Plukovník Adolf Vrána se narodil v Nové Pace dne 27.října 1908 jako druhorozený syn Františka Vrány, městského strážníka. Po ukončení povinné školní docházky byl krátce zaměstnán v místní elektrárně, aby později vstoupil do učení, kde se vyučil mechanikem. Když byl povolán k vojenské základní službě, byl zařazen k letectvu, kde mu byl poskytnut pilotní výcvik v poddůstojnické škole. V roce 1929 je přemístěn do Chebu, kde jako četař je zařazen do školy pro učitele létání. Po absolvování je zařazen ke 4. leteckému pluku. V následujících létech získává i zkušenosti na hydroplánech v Boce Kotorské v tehdejší Jugoslávii. Po jmenování rotmistrem letectva dálkově studuje střední školu zakončenou maturitou, aby mohl být přijat na Vojenskou akademii, kterou absolvoval v létech 1935-37. Po té byl přidělen k leteckým plukům č.1 a 4. Později až do doby německé okupace v roce 1939 byl v Leteckém ústavě v Praze.

Již 1.července 1939 tajně přechází hranice do Polska, kde se prezentuje u čs. vojenské skupiny v Krakově. Odtud odjíždí do Gdyně a odplouvá ještě z dalšími letci do Francie. V té době byla jediná šance pro tyto naše vojáky vstoupit do cizinecké legie. Ale již v říjnu po vstupu Francie do války s Německem je zbaven závazku a přijat do francouzského letectva. Je povýšen na nadporučíka a 1.května přidělen ke stíhacímu letectvu a odeslán na frontu. V těžkých bojích s německou přesilou měl několik spoluúčastí na sestřelení nepřátelských letadel, ale také sám je 13. května sestřelen a zachraňuje se, lehce raněn, na padáku. Dál pak pokračuje v bojových letech s dalšími bojovými úspěchy. Po doslova beznadějném boji Francie kapitulovala a Adolf Vrána odlétá se svou jednotkou do Afriky na základnu nedaleko alžírského Oranu. Zde jsou čs.letci uvolněni z francouzského letectva. Při slavnostním nástupu perutě na rozloučenou nastoupili před ostatními čtyři čs.důstojníci: škpt. Alois Vašátko, por.Frant. Peřina, npor. Tomáš Vybíral a npor. Adolf Vrána. Byl jim přečten rozkaz o jmenování Rytíři řádu Čestné legie spolu s udělením válečného kříže Croix de Guerre s palmou.

Druhý den se letci loučí s Afrikou a odplouvají přes Gibraltar do Anglie, kde jsou přijati do královského vojenského letectva RAF. Od 5. září 1940 se Adolf Vrána stává operačním pilotem čs. 312 stihací perutě. Při příležitosti státního svátku 28.října je za účast v bojích ve Francii vyznamenán čs.válečným křížem 1939. V dubnu 1941 je odvolán z operační činnosti a je přidělen k jednotce jako zalétávací pilot. Dále je přidělen pro službu v OPS, přidělen nejprve k čs. 310 a pak k 312 stíhací peruti. V tradiční 28.říjen je povýšen na kapitána. 21. června 1942 se vrací k operační činnosti u své mateřské 312.peruti. Je vyznamenán čs. medailí Za chrabrost a stává se velitelem letky. Jeho působení u bojové perutě končí 1.červnem 1943 a Vrána je určen k další službě jako operační důstojník. V této funkci zůstává až do konce války.

Dlouho očekávaným dnem se pro něho stává 18.srpen, kdy se vrací do vlasti. Jako aktivní důstojník se zapojuje do budování nového čs. letectva. Jeho válečné zásluhy jsou oceněny v září 1946, kdy je vyznamenán současně druhým, třetím a čtvrtým čs. válečným křížem 1939. Je povýšen na podplukovníka a 2.března 1948 je mu dovoleno nosit francouzský pilotní odznak. Z britských dekorací mu byla během války udělena Star 1939-45 se štítkem "Battle of Britain", Air Crew Europe Star, Defence Medal a jiná vyznamenání.

V srpnu 1945 je přidělen k velitelství 1. letecké oblasti Praha. V krátkém časovém sledu pak následují další místa a funkce, jak ve štábu, tak na ministerstvu obrany až po leteckou základnu ve Kbelích. Po komunistickém puči v únoru 1948 je však přeřazen do poměru mimo službu a 1.března 1949 odchází na vlastní žádost do zálohy. Z obavy před nastávajícími represemi režimu i z možného zatčení odchází podruhé do exilu. Přes západní Německo se dostává do Anglie, kam už před ním odešla jeho manželka - Angličanka. Je znovu přijat do svazku RAF, kde ve funkci leteckého dopravního kontrolora slouží na různých letištích nejen ve Velké Británii, ale i v Africe a na Kypru. Roku 1961 odchází do penze. V pozdějších letech je ještě činný v technické škole jako instruktor.

V roce 1991 byl Adolf Vrána ve své vlasti morálně a politicky rehabilitován a povýšen na plukovníka v.v. Čestným občanem rodné Nové Paky byl jmenován v květnových dnech roku 1990. Bohužel do své vlasti se už nikdy nevrátil. Nejprve mu to znemožňovaly politické poměry, později jeho zdravotní stav. Po manželčině smrti se uchýlil do prominentního vojenského pečovatelského domova v Sutton Veny. Nesmírně si vážil písemného styku se svým rodným městem a krajem, na něž s láskou vzpomínal. V jednom z posledních dopisů se vyznal ze svého smutku, že je již nemůže navštívit: "Uvědomuji si, že jsem se s vlastí rozloučil jednou provždy, v duši mi však zůstává vzpomínka na všechny přátele, na rodné město i jeho okolí, na krásné doby mládí. Tyto představy jsou doprovázeny melodií naší hymny. Československo je pro mne "Svatou zemí"."

Adolf Vrána zemřel 25.února 1997 ve věku osmaosmdesáti let.

Vybráno z publikace Letci Novopacka 1939-45 - upravil J.Vágenknecht

Německým vojákům šlo o jediné, dostat se na západ

FOTO: archiv OMaG Jičín

Koncem dubna 1945, když Rudá armáda zahájila definitivní útok na obklíčený Berlín a Spojenci stáli se svými jednotkami na Labi, zbývala vůdcům třetí říše poslední blouznivá naděje, že se vítězné mocnosti nedohodnou a rozpoutá se mezi nimi boj, který by dával určité šance i poraženému Německu. Dva dny po sebevraždě Adolfa Hitlera kapituloval 2.května Berlín a rozklad bojové síly wehrmachtu, a tím i konec války byl otázkou dnů a hodin. Hitlerův nástupce Karl Dönitz brzy pochopil, že vyjednávat se Spojenci o částečné kapitulaci nemá smysl a soustředil všechny síly na záchranu maximálního počtu uprchlíků a vojáků před Rudou armádou. Cílem jeho snažení bylo převést maximum Němců přes demarkační linii do amerického zajetí. S tím ovšem nebyl nijak spokojen Stalin, který jednak v zajatcích viděl zdroj otrocké pracovní síly pro obnovu válkou zničeného Sovětského svazu a jednak "spojenečkům", jak přezíravě označoval Anglii a Spojené státy, nedůvěřoval. Věřil stejně jako Němci, že ihned po porážce Německa dojde ke střetnutí mezi dosavadními spojenci. Asi soudil podle vlastního pokřiveného pohledu na svět, ale vrchní velitel spojeneckých vojsk v západní Evropě generál D.Eisenhower všechny vzájemné dohody z Jalty dodržel. Až po roce západní politici definitivně pochopili, že jaltský pokus o kompromis s diktátorem byl omyl.

Na území Protektorátu se v těchto závěrečných chvílích konfliktu nacházelo 1,2 milionu mužů skupiny armád Střed pod velením polního maršála Ferdinanda Schörnera. Tomu vydal Dönitz ze sídla své vlády ve Flensburgu 4. května rozkaz, aby se svou skupinou armád bojem ustoupil na čáru Labe - Vltava, kde předpokládal demarkační linii. Současně vyzval K.H. Franka, aby vyhlásil Prahu otevřeným městem. Praha, jako důležitý dopravní uzel, totiž hrála velkou roli v co nejrychlejším přesunu německých vojsk na západ. Celou operaci však narušilo jednak zhroucení německé obrany v předhůří Krušných hor a Lužici a jednak povstání, které 1. května vypuklo v Přerově, 3.května v Podkrkonoší a 5. května na celém českém území. V Praze se hlavním politickým orgánem povstání stala Česká národní rada, která se přihlásila ke košické vládě a byly v ní zastoupeny všechny hlavní politické strany. V čele ČNR, v níž si dominantní postavení vytvořil komunista Josef Smrkovský, stál Albert Pražák. Vojenské akce řídilo v součinnosti s ní Vojenské velitelství Velké Prahy v čele s generálem Kutlvašrem. První akcí povstání bylo obsazení rozhlasu a mnoha dalších významných budov. S nepříznivým vývojem situace se nehodlal smířit K.H.Frank a proti povstalcům povolal bojové jednotky SS, které se měly především soustředit na uvolnění důležitých komunikací. V kritické chvíli pro povstání vystoupily na straně povstalců jednotky Ruské osvobozenecké armády generála Vlasova, které za účelem antikomunistického ruského osvobozeneckého hnutí organizovali hitlerovci ze sovětských zajatců, emigrantů a občanů okupovaných území. Tyto jednotky byly dostatečně vyzbrojeny i těžkými zbraněmi a byly schopny čelit útokům bojových svazků SS a dalších oddílů, které se snažily potlačit povstání.

Divize Vlasovců, která se po krvavém střetu na Odře stáhla do Čech, po mnoha sporech s německým velením nakonec vypověděla Schörnerovi poslušnost. Její velitel Bunjačenko viděl ve střetu s Němci možnost záchrany a politického azylu poskytnutého Američany. Pro povstání znamenala pomoc Vlasovců bezpochyby záchranu, ale jejich rozporuplné postavení ani závěrečný boj na správné straně barikády nevyřešil a Bunjačenkovy oddíly se 7.května v noci začaly stahovat na západ. Boje však neustaly a 8. května dopoledne se už bojovalo v centru Prahy. Teprve téhož dne v odpoledních hodinách se podařilo uzavřít dohodu o zastavení bojů, které po podpisu kapitulace v Remeši ztratily na významu. Německé jednotky začaly město opouštět a jediný, kdo dohodu nerespektoval, byly na jihu města skupiny SS, které se stáhly až po přestřelkách s prvními ruskými tanky. Ty přijely de facto do již osvobozené Prahy a celé osvobozování spočívalo pouze ve vyčišťovací akci, která zbavila město posledních zbytků nepřátelských jednotek. Dost výmluvné jsou i počty padlých: 1694 Čechů, přibližně 300 vojáků Vlasovovy armády a 30 vojáků Rudé armády. Počty padlých Němců nejsou přesně známy, i když se někdy udává přibližný počet 1000 mrtvých. Utopit povstání v krvi už neměl kdo, protože všechny jednotky německé armády i SS se ve zmatku valily směrem na západ k demarkační linii. Tu ovšem Američané 9. května uzavřeli a na ní shromážděné jednotky začali brát od následujícího dne do zajetí Rusové. Tak se naplnil i osud Vlasovových vojáků, kteří pokud neskončili na popravišti, zmizeli za ostnatými dráty gulagů. Američané navíc vydali Sovětům i vojáky z jednotek, které bojovaly na východní frontě.

Generál Eisenhower se tak snažil dostát všem dohodám z Jalty a dával si velký pozor, aby ani náznakem nevyprovokoval komunistického diktátora. Proto také americké jednotky zůstaly ve svých postaveních a Patton a jeho vojáci dostali zákaz překročit dohodnutou demarkační linii. Rozhodujícím pro toto Eisenhowerovo rozhodnutí bylo vyjádření náčelníka generálního štábu Rudé armády Antonova, který 5. května žádal Američany, aby zůstali stát na dohodnuté linii, protože Rudá armáda již zahájila operaci na osvobození Prahy a mohlo by dojít k promíchání spojeneckých jednotek. Nebyla to však pravda, protože sovětské jednotky vyrazily až následujícího dne odpoledne. Pattonovy tanky tedy zůstaly nečinně stát a Praha musela čekat na své rudé osvoboditele a poslední velkou operaci Rudé armády, která měla rozdrtit uskupení armád Střed. Celá operace však zůstala pouze na papíře, protože v době, kdy probíhala, se Schörnerova armáda chaoticky a nervozně hnala na západ. Nebylo koho drtit, i když omezené boje, většinou jen drobné šarvátky, probíhaly na našem území až do 12.května. Němcům už šlo jen o jediné, dostat se co nejrychleji z dosahu Sovětů.

(to)

V prvních květnových dnech se Dönitzova vláda i vyjednávači snažili hrát o čas, aby dostali co nejvíce vojenských jednotek do amerického zajetí. Eisenhower však všechny jejich vytáčky, zdržování a diskuze rázně odmítl s tím, že v úvahu přichází pouze přijetí bezpodmínečné kapitulace, jinak hrozil, že zamezí dalšímu přechodu německých uprchlíků do západní zóny. Teprve poté si vyjednavači Friedeburg a Jodl vyžádali od Dönitze plnou moc k podpisu bezpodmínečné kapitulace. Ta byla podepsána v hlavním stanu velitele spojeneckých sil na západní frontě generála Eisenhowera v Remeši. Kapitulační protokol byl podepsán 7.května ve 2.41 s tím, že veškeré nepřátelské akce měly ustat o půlnoci 8.května. Za německou stranu ho podepsali generálplukovník Alfred Jodl (pozemní vojsko), generáladmirál Hans - Georg von Friedeburg (námořnictvo) a plukovník Wilhelm Oxenius (letectvo). Za spojenecké ozbrojené síly dokument parafovali američtí generálové Carl. A. Spaatz a Walter Bedell Smith, jako svědci pak sovětští generálové Ivan Alexandrovič Čerňajev a Ivan Ivanovič Susloparov. Podpisy připojili i britský admirál letectva James M. Robb a francouzský generál Sevez. Na sovětské naléhání se celý akt podpisu kapitulačního protokolu opakoval 9.května těsně po půlnoci v hlavním stanu Rudé armády v Berlíně - Karslhorstu. Tentokrát ho za německou stranu podepsal polní maršál Keitel spolu s Friedeburgem a Stumpffem, za vítěze se pak k podpisu maršála Žukova připojili generálové Spaatz, de Tassigny a Tedder. Na znění samotného protokolu se nic nezměnilo a opakování celého kapitulačního aktu mělo zdůraznit úlohu Sovětského svazu na porážce fašistického Německa.

Vzpomínka na bitvu

Pietní oslavy 135. výročí krvavé bitvy u Jičína, k níž došlo 29. června roku 1866 na den sv. Petra a Pavla, pořádá již tradičně Nadační fond Jičín - město pohádky, okresní úřad, jičínská radnice, okresní muzeum a Klub přátel města Sobotky.

Tři bloky akcí zahájí v předstihu již 24. června v 11 hodin pochod historických jednotek ulicemi města Jičína. Dvě hodiny po poledni pak velitelé zavelí k nástupu a přehlídce dobových vojsk na Valdštejnově náměstí. O hodinu později vyvrcholí nedělní akce rekonstrukcí části bitvy, ke které na náměstí došlo kolem půlnoci z 29. na 30. června roku 1866.

Na den přesně, tedy v pátek 29. června budou vzpomínkové akce pokračovat u Dílců, kde před 135 lety padlo asi 200 saských vojáků, kteří jsou pochováni většinou ve vsi. Jejich hroby jsou však bez křížů a nápisů. Zájemci sem mohou přijít třemi proudy putování po pomníčcích, z nichž dva povedou z Jičína a jeden ze Železnice.

U saského pomníku vztyčeného za vsí na zalesněné kótě 317 zazní od 16 hodin písně pěveckého sboru Smetana a verše Hany Kofránkové a několika dalších protagonistů. Polní pobožnost zde odslouží kněz Miloš Raban z hejnického Centra duchovní obnovy, historička popíše vývoj vlastní bitvy a upřesní další postup vojsk táhnoucích tenkrát od Dílců přímo na Jičín.

Zcela mimořádnou záležitostí pak má být Missa Solemnis, která v podání královéhradecké filharmonie řízené autorem mše Milošem Bokem zazní o půl deváté večer v chrámu svatého Jakuba na Valdštejnově náměstí v Jičíně.

(mar)

Boj u Kosti

(jn)