FOTO: archiv OMaG Jičín

Na přání otce, který nechtěl, aby se J.B.Foerster věnoval hudbě jako povolání, studoval na reálce a poté chemii a přírodopis na technice. Láska k hudbě i rodová tradice byly však silnější a koncem roku 1879 je definitivně rozhodnut stát se hudebníkem. Navštěvoval varhanickou školu F.Z. Skuherského, začal soukromě učit hudbu, působil jako varhaník , vyučoval zpěv na malostranském a smíchovském reálném gymnáziu, stal se hudebním referentem Národních listů.

Jako skladatel vstupuje do české hudby na počátku 80. let 19. století. l. září 1888 se oženil se sopranistkou Národního divadla Bertou Lautererovou, kterou roku 1893 následuje do jejího dalšího angažmá v Hamburku a později do Vídně. Navázal přátelské styky s Gustavem Mahlerem , jehož dílo obdivoval. Ve Vídni se stal profesorem skladby na Nové konzervatoři a hudebním referentem deníku Die Zeit. Spolupracoval také s českou menšinou.

V roce 1918, po vzniku samostatného státu, se vrací zpět do Prahy, ale nenachází zde porozumění a těžko se sžívá s novým prostředím. V březnu 1921 umírá v patnácti letech jeho jediný syn Alfréd a toto rodinné neštěstí hluboce poznamenalo Foerstrův život a dílo. Ve svých třiašedesáti letech si připadá zbytečný a opouští jej i tvůrčí schopnosti.

Příznivý obrat v životě i díle J.B. Foerstera nastává až v květnu roku 1923, kdy se účastní ochotnického nastudování své opery Eva v Jičíně. Toto představení mělo vynikající úroveň a dobrou organizací se stalo hudebním dostaveníčkem celého kraje. Skladatel byl potěšen vřelým přijetím v Jičíně, zaujalo jej nastudování i provedení jeho díla, a je okouzlen výkonem i půvabným zjevem představitelky titulní role, jičínské rodačky Jarmily Královcové (roz. Volfové). Dochází k osudovému setkání, které bylo počátkem láskyplného vztahu, odrážejícího se v dalším Foerstrově díle. O jeho duševním rozpoložení a vzniku tehdejších skladeb svědčí také dopisy J. Královcové, z nichž vybíráme několik ukázek::

31.5.1923 "...Chodím dosud jako v pohádce. Tak vřelého a přátelsky oddaného přijetí nedostalo se mi dosud nikdy jako v Jičíně, v Jičíně, jenž je mi od dětství drahý a jenž měl dáti korunu uznání mé životní práci. ... Dnes cítím znovu po dlouhých létech onu nostalgii, jež je stejně blízka radosti i bolu. A vděčně snáším pamětí co štěstí mi bylo přáno zažíti v několika dnech. ..."

Červen 1923 "... Ponese-li má práce stopy krásy, kterou jste mi dala, stopy toho nevýslovně blaživého citu? Vždyť jsem Vám psal: jsem pln hudby a chybí jediné: volná chvíle povinnostmi nezatížené hlavy, aby se vtělily v skutek ty otřesné dojmy zázraku a pohádky. A přes to, že od rána do večera jsem vázán, počal jsem psáti na "Jičínské suitě" ... a píseň, první psanou Vám, jen Vám, píseň, která bude Vaším majetkem a nebude uveřejněna, dokud si toho nebudete sama přáti. ..."

Červenec 1923 "...Dni nádherné - lípy v květu - všady plno růží - Zebín se stromy obtěžkanými plody - v rybníce voda teplounká a čirá - večery božské" ... Maloval jsem si život Váš v Jičíně dle tohoto programu a v těch svrchu udaných dekoracích. A zatoužil: moci to vše sdílet s Vámi, jen několik dní. Vyjíti s Vámi do volného kraje, kde vane dech Boží, pestří se květy, omamuje vůně, jíti a povídati si jako děti, vzíti Vás za drahou ruku a vésti Vás, těšiti se s Vámi. ... Pak si zase představím, že sedíme u tatíčka v pokoji kde je klavír, a já Vám hraji nový houslový koncert a poprvé celou Jičínskou suitu, jejíž poslední věta je hotova. A probíráme se písněmi, starými i novými a slyším hlas Váš, nerozlučně spojený s mojí Evou, dojemný, uchvacující, jelikož vše, co z něho vyznívá, je prožito a čisto a ryzí. ..."

Únor 1924 "...Píši - ač, jak doufám, za hodinu budu moci s Vámi promluviti, říci i mlčeti o tom, co je nevyslovitelné, v jistotě, že mi duše Vaše rozumí vždycky i beze slov. Tedy: i mně je drahou ta chvíle, ve které mohu si usednouti v tichém pokoji a ve svitu lampy hovořiti s Vámi listem. Říci Vám co mně tísní, co oblažuje, postesknouti si, vyznati si, neboť nikdo jiný nevidí ve mne, Vy samojediná a Bůh. ..."

Prosinec 1924 "...Trosečník tonoucí, zbavený síly a naděje, tak jsem se v květnu dostavil ku provozování "Evy" v Jičíně. A stal se zázrak. Jsem proměněn, silný, důvěryplný a vědoucí, že mne neopustil Bůh. Co toto vědomí znamená, pro mne znamená, nemusím líčiti Vám, jíž jsem otevřel srdce své dokořán, abyste viděla v jeho bolest i v jeho bohatství, bohatství dvou největších milostí: víry a lásky. ..."

Korespondence J.B. Foerstera s Jarmilou Královcovou trvala téměř jedenáct let a byla přerušena teprve jejím těžkým nervovým onemocněním a smrtí r. 1938. Ze zdrojů, které měly původ v zážitcích spojených s Jičínem, těžil Foerster až do konce svého života. Ještě ve věku 87 a 90 let vydává sbírky písní, napsaných před lety pro Jarmilu Královcovou. Zemřel 29. května 1951 na svém sídle ve Vestci u Staré Boleslavi.

(Há)

Novopacký paulánský klášter byl vysvěcen 8. května 1701

FOTO: jn

Řád založil roku 1435 sv. František z Pauly (Paola v Kalabrii) z volného sdružení poustevníků, kteří se nazývali nejmenšími bratry (na rozdíl od bratrů menších - minoritů). Roku 1474 uznala řád Apoštolská stolice a roku 1506 potvrdil papež Julius II. řeholi sepsanou sv. Františkem. Řád se brzy rozšířil do Evropy a po smrti svého zakladatele roku 1507 čítal již na 31 provincií a 450 klášterů.

Velmi přísná řehole ukládala členům řádu ustavičný půst, chudobu, mlčenlivost a neustálé cvičení se v pokoře. Svým kajícím životem měli jít příkladem svému okolí. Pavláni se zabývali i výukou a vědeckou činností a měli mezi sebou vynikající učence, u nás např. slovanského jazykovědce V.F.Durycha či literárního historika F.F.Procházku. Za zmínku stojí, že člen řádu - kněz Bernard Bugil vstoupil jako první křesťanský misionář na americkou půdu jako účastník výpravy Kryštofa Kolumba.

Konventy pavlánů v českých zemích patřily do samostatné podprovincie, jež byla součástí provincie německé. Nejstarší kláštery vznikly v jižních Čechách již na přelomu 15. a 16. století, a to u Českého Krumlova a v Klášteře u Nové Bystřice. Všechny domy pavlánů zanikly za Josefa II. V současné době obnovil řád svoji činnost na Moravě.

Podle publikace Církevní řády a kongregace v zemích českých

Pozn. redakce: Pro členy řádu lze užít pojmenování pavláni i pauláni.

Při této příležitosti si připomeňme, pokud to málo dochované zápisy a dokumenty dovolí, více jak tři sta let starou událost. V době třicetileté války v roce 1636 po zavraždění dosavadního majitele Kumburského panství Albrechta z Valdštejna, se stal novým vlastníkem panství rakouský šlechtic, generál Rudolf z Tiefenbachu. Ten se rozhodl, ať již z jakýchkoliv důvodů, postavit u tehdy malého kostelíka P.Marie stojícího nad Novou Pakou klášter pro řád sv. Františka z Pauly. Na základě tohoto rozhodnutí v roce 1644 zakoupil tvrz a statek Choteč i se vsí Valdovem, jako hospodářské zázemí budoucího kláštera. Sem pak přišli 12. března 1685 pauláni z Plasů u Plzně.

Samotnému Tiefenbachovi však nebylo dopřáno klášter postavit, neboť v roce 1653 umírá. Záměr však vtělil do testamentu, ve kterém zavázal svoji ovdovělou manželku Marii Annu Elišku, hraběnku ze Šternberků, která v roce 1654, po zakoupení pozemků, položila základní kámen ke stavbě kláštera. O stavbě samotné se nedochovaly v podstatě žádné záznamy. Jisté však je, že stavba pokračovala velice pomalu a trvala víc jak čtyřicet let. Co bylo příčinou, se dnes můžeme jen dohadovat. Nejpravděpodobnějším důvodem byl asi nedostatek prostředků, neboť další aktivity ovdovělé majitelky panství, která sama neměla potomků, byly asi vedeny jiným směrem a po její smrti v roce 1676 byly usměrňovány dědicem panství, nově nastupujícím rodem Šternberků, pro který plnění testamentu zůstavitele bylo asi mimo jejich hlavní cíl.

Přesto byl po této až neuvěřitelně dlouhé době klášter dostavěn a 8. května 1701 vysvěcen královéhradeckým biskupem Bohumírem Kapounem ze Svojkova. Do jednoduché stavby čtvercové dispozice s rajským dvorem v barokním slohu byli uvedeni řeholníci, dosud hospodařící na chotečské tvrzi, v čele se svým vikářem klášterního konventu Ludvíkem Puschem.

Z činnosti a života obyvatel kláštera se mnoho zpráv nedochovalo. Jak již bylo naznačeno, patron stavby, nastoupivší rod Šternberků, ztratil o klášter zájem, takže další podpora ze strany majitelů panství asi nebyla a pauláni se museli plně spolehnout na vlastní prosperující hospodářství, které postupně rozšiřovali. Po stránce duchovní úspěšně zahájili svoji pastorační činnost. Hned po uvedení požádali tehdejšího novopackého duchovního správce farnosti faráře Václava H. Knopa o navrácení sochy Panny Marie, která byla dosud prozatímně vystavena na oltáři ve farním kostele. Odtud byla slavnostně přenesena zpět do kostelíka P.Marie, který se stal kostelem klášterním. Bohužel jeho vzhled se nezachoval. Na základě staroslavné památné sochy pauláni založili tradici novopackých mariánských poutí. Zbožných poutníků rok od roku přibývalo, a tak původní kostelík nemohl stačit a pauláni počali uvažovat o stavbě velkého poutního chrámu. Protože žádní další donátoři nebyli, pustili se do náročného díla sami. Založili dobře organizovanou sbírku nejen doma, ale i v cizině. V několika málo letech se tak sešlo tolik prostředků, že bylo možné na místě stávajícího kostelíka zahájit stavbu posvěcením základního kamene k svatyni dne 11. června 1709. Roku 1715 byl původní kostelík, překážející další stavbě, stržen a socha P.Marie přenesena do klášterního refektáře, kde se více jak devět let konaly bohoslužby. Po patnáctiletém úsilí byla stavba dokončena a kostel byl 11. srpna 1724 vysvěcen dalším vikářem konventu Benediktem Longinem, zasvěcen Nanebevzetí Panny Marie a památná socha Madony byla přenesena na jeho hlavní oltář. To byla v té době také asi jediná výzdoba chrámové lodě. Protože nebylo dalších prostředků na pořízení kostelního mobiliáře, uspořádal v roce 1727 tehdejší vikář konventu Fortunát Schumann další sbírku. Novopačtí sousedé se rozeběhli do světa, aby vyprosili dary a mohla se tak uskutečnit výzdoba chrámu. To se z velké části uskutečnilo a na dovršení toho byl kostel 28. října 1732 podruhé vysvěcen, tentokrát hradeckým biskupem Adolfem Karlem. Od té doby se stal cílem velkého počtu poutníků, kteří se při poutích, konaných několikrát do roka, přicházeli poklonit novopacké Madoně. Tito poutníci přinášeli obyvatelům Nové Paky nemalé prostředky a pomohli tak zlepšovat jejich živobytí.

Jistě, že celá klášterní komunita byla mimo své duchovní poslání a činnost plně zaměstnána výstavbou a věnovala jistě všechny volné prostředky z hospodářství na velkoryse pojatou stavbu, která musela být pro klášter velmi zatěžující. Neúčast tehdejších majitelů panství na stavbě dokládá i neexistence jakýchkoli šlechtických symbolů, znaků nebo erbů, kterými v tehdejších dobách šlechta ráda zdobila stavby, které alespoň zčásti budovala ze svých prostředků.

V době svého působení pauláni ovlivňovali pozitivně zdejší obyvatele svými hospodářskými aktivitami a samotná stavba kostela dala podnět k mnoha stavbám ve městě i k různým uměleckým dílům, které se zachovaly dodnes. Byla to doba, kdy se městečko proměňovalo z dřevěného na kamenné.

Pauláni v Nové Pace působili a hospodařili až do roku 1785, kdy v době tzv. josefinských reforem došlo k rušení klášterů v Českém království a novopacký byl mezi nimi. Tato, pro řád neblahá událost, měla čtyřletý vývoj. K ukončením činnosti kláštera došlo 31. listopadu 1785 a šest mnichů - kněží odešlo do duchovní správy na různé farní lukálie. Ostatních osm, stářím poznamenaných paulánů, vedených posledním vikářem konventu P.Vítem, zde uvítalo své bratry stejného osudu, kteří sem přišli z klášterů tachovského a bystřického, aby svůj život dožili z příjmů chotečského statku. To trvalo pouze do června 1789, kdy dekretem zemského gubernia byli z řádu a kláštera propuštěni a tzv. sekularizováni a samotný řád byl na celém území zrušen. Chotečský statek byl dán do správy náboženského fondu. Klášter se vším movitým i nemovitým majetkem byl oceněn a vše mělo být prodáno. Zprvu se uvažovalo i o prodeji kostela, který měl být dokonce odsvěcen. Jenom přičiněním novopackých sousedů, kteří velmi protestovali a bojovali za zachování chrámu, se toto rozhodnutí podařilo odvrátit. Svou roli sehrála skutečnost, že stávající farní kostel byl uznán pro město jako nedostačující, a proto byl klášterní kostel zachován jako filiální. Zrušení kláštera mělo nedozírné následky v prvé řadě pro samotný majetek, který byl v dražbách prodáván mnohdy hluboko pod cenou, popřípadě dokonce rozkraden nebo zničen. Největší úhony došly mnohé dokumenty a spisy vztahující se ke klášteru. Po zrušení řádu byla většina archiválií zničena nebo ztracena, a tak jsme dnes nuceni z torza zachovaných zpráv si mnohé pouze domýšlet a hádat.

Nová Paka vděčí řádu, jeho členům, nám dnes neznámým řeholníkům a jejich pomocníkům, za to, že má důstojný církevní stánek, který svojí architektonickou a uměleckou úrovní překračuje běžné historické památky. Pauláni za čtyřiaosmdesát let svého působení v Nové Pace vykonali převeliký kus práce, za který si zaslouží dík.

Řád se po dvou staletích opět vrátil do českých zemí a obnovil svoji činnost. Dnes je jeho hlavní sídlo v klášteře ve Vranově u Brna. Tamější řeholní komunita je vedena P.Dr. Františkem Holečkem, který novopacký chrám často navštěvuje a je naděje na možné obnovení řeholního domu při tomto chrámu.

Jaroslav Vágenknecht