.

Uprostřed Českého ráje, v interiérech rekreačního střediska Nebákov, nainstaloval více než šedesát prací, z nichž část tvoří perokresby, plošné oleje a koláže, tématicky vycházející zejména z prožitků vlastní četby, anebo například z pocitu potřeby umělecky ztvárnit dnes již neexistující části autentických historických objektů. Zdrojem inspirací je i dílo Karla Hynka Máchy anebo autora realistických povídek Karla Klostermanna.

Lauda se narodil 18. května 1962 a po absolvování grafické průmyslovky vystudoval na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy český jazyk a výtvarnou výchovu.

Od roku 1987 vystavoval v celé řadě českých galerií, ale i v zahraničí, odkud se jeho obrazy dostaly do soukromých sbírek v Německu, Holandsku, Anglii, Švýcarsku, Tunisu a Rakousku.

"V současné době se živím jako učitel výtvarné výchovy a vedu čtyři zájmové kroužky, z toho jeden řezbářský. Maluji ve volných chvílích, přičemž rád vzpomínám na rok prožitý na vojně, kde jsem se výtvarnému umění věnoval s požehnáním svých velitelů velmi intenzívně," říká s úsměvem Lauda.

Motivy z krajiny, Symboly nebo Ztracený ráj u Oty Pavla jsou názvy některých obrazů, které částečně prozrazují, kde k nim vzal autor inspiraci. U jiných je to ještě zřetelnější, protože pod dílem se objevuje název obce, či stavební památky. Realizmus s fantazií si na výstavě podávají ruce, stejně jako zářivé barvy s černobílými tisky.

"Výtvarnictví je moje profese i koníček, ale kromě toho sportuji, chodím na procházky do přírody a zajímám se o architekturu. Vždycky mě potěší dobrá hudba, přednost dávám vážné a country," dodal v rámci vernisáže Lauda.

Lukáš Hurník po zhlédnutí jeho díla přidal: "To není práce zasněného romantika, toť dílo nadlidsky trpělivého muže s obdivuhodným citem pro vše, co nám příroda chce říci."

Výstava Michala Laudy v rekreačním zařízení na Nebákově potrvá až do 15. září.

(mar)


Zajímavé knihy U Pašků

K. Čermák Jičín a okolí na dobových pohlednicích

Kč 300,-

Erskinová Oheň je tvým osudem

Romanticko - historický román z Anglie.

Brána Kč 286,-

Plicková Velký rádce předškoláka

Kč 259,-

NABÍZÍME:

MC - Patrasová - Školička s Dádou * Josef Zíma - Zlaté hity

Nabídku nových knih pro vás připravuje Knihkupectví U Pašků, Valdštejnovo nám. 61, Jičín (tel.:0433/532 267).


Nový zvon opět rozezněl zvoničku

Studénka - Vysvěcení a zavěšení nového zvonu není běžnou událostí, a proto slavnost uspořádaná k tomuto účelu přilákala minulou sobotu do obce Studénka několik set návštěvníků. Slavnostního vysvěcení, které bylo pojato současně jako ekumenické setkání, se ujal arcibiskup Karel Otčenášek spolu s proboštem Karlem Exnerem.

"Jsem rád, že celý obřad a slavnost dokumentují jednotu a svornost, jak toho je dnes mimořádně zapotřebí," pronesl arcibiskup Karel Otčenášek a dodal: "Pozvání místních občanů na vysvěcení zvonu jsem velice rád vyhověl, protože zvony jednak zvedají naši mysl k Bohu a i přes různé přehrady spojují lidi dohromady. Zvonu přeji, aby ho již nikdo nezrekvíroval, jako ty předešlé, aby ohlašoval spíše radostné události než smutné."

Nový zvon vysoký 40 cm, vyrobený ve zbraslavské zvonařské dílně a zakoupený panem Langmayerem, byl vystaven dlouho před začátkem slavnosti a každý návštěvník si ho mohl zblízka prohlédnout a vyfotografovat.

V deset hodin, kdy celá slavnost začínala, nechyběl před hostincem pravděpodobně nikdo z místních obyvatel. Ojedinělé slavnosti se zúčastnil i nejstarší občan obce, osmaosmdesátiletý pan Stanislav Sucharda, a návštěvníci z okolních obcí. Nechyběli ani místní rodáci z různých koutů naší vlasti, kteří přišli pozdravit nejen pokřtění nového zvonu, ale zúčastnit se zároveň druhého setkání místních rodáků.

"Historie zvonů a zvoniček v obci byla velmi bohatá, sahající až k roku 1758, kdy údajně prvý zvon věnovala sama císařovna Marie Terezie," uvedl svůj projev Josef Gernat ze sboru místních dobrovolných hasičů. Bohužel, prvá i druhá světová válka z materiálových důvodů zavinila sejmutí zvonů z věží kostelů a zvonic, a tak umlčela v roce 1917 a 1942 i zvony ve Studénce. Zatím co na zvon po prvé světové válce nemusela zvonice dlouho čekat, po druhé světové válce se místní občané zazvonění dočkali až minulou sobotu. Podnět k této události dali hasiči místního dobrovolného sboru, kteří nejen iniciovali obnovení tradice zvonu ve Studénce, ale byli i hlavními iniciátory zhotovení nové zvoničky. "Milou povinností je, abych poděkoval sponzorům a výrobcům zvonice, bez kterých bychom nemohli tuto stavbu dokončit. Jsou mezi nimi ti, kteří byli již při výběru a poražení stromů, jejich zpracování, neobvyklého hranění osmihranu, řemeslných, ať již tesařských, truhlářských či zámečnických prací, kde si museli během výroby mnohé vymýšlet a improvizovat a přitom dbát na zachování stylu a preciznosti. Duší této náročné práce byl pan Miloslav Hylmar z Heřmanic," řekl Gernat a vyjádřil poděkování všem, kdo se o navrácení zvonu zasloužili.

Po tomto úvodu slavnostního dopoledne, při hraných pochodech kapely Javorka se přítomní v průvodu odebrali k nedaleké nově postavené zvonici, kde arcibiskup Karel Otčenášek, spolu s novopackým proboštem Karlem Exnerem zvonu a zvoničce požehnali a zároveň zvon pokřtili jménem Pavel - Karel. Za velké pozornosti přihlížejících byl potom zvon vyzdvižen a zavěšen do věžičky. Prvým zazvoněním, modlitbou a českou hymnou byl za potlesku přítomných slavnostní akt zakončen. Někteří přítomní si sami zkoušeli zazvonit, takže lahodný zvuk nového zvonu se nesl obcí ještě několik minut po vlastní slavnosti. Zatím co část přítomných odešla nebo odjela do svých domovů, rodáci, přátelé a příznivci obce se odebrali do místního hostince Helvetia, kde slavnost pokračovala.

(ur)


Solovjev je vděčný za každý den i nadechnutí

V sobotu byla v soboteckém Šolcově statku zahájena výstava turnovského malíře Jana Solovjeva. Vernisáže se zúčastnila i výtvarnice Vladimíra Brodská, která v těchto prostorách vystavovala v předešlých červencových týdnech.

FOTO: jn

Sobotka - Malíř, sochař, příležitostný fotograf a v poslední době i básník. Tím vším je Jan Solovjev (1922), turnovský rodák, absolvent pražské Vysoké školy umělecko-průmyslové. V těchto dnech vystavuje své obrazy a grafiky v soboteckém Šolcově statku.

Sobotní vernisáž byla zahájena přednesem jeho veršů. Ačkoliv Solovjevovy básně působí místy smutně a nostalgicky, sám autor to tak necítí. "Jakýpak smutek, já považuju každý den za ohromný zázrak a zážitek, jsem vděčný za každé nadechnutí, člověk musí být skromný."

Akademický malíř Jan Solovjev absolvoval UMPRUM u prof. Emila Fily, ateliér monumentální malby. "Tomu jsem se ale po studiích věnovat nemohl, něco jiného tedy byla idylická doba na škole, kde člověk mohl dělat, co chce, a pak najednou nastalo období, kdy jsem se něčím musel živit. A vzhledem k tomu, co jsem měl za sebou, to s prací nebylo nijak slavný, a proto jsem nastoupil do reklamního oddělení oděvního průmyslu v Liberci," vzpomíná turnovský výtvarník na minulá, tehdejším režimem poznamenaná léta.

Práce v reklamní branži jej ale nepřitahovala, časem nastoupil do nakladatelství Dětská kniha a posléze se začal věnovat vědecké kresbě v edici Oko, kde kreslil převážně drobnou faunu a minerály. "Dá se říct, že jsem překonal nejhorší období, pak jsem zjistil, že mě to táhne k sochařině. Poněvadž jsem se nemohl živit malováním, živil jsem se sochařinou a ono to kupodivu šlo," pronáší s úsměvem Solovjev. Po několika realistických plastikách se zaměřil na rozměrné abstraktní skulptury z různých materiálů. Řada jeho realizací, například ze svařovaného měděného plechu, zdobí prostranství před budovami v několika městech. Klasickou sochařinu se prý učil za pochodu, zručnost a grif získal především na práci obřích ryb z pískovce. "Přivezli mi blok kamene, který místo dohodnutých osmi metráků vážil čtrnáct metráků. Než jsem se dostal na rozměr, který byl potřeba, tak jsem se naučil sekat." Spolu se svou ženou realizoval Solovjev také několik rozměrných mozaikových stěn.

Před dvěma lety vydalo nakladatelství Albert knihu OkaMžiky s Hrabalem, která je plná fotografií, zachycujících Bohumila Hrabala v roce 1968 převážně v prostředí staré pražské Libně. "Fotografem byl můj dědeček, který dokumentoval staré lidové stavby, jednak pro profesora Pekaře a pak pro malíře Jana Brouska k velké Národopisné výstavě. Vztah k fotografii jsem zdědil po svém dědečkovi. Knížka OkaMžiky ale vyšla spíš náhodnou, když jsem totiž likvidoval stovky starých negativů, našel jsem mezi nimi i záběry Hrabala. Negativy bych jinak vyhodil, protože jsem se s ním nakonec rozešel ve zlém, ale nakonec jsem se je rozhodl publikovat díky tomu, že na části snímků byla vidět i Libeň a já jsem si uvědomil, že většina domů už dnes neexistuje," vysvětluje Solovjev. Knihu doprovází také krátké texty, v nichž na Hrabala vzpomínají i Leoš Hanzl, Zdeněk Hrabica, Josef Jíra a Jaroslav Klápště.

(jn)


Devadesát let létání nad Českým rájem

Leteckého dne, který se konal 14. září 1947, se zúčastnil i generál letectva Hanuš (vpravo). Na snímku z archivu Aeroklubu Jičín je letoun Siebel-Sh-104 (německé označení), který dostal české označení D-54.

Psal se říjen roku 1911 a na místě dnešního jičínského letiště ve Vokšicích se připravoval k "veřejnému vzletu" průkopník české aviatiky Evžen Čihák. Měl zde létat i jeho známější bratranec, inženýr Kašpar. Ten však při letu do Jičína zabloudil a následně havaroval. Ani Čihák to neměl při své produkci v Jičíně lehké. Vál silný vítr a aviatik, aby nezklamal početné diváky, musel dost riskovat.

Pravidelný aviatický provoz provoz na letišti "na Poráku" byl zahájen o mnoho let později, po druhé světové válce. Louky hraběte Šlika sice občas hostily vojenská letadla při cvičeních, zejména v době ohrožení republiky okolo roku 1938, ale jičínský aeroklub tu začal létat až v roce 1946. Nicméně aviatické dění se v Jičíně a okolí začalo rozvíjet již o dvacet let dříve, po založení Masarykovy letecké ligy (MLL). Její plachtařský odbor létal s kluzáky na Zebíně od třicátých let a zprávy o této činnosti přinášel aviatický i denní tisk. Zřejmě nejvýznamnějším počinem té doby byl velký letecký den v roce 1934, který navštívilo pět tisíc platících diváků. Vedle místních pilotů v programu vystoupili i tehdejší nejlepší letci, jako například plachtař Sláva Rodovský a pozdější "král vzduchu", akrobat František Novák.

Dalším významným leteckým svátkem v Českém ráji byl až první poválečný letecký den v roce 1947. Aeroklub v té době dokončil výstavbu letiště a hangárů. Bylo tedy na místě ukázat celé dílo veřejnosti, která tehdy sportovnímu létání velmi přála. Proto neudivuje, že se na leteckém dnu sešlo více než deset tisíc diváků z Jičína a širokého okolí. Kvalita programu daleko přesáhla rámec okresu i regionu, neboť zde mimo zahraničních vojenských letadel létalo vše jako na mezinárodním leteckém dnu v Praze - Ruzyni. Nechyběli tehdejší špičkoví sportovní a vojenští piloti, včetně štábního kapitána Flekala s jeho legendárním dvouplošníkem C-104 s označením A 17 na trupu. Po ukončení náročné akrobatické sestavy nízko nad zemí byl Flekal pozdravován zástupy diváků kolem celého letiště.

V nastalých všedních dnech opět převážila denní klubová práce a letecký výcvik. Jičínskému aeroklubu nikdy nechyběl dostatek obětavých funkcionářů a vynikajících instruktorů. Z dlouhé řady jmen alespoň některá: Urbánek, Mencl, Pánek, Novotný, Šebík, Singr, Kazda, Skřivánek, Švorčík, Kyzivát, Splítek, Balda, Matějka, Koudelka ...V aeroklubu vyrostli také úspěšní reprezentanti v leteckých sportech. Současný prezident Aeroklubu ČR Jiří Kobrle získal titul mistra republiky v letecké akrobacii v roce 1969 a následně se účastnil řady mistrovství Evropy i světa. Marie Kyzivátová se stala mistryní Evropy v plachtění v roce 1989 a získala řadu medailových umístění. Úřadující mistr světa v přesném létaní Jiří Jakeš se účastní vrcholných soutěží od roku 1979, a to i na tak vzdálených místech jako je Argentina, Chile a Nový Zéland.

Nejenom tato trojice nejúspěšnějších, ale i ostatní současní a dřívější členové klubu vytváří soudržný kolektiv, který se pravidelně dvakrát ročně schází, aby zhodnotil svou činnost a zavzpomínal si na uplynulá léta. Letní setkání je příležitostí především k besedě pamětníků, ale nejen jich. To letošní se uskuteční v sobotu 4. srpna.

Aeroklub Jičín


Nové Noviny