Galerie hostí výtvarníky z Vrchlabska
Jaroslav Prokeš před svými oleji s krajinářskou tématikou v Okresním muzeu a galerii v Jičíně, kde byla minulý pátek zahájena výstava dvou výtvarníků z Vrchlabska.
FOTO: jn
Jičín - Galerie okresního muzea v Jičíně hostí od minulého týdne tvorbu dvou amatérských výtvarníků z Vrchlabska. Společná výstava Jana Šmída a Jaroslava Prokeše naplňuje jedno z předsevzetí vedení OMaG Jičín, dát každoročně příležitost některým regionálním tvůrcům.
Díla obou výtvarníků spojuje krajinářská tématika, jinak jsou naprosto odlišná. Janu Šmídovi, který se své výstavy v Jičíně bohužel nedožil, byl blízký realismus. Na jeho obrazech, zachycujících charakteristické partie převážně podkrkonošské krajiny, je patrná snaha o co nejvěrnější zobrazení skutečnosti ve všech detailech. Naproti tomu Prokeš podle vlastních slov tíhne k impresionismu. Na úkor jednotlivostí se snaží na svých olejových plátnech zvýraznit atmosféru místa a okamžiku.
"Už jako desetiletý kluk jsem se zajímal o malířství, mým vzorem byl nejprve pan Havlata, malíř, který působil na Borovnicku. V dalších letech jsem se seznámil s malíři Adolfem Doležalem a Josefem Ondráčkem. Setkání s nimi bylo rozhodující," říká Prokeš. Přiznává, že v malířství ho zaujaly zejména osobité prvky imprese. "Ze svých scenérií se snažím vyloučit čerň, kontury a detaily, které sjednocuji do větší plochy. Důležité je, aby výsledný obraz na diváka působil svou lehkostí," říká autor, který se aktivně věnuje i hudbě.
Výstava obou výtvarníků, přibližující krajinu Českého ráje a podhůří Krkonoš, je v jičínské galerii otevřena do 1. dubna.
(jn)
1866: jičínská poprava otcovraha Mühla
Snímek Jičína pořízený od sobotecké silnice místním fotografem Hugem Tichým je zhruba z doby, kdy popravčí Jan Piperger zavítal do Jičína. Na rubu je totiž datována rokem 1867. Na levé straně stojí za povšimnutí silniční mýto a uprostřed mezi stromy svítí pomník rakouských a saských vojínů padlých v roce 1866 v bitvě u Jičína. Obelisk byl vysvěcen 29. června 1867 děkanem Šturmou a z pískovce jej zhotovil sochař Josef Jiřička z Hořic. V pozadí, vlevo od pomníku, je vidět rozestavěná budova reálky, která byla slavnostně vysvěcena 13. října 1867. Pro zajímavost lze ještě dodat, že Jičín měl v té době (údaj z roku 1869) 499 domů a 6.570 obyvatel.
FOTO: archiv OMaG Jičín
Od poloviny šedesátých let 19. století byl popravčím pro obvod vrchního zemského soudu v Čechách Jan Piperger (1838-1888), který se mezi exekucemi živil v Praze jako čalouník. V srpnu 1866 přijel do Jičína, kde na něho čekal otcovrah Karel Mühl. Kat Piperger píše ve svých pamětech, vydaných roku 1884, že se ubytoval v hostinci U města Hamburku a dal se zde do řeči s mladým číšníkem. Ten se jmenoval Hugo Stürmer a pracoval v hostinci jako rukojmí. Byl totiž členem Schmierlovy divadelní společnosti, která se právě v Jičíně dostala do dluhů. Pipergrovi prý řekl: "Já sám, první milovník, roznášel jsem cedule po městě k lidem vznešenějším a zval jsem je osobně k návštěvě. Za jeden večer hráli jsme dvě truchlohry. Ba jednou provozovali jsme také první dějství opery - ovšem že bez hudby - ale nic platno. Všecky snahy naše byly marny; toť spíše lze ďábla přilákati do kostela nežli Jičíňáky do divadla. I pokusili jsme se o poslední a rozhodný krok." Ani ten však nevyšel. Ostatně není divu. Bylo krátce po prusko-rakouské válce a jičínští občané měli hlavy plné existenčních starostí, nemysleli na divadelní zábavu.
Následujícího dne Piperger navštívil předsedu krajského soudu. Ten jej pochválil za to, že vystupoval v Jičíně inkognito a dodal, že toto město "... jest Kocourkov a já ho nechci poplašiti před časem". Problém popravy spočíval v tom, že v Jičíně pobývala pouze pruská zemská obrana. Předseda soudu ji při absenci rakouského vojska požádal o asistenci při exekuci. Poněvadž šlo o výjimečnou situaci, kdy se mělo výkonu rozsudku našeho soudu zúčastnit zahraniční vojsko, bylo nutné čekat na povolení z Berlína.
Pětadvacátého srpna se v ranních hodinách dostavilo "... pruské vojsko, by vykonalo přislíbenou pomoc a asistenci při průvodu smutečném. Byl to asi ode dávných časů první případ v Rakousku, že k provedení soudního nálezu na půdě domácí bylo zapotřebí pomoci vojska cizího, nerakouského, o niž bylo žádáno a jež také jest poskytnuta. Na druhé straně svědčí to o velké vážnosti, mravní hodnosti a věčně stálých a stejných zákonech spravedlnosti, kdežto z jedné strany neváhalo se, vyzvat pomoc toho, jenž před několika málo dny ještě byl nepřítelem a odpůrcem naším, a jenž ze strany své ve jménu spravedlnosti neotálel povoliti a poskytnouti pomoc tu.
Nesmírný dav lidstva, jejž rozmnožili vojínové pruští, kteří nekonali službu, hemžil se v ulicích, až ven za město k onomu místu, kde poprava měla se odbýti. Já odebral se ven dříve a očekával zde průvod. Když průvod se objevil, uvítán jest spoutaný zasmušile a vzdorně před se hledící vrah od lidu hučením, jež podobalo se šumotu vln mořských v jeku divokém o skalnatý břeh se odrážející.
Slova: zvíře divoké, šelma lítá, zlotřilý otcovrah, ozývala se a jenom ochraně vojska, jež chovalo se velmi slušně a opatrně - lze děkovati, že lid rozdrážděný a pobouřený nemstil se sám na nestvůře té lidské. Bych užil výrazu hereckého: já překonal sám sebe. Snad nikdy ještě nepracoval jsem s takovou rychlostí, správností a dovedností jako při této příležitosti. Odsouzenec nezpůsobil také mně ani mým pomocníkům ani té nejmenší nesnáze".
J. Francek
Trumpetista Milan Sedláček slaví šedesátiny
Lázně Bělohrad - Toto úterý oslavil své šedesátiny jeden z nejznámějších trumpetistů našeho regionu, Milan Sedláček. Od patnácti let ho doprovází jeho milovaná trumpeta, se kterou prošel velké množství různých kapel z oblasti popmusic, taneční hudby, dixielandu, džezu, ale také dechovky.
S trubkou začal v letech 1956-1958 s kapelou pod názvem Skřípot, kterou si sestavili studenti novopackého gymnázia, resp. tehdejší jedenáctiletky. Později troubil v Alkoru řízeným Jaroslavem Stuchlíkem a v této kapele účinkoval až do maturity. Samozřejmě hudbou vyplnil i svoje vojenská léta. Protože nastoupil do Podolince u Popradu, procestoval s tamní vojenskou kapelou všechna rekreační střediska v Tatrách. Později, když byli převeleni do Brna, sjezdil s vojenským swingem celou republiku. Po vojně v Brně zůstal a hrál dva roky v jednom z nejoblíbenějších brněnských orchestrů AB, který řídil Antonín Blažek. Při jednom z posledních vystoupení v letním kině před patnácti tisíci návštěvníky, kdy kapela uváděla filmový festival, byl osloven kapelníkem brněnského rozhlasu Jiřím Danešem a jeho nabídnuté angažmá neodmítl. Milan Sedláček na tuto dobu vzpomíná: "S orchestrem Brněnského rozhlasu jsem hrál až do července 1964, kdy přímým vystoupením v televizi jsme s touto kapelou skončili. Rozešli jsme se, protože někteří hudebníci šli za "lepším", když dostali angažmá mimo Brno. Trombonista Láďa Odcházel přešel do orchestru Národního divadla, basista Vincenc Kummer do kapely Karla Gotta, zpěvák Jiří Štědroň do Semaforu a pianista z Jičína, Láďa Baše, odešel hrát do Švýcarska. A já jsem odešel za rodnou hroudou do Lázní Bělohradu, kde jsem se oženil."
Jeho hudební život ale byl bohatý i zde. Nejprve hrál ve Dvoře Králové s kapelou Rudy Messe, později v packém Synchronu a v Lomnici v kapele Diplomatic. Jako i další hudebníci ještě hostoval v různých dechovkách po okrese. V letech 1979-1980 měl také vlastní kapelu pod názvem Studio 80. Důležitou epizodou v jeho hudebním životě sehrál i známý folklórní soubor Hořeňák, kde účinkoval s vlastní dechovkou. Nyní již více jak čtrnáct let natrvalo zakotvil v tanečním orchestru a ve velkém hradeckém swingovém orchestru Mirka Mužíka, který v roce 1992 přesídlil do kongresového centra Aldis a také podle tohoto místa působení změnil i svůj název. S Big bandem Aldis, s nímž byli třikrát vyhodnoceni jako Mistři republiky v kategorii amatérských big bandů, hraje do dnešní doby. Během své hudební kariéry také složil úspěšně zkoušku u orchestru Gustava Broma, který mu nabídl smlouvu, ale Milan Sedláček ji z rodinných důvodů nepřijal.
Za svoji pětačtyřicetiletou hudební pouť nashromáždil Milan Sedláček spoustu fotografií, programů z vystupování, novinových článků, ale má i své osobní zápisky z řadou zajímavostí. Nechybí ani různá ocenění z jazzových festivalů. Mezi touto dokumentací se také nachází program Východočeského Klicperova divadla z roku 1993 prezentující původní americký muzikál Divotvorný hrnec Burtona Lane v překladu Voskovce a Wericha. Z programu lze vyčíst, že hudbu nastudoval Mirek Mužík a v obsazení kapely samozřejmě je uvedeno jméno Milana Sedláčka. "Měli jsme s tímto kusem osmdesát repríz a tento muzikál byl natočen i na kazety," vypráví Sedláček.
Již pětačtyřicet let přináší radost milovníkům popmusic a džezu dnes šedesátiletý Milan Sedláček, který stále vystupuje převážně v různých orchestrech a kapelách jako první "trumpeťák". Přejme mu ještě hodně svěžích let s tímto lahodně znějícím nástrojem, bez kterého si nedovedeme swingové melodie představit.
(ur)
Sezónu zahájí výstava Geislerových fotografií
Nová Paka - Již podruhé během posledních dvou let zahajuje novopackou výstavní sezonu v prostorách Suchardova domu výstava Richarda Geislera prezentující digitálně zpracované snímky. Tentokrát protagonista výstavy nazval svoji kolekci "Pačáci a okolňáci" a dle autora této výstavy ještě můžeme doplnit o podnadpis - "o kterých jsme slýchali, které jsme potkávali a na většinu z nich zapomínáme".
Podle Geislera se jedná o náhodně vybrané snímky osob, dnes již můžeme říci z minulého století, bez ohledu na jejich profesi, sociální postavení a další kritéria. Celkem 450 digitálně zpracovaných snímků si budou moci návštěvníci výstavy prohlédnout již od tohoto pátku 16. března, kdy bude výstava zahájena vernisáží.
Páteční vernisáž zahájí v 16 hodin úvodním slovem starosta města Petr Kuřík. Na klavír se představí Pačačka Monika Kytlerová Humoreskou packého rodáka Františka Hartla.
Abychom snáze pochopili současnost, měli bychom poznat minulost, a to nám snímky Richarda Geislera bezesporu umožní. I proto by si lidé neměli nechat tuto výstavu uniknout. Výstava potrvá do 16. dubna.
(ur)
Výstava z Šolcovy práce
Václav Šolc (*27.9.1919 v Sobotce) získal po studiích na náchodském a pražském gymnáziu titul bakaláře u prof. Schuliena na Lateránské univerzitě v Římě. Získal tu především solidní základy jazykové. Ve studiu pokračoval až po roce 1945 u prof. K. Chotka a O.Pertolda v Praze se zaměřením na národopis. Jako vodní skaut měl blízko k vodě, a tak se věnoval problémům českého vorařství, jehož tradice tehdy, po vybudování vltavské kaskády, končily. Od roku 1945 pracoval v Náprstkově muzeu v Praze, jehož byl v letech 1970-1979 ředitelem. Doktorát získal roku 1949 a titul CSc. v roce 1965. Oba na základě prací o indiánech.
Zabýval se podrobně indiánskými kulturami. Zpracovával muzejní sbírky a sestavil z nich roku 1963 velkou výstavu a v roce 1965 vybudoval první stálou expozici amerických kultur u nás. Byl vyslán do Číny, Koreje, Vietnamu a Mongolska, kde pomáhal budovat národopisná muzea. Jeho láskou a náplní práce se však stali indiáni. Byl jedním z mála, kterým se podařilo naplnit klukovské sny. Avšak teprve jako čtyřiačtyřicetiletý měl v roce 1963 první možnost vypravit se do oblasti svého zájmu. Žil osm měsíců v bolivijském La Paz. V roce 1966 odcestoval poprvé do Chile jako vedoucí expedice složené z pracovníků pražského a drážďanského muzea. Do Chile pak jel ještě třikrát. Jeho zájmem se stal kmen Aymarů. Žil mezi indiány jako rovný s rovnými a účastnil se všech hospodářských prací. K jeho největším objevům patřily skalní malby v horách nad Arikou, kde se věnoval studiu Alakalufů v nejjižnější části Ameriky. Hodně mu pomáhaly jeho jazykové znalosti, ale i vodácká praxe z mládí. Škoda, že slovník ajmarštiny, na němž spolupracoval, zůstal jen v rukopise. Dokonalá znalost španělštiny mu velmi prospěla při chilském puči v roce 1973, kdy musil svá studia předčasně ukončit.
V roce 1975 odjel do Peru a v roce 1977 do Mexika. Přes doslova kamarádské styky s indiány není tvrzení o jeho čestném náčelnictví doloženo. O svých cestách napsal mnoho zajímavých knih, své vědomosti využil i v četných publikacích pro mládež. Václav Šolc zemřel 16. července 1995 v Praze.
V současné době probíhá v Náprstkově muzeu v Praze výstava sestavená z větší části z předmětů, které Šolc přivezl ze svých cest. Je to zajímavý soubor, který stojí za vidění. Výstava trvá do konce května. Nebylo by možná na škodu, pokusit se tuto expozici přenést do Jičína.
(S)
Zajímavé knihy U Pašků
Steel Vášnivá sezona
Společný život manželů se mění po neúspěšné sebevraždě manžela.
Ikar Kč 189,-
Bílé tajemství Tibetu
Horolezci se vydávají k velké sněžné hoře u Posvátného jezera.
Brána Kč 284,-
Willis Bílé peklo
Drama na Everestu a K2. Kč 295,-
NABÍZÍME:
Video - Gladiátor * Video - Znovu na Vlachovce
Nabídku nových knih pro vás připravuje Knihkupectví U Pašků, Valdštejnovo nám. 61, Jičín (tel.:0433/532 267).
Gymnázium a SPgŠ v Nové Pace
vyhlašuje VI.ročník pěvecké soutěže
Novopacký slavíček
Soutěž se bude konat ve středu 11. dubna od 8.30 hodin v aule Gymnázia a SPgŠ v Nové Pace. Prezentace je od 7.15 hodin.
Kategorie: zpěv sólo
I.kategorie předškolní věk
II.kategorie pro mladší školní věk (1.-2. třída)
III.kategorie pro mladší školní věk (3.-5. třída)
IV.a) kategorie pro starší školní věk (6.-7. třída)
b) kategorie pro starší školní věk (8.-9. třída)
V.kategorie pro dospívající a dospělé
Kategorie: pěvecké duo, trio, kvarteto
I.kategorie pro mladší školní věk (1.-5. třída)
II.kategorie pro starší školní věk (6.-9. třída)
III.kategorie pro dospívající a dospělé
Kategorie: volná seskupení
Zpívající rodiny, rodiče s dětmi, hudební skupiny
Podmínkou soutěže je zazpívat jednu národní a jednu umělou píseň v libovolném jazyce, a to s doprovodem či bez doprovodu. Platí i pro kategorii C. Každý soutěžící zaplatí při prezentaci účastnický poplatek 20 Kč.
Přihlášku zašlete nejpozději do 23. března na adresu:
Mgr. Alena Matějovská, SPgŠ - kabinet HV, Kumburská 740, 509 01 Nová Paka nebo na e-mail: pamat@post.cz
Bližší informace na tel.: 0434/623 161 (nejlépe odpol.nebo večer) nebo mobil. tel.: 0607/868 294, 0607/912 596
