Balkánský sud prachu, místo, které pro Bismarcka nemělo "cenu zdravých kostí jediného pomořanského granátníka" se opravdu ani náhodou nedá označit za místo vyvolené pro klidný život.

Díky balkánské krizi stála Evropa na přelomu let 1908-1909 na pokraji války. Ta sice vypukla o něco později, ale její roznětkou bylo stejné místo. Území po staletí zmítané válkami a násilnostmi bylo lákavým soustem pro velmocenské choutky Rakouska-Uherska, Ruska i Turecka. Černomořské úžiny pak samozřejmě nenechávaly chladnou vládkyni moří Velkou Británii a pozadu nechtěli zůstat ani ostatní. Bohužel všichni tři největší zájemci, Rakousko-Uhersko, Rusko i Turecko, patřili k velmocem jen podle své velikosti. Jinak to byla monstra rozleptaná vnitřními nepokoji, která s vypětím všech sil doháněla chvátající moderní svět. Zvlášť Osmanská říše, nemocný muž na Bosporu, držela pohromadě jen silou vůle. Jejímu zániku již v průběhu rusko-turecké války v roce 1878 zabránilo jen umění generála Osmana paši a obava Ruska z reakce Londýna na obsazení tureckého hlavního města, které leželo na strategicky důležitých úžinách. Výsledek války tehdy revidoval Berlínský kongres pod Bismarckovým patronátem, jehož řešení s menšími úpravami platilo až do roku 1912. Ve své podstatě kongres nic nevyřešil, jen na tři desetiletí stabilizoval situaci. Právě zde si mimo jiné Rakousko-Uhersko zajistilo právo okupovat Bosnu a Hercegovinu náležející Osmanské říši.

A právě Bosna a Hercegovina je ten zakopaný pes. Balkán byl pro habsburskou monarchii životně důležitým prostorem. Zmítána dualismem a národnostními rozpory viděla monarchie jedinou možnost se rozvíjet a expandovat na úkor svých jižních sousedů. Mělo to ovšem háček, Balkán byl obnaženým nervem Ruska. K jistému uklidnění došlo v roce 1897, kdy František Josef I. navštívil Petrohrad a mezi Ruskem a habsburskou monarchií nastalo klidných deset let. Po většinu z nich byl rakousko-uherským ministrem zahraničí polský velkostatkář hrabě Goluchowsky. Muž, který bral diplomacii jako zábavu a vyplnění volného času, však v říjnu 1906 padl. Místo smířlivého politika preferujícího kompromis zaujal ambiciozní a schopný baron Aloys Leopold Lexa von Aehrenthal.

Baron Aehrenthal pocházející z nižšího německého šlechtického rodu se narodil 27. září 1854 na Hrubé Skále, kterou jeho předkové koupili v roce 1821. Ačkoliv měl díky své matce a manželce skvělé svazky s vysokou českou a maďarskou šlechtou, závratné kariery dosáhl především díky vlastním schopnostem. Začínal na ministerstvu zahraničí ve Vídni, byl vyslancem v Bukurešti a v letech 1899 - 1906 byl velvyslancem v Petrohradě. Rakouský vyslanec v Římě ho ve svých pamětech charakterizoval jako muže "nesporného nadání, neutuchající píle, obrovské ctižádosti angažovat se za vlast a neméně i za svou vlastní osobu. Chtěl jít ve stopách hraběte Kaunitze, knížete Metternicha či Felixe Schwarzenberga". Zkrátka chtěl se stát velkým ministrem. Po zdrženlivé politice velkostatkáře Goluchowského byla silácká politika Aehrenthalova zásadní změnou. Snem barona Aehrenthala bylo pozvednout monarchii k dřívější slávě a zajistit ji důstojné postavení mezi evropskými velmocemi. Věřil, že má v rukou účinné léky, které nemocné a chátrající soustátí postaví na nohy. Výbojná zahraniční politika podle něho měla posílit mezinárodní prestiž a nezávislost dualistického soustátí. Na vnitropolitické scéně pak od zahraničního úspěchu očekával větší semknutí mnohonárodnostního státu kolem císařského trůnu. Spolupráce s Německem byla pro něho samozřejmá, ale usiloval o větší samostatnost monarchie a doufal i v její vůdčí postavení v této alianci.

Výbojná zahraniční politika se mohla ubírat pouze jižním směrem a tady se sama nabízela anexe Bosny a Hercegoviny. Obě území toho s Tureckou říší už neměla moc společného a navíc v Turecku vypukla revoluce, která ohrožovala rakouskou-uherské postavení v obou provinciích. Jediné, co bránilo udělat z Františka Josefa I. rozmnožitele říše, bylo stanovisko Ruska. A tady si baron Aehrentahl dovolil podvod. Při jednání s ruským ministrem zahraničí Izvolským v září 1908 na zámku Buchlově mu svůj plán na anexi předestřel s tím, že podpoří ruské snahy o otevření úžin pro ruské válečné lodě. Izvolský domnívající se, že jde o vizi do budoucna, která se bude dále projednávat, předběžně souhlasil a odjel přesvědčovat další evropské velmoci o změně režimu v černomořských úžinách. Netušil, že anexe obou provincií je hotová věc a do jejího vyhlášení (6.října 1908) zbývá jen několik dnů. Stejně překvapivě jednal Aehrenthal i se svými spojenci. "Plni důvěry počítáme s podporou Německa", tak končila 26. září 1908 informace německému kancléři von Bülowovi. Ten ani nestačil řádně informovat německého císaře Viléma II., který se závažnou zprávu dozvěděl na lovu ve Východním Prusku. Přesto se za svého nejvěrnějšího spojence postavil a ostrá nóta zaslaná Rusku, aby bez výhrad uznalo anexi a přestalo podporovat Srbsko, byla jedním z klíčových momentů celé krize. Podvedený ministr Izvolsky pobývající v Paříži se tuto vážnou zprávu dokonce dozvěděl až z tisku.

Překvapivý a smělý tah však baronu Aehrenthalovi vyšel. Nikdo z velmocí neměl zájem z celé akce dělat aféru, a tak se nejdříve 26.února 1909 za tučné odstupné podvolilo Turecko. Nejvíc se bránilo Srbsko, kterému současný stav zcela odřízl cestu k moři. Rakousko-srbské napětí dostoupilo vrcholu v březnu 1909, kdy Rakousko-Uhersko částečně mobilizovalo a přesunulo své jednotky do Bosny. Pod tlakem velmocí muselo Srbsko, do poslední chvíle podporované Ruskem, nakonec koncem března ustoupit. Válka byla zažehnána, či spíše o pět let odložena. Celá akce však monarchii finančně vyčerpala a očekávaný výsledek, stabilizace Rakouska-Uherska, byl stále v nedohlednu. O tom, zda Aehrenthálova vize upevnění státu byla správná nebo zda naopak jeho balkánské dobrodružství urychlilo příchod války, se dá polemizovat. Na rozvíjení svých plánů měl už příliš málo času. Nemocný, od roku 1909 už hrabě, Aehrenthal předčasně zemřel 17. února 1912. Na podzim téhož roku vypukla první balkánská válka, o rok později druhá a za pár měsíců poté stál svět na prahu prvního světového konfliktu. A ten nevypukl nikde jinde než na Balkáně.

(to)

Sokolkám se daří

Všech patnáct zápasů odehrály z kádru čtrnácti packých basketbalistek Kalendová Petra, Křížková a Jislová. Kalendová také vstřelila nejvíce bodů - 276, což je na zápas 18,4, Křížková byla úspěšná 253 body (16,9). Nejlepší průměr na zápas má hostující Holubcová, která v sedmi utkáních zaznamenala 146 bodů (20,9). Nejlepší procentuální střelbu má Křížková (47,8 %), která ze 186 pokusů byla úspěšná 89 krát. Tato hráčka je s jedenadevadesáti doskoky i nejlépe doskakující packou basketbalistkou.

Sokolky mají i solidní trestné hody, když byly úspěšné z této mety 241 krát, při 355 pokusech, což je 67,9 %, proti jejich soupeřkám, které sice měly o 24 pokusů více, ale pouze se 62,7% úspěšností. 83,3 % střelecké úspěšnosti trestných hodů mají dorostenky Borůvková (12/10) a Jislová (6/5), dále Holubcová (27/20 - 74,1 %), Kalendová Pavla (18/13 - 72,2 %), Kalendová Petra (53/38 - 71,7 %). Výsledky posledního dvoukola: Pardubice - Hradec Králové 47:87, Kompresory - Stěžery 70:76, Nová Paka - Liberec 93:65, Pardubice - Stěžery 48:76, Kompresory - Hradec Králové 58:85.

(bas)

1.	Nová Paka	15	11	4	1276:1079	26
2.	Kompresory	15	7	8	1057:1110	22
3.	Stěžery	15	6	9	965:1062	21
4.	Hradec B	14	4	10	875:958	18
5.	Liberec	13	4	9	819:1012	17
6.	Pardubice	15	1	15	990:1182	15

Sucharda a Kubálek hráli ve finále Českého poháru

Ve finále porazili Opavané tým USK Praha 84:60. Ve zkráceném záznamu na ČT 2 mohli příznivci basketbalu vidět i dva odchovance BSK TJ Jičín Pavla Kubálka spolu s Radkem Banýrem hrající za USK. V opavském dresu pak Věrka Suchardu, který své basketbalové kroky začínal v novopackém oddílu. Z vítězství se radoval Věrek Sucharda, který barvy opavského klubu hájí od začátku letošní sezony. Sucharda svému kolektivu přispěl nejenom jedenácti body, ale i výbornou hrou a zvláště doskakováním pod oběma koši. Na bodovém zisku USK se samozřejmě podílel i elitní střelec Pavel Kubálek, který dal devět bodů.

(bas)

Bez vstřelení gólu se nevyhraje

Trutnov - O nemocné a potrestané hráče oslabené mužstvo HC Jičín nastoupilo ve středu 14. února v Trutnově proti mužstvu, které mělo v tabulce stejný počet bodů, a tak šlo o hodně.

Domácí povzbuzení vítězstvím v Třebechovicích měli jediný cíl, získat rozhodující vítězství. Začali tedy ve vysokém tempu a herním nasazení. Ve čtvrté minutě se ujali vedení, ale Jičínští dokázali jejich časté útoky eliminovat, a přestože se v této třetině zranil Dušička, který musel v průběhu třetí třetiny definitivně odstoupit, šlo se poprvé do šaten za nezměněného skóre. Ve druhé třetině byli během pěti minut postupně vyloučeni tři jičínští hráči, ve 23. minutě dokonce dva těsně za sebou, ale domácí přidali druhou branku až ve 28. minutě při přesilovce 5 na 4. I dalších deset minut se Jičín úspěšně bránil. Domácí přidali třetí gól až v polovině 38. minuty. V začátku třetí třetiny měli Jičínští několik šancí ke zkorigování nepříznivého stavu. Puk z jejich hole dokonce už prošel mezi betony trutnovského brankaře, ale zajímavým způsobem neskončil v jeho svatyni, ale těsně minul tyčku. A tak podle známého rčení "nedáš - dostaneš" to byli domácí, kteří ve 46. minutě přidali čtvrtý gól a za tři minuty pátý. Skákalíka v brance Jičína vystřídal Žemlička a nakonec v posledních 85 vteřinách utkání třikrát kapituloval.

Fakta - vyloučení 7:8, využití 1:0. Rozhodčí: P.Blümel - Mrázek, Srna. Sestava HC Jičín: Skákalík (Žemlička) - Stříteský, Šťastný, Livora, Kapoun, Dušička, Hradec, Šoltys, Pěnkava, D.Charypar, Peřina, Bretl, Dušek, Fadrhonc a Zezulka.

(mj)

pro děti od 6 let

KURZ PLAVÁNÍ PRO ZAČÁTEČNÍKY

Kurzy budou probíhat v sobotu od 8.30 do 9.30 hodin. Zahájeny budou 24. března a ukončeny 2. června.

Cena za 10 lekcí je 450 Kč

Informace v recepci AQUA CENTRA Jičín

nebo na tel.: 0433/531 860